Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Venclík (* 1924)

• narozen 13. ledna 1924 v Tovačově

• otec Bohumil Venclík starší náčelníkem tovačovského Sokola

• pamětník člen tovačovského Sokola

• otec velitelem 5. okrsku odbojové organizace Obrana národa

• rodina ukrývala hledaného odbojáře Rajmunda Navrátila

• svědek transportů Židů z Tovačova 26. června 1942

• otec, matka i pamětník zatčeni 3. prosince 1943

• otec Bohumil Venclík starší popraven 26. května 1944 ve věznici na Pankráci v Praze

• matka Františka Venclíková až do konce války vězněna

• matka absolvovala pochod smrti vězňů z Vratislavi do Drážďan

• pamětník vězněn v Olomouci a v Bernau

• pamětník po pěti měsících propuštěn ze zdravotních důvodů

• v roce 1950 pamětníkovi komunistický režim zakázal vykonávat hrnčířskou živnost

• pracoval ve štěrkovně v Tovačově

• dnes žije v Tovačově

Rodina Bohumila Venclíka se za války zapojila do odboje. Zaplatila za to velmi vysokou cenu. Otce Bohumila Venclíka st. nacisté popravili 26. května 1944 v Praze na Pankráci. Matka Františka Venclíková prožila několik měsíců v nacistických věznicích a účastnila se pochodu smrti z Vratislavi do Drážďan, který dokončilo jen pět set vězňů z původních tří tisíc. Pět měsíců v nacistických věznicích prožil ve svých dvaceti letech i pamětník Bohumil Venclík mladší.

Sokolové a národovci

Bohumil Venclík se narodil 13. ledna 1924 v Tovačově do tradiční hrnčířské rodiny, již po několik generací usazené v tomto malém městě. Rodina bydlela na hospodářství, k němuž náleželo něco málo přes jeden hektar polností a ve dvoře měli postavenou hrnčířskou dílnu. Tak jako generace předků se hrnčířským řemeslem živil i otec Bohumil Venclík starší a později také pamětník. V dílně se většinou strojově vyráběly květníky, ale otec také začal s výrobou hanácké keramiky. Ta se prý těšila velké oblibě a na výstavě v Přerově dokonce obdržela zlatou medaili jako nejlepší keramický výrobek.

Otec byl velmi činný i mimo své řemeslo. Stál u zrodu Muzejního spolku pro Tovačov a okolí a již v mládí se stal nadšeným sokolem. Později pětadvacet let vykonával funkci náčelníka tovačovského Sokola a byl také členem představenstva Sokolské župy Středomoravské – Kratochvílova. Jeho syn Bohumil Venclík mladší se tak již ve čtyřech letech stal členem místního Sokola. Vzpomíná, že ho rodiče již od raného dětství vedli k lásce k vlasti a k národnostní hrdosti. „Když byla různá výročí, tak jsme měli dům ověnčený vlajkami.“

Celá rodina proto velmi těžce nesla události spojené s mnichovskou dohodou a následným obsazením pohraničí vojsky nacistického Německa. Zvláště když o několik měsíců později vojska wehrmachtu 15. března 1939 vjela i do českého vnitrozemí, na němž byl následně vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Bohumilu Venclíkovi bylo tehdy patnáct let a stále ještě navštěvoval měšťanskou školu v Tovačově. Tato událost se mu vryla do paměti. „Měli jsme vzácného učitele zeměpisu a dějepisu. 15. března přišel do třídy a řekl: ,Děcka, povstaňte, zazpíváme si hymnu. Dnes v noci skončila republika, Němci ji obsazují. Už nebudeme samostatní.‘ Končili jsme školu v červnu devětatřicátým. Tady v Tovačově je pomník padlých z 1. světové války. Šli jsme k tomu pomníku a učitel řekl: ,Děcka, zazpívejte si naposledy v duchu hymnu.‘ My jsme začali nahlas, a co šli lidi kolem, tak se přidali. To byla úplná manifestace. Nikdo to neudal. Není udavače, není soudce,“ vzpomíná Bohumil Venclík na statečné chování třídního učitele Eugena Poláčka.

Ještě v březnu 1939 se prý otec zapojil do odboje. Stal se velitelem 5. okrsku odbojové organizace Obrana národa. Jeho činnost spočívala v rozšiřování protinacistických letáků, zjišťování zpráv o pohybu německých posádek či v zajišťování zbraní spojeném s přípravou na ozbrojené povstání. Do odboje se zapojil také pamětník, který se tehdy učil na hrnčíře. Pomáhal s roznášením letáků. „Byl jsem učeň. Měl jsem nádobku na vymazávání komína. Strčili jsme to u známých do pošty. Věděli jsme, že nikdo z nich nebude udávat.“ A také fungoval jako spojka mezi otcem a dalším odbojářem Rajmundem Navrátilem. „S kamarádem jsme třeba chodili na věž a počítali letadla na letišti a jaký jsou to typy. To jsme pak hlásili.“

