Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Vávrová (* 1969)

• Jitka Vávrová, za svobodna Zavřelová, se narodila v roce 1969 v Děčíně

• prarodiče z otcovy strany se účastnili protinacistického odboje

• dědeček Stanislav Zavřel narozený v roce 1910 působil v Obraně národa, pomáhal ukrývat jednoho z jejích velitelů

• v roce 1942 gestapo na udání zatklo a věznilo oba prarodiče i dědovu sestru Anežku

• babička Anna Zavřelová po vyšetřování unikla trestu smrti a vrátila se domů k synovi

• Stanislav Zavřel strávil tři roky ve vězení, 22. února 1945 jej nacisté popravili ve věznici Pankrác

• jeho sestra Anežka přežila koncentrační tábor i pochod smrti

• Anna Zavřelová se po válce znovu vdala

• pamětnice se narodila se 28. října 1969 v Děčíně, od dětství se zajímala o osudy svých příbuzných

• její rodiče vystoupili z KSČ po krachu reformních snah v roce 1968

• otec navzdory mezinárodního úspěchu s vlastními patenty pracoval v nožírnách Mikov na nižších pozicích

• kvůli odmítnutí členství v SSM ji komunisté vyloučili v roce 1989 z vysoké školy

• spravovala bohatý archiv po prarodičích, pracovala jako konstruktérka a v roce 2022 žila v Liberci

„Svoboda se bez obětí neobejde,“ vzpomínala Anna Zavřelová slova svého manžela v jedné z korespondencí svým blízkým. Tou dobou se vracela z nacistického vězení a o svém muži neměla téměř žádné zprávy. Naposledy se viděli u výslechu, kde jí poradil, co má říct, aby si zachránila život.

Její muž Stanislav Zavřel pár měsíců po jejím návratu domů vyslechl rozsudek trestu smrti za nepřátelskou činnost proti nacistické říši. Nějakou dobu však ještě živil naději, že k nejhoršímu nedojde, protože Německo už ve válce prohrávalo. Dvacátého druhého února 1945 jej ale nacisté v pankrácké věznici sťali gilotinou. Bylo mu 34 let.

Vnučka manželů Zavřelových Jitka Vávrová se o statečný odboj svých příbuzných od dětství zajímala. Svobodu, o niž bojoval její popravený dědeček, jí samotné upíral komunistický režim, když v roce 1989 na univerzitě odmítla vstoupit do Socialistického svazu mládeže. „Nesvoboda je příšerná, nechci ji zažít znova,“ říká pamětnice.

Místo herce se stal učitelem

Jitka Vávrová se narodila 28. října 1969 v severočeském Děčíně. Rodina jejího otce, které se významně dotkly události druhé světové války, však měla kořeny na Moravě a ve Slezsku. Dědeček Stanislav Zavřel pocházel z okolí Kroměříže a babička Anna Zavřelová zase z Jablunkova na Těšínsku. Manžele od sebe dělilo sedm let, Stanislav Zavřel se narodil v roce 1910, jeho paní v roce 1917.

Právě zde Stanislav Zavřel nastoupil za první republiky jako učitel. K tomuto povolání ho nasměrovaly životní okolnosti. „Ve třinácti letech mu zemřeli oba rodiče. Nemohl vystudovat to, co chtěl, techniku nebo herectví, neměl peníze na studia. Byl inteligentní, tak si nakonec vybral učitelské povolání,“ vysvětluje jeho vnučka.

V září 1938 hitlerovské Německo na základě mnichovské smlouvy zabralo velkou část pohraničí tehdejšího Československa. Těšínsko, o něž se vedly také územní spory, zabralo pro změnu Polsko. Zábory způsobily stěhování  českého obyvatelstva do vnitrozemí. Odejít museli i Zavřelovi, přestože babička pamětnice pocházela ze smíšené česko-polské rodiny.

Zpoza katedry se přidal k odboji

Nové místo nalezli prarodiče v Morkovicích poblíž Kroměříže. Zde se jim v roce 1939 narodil syn Stanislav, otec pamětnice. Znamenalo to alespoň záblesk radosti v časech, kdy i zbytek země padl pod nacistickou okupaci a ve světě se o pár měsíců později rozhořel ničivý konflikt.

Stanislav Zavřel byl mezi svými žáky velmi oblíbený. Necelé tři roky vedl i místní sokolskou obec, kterou protektorátní úřady zakázaly až v roce 1941. Do té doby instituce, kdysi důležitá při českém národním uvědomění, mohla zajišťovat alespoň tělovýchovnou a kulturní činnost.

To platilo ale pouze na papíře. Sokolská obec souběžně rozvíjela i protinacistický odboj a spolupracovala s dalšími organizacemi, jako byla např. Obrana národa či Petiční výbor Věrni zůstaneme. Do těchto struktur se rekrutovali i odbojáři z řad učitelů a mezi ně se zařadil také Stanislav Zavřel. „Jako skupina učitelů se starali hlavně o informace a byli napojeni i na Londýn,“ doplňuje Jitka Vávrová.

