Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jan Velík (* 1921  †︎ 2016)

My jsme parašutisté, vyslanci ze Sovětského svazu

  • narozen 2. srpna 1921 v Hodoníně

  • 1941 – nuceně nasazen v německém Malchowě

  • útěk z nuceného nasazení

  • 1941 – narukoval do trnavské posádky slovenské armády

  • 1942 – odjezd do Sovětského svazu v rychlé divizi

  • útěk ze slovenské divize

  • 1943 – vstup do Rudé armády

  • zúčastnil se bitvy o Kursk

  • 9. ledna 1944 vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru, 2. paradesantní brigáda

  • zařazení do sovětského výsadku STAS

  • shozen u Jindřichova Hradce

  • po válce vyloučen z armády

  • práce soustružníka, v ČSAD, skladníka, ekonoma

  • 1968 – na protest proti okupaci vrátil sovětská vyznamenání

  • zemřel 13. března 2016

Jan Velík se narodil 2. srpna 1921 v Hodoníně v oblasti česko-slovenského pomezí. Otec pracoval jako kočí v cihelně, ale zemřel, když bylo Janovi sedm let, a tak byl Jan až do počátku druhé světové války vychováván pouze svou matkou. V Hodoníně Jan Velík vychodil obecnou a měšťanskou školu, pak přešel na gymnázium a v roce 1939 maturoval.

Nuceně nasazen v Německu

Jan Velík nejdříve pracoval v cihelně, ovšem v roce 1940 byl vybrán na nucené práce do města Malchow v Meklenbursku mezi Berlínem a Hamburkem. Nejednalo se však o rozsáhlé nucené nasazování mladých lidí. „A víte, jak s námi zacházeli? Nadávali do českých psů a vše možné. Byl jsem tam skoro dva roky a v červnu čtyřicet dva jsem potkal jednoho Maďara, který říká, jestli s ním nechci jít dělat baráky. Tak jsme šli stavět dřevěné baráky. Byly tři party, jedna stavěla základy, druhá stavěla baráky a my třetí jsme dělali podlahy. Ten mistr byl odvolaný a německý dozorce, ten hlídač, co tam byl, přišel ke mně a říká: ,A vy nechcete pracovat?‘ A kopl mě do kotníku. Jako mladý nerozvážný kluk jsem mu dal facku, až Němec upadl. Nakonec jsem si uvědomil, jakou lumpárnu jsem udělal, protože jsem viděl, že to bez následků nebude. Tak jsem se sebral a utíkal na barák. Vzal jsem si nejnutnější věci a utíkal domů.“ Jel až do Vídně, kde na něj čekal mistr. Odvedli ho na gestapo, nakonec však byl koncem září 1942 propuštěn.

Ve slovenské rychlé divizi

Odstěhoval se za maminkou na Slovensko, ale zde musel narukovat do trnavské posádky slovenské armády. Odveden byl 1. 10. 1942 k 1. rotě, prodělal vojenský výcvik a po čtrnácti dnech jel na první ostrou střelbu: „A říkal jsem jednomu kamarádovi, to byl Tonda Níčů:,Tondo, co myslíš, co kdybychom zdrhli ze slovenské armády?‘ Skutečně, uvědomte si, co říkám. On byl pro. V tu dobu se právě vypravovala rychlá divize, která šla na Sovětský svaz, a říkám: ,Hele, když tam bude přes tisíc lidí, tak dva se schováme.‘ Tak jsme šli do té kolony a až do Kavkazu.“

Jan Velík byl rozhodnut utéci ze slovenské armády a skutečně se mu podařilo od rychlé divize na Kavkazu odpojit. Mnoho vojáků ze slovenské rychlé divize takové štěstí nemělo, spousta z nich byla na frontě postřílena ruskými vojáky. Jan Velík přešel Krym a přes Vinnycju a Charkov se dostal do Kurska, kde se schylovalo k největší tankové bitvě druhé světové války.

