Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

pplk. Jan Vazač (* 1930)

• narozený 18. září 1930 v Českých Budějovicích

• na konci března 1945 zažil bombardování Českých Budějovic

• vystudoval Vojenskou leteckou akademii v Hradci Králové, stal se profesionálním vojákem

• v r. 1949 nastoupil do výcviku pro stíhací piloty

• mezi lety 1952-1962 byl jedním z pilotů nových proudových stíhacích letounů typu MIG 15

• vzpomíná na období studené války, kdy střežil vzdušnou západní hranici státu

• po odchodu z bojové jednotky pracoval až do roku 1968 na velitelství protivzdušné obrany státu

• od roku 1968 přešel na Generální štáb Československé lidové armády, zabýval se automatizací velení armády

• z armády odešel v roce 1976 do civilu a až do odchodu do penze pracoval jako programátor

Konec března 1945 byl teplý a slunečný. „Leželi jsme s bratrem na louce za městem a dívali se na aeroplány na nebi. Pak jsme už jen viděli, že se od nich něco oddělilo a za chvíli se ozvalo hvízdání. A ani ne kilometr od nás to dopadlo,“ vzpomíná Jan Vazač na bombardování Českých Budějovic. To bylo poprvé a také naposledy, kdy měl z letadel strach. O několik let později se stal stíhacím pilotem. „Pod vámi jen mraky a nic, co by vás jistilo. Jste závislý jen na vlastních schopnostech a strach si připouštět nemůžete,“ dodává.

To nejlepší, co mě mohlo potkat

Jan Vazač se narodil 18. září 1930 v Českých Budějovicích. Říká, že do chudé, ale spořádané rodiny. „Maminka se věnovala mně a domácnosti a to je to nejlepší, co může malé dítě potkat.“ Jeho maminka se jmenovala Antonie, tatínek Tomáš, který rodinu živil jako soukromý autodopravce. Jan vyrůstal na předměstí Českých Budějovic a na první roky svého dětství vzpomíná jako na idylické. S koncem 30. let se ale začalo mnohé měnit. „V Budějovicích byla v té době silná německá menšina, pamatuju si na den, kdy tam měla sjezd Henleinova strana a rodiče mě odvezli daleko za město. Báli se, že to bude nebezpečné. To byl můj první kontakt s politikou a vlastně také předzvěst války,“ vzpomíná. Na podzim roku 1938 vyhlásilo Československo všeobecnou mobilizaci a k obraně hranic byl povolán i Janův otec.  

Tomáš Vazač odjel na severovýchodní hranici k Moravské Ostravě. „To bylo území, které zabírali Poláci, a Češi odtud vyklízeli, co se dalo. Už jsem dokázal vnímat, že atmosféra je plná strachu.  A pak nás Němci obsadili,“ vypráví dál Jan Vazač. 

Gestapo vyslýchalo mojí těhotnou matku

Jan se narodil jako první syn Antonie a Tomáše Vazačových. Druhý přišel na svět v roce 1942, v době, kdy se nacisté krutě mstili za atentát na Reinharda Heydricha. Těžké chvíle prožila i Janova rodina, přestože to přímo s atentátem nesouviselo. Jeho otec porušil zákaz protektorátních úřadů používat kvůli úsporám paliv benzínová auta. Odvezl svým vlastním vozem příbuznou rodiny a kvůli tomuto poměrně banálnímu prohřešku ho vyšetřovalo obávané gestapo. A vyslýchali nejen Janova otce. „Matka byla ve vysokém stupni těhotenství, když k nám přijeli gestapáci a drsným způsobem jí vyslýchali. Bylo to hrozný. Nejpikantnější na tom bylo, že sestřenka, kvůli které se to všechno seběhlo, ležela vedle v ložnici v posteli. Nepřišli na to, jen hrůzu pouštěli a otec si to pak šel na tři týdny odsedět,“ vzpomíná Jan. 