Gestapo je sebralo po sokolské schůzi

Odboj se v Protektorátu Čechy a Morava často potýkal s rozsáhlou sítí konfidentů, kvůli které gestapo odbojovou činnost dokázalo potírat. Smyčka se takto utáhla i kolem Františka Bednáře, jednoho z výše postavených členů Obrany národa, a tak vyhledal pomoc u svého kamaráda a učitelského kolegy Stanislava Zavřela.

Dva měsíce se František Bednář v Morkovicích skrýval, ale poté přišlo udání od jiného kolegy Slezáka, který se původně nabízel, že s ukrýváním pomůže. Na smluvenou schůzku ovšem místo něj dorazili muži v černých kabátech.

„Pan Bednář jim utekl a sjednal si schůzku jinde, ale i tam přijeli a sebrali ho. Dědeček byl tou dobou na sokolské schůzi, tam si gestapáci počkali, až skončí, a potom vzali i babičku a dědovu sestru Anežku,“ popisuje pamětnice okolnosti zatčení. K němu došlo v listopadu 1942, tedy několik měsíců po atentátu na Reinharda Heydricha, který znamenal velký úspěch pro domácí i zahraniční československý odboj.

Naposledy se setkali u výslechu

Prarodiče od sebe ihned po zatčení odstřihli a věznili každého jinde. Ještě jednou se ale setkali u klíčového výslechu a Stanislav Zavřel stačil své ženě předat poslední instrukce, aby ve výpovědi tvrdila, že Františka Bednáře vůbec nezná a měla ho za manželova bratrance. Manželovy rady se držela, což jí nakonec zachránilo život.

Po patnácti měsících věznění, které strávila i nucenými pracemi v Německu, ji nacisté pro nedostatek důkazů propustili. „Pracuji v kuchyni a jsem ráda, že ten čas mi ubíhá. Jen jedno mě trápí, a to že nevím nic o Stáňovi. Zachránil se, či nežije? To si denně opakuji. Ale vždy si vzpomenu na jeho slova – svoboda se bez obětí neobejde – a vždy je mi lépe,“ psala v dopise krátce před svým návratem domů.

Ten ale pro Annu Zavřelovou probíhal těžce. Z vězení se vrátila ve špatném psychickém stavu, byla plná obav a obtížně nalézala i cestu zpět k vlastnímu synovi. Její švagrová a švagr Mácovi, kteří se o malého Stanislava v mezičase starali, jí nabídli, aby se přestěhovala k nim do Kroměříže.  

Lásku mně projevenou přeneste na mé nejdražší

Stanislava Zavřela nacisté dál věznili, zpočátku v Ostravě, poté jej přemístili do Německa. I tam se údajně mezi spoluvězni pokoušel o odboj a roznášel chleba těm, co na tom byli hůř. V roce 1944 stanul u soudu, kde si vyslechl rozsudek smrti. Jenže tou dobou už Německo na bojištích druhé světové války prohrávalo a začínalo být zřejmé, že brzy dojde k jeho porážce.

Stanislav Zavřel tak přece jen živil naději na návrat domů a se svojí rodinou si dopisoval. Dvacátého druhého února 1945 jej však v pražské pankrácké věznici popravili gilotinou, patrně jako jednoho z posledních vězňů. Před tím dostal možnost napsat poslední dopis.

„Aničko, Tobě děkuji, bylas mi dobrou ženou. Odpusť mi, pak-li jsem Ti kdy ublížil. Stáníčku, hleď, ať alespoň na Tobě se maminka dožije radosti, když mně toho nebylo dopřáno! Ostatním sourozencům a příbuzným děkuji za vše, co dobrého pro mě v životě vykonali. Prosím vás všechny, byste lásku, mně dosud projevovanou, přenesli na mé nejdražší, s nimiž se tak těžko loučím,“ psal Stanislav Zavřel hodinu před svojí popravou.

Jeho sestru Anežku dělily od smrti v plynové komoře v koncentračním táboře také jen okamžiky, ale na rozdíl od něj měla štěstí. Jeden z esesáků si všiml, že se narodila ve stejný den jako Adolf Hitler, což jí nakonec zachránilo život. Z koncentračního tábora se vrátila s pochodem smrti a později se usadila v Ústí nad Labem.

„Tetinka vyprávěla, jak šly jenom ženy a jednu paní tam dozorci zmlátili tak, že nemohla jít dál. Dvě další ženy ji nesly a přitom ztratila ešus. Když si pak šla s vypůjčeným pro jídlo, rovnou ji zastřelili na místě. Pak teta vzpomínala na zimu, bolesti nohou, prodřené boty a že když někdo zpomalil, byli schopni ho ukopat a nechat ležet v zemi,“ přibližuje zážitky své pratety Jitka Vávrová.