Situace ale byla pro odbojovou činnost čím dál nepříznivější. Nacistická správa zatýkala své aktivní i domnělé odpůrce. Ve dvou vlnách na podzim roku 1939 a v únoru 1940 došlo k zatčení většiny funkcionářů Obrany národa. Trnem v oku pro nacisty byla také organizace Sokol se svým národnostním cítěním. Už na začátku války nechal Karl Hermann Frank uvěznit sokolské funkcionáře a stovky dalších členů Sokola. V říjnu roku 1941 Sokol z důvodu napojení na odboj zakázali. „Jak byl volný čas, tak jsme byli v Sokole. Jednou v neděli najednou přišli četníci, ať se oblečeme a spakujeme a že tímto okamžikem Sokol končí,“ vzpomíná Bohumil Venclík. V říjnu roku 1941 došlo k zatčení několika odbojových pracovníků na Přerovsku. O měsíc později si gestapo přišlo i pro Rajmunda Navrátila, se kterým otec úzce spolupracoval a jenž byl napojen na členy sovětského výsadku Aroš V. Rajmund Navrátil nebyl právě doma, o zátahu se dozvěděl a přešel do ilegality. Své útočiště našel u mnoha lidí a často místa svých skrýší měnil. Gestapo po něm dále intenzivně pátralo a bylo mu na stopě. Nemálo osob, kterým dokázali jeho podporu, skončilo na popravišti. Gestapo je zatklo během brutálních represí po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Krátce po této události se Rajmund Navrátil ukrýval i u Venclíkových v Tovačově, a to asi tři noci v říjnu 1942 a potom další dva týdny v září 1943.

Rodina si musela být vědoma, co tím riskuje. Sami se stali svědky mnohých zatčení. Dne 26. června 1942 v rámci „konečného řešení židovské otázky“ nacisté deportovali osmačtyřicet židovských obyvatel Tovačova v transportu značky AAF přes Olomouc do Terezína. Většinu z těchto rodin Venclíkovi dobře znali a nemálo z nich byli jejich přátelé. Matka například nějaký čas pracovala v obchodě se střižným zbožím u sester Ireny Schreierové a Heleny Löwové. Obě zahynuly v koncentračním táboře Osvětim. „Byly velice hodné. Jak byly Velikonoce, tak mamince poslaly krabici macesů. Mamince dávaly látku na šaty nebo i šaty na přešití,“ vzpomíná Bohumil Venclík, který ve svém vyprávění cituje příběhy i mnoha dalších židovských rodin z Tovačova. Dokonce se stal svědkem jejich transportu. „Byla tam jedna paní, co měla asi devadesát roků. Říkala, že tančila s Franzem Habsburským, s Masarykem, s Benešem a teď bude tančit s Hitlerem. Měla ještě i humor.“ Možná se jednalo o Rosalii Weissovou, které bylo v době transportu pětadevadesát let a za necelý rok zemřela v Terezíně.

Otce popravili, ostatní uvěznili

Na podzim roku 1943 na udání zatkli ve Valašských Kloboucích Rajmunda Navrátila. Ten po tvrdých výsleších prozradil jména svých přechovávatelů. Venclíkovi o jeho zatčení věděli a s hrůzou očekávali dny příští. Dne 3. prosince 1943 gestapo zatklo otce, matku i pamětníka. Doma zůstala jen jedenáctiletá pamětníkova sestra Marie, jež měla ve svém věku tolik duchapřítomnosti, že následně zničila všechny kompromitující materiály.

Zatčené pak odvezli na gestapo v Přerově, kde prošli výslechy. „Říkal jsem jim, že o ničem nevím, tak jsem dostal přes hubu, až mi vylétl zub,“ vzpomíná Bohumil Venclík a dodává, že gestapo již stejně všechno vědělo. Z Přerova asi za čtrnáct dní převezli zatčené členy rodiny do věznice v Olomouci, kde čekali na soud. „Potom nás bylo třináct na jedné cele. Velitel byl doktor z Kojetína. Bylo tam blech, že se deky hýbaly. Doktor řekl, že nemáme co dělat, tak budeme chytat blechy. Věřte nebo nevěřte, první den jsme chytli 450 blech. Oberwachtmeisterovi jsme vždycky říkali, že potřebujeme kýbl s vodou. Dvakrát aji třikrát týdně jsme umývali podlahu, utírali konstrukce postelí. Tam nebyly blechy. Mně nosili nášupy. Sousedi tam třeba oloupali brambory a šlupky vyhazovali a my jsme je jedli. Jeden z vězňů měl vytrhaný zuby, tak mně dával kůrky. Volal na mě: ,Ty, co tvůj fotr hlava do koše, pojď sem.‘ Nejradši bych mu to hodil do obličeje, ale doktor mně říkal, ať beru každý kousek jídla. Vždyť jsem měl čtyřicet kilo,“ vypráví jednu z historek z věznice v Olomouci Bohumil Venclík, který tehdy trpěl zánětem pohrudnice.