Jeho otce odsoudili na tři týdny trvající nucené práce. A v roce 1944 pak v rámci německé organizace Technische Nothilfe odjel na nucené práce znovu, tentokrát do Rakouska. Jako řidič tam musel být k dispozici při budování jedné z podzemních továren v alpském městečku Ebensee. V dubnu 1945 se mu pak podařilo z nuceného nasazení uprchnout. 

Moje další střetnutí se strašnou realitou

Jan Vazač říká, že všechny ‚špatné‘ vzpomínky z války se mu ukládaly hluboko do paměti a formovaly jeho budoucí názory. Návštěva gestapa byla jednou z nich. Další souvisela s jednou z Janových výprav pro mléko na venkov. „Bylo to v zimě, někdy v lednu nebo únoru 1945. Vystoupil jsem už za tmy z vlaku a pokračoval pěšky podél trati. V té době se říkalo, že Němci převážejí vězně z koncentračních táborů v otevřených vozech, a když někdo z těch vězňů zemře, jednoduše ho z toho vlaku vyhodí. Měl jsem strach, že někoho takového najdu. Na nikoho jsem samozřejmě nenarazil, ale bylo to moje další střetnutí se strašnou realitou, které ve mně zůstalo,“ vzpomíná. 

Nejhlouběji mu ale v paměti zůstaly vzpomínky na konec války a především na nálety spojeneckých letadel na České Budějovice. Bomby dopadaly na město 23. a 24. března 1945.  Během prvního náletu zůstal Jan a jeho rodina doma. Ve městě ten den zůstala většina obyvatel Českých Budějovic, hrozbu bombardování všichni podcenili.

Nálet na České Budějovice 24. března 1945

Následující den odvezli rodiče oba syny za město. „Jakmile zahoukali nálet, Budějovice se vylidnily,“ vzpomíná Jan Vazač a pokračuje: „Tohle byl velký nálet, a přestože jsme měli strach, leželi jsme na louce a koutkem oka pozorovali, co se děje. Seřaďovací nádraží, v jehož blízkosti jsme bydleli, úplně rozsekali. Postrádali jsme maminku, měli jsme strach, že tam zůstala. Sedl jsem na kolo a jel jsem jí hledat. Do města se ale nesmělo, a tak mě na kraji města zastavili a byl konec mojí pouti. A najednou proti mně přichází maminka. Pak jsme se vrátili domů, před naším domem jáma, za námi rozbitý dům. U nás se nic nestalo, jen rozbitá okna a spadlé hodiny.“ 

Jan se hned krátce nato vydal se svým malým bratrem na průzkum. „Projížděli jsme na koloběžce mezi krátery po pumách,“ vzpomíná. U rozbombardovaného nákladového nádraží se pak oba poprvé setkali se smrtí. Na nosítkách, překrytých prostěradlem, ležela jedna z více jak dvou set obětí náletu. 

A najednou všechno ztichlo a byli jsme osvobození

Samotný konec války prožil Jan v jihočeském městečku Lišov, kam oba syny rodiče odvezli k příbuzným do bezpečí. Lišovem vedl tehdy jeden z hlavních směrů, kudy ustupovaly německé jednotky před Rudou armádou. Jan zpovzdálí sledoval německé vojáky, kteří už neměli ani auta a k urychlení ústupu používali cokoli, co bylo k mání. „Pak přišel pátý květen a německý úprk zesílil. A najednou všechno ztichlo, přijelo jedno ruský auto s protitankovou puškou na korbě a na něm několik vojáků. A byli jsme osvobození,“ vzpomíná Jan Vazač a ještě dodává: „Ti vojáci byli úplně normální. Někteří byli přívětiví, jeden voják mi dal koně a já s tím koněm ušel asi padesát metrů a druhý voják mi ho zase vzal. Ale prostě byli takoví. Ale byli to normální lidi, kteří prošli ohněm války. A někdy v těch chvílích u mě začaly klíčit sympatie ke komunismu.“

Už první poválečné volby v Československu vyhráli komunisté. A v dalších volbách se komunisté stali na čtyři desítky let jedinou vládnoucí stranou. Ale ani v roce 1948, kdy volby neproběhly demokratickým způsobem, Janovy sympatie ke komunismu nevyhasly. „Byl jsem mladej kluk z chudý rodiny a věřil jsem tomu. Jenže pak to pozlátko postupně opadávalo,“ dodává.

