Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Veselý (* 1926)

• narodil se 22. září 1926 v Brně

• otec byl kovářský a podkovářský mistr

• po absolvování měšťanky se pamětník vyučil strojním zámečníkem

• v roce 1940 dostal od otce svoje první závodní kolo

• stal se členem klubu cyklistů a závodil

• pracoval ve firmě na výtahy, která za války vyráběla části zbraní

• v dubnu 1945 zažil boje o Brno v Jundrově a Bystrci

• v letech 1946 až 1948 byl na vojně v Brně-Pisárkách, kde dělal řidiče

• v roce 1950 se oženil s o rok starší Annou, narodily se jim dvě děti

• v roce 2025 žil ve Veslařské ulici v Brně

„Když jsem uviděl naproti u domu Rusy, tak jsem volal otce, aby přišel do chodby, kde byla taková malá původní okýnka. Otec se podíval a první jeho slova byla: ‚Ti nás osvobodí od všeho. Nic dobrého z nich nebude,‘“ vzpomíná na konec druhé světové války v Brně-Jundrově Erich Veselý. 

Otec prý měl s Rusy zkušenost už za mlada, když bojoval během první světové války v rakousko-uherské armádě. „Sloužil v Haliči, byl tedy někde na Ukrajině, a končil potom v Itálii,“ dodává pamětník. 

Syn mistra kovářského a podkovářského

Erich Veselý se narodil v září roku 1926 Vilémovi a Františce Veselým. Otec měl v domě v Brně-Jundrově kovářskou a podkovářskou dílnu. „Otec chodil v mládí do německé školy, uměl německy i česky. Neuměl ale česky psát. Když měl psát nějaké výkazy kvůli své živnosti, tak mu to chodil známý úředník vypisovat. Otec psal švabachem. Psal česky, ale švabachem,“ vypráví Erich Veselý. 

V roce 1932 začal pamětník chodit do obecné školy v Jundrově. Od roku 1938 pak navštěvoval měšťanku v Žabovřeskách, kde ho zastihla druhá světová válka a příchod německých vojsk. „Když přijeli Němci do Brna, tak nás učitel pustil ze školy. Dívali jsme se na německou armádu. Obrněné vozy jely směrem, jak je dnes Vysoké učení technické na Veveří,“ popisuje pamětník. 

Válečná výroba místo výtahů

V roce 1940 úspěšně složil zkoušky na obchodní akademii, ale nakonec se šel učit strojním zámečníkem ve firmě, která vyráběla výtahy. Během války pak byla veškerá práce ve firmě nahrazena válečnou výrobou. „Vyráběli jsme dna pro dělostřelecké granáty a potom jsme dělali takzvanou hydrauliku pro ponorky. Různé odlitky z ocelo-litiny. Veškeré ty armatury, které byly pro hydrauliku v ponorce,“ popisuje pamětník. Zatímco spolužáci byli odvedeni na kopání zákopů a krytů v Brně, Erich Veselý nemusel. Díky tomu, že jeho firma vyráběla části zbraní. 

I když Brno bylo několikrát bombardováno, zaměstnanci továrny, kde pracoval pamětník, do krytu nechodili. „Zůstávali jsme v závodě, lidé z jiných závodů utíkali do lesů kolem Brna, mimo závody, to jsem nepoznal. Když jsme ale chodili po dvoře v závodě, tak jsme slyšeli střelbu, když Němci popravovali ty, co byli věznění v Kounicových kolejích,“ vypráví. 

Jundrov pod palbou

V dubnu 1945 začaly boje o Brno. „Rusové stříleli směrem z ulice Bráfova, jak dnes jede tramvaj, z Kamenného mlýna směrem k Žabovřeskám. Odsud střílely tanky do Jundrova. V Jundrově byly některé domy z toho pobourané. My jsme to sledovali z Háječku nad dnešním hřištěm, kde kamarád měl v lese vykopaný kryt,“ popisuje Erich Veselý. 

Z Jundrova směrem na Bystrc utíkali němečtí vojáci. Několik z nich mělo zákop u domu Veselých. „Otec je vyzval, aby odsud odešli, že mu Rusové rozbijí barák. Byli u nás na dvoře, pili u studny vodu a otec jim krájel chleba. Bylo to pět mladých kluků. Vypili vodu, snědli chleba, pak se rozloučili a odešli, opustili zákopy,“ říká pamětník. 