Babička se po válce znovu vdala

Otec pamětnice si navzdory všem dramatickým a tragickým událostem traumatické zážitky z války neodnesl. Když jeho rodiče zatkli, byly mu teprve necelé tři roky. Podle pamětnice u Mácových vyrůstal společně s bratrancem Zdeňkem v blízkosti kroměřížských zámeckých zahrad.

Anna Zavřelová po válce dostála slov svého zemřelého muže, který ji nabádal, aby našla pro syna hodného tatínka. „To se jí moc povedlo. Vzala si Antonína Malého a měli spolu syna Pavla, o osmnáct let mladšího bratra mého táty. Nikdy jsem nepostřehla, že by nebyli vlastní sourozenci. O tom, co se stalo našemu vlastnímu dědečkovi za války, se vždy otevřeně mluvilo,“ přiznává pamětnice.

Její otec později získal technické vzdělání strojního inženýra a pracoval v nožírně Mikov, kde vyvíjel jako konstruktér formy. Se svojí budoucí manželkou Věrou se seznámil ještě během studií, poté spolu ve firmě pracovali. V roce 1963 se jim narodila první dcera Věra a o šest let později přišla na svět i pamětnice.

Nabádali mě, ať vstoupím do SSM

V srpnu 1968 do Československa vtrhla invazní vojska Varšavské smlouvy a přetrhla tak období společenského uvolňování a snahy o reformu socialistického zřízení. Rodiče pamětnice s tímto vývojem nesouhlasili a rozhodli se proto vystoupit z komunistické strany.

Otec pak v podniku musel pracovat na nižších pozicích, ačkoliv jím vymýšlené patenty získávaly úspěch v zahraničí. „Z jedné výstavy v zahraničí dostal odměnu za nejlepší vynález. Několik desítek tisíc, tehdy velké peníze, mu ve firmě zabavili, protože se musel podělit s kolegy soudruhy. Až těsně před revolucí se pak táta stal ředitelem,“ říká Jitka Vávrová.

Následovala profesní dráhu svého otce, respektive komunistický režim jí příliš nedával na výběr. Nastoupila na střední průmyslovou školu ve Varnsdorfu, kde maturovala v roce 1988. Poté měla také jedinou možnost, a sice Vysokou školu textilní a strojní v Liberci. Jenže tam nedokončila ani první ročník.

„Pravidelně jsem jednou za čtrnáct dní chodila před komisi, tam seděli napáskovaní soudruzi a vyptávali se, co moji rodiče, jak to mají s politickým zřízením. Říkala jsem, že nijak. Výslech končil tím, jestli vstoupím do SSM, já nechtěla, protože nemám ráda jakékoliv velké organizace. Na jaře mě znovu nabádali, ať vstoupím, jinak budu litovat. A pak jsem během zkouškového neudělala zkoušku z matematiky, i když vím, že jsem to zadání vypočítala správně,“ líčí pamětnice.

Souvislosti si v té době hned neuvědomovala, protože rodiče doma na osud a politickou situaci nežehrali. Právě jejich vystoupení z KSČ po srpnu 1968 ale mělo velký vliv na to, že režim Jitce Vávrové ztěžoval život. Naštěstí už to nemělo trvat dlouho.

Nesvobodu nechci znovu zažít

Pár měsíců po vyloučení z univerzity došlo k sametové revoluci a pádu komunismu. Jitka Vávrová patřila k mladé generaci, která v tomto dějinném momentu sehrála významnou roli. Ona sama se však přímo demonstrací nemohla účastnit, protože ji doktoři často nuceně posílali do nemocnice na pozorování vzhledem k falešnému domnění na anorexii.

Na univerzitu se už po změně režimu nechystala vrátit, navzdory nedokončenému vzdělání našla v oboru uplatnění. Společně s manželem pracovali v libereckém podniku Plastimat. V roce 1991 se jim narodil syn, ale první manželství dlouho nevydrželo.

„Divoká devadesátá léta se mě dotkla tak, že manžel v té době chtěl žít jinak než s dítětem a rodinou, takže nás opustil a šel do Prahy. Ale vybojovala jsem to a zvládli jsme to dobře. Syn vystudoval také strojárnu a úspěšně pracuje v Liberci,“ říká pamětnice, která se později vdala podruhé a narodil se jí další syn.

Jitka Vávrová se už od dětství zajímala o válečné osudy svých prarodičů a ráda poslouchala vyprávění babičky i pratety. Stanislava a Annu Zavřelovy československý stát ocenil jako odbojáře proti nacismu a udělil jim vyznamenání. Dědečka si také jako místního hrdinu dodnes připomínají na škole v Morkovicích.

Anna Zavřelová nashromáždila bohatý rodinný archiv písemností i fotografií, který po jejím úmrtí pamětnice převzala a pečuje o něj. Díky tomuto vědomí historické paměti také podporuje různé humanitární a neziskové organizace.