Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Vencko (* 1936)

I já jsem naletěl, ale poznal jsem, co je to za žumpu

  • narozen 2. ledna 1936 v Hradci Králové

  • roku 1964 vstoupil do komunistické strany

  • po srpnu 1968 z KSČ vystoupil

  • záhy byl propuštěn ze zaměstnání

  • práci a nový domov nakonec našel Krásné Lípě

Učili jsme se v zakouřených hospodách

„Já když to srovnám s jinými, tak jsem měl krásné dětství. Měl jsem milující maminku, a sice přísného, ale moc hodného tatínka, který mě už v raném dětství učil lásce k přírodě.“ Vladislav Vencko se narodil 2. ledna 1936 v Hradci Králové. V domě bydlel s rodiči, babičkou a dvěma tetami. Jeho otec se živil jako dělník a hodně času trávil na montážích mimo domov. „Byl jsem doma jediný kluk z celého rodu, takže mě rozmazlovali.“

Do školy začal Vladislav chodit za války, v roce 1942. „Pamatuju si na židovské sousedy, kteří museli začít nosit označení ‚Jude‘ a pak už je nikdy nikdo neviděl.“ Ze života za války si pamatuje především to, že ve městě se těžko shánělo jídlo, protože veškeré potraviny byly na příděl. „Táta mě už od dětství učil chytat ryby. Tím, že byl rybář, přispíval k naší obživě.“

Na venkově měli lidé lepší přístup k potravinám, protože si je sami vypěstovali. „Táta měl kamarády ve vsích okolo Hradce a od nich rodiče vozili potraviny třeba výměnou za ložní prádlo. Bylo to ale spojené s dost velkým nebezpečím... Když někdo vezl mák, který měl strategický význam, protože se z toho dal tlačit olej pro vojenské účely, tak za to mohl být i špagát.“

Nacistický protektorát ovlivnil i školství. Vladislav vzpomíná, že ve třídě se učili hajlovat místo pozdravu. Od roku 1944, kdy se válečná fronta blížila k hranicím předválečného Československa, byla zrušena školní výuka v jejich škole, která začala sloužit jako lazaret. „My jsme se učili po hospodách. Dopoledne, když nechodili hosti, tak jsme se chodili učit do těch zakouřených špinavých prostor.“ S koncem války je také spojeno rozsáhlé bombardování měst spojeneckými vojsky. Hradec Králové většímu bombardování unikl, ale nedaleké Pardubice byly nálety velmi poškozeny. „Na zvuk sirén, které ohlašovaly nálety, nezapomenu.“

V květnu 1945 skončila v Evropě válka. Většinu Československa včetně Hradce Králové osvobodila Rudá armáda. „Pamatuju se, když přijeli Rusové na tancích, tak jsme je vítali. Házeli jsme po nich kvítky bezu. To jsme ale netušili, že nás sice zbavili jedné totality, ale přivezli nám totalitu další, která se za tři roky začala uskutečňovat. To nikdo netušil.“

Chtěl jsem se věnovat lesnictví, a nakonec jsem paradoxně stromy ničil

V roce 1947 nastoupil pamětník na gymnázium. „Když se v roce 1948 komunisté chopili vlády, dělali velké reformy i ve školství a zrušili gymnázia. Nahnali nás všechny do takzvané jednotné školy.“ Nová škola měla mnohem horší úroveň, ve třídě bylo padesát tři studentů a výuka už byla ovlivněna dobovou ideologií marxismu-leninismu.

Už od svých dvanácti let se Vladislav věnoval lehké atletice a brzy přišly první úspěchy. „Čeho si strašně vážím, je, že mě trénovala legenda české atletiky, Otakar Jandera. To byl strašně dobrý člověk, za války byl v koncentráku.“ V šestnácti letech se začal Vladislav zajímat o jezdectví a to velmi rychle převládlo i nad jeho zálibou v lehké atletice. Dokonce získal třetí místo na mistrovství světa.

Pamětník si vybíral další směřování i podle situace doma. Jeho otec byl nemocný, a rodiče tedy neměli moc peněz na to, aby ho mohli živit během studia. Přihlásil se tedy na vojenskou školu, kde byl dobře zaopatřený a navíc se tam mohl věnovat svým milovaným koním. Studium ale nakonec trvalo pouze rok. „Já jsem v osmnácti letech měl za sebou poddůstojnickou školu a prezenční dvouletou vojenskou školu. Všechno najednou.“

Po škole nastoupil do armády. Věnovat se tu mohl především jezdectví, ale jinak pro něj vojenský dril nebyl příjemný. „Měl jsem docela úlevy, protože jsem jezdil na závody.“ Po čtyřech letech odešel Vladislav do civilu a našel si práci tiskaře ve Státním nakladatelství dětské knihy, dnešním Albatrosu. „Tohle řemeslo se mi líbilo, ale byl to trochu paradox. Původně jsem chtěl jít na lesnictví a pěstovat stromy – a nakonec jsem je vlastně ničil, když jsem dělal v tiskařství.“ V tiskařství měl na starost především hudebniny. „Dost jsem se i naučil o teorii hudby. Všechno jsem musel přečíst.“