K Veselým se nastěhovali rudoarmějci

Rudoarmějci se nastěhovali k Veselým do domu. „V průjezdu stál studebaker, čili americké auto, a na něm byly namontované nosiče na kaťuše, ‚Stalinovy varhany‘. Na tom autě byla taková obrovská bedna a ta byla plná krabiček sardinek. Já jsem jim ty sardinky kradl a dával jsem si je v ložnici do nočního stolku. Byly to portugalské sardinky. Museli někde vykrást sklad,“ míní Erich Veselý. 

Vojáci bydleli na dvoře, na půdě a velitel u rodičů v ložnici. „Matka musela převléct manželské postele a důstojníka přivezli na voze s koňmi a s nějakými maďarskými ženskými. On se s nimi pomiloval v teple v těch postelích,“ vzpomíná pamětník. 

Když vojáci slavili První máj, musela maminka zabít pět slepic a uvařit je. Otec za to prý dostal kus látky. Otec schovával ve stodole sádlo, na to ale rudoarmějci přišli a vzali si ho.

Přišel o své první hodinky

Sovětští vojáci připravili Ericha Veselého i o jeho první hodinky. „Získal jsem je od jednoho dělníka za kilový pytlík s fazolemi. Matka pěstovala na zahradě veškerou zeleninu, všechno možné, tak jsem mu donesl fazole a on mi dal ty hodinky. Když tady Rusi chodili po domě, tak mě o ty hodinky připravili,“ říká. Kamarádi chodili měnit hodinky s vojáky k Anthroposu, kde měli ležení. „Měli v několika autech fotoaparáty – nicony, leicy. Já jsem žádný aparát nezískal, nebylo za co, ale kamarád ano,“ dodává pamětník s tím, že kluci jeli do Prahy a za fotoaparát pak dostali i závodní kolo. 

V Bystrci ho dokonce sovětští vojáci zajali a musel pro ně pracovat. „Já jsem šel do Bystrce s kamarádem k tetě. Vtrhli tam vojáci, ona toho synovce nějak vykecala, ale já jsem s nimi musel jít. Sebrali mi kenkartu, takovou tehdejší německou občanku,“ vysvětluje Erich Veselý. 

„Ale zase jsem měl štěstí, že jsem zůstal na faře, kde sídlili, a chodil jsem jim překládat nebo jako doprovod na úřady,“ dodává. Jiní mladíci museli například zakopávat mrtvé koně nebo pást dobytek. Nakonec se pamětníkovi podařilo utéct i s doklady kamarádů. Velitel jim sice vyhrožoval, že když se pokusí utéct, tak je zastřelí, ale nikdo prý je už pak nehledal.

Jundrovský most Němci vyhodili do vzduchu

Most v Jundrově těsně před koncem války vyhodili Němci do vzduchu, aby se Sověti nemohli dostat do města. „Most se začal stavět v sedmatřicátém roce, dokončený byl ve čtyřicátém. V pětačtyřicátém ho Němci vyhodili do povětří, a až v pětašedesátém se začal stavět nový,“ počítá pamětník. Ještě než ho Němci zničili, chodili z něj kluci skákat do řeky a předváděli se před kolemjdoucími.

V šedesátém osmém roce Sověti most opět uzavřeli. „Tehdy už byla lávka v Komíně pod splavem u sokolovny. Já jsem jel na kole po té lávce. Do Jundrova přes most už mě nepustili vojáci. Ale to bylo jenom pár dnů,“ říká Erich Veselý. 

Zachránil ho gestapák, rodák z Jundrova

Za války zažil také krušné chvilky na gestapu. Revizní lékař ho obvinil ze sabotáže, protože neměl vytažené stehy z rozříznuté nohy. „Koupali jsme se ve Svratce a já jsem si rozřízl levou nohu nějak u kotníku, a hodně,“ vypráví pamětník. Nohu mu sešili, pak byl na neschopence. Musel jít na kontrolu k vrchnímu doktorovi nemocenské pojišťovny. „Byl to německý doktor. Chtěl mě nechat zavřít, že jsem neměl vytažené stehy. Přišli pro mě dva chlapi v civilu a odvedli mě na právnickou fakultu, kde bylo velitelství gestapa,“ vysvětluje Erich Veselý s tím, že mu život zachránil jeho známý z dětství. 