Soud proběhl ve dnech 22. a 23. února 1944 v Olomouci. Stanul před ním Rajmund Navrátil a dvaadvacet jeho podporovatelů. Trest smrti byl udělen nejen Rajmundu Navrátilovi, ale také Janu Rumplíkovi, Františku Vránovi a Bohumilu Venclíkovi. Poslední dva jmenovaní ho totiž doma ukrývali delší dobu. Matku pamětníka Františku Venclíkovou soud poslal na pět let do vězení a Bohumila Venclíka mladšího na osmnáct měsíců. Mimoto rodině zkonfiskovali veškerý majetek. Dne 26. května 1944 byli všichni čtyři muži popraveni ve věznici na Pankráci v Praze. Bohumila Venclíka připravilo o život ostří gilotiny v 16 hodin 18 minut.

Matku Františku Venclíkovou převezli na začátku dubna 1944 z Olomouce do věznice v Jaueru (Jaworu) ve Slezsku. Ke konci války pak musela podstoupit pochod smrti do Drážďan. Ze tří tisíc vězňů ustupujících s dozorci před frontou jich prý došlo jen pět set. Ti, kteří neutekli, buď zemřeli cestou na vyčerpání, nebo je zastřelili dozorci. Z Drážďan matku pak převezli do Lübecku, kde se dočkala konce války. Domů se vrátila v červnu 1945.

Předčasně propuštěn pro nemoc

Na začátku dubna 1944 transportovali do věznice v bavorském Bernau také Bohumila Venclíka. Jeho transport měl zastávky ve věznici ve Vídni a v Salcburku. „Po cestě s náma jeli tři kluci ze Sudet. Odmítli nastoupit do německé armády. To byly takový malý camrlíky a byli jsme tam čtyři. A k nim přidali jednoho chlapa. Ostravák to byl. Oni měli poslední cigaretu a mezi sebou kouřili a jemu nedali šluka. Okno bylo zalíčený, abychom neviděli ven, a navrchu byla ventilačka. Jeden z těch kluků vylezl a díval se ventilačkou ven. Ten Ostravák zavolal německého dozorce, že kluci chtějí utéct, že to tam šroubovali. Tak dostali mlatu a všude jich tahali v poutech. Přijeli jsme do Salcburku a tam nás dali do jedné malé místnosti a bylo nás tam čtyřicet. Najednou v noci slyšíme – duch, duch, duch, sténání a křik o pomoc. Ale dutý rány. A ti kluci tam toho udavače umlátili.“

Ve věznici v Bernau zařadili pamětníka do hrnčířské dílny. Stále trpěl zánětem pohrudnice a na žádost jeho starší sestry Marty ho z vězení již po několika dnech, 20. dubna 1944, propustili s odkladem na dokončení trestu po vyléčení. Po návratu domů se léčil v nemocnici. Následně ale dostal žloutenku a poté se mu zanítilo slepé střevo. Bohumil Venclík se tak do vězení již nevrátil a léčil se doma. Stal se proto svědkem událostí kolem osvobození rodného města. Tovačov se kvůli okolním vodním plochám měl změnit ve vodní tvrz a na kopání obranných zákopů tam Němci nasadili mladé muže. K větším bojům nakonec nedošlo, ale němečtí vojáci během ústupu vyhodili do vzduchu 8. května 1945 most stojící nedaleko domu Venclíkových. „Poškodilo nám to střechu na domě,“ dodává Bohumil Venclík, který se pak účastnil rychlé opravy mostu, aby přes něj mohla projet sovětská vojska.

Hrnčířskou tradici zničil komunismus

Po válce chtěl Bohumil Venclík znovu rozjet rodinnou hrnčířskou tradici. Zažádal si proto o podporu na přestavbu dílny, která mu byla ve formě stavebního materiálu poskytnuta. Dokonce mu razantně zkrátili dobu trvání povinné vojenské služby, aby se mohl věnovat rozjezdu své živnosti. Po rekonstrukci začal s výrobou a ve své dílně měl zaměstnány další tři osoby. Jenže v únoru 1948 převzala pučem moc ve státě komunistická strana. Bohumil Venclík vypráví, že rozhodně nepatřil mezi její příznivce, což vyjádřil v následujících volbách v květnu 1948. „Nebyla tam ani plenta, ani tužka. Ale já, jak jsem šel od stolku k urně, tak jsem tam stačil vpašovat obrázek Beneše.“

Přestože komunistický režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost a v roce 1951 pamětníka předvolali na okres, že musí nastoupit do okresního stavebního podniku jako pomocný zedník a svou živnostenskou činnost okamžitě ukončit. Tak skončila rodinná hrnčířská tradice. Bohumil Venclík si ale našel jiné, lépe placené zaměstnání v tovačovské štěrkovně, kde poté pracoval až do penze.

Dnes žije stále v Tovačově, a když jsem se ho ptal na poselství pro budoucí generace, odpověděl krátce, ale výstižně: „Lidem dnes chybí vlastenecké cítění.“

JIRÁK, P., Příběh odbojáře Rajmunda Navrátila z Kojetína. Sborník Státního okresního archivu v Přerově 2009.