Bál jsem se, že to do mě pustí

Zvěst o okupaci Československa v srpnu 1968 zastihla pamětníka cestou do práce. Snažil se přejít pražský železniční most, ale všude stáli sovětští vojáci se samopaly a z různých stran byla slyšet střelba. „Já jsem šel po tom mostě mezi těmi tanky a těmi ruskými vojáky a kouřil jsem. Tam byl takový ruský vojáček, ještě se mu kouřilo z hlavně, a chtěl, abych mu připálil tu jeho papirosu, jak oni říkají. Já jsem udělal následující: já jsem tu svoji zapálenou cigaretu vzal, hodil jsem ji na zem, zašlápl jsem ji a šel jsem dál. V tu chvíli jsem měl největší strach ve svým životě, protože jsem čekal, že to do mě pustí.“

Když pamětník dorazil do práce, už se rozdávaly letáky s informacemi. Tiskařství, kde pracoval, se aktivně zapojilo do informování občanů Prahy. Vladislav si schoval štos letáků pod vestu a vyrazil je rozdávat do ulic. „Najednou tam stál esenbák a šel ke mně. Já jsem si říkal: ,Tak, a teď mě sbalí a je to hotovo.‘ A víte, co on udělal? Přišel ke mně a řekl: ,Dejte mi polovičku, já vám pomůžu.‘“

První týdny po srpnové okupaci to vypadalo, že obyvatelé stojí jednotně proti cizím armádám, časem však vztek opadl a lidé se snažili hlavně zorientovat v nových podmínkách normalizace. „Lidi se s tím nějak smířili, někdo víc a někdo míň. Hodně lidí toho využilo.“

Vladislav vzpomíná, že při prvním výročí okupace v roce 1969 vyšel spolu s mnoha dalšími znovu do ulic. Do Prahy přijely oddíly Lidových milicí. „Z helikoptér házeli slzný plyn. My jsme měli oči červené a řvali jsme... Ve Spálené ulici byl kordon těchhle milicionářů a my jsme na ně házeli dlažební kostky a křičeli jsme na ně: ‚Husákovo gestapo!‘“

Poznal jsem, co je to za žumpu

Vladislav Vencko vstoupil v roce 1964 do komunistické strany. „Komunismu jsem fandil, protože jsem tomu byl naučený z domova. Rusové nás osvobodili a hodně lidí chtělo to, co mají tam. Hodně lidí naletělo, i já jsem naletěl.“ Brzy zjistil, že se komunistická strana vůbec nesnaží o blaho svých občanů, ale jen o blaho svých nejvyšších představitelů. Do toho přišel rok 1968 a s ním spojená sovětská okupace a následná normalizace... „Když jsem poznal, co to je za žumpu, a když jsem poznal, že to není pravda, tak jsem z té strany vystoupil.“

Následovala okamžitá výpověď z práce a pamětník musel nastoupit na těžkou práci do zemědělství. „Rozšířil jsem si řidičák na traktor a musel jsem se živit jako zemědělec. Pět let u Slaného a pak u Písku... To byla opravdu nelidská dřina. Za směnu jsme museli třeba na zádech v pytlích odnosit 300 metráků.“ Vladislavovo vystoupení z komunistické strany se dotklo i jeho manželky Emílie. „Moje manželka je vyučená prodavačka, ale musela jít krmit býky. Od ní to byla asi ještě větší oběť, než to byla ode mě.“

Po nějaké době narazili manželé Venckovi v novinách na inzerát, že v Krásné Lípě hledají do tiskárny ofsetového strojmistra a vedoucí skladu a nákupčí. Přihlásili se oba a práci získali. Přestěhovali se tedy na Šluknovsko a začali pracovat ve stejné fabrice. „Měl jsem škraloup, takže víc než mistra mě dělat nenechali.“

Jsem rád, že jsem někomu platný

Manželům Venckovým se narodil syn Tomáš. Vladislav se nechtěl výrazněji vymezovat vůči režimu, dokud byl syn ve škole. „Já jsem si říkal, že až se Tomáš vyučí, tak vstoupím do toho disentu. Přišel do toho rok 1989 a já jsem okamžitě šel do Občanského fóra.“ Mluvil na demonstracích na rumburském náměstí. „Vývoj potom mě zklamal, ale pořád je to mnohem lepší.“

Vladislav Vencko žije v současnosti se svou ženou v pečovatelském domě v Krásné Lípě.  I v pozdním věku udržuje velké množství koníčků. Chodí rybařit a zajímá se o přírodu. Absolvoval kurz pro environmentální výchovu mládeže. „Chodím za předškoláky a na první stupeň a vyprávím jim o přírodě. Píšu si scénáře a pro ty nejmenší je píšu formou pohádky. To mě naplňuje a hrozně mě to baví.“ Stále ho drží jeho největší záliba, což je jízda na koni. Dokonce napsal dvě knihy. Ta první se věnuje rybám a druhá je pohádkou pro děti. Jeho druhá kniha stále čeká na vydání. „Jsem moc rád, že jsem v tomhle věku ještě někomu platný.“ Životním mottem Vladislava Vencka jsou slova římského básníka Livia: Za noci nejtemnější na slunce pamatuj. „V životě můžou přijít trable, neštěstí. To jste ve tmě, ale sluníčko zase vyjde.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)