Bitva u Kurska

Jan Velík vstoupil do Rudé armády 1. března 1943 a dostal se k pěšákům, připravovali zákopy a zbraně na bitvu: „My jsme byli až druhý sled. Začala bitva a Němci, to bylo hrozný, jak útočili, prostě stříleli vším možným, děla, kanony, všechno se tam mlátilo, tanky střílely jeden na druhý, byly vzdálené od sebe maximálně do kilometru. Ale Rusové byli v nevýhodě, že Němci měli právě tank Tiger, ty byly silnější, měly pancíř, zatímco Rusové měli kolem šesti nebo osmi centimetrů [pancíř] a proráželi… Tak jsme byli tam, čekali a pak Němci postoupili. První fázi úplně zrušili a nastoupila druhá fáze. Rusové, když to viděli, tak si k tomu vzali zálohu a půjdeme teďka my. Druhou zálohu už Němci [také] porazili, [ale] my jsme [byli] až u kurského nádraží, tak jsme se dostali zdraví pryč. Ale kdybyste viděl ten masakr, to bylo příšerný.“ S Rudou armádou pokračoval Jan Velík až k Dněpru, kde se dozvěděl o 2. paradesantní brigádě.

V 2. paradesantní brigádě

Do Usmanu, kde byli soustředěni utečenci ze slovenské armády, se Jan Velík dostal až koncem roku 1943. V útvaru už byli kromě Slováků a Němců národnosti, jejichž státy bojovaly po boku nacistů, byli tak méně nápadní při případném výsadku. 1. ledna 1944 se vojáci přesunuli z Usmanu do Jefremova a Jan Velík tu byl 9. ledna 1944 prezentován jako voják československých jednotek. Dostal se do 1. roty, velitelem byl štábní kapitán Ludvík Engel. Pokračovali výcvikem v Jefremově, v Černovicích a v Proskurově. Náhle přišli Rusové a z roty zvláštního určení (rota ZÚ, vytvořená z 1. roty) vybrali Jana Velíka a dalších třináct lidí. Všichni odjeli do moskevské zpravodajské školy.

Ve zpravodajské škole

Škola byla v lesích poblíž Moskvy, právě zde započalo další učení včetně Morseovy abecedy, připravování výbušnin nebo vyhazování kolejnic. Instruktoři byli pouze Rusové a výuka probíhala v ruštině. Jan Velík vzpomíná, že měli dostatek stravy i cigaret, ale také na sovětské varování, že v případě výsadku a kolaborace s Němci budou po osvobození Československa Rudou armádou zastřeleni.

Ve škole dostali úkoly pro případ výsadku: zjistit postavení Němců, průmysl v protektorátu, zjišťování partyzánských skupin nebo zacházení Němců s civilním obyvatelstvem. Jednalo se o výsadek se špionážními úkoly. Jan Velík měl funkci radisty.

První let skupiny STAS

Jan Velík byl vybrán do sovětského výsadku STAS s dalšími dvěma vojáky. Poslední týden výcviku odjela skupina tří výsadkářů na chatu do neznámého místa. To už byl leden 1945 a skupina byla nervózní, že stále nejsou nasazeni do bojové akce. V únoru 1945 byla skupina přemístěna do Moskvy a následně do Lvova, odkud vyjížděli v polovině února, letěli letadlem skrze frontu na německé území: „Asi tak hodinu jsme letěli a ten nám říká: ,Hele, podívejte se, fronta.‘  Jak střílela. Tam byly vidět světelné rakety a všechno možné. Ani ne za hodinu jsme se vrátili zpátky a říká: ,A tak půjdete asi zpátky.‘ Nad Vysokými Tatrami byla tak strašná mlha, že se nesmělo letět.“

Výsadek do protektorátu

Výsadek do protektorátu byl naplánován na 19. 2. 1945, letadlo převáželo tři výsadkové skupiny, skupina s Janem Velíkem měla místo určení Devět skal, ale výsadek byl proveden až poblíž Jindřichova Hradce: „Teď jsem skákal, doskočil jsem do borovice a zůstal jsem ležet na borovici. A samozřejmě byl veliký mráz. Borovice byla asi na kraji silnice, ulomila se a já spadl i s větví i s tím padákem. Zakopal jsem padák a šli jsme se hledat. Měli jsme znamení jako sova, tak jsme si ho dávali a asi po hodině nebo dvou hodinách jsem potkal Štefana, tak jsme se sešli.“

Parašutisté se potřebovali utajit, a tak s místními obyvateli jednali kvůli stravě a možnému noclehu coby uprchlíci z nuceného nasazení v Německu. S sebou měli čokoládu, suchary, finskou dýku, německý samopal, německou parabolu, americké dolary i německé marky. Od prvního obyvatele si vypůjčili mapu a zjistili, že jsou příliš daleko od místa určení výsadku. Museli tedy pochodovat.