Stal jsem se vojenským pilotem, jedním z opěrných bodů obrany komunismu 

Po obecné škole vystudoval Jan střední průmyslovou školu strojní a po maturitě krátce pracoval jako konstruktér. Od svých sedmnácti let ale také začal létat. Zpočátku na větroních v aeroklubu, v roce 1949 se ale rozhodl pro studium na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. Studium navazovalo na roční povinnou vojenskou službu, po jejím absolvování Jan Vazač vstoupil do armády a stal se profesionálním vojákem. A posléze vojenským pilotem, vzpomíná dál: „Zájmem komunistů a zejména zájmem Sovětského svazu bylo nabrat co nejvíc pilotů kvůli obraně. Takže radikálně zvýšili počty přijímaných uchazečů. Dřív bývalo v jednom ročníku Vojenské letecké akademie okolo třiceti lidí, do našeho ročníku byla přijata stovka. Sto pilotů pro období míru, to už je velký výdaj.“ K nejnáročnějšímu výcviku pro stíhací letouny bylo vybráno třicet adeptů, Jan Vazač byl jedním z nich.

Výcvik začínal na upravených, a kvůli konstrukčním vadám pro piloty nebezpečných, německých vrtulových stíhacích letounech Messerschmitt, které Československo získalo jako válečnou reparaci. V červenci roku 1951 se československá armáda začala vyzbrojovat zcela novým typem stíhacích letounů. Jednalo se o proudová letadla typu MIG 15 sovětské výroby. Jan se po absolvování tzv. elementárního a následně pokračovací výcviku přeškolil na proudové letouny. „Stal jsem se vojenským stíhacím pilotem, stal jsem se jedním z opěrných bodů obrany komunismu proti západu,“ říká s odstupem let s trpkostí.  

Byly to mocenské hry, ve kterých jsme byli pěšáky 

Leteckou akademii ukončil v roce 1951 v hodnosti poručíka. Bylo mu jednadvacet a první nabídka, kterou dostal, bylo přeškolování nových pilotů na proudové letouny. Vzpomíná, jak školil své vrstevníky a také, jak si v průběhu let dělal vlastní statistiku leteckých mimořádných událostí. „Z naší třicítky pilotů, kteří se cvičili na stíhače v Letecké vojenské akademii v Pardubicích, 16 % zahynulo a dalších 16 % se dostalo do život ohrožujících situací, které se jim podařilo vyřešit. Moje maminka byla s touto realitou konfrontována až při mé vlastní havárii. Bylo mi čtyřiadvacet, když nám začalo letadlo hořet a my museli skákat. Vyskočil jsem za docela dramatických okolností, ale spasil jsem se. Měl jsem zpřerážená žebra, ale to nebylo nic tak zlýho,“ vzpomíná na nehodu, kdy padají a hořící letadlo zapálilo les na hoře Kleť. Oba piloti nehodu přežili, zbylé trosky letadla jsou ještě dnes na Kleti patrné.  

Po čase se školení nových pilotů stalo pro Jana jednotvárným a podal si žádost o přeřazení k bojovým jednotkám. Což znamenalo, že byl zařazen ke stíhacím pilotům střežícím vzdušný prostor nad naší západní hranicí. Byl počátek 50. let, nejvypjatější období studené války a Jan v této souvislosti také vzpomíná, jak se také zúčastnil velkolepé letecké přehlídky. Nad Prahou tehdy ve formacích proletělo na 350 stíhaček. Ohromující podívaná měla demonstrovat sílu celého východního bloku. „Všechno to byly mocenské hry, ve kterých jsme byli pěšáky. Uměle vybuzená hra, možná vůči vlastnímu publiku, vůči vlastnímu národu,“ dodává Jan Vazač. 