Říkali mu Buba, jmenoval se Wolfgang Dyck a byl vysokým úředníkem na gestapu. „Když mě viděl, ptal se mě, co tam dělám. Když jsem mu to řekl, tak jsme šli k němu do kanceláře, chvíli jsme tam seděli a on mě pak pustil domů,“ říká Erich Veselý. „No a pak toho Dycka pověsili. Byl popravený na Cejlu ve věznici,“ dodává.[1]

První závodní kolo dostal od tatínka

Už na začátku války dostal od tatínka svoje první závodní kolo, za to, že mu pomáhal v dílně i na zahradě. Zaplatil prý za něj devět set korun. „To mi bylo čtrnáct roků, začal jsem trénovat a závodit. Byl jsem dokonce zakládajícím členem juniorských cyklistů v Jundrově,“ říká Erich Veselý, bývalý závodní cyklista. 

V roce 1940 začínal s cyklistikou v tehdejším SK Židenice. První závody jel na hřišti Horymír, kde stojí dnes Boby centrum. „Spadl jsem a byl jsem celý odřený. Otci jsem se vyhýbal, aby neviděl, jak jsem dobitý. To on vždycky říkal, že dá kolo na špalek, ale když jsem vyhrál závody, tak byl hrozně šťastný,“ vypráví pamětník.

Celou vojnu vojínem a bez přísahy

V roce 1948 nastoupil na vojnu v kasárnách v Brně-Pisárkách. Pracoval především jako řidič. „Mohl jsem jít do Prahy, ale nechtěl jsem, zůstal jsem v Brně,“ říká Erich Veselý. Celou službu byl vojínem, nikdy nebyl povýšen. „Já jsem vozil velitele, byl to major a byl politruk. Říkal, že by mě povýšil, ale že nemůže, protože jsem syn živnostníka. Tak jsem byl poznamenaný,“ říká pamětník. 

Když v šedesátém roce odevzdával vojenskou knížku, bylo v ní prý napsáno, že ani nevykonal vojenskou přísahu. „Já jsem už v tom přijímači, když měla být přísaha koncem října, vezl velitele a zůstal jsem sedět v autě,“ vysvětluje, proč se neúčastnil vojenské přísahy. 

Dvaašedesát let šťastně ženatý

Na konci roku 1950 se Erich Veselý oženil s o rok starší Annou. „Dvaašedesát roků jsem byl šťastně ženatý. Za všecky ty roky jí můžu být jenom vděčen a vždycky, když se dívám na naši společnou fotku, říkám: Za všecko se ti omlouvám.“ 

Když ji žádal o ruku, byla prý doslova zděšená, ale nakonec řekla ano. „Bydlela s matkou v domku v Lískovci, a když jsem přišel do pokoje, tak jsem si myslel, že jsem někde na zámku. Byl jsem odkázaný spát doma na půdě, a tam byla postel a teplo,“ popisuje pamětník s humorem důvod ke sňatku. Narodily se jim dvě děti, syn Petr a dcera Hana. 

Manželka byla nábožensky založená, pamětník chodil do kostela jen o svátcích. „Do kostela jsem šel vždycky o Vánocích a o Velikonocích. A pak jako důchodce, když jsem skládal v kostele opakovaný manželský slib věrnosti. To mě manželka ukecala,“ směje se. 

Po vojně se vrátil opět do továrny na výtahy a zůstal tam až do svého odchodu do důchodu. Zabýval se výrobními technologiemi a elektromechanikou. Přes původní odpor se stal mistrem a nakonec ještě přesluhoval.

Fabrika byla prý celý jeho život. „Já jsem roky jezdil do práce na bicyklu, a když jsem se blížil k domu, myslel jsem jenom na fabriku a na práci. Celý život jsem se zabýval jenom myšlenkami, co budu dělat a jak to budu dělat. Nápady pro mě nebyly problém, nikdy v životě,“ říká Erich Veselý. 

Na kole jezdil až do pětadevadesáti let

Závodit přestal v roce 1952, po švagrově smrtelné nehodě na cyklistických závodech v Pisárkách. Kolo však neopustil. Jezdil na něm nejen do zaměstnání, ale i na výlety. „S rodinou jsem strávil týden dovolené na chalupě a pak jsem řekl, že chci mít týden pro sebe, a vyrazil jsem třeba do jižních Čech za kamarády,“ říká pamětník.

Ještě v pětadevadesáti letech prý sedl na kolo a jel se vykoupat na Mušov nebo na Brněnskou přehradu. Teď se chystá vyrazit na vlastnoručně sestavené koloběžce. 

„V tom životě jsem měl zkrátka na všechno štěstí. Na dobré lidi, na dobré zaměstnání a na dobré kamarády,“ uzavírá své vyprávění bezmála stoletý Erich Veselý. 

 

[1]  Wolfgang Dyck byl podle údajů valka.cz popraven 26. února 1947.