Jednou se v lese setkali i s německými vojáky, které pravděpodobně přivolalo německé obyvatelstvo: „Bylo tam od pěti do šesti Němců. Když jsme viděli, co je, jak se přiblížili, tak jsme připravili samopaly. A říkáme si, co bude lepší, pistole ne, ale samopal… Pustili jsme jim dávku. Němci nevěděli, co jsme zač. Určitě mysleli, že jsme utečenci. Okamžitě zalehli, my jsme se po té dávce sebrali, spustili se do potoka a z potoka jsme utíkali. To nám řekli ve [zpravodajské škole]: ,Dejte si pozor, abyste nenechávali stopy.‘ Tak jsme skočili do potoka a šli jsme daleko, až jsme se dostali na Havlíčkobrodsko. Promrzlí, zničení, mokří.“

Další dny opět putovali po domech, setkávali se s obyvateli a občas prozradili, že se jedná o sovětský výsadek. Narazili na německé obyvatelstvo i na nedůvěřivé Čechy: „Tak jsem šel za ní a ta panímáma se strašně bála a říkala: ,Já vám nevěřím, protože tady chodí Němci oblečení za partyzány nebo za vlasovce.‘ Já se bojím vám dát [jídlo]. Neříkal jsem, že jsme parašutisté, já jí říkám: ,Utíkáme, skutečně, jen nám, prosím Vás, dejte kousíček chleba a něco k tomu.‘ Ona sedla a řekla: ,Ano, přijďte.‘  A já jsem říkal: ,No jsme tři ale.‘ Řekla: ,Tak přijďte, já vám dám.‘ Připravila krajíc chleba, kávu, možná to byla ta cikorka, (…) tak jsme si sedli a jenom jsem kousal a podívám se, byl venku kravál, to bylo kolem silnice, a teď [vidím, že] kolona Němců dělala čistku na partyzány.“  

Parašutisté utekli z domu a směřovali do lesa, utíkali a schovávali se podle pohybu německých jednotek. Když nebylo zbytí, zakopali se do sněhu a čekali: „Zbraň jsme připravili. A dovedete si představit to napětí? Teď se přibližovali a my sami tři, jeden tam, druhý tam a čekali jsme. Najednou se Němci přiblížili asi na padesát metrů, rozestoupili se, jedna skupina šla na pravé straně, druhá na levé straně a my jsme zůstali pod tím [sněhem]. Dovedete si představit to napětí?“

Po dalších peripetiích se dostali do Žďáru nad Sázavou ke svému kontaktu Josefu Uhrovi. Začali vysílat, především zjišťovali pohyb německého vojska. Spojili se s partyzány a ke konci války připravovali povstání. Po ukončení války dostali zprávu z Bratislavy, kde podepsali protokoly a ukončili tak svou válečnou činnost.

Po válce

Po válce zůstal Jan Velík v armádě i ve Svratce, jelikož právě v tomto místě pracoval coby sovětský zpravodaj a právě zde se seznámil se svou budoucí manželkou. V roce 1946 nastoupil do školy pro důstojníky a poté sloužil v Milovicích do roku 1949, kdy byl kvůli podezření ze spojení s americkou špionážní službou vyhozen z armády v hodnosti poručíka. Pracoval pak jako soustružník, v Československé autobusové dopravě, stavěl sloupy vysokého napětí na Slovensku, dělal skladníka, účetního, ekonoma a samostatného referenta.

V roce 1968 odevzdal všechna sovětská vyznamenání za nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy: „V šedesátém osmém byla změna a byl jsem pitomec – kdyby mě byli Rusáci odvezli, tak už jsem tady dávno nebyl – vrátil jsem všechna sovětská vyznamenání. Dělal jsem do rozhlasu proti Rusům, jak tady ve Žďáře, tak v Hradci Králové. Měl jsem [funkci] vedoucího odbytu, samozřejmě škrt a zase znova. Tak jsem tam dělal samostatného referenta až do sedmdesátého osmého roku.“ V roce 1978 odešel do důchodu. V současnosti žije Jan Velík ve Svratce.

Zemřel v březnu 2016.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)