Studená válka na obloze

Jan byl zařazen do bojové jednotky na letiště v Českých Budějovicích, odtud pak startoval k obraně hranic. „Od té chvíle jsem žil v pohotovostním systému protivzdušný obrany, jako pilot jsem vším prošel od píky. Seděl jsem dvě hodiny přivázaný v aeroplánu v hotovosti, musel jsem startovat ve velmi krátkém časovém limitu, měl jsem ostře nabito. Lítal jsem podél státní hranice a na druhé straně lítal Američan. A to všechno se pořád opakovalo a všechno se to dělo v tom nejhorším stádiu studené války. Byl jsem pro to vycvičený, byl jsem tak vychovaný. Kdyby sem někdo chtěl proniknout a strana a vláda mě na něj poslali, tak bych střílel. Ale nikdy bych nestřílel na dopravní letadlo. To bych nesplnil. Natolik mi moje ‚já‘ neukradli,“ říká Jan Vazač.

Nějakou dobu také velel tzv. přepadové letce. „Měl jsem dělat náčelníka naváděcího stanoviště. To znamená, že pokud by někdo zabloudil a přeletěl hranice, měli jsme ho donutit k přistání. A pokud by nepřistál, tak ho sestřelit. Velice brzo jsem odsud zdrhnul, protože to bylo nechutný a v podstatě i nebezpečný. Kdybyste ho nesestřelil, tak vás pronásledují po soudech. Naštěstí jsem se nikdy nedostal do situace, že bych musel střílet.“   

Hodinky za lidský život

V bojové jednotce odsloužil Jan Vazač pět let. Tehdy létal na MIG 15, na dokonalejších MIG 19 nelétal. „MIG 19 byla letadla s palubními radiolokátory, přepadové letouny. S MIG 19 se dělaly takzvané cvičné oblety, kdy Rusové letěli s velkým bombardérem a oblítávali státy Varšavský smlouvy. A ty státy na ně cvičně naváděly. Poláci tenkrát prováděli kontrolní oblet a náš pilot na přepadovým stíhači MiG-19 tak dlouho ten cíl vyhledával, až do něj vrazil. Střelce, co seděl na zadním sedadle, zabil a zabil i sebe. Pak nám volali z Prahy, že tam visí na padáku pilot, ale že nemá hlavu. Nebo druhý případ dalšího z našich pilotů. Letěl jako cíl na kontrolní oblet do NDR a ruský stíhač ho ostrou raketou sestřelil. Ten pilot byl duchapřítomný, vyskočil a nic se mu nestalo. Rusové mu pak za to dávali hodinky. Odmítl s tím, že hodinky za lidskej život nestojí,“ pokračuje Jan Vazač.

A atmosféru druhé poloviny 50. let ještě dokresluje následujícími slovy: „My jako stíhači jsme měli být schopní i bombardovat pro podporu pozemních vojsk. Sám jsem se to naučil podle ruské příručky a vycvičil v tom 60 pilotů pluku. U letky, které jsem velel, pak dostali letadla Su-7 nebo Su-9, které byly připraveny pro nesení atomový pumy. Cvičili krkolomné manévry, kterými se mají shazovat atomové pumy. Tak aby přežila posádka. Československo bylo kompletně připravený na jadernou válku, ale nahlas se o tom nemluvilo.“  

Balóny s Chruščovovým projevem

V té době vstoupil Jan do komunistické strany, tehdy ještě s vírou v komunistické ideje. Přestože sám o přijetí nežádal, pro vyššího důstojníka ČSLA bylo členství ve straně nutností. „Na každé schůzi mě zpracovávali, že všechno, co se děje, je správné. Do strany jsem vstoupil a zůstal v ní, protože jsem nebyl natolik statečný, abych kvůli tomu ztratil létání,“ říká. Když se stal členem komunistické strany, byl současně i členem katolické církve. Z církve krátce nato vystoupil, nepodlehl ale podle svých slov tlaku ze strany komunistů. „Leccos už jsem zažil a prostě jsem už v Boha nevěřil.“ Pochybnosti ale postupně oslabovaly i jeho víru v komunismus. „Bylo to, jako když opadávají šupiny z pozlátka. Začal jsem si uvědomovat všechny ty lži a manipulace,“ říká Jan Vazač a uvádí jeden z příkladů: „Když Chruščov promluvil o Stalinovi na sjezdu, tak to americká strana využila k informační válce. Za hranicemi byly stanice, odkud vylétaly balony s balíky letáků s Chruščovovým projevem. A my jsme měli za úkol ty balony sestřelovat. A když se podařilo, že některý z těch balonů proletěl přes hranice a ty letáky spustil, měli jsme zakázáno je číst. Mně se ale podařilo si ten leták přečíst a další slupka praskla…“ 

Byly ale i další důvody, proč se sympatie Jana Vazače ke komunismu začaly postupně vytrácet. Hovoří o monstrprocesech z počátku 50. let nebo o perzekuci letců RAF. „Nevěděli jsme, co si máme myslet. Byli jsme dezorientovaní. Bylo to nepříjemné a člověk musel držet jazyk za zuby. Byli jsme komunističtí piloti, ale piloty z RAF jsme obdivovali, “ dodává. Definitivní zlom ale přinesla až invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, se kterou Jan Vazač během tzv. prověrek otevřeně nesouhlasil. 

Byla to urážka a ponížení

Do stihačky naposledy usedl v roce 1962, kdy mu bylo dvaatřicet. Netušil, že je to naposledy, nepříjemná zpráva na něj čekala po pravidelné zdravotní prohlídce. Skončit s létáním přesto ještě nemusel. „Doktoři mi řekli, že kdyby byla válka, je životnost pilota několik měsíců, takže jsem ještě použitelný. Ale takhle jsem to nechtěl. Skončil jsem. Je to, jako když vyhoříte,“ říká. Přešel pak na velitelství protivzdušné obrany státu a po srpnové invazi, kdy byla jeho funkce zrušena, začal pracovat na Generálním štábu Československé lidové armády. Tam se začal věnovat tehdy novému oboru, automatizaci vedení armády.  

A jak prožíval invazi ‚spřátelených‘ armád v srpnu 1968? „Byla to hrozná urážka a ponížení. V noci mě povolali na štáb a ráno mi pod okny leželi ruští vojáci opásaní náboji. Naše armáda sice podléhala našemu velení, ale nejvrchnější velení bylo spojené se Sověty. Rok 68 působil na lidi, kteří ještě měli zbytky víry, jako výbuch. Při prověrkách jsem pak řekl, že se nám do toho neměli plést, že bychom si to vyřídili sami. Ve straně jsem zůstal, ale nijak jsem se neexponoval a oni mě nechali na pokoji.“

Pod vámi jen mraky a nic, co by vás jistilo

V roce 1976 se Jan Vazač rozváděl a bylo mu naznačeno, že v takovém případě nesplňuje morální kvality důstojníka generálního štábu, a doporučeno, aby odešel. Považoval to z jejich strany za pokrytectví, ale rozhodl se pro odchod. Nejen z generálního štábu, ale i z armády. Další roky svého profesního života pak pracoval jako počítačový programátor ve výzkumném ústavu.

„Když cítíte, že už létat umíte, tak vám to přinese velké sebevědomí. Ale ne ve smyslu, že byste se cítil povýšený, je to o víře v sebe sama. Když jsem poprvé sedl do stíhačky, bylo to okouzlující i náročné, ale naučil jsem se to. Protože když  letíte v deseti tisíci metrech nad zemí, jste tam úplně sám. Pod vámi jen mraky a nic co, by vás jistilo. Jste závislý jen na vlastních schopnostech a strach si připouštět nemůžete. Můžete jen věřit ve svou šťastnou hvězdu,“ říká v závěru Jan Vazač.