Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Woody Vasulka (* 1937  )

Ve videích se snažím hledat identitu stroje

  • narozen 20. ledna 1937 v Brně
  • dětství v Brně-Slatině v blízkosti letiště
  • po osvobození příklon k levici a Sovětskému svazu
  • studium Střední průmyslové školy v Brně v letech 1952–1956
  • od roku 1956 studium FAMU v Praze
  • seznámení se Steinunn Briem Bjarnadottir, sňatek v roce 1960
  • společný odchod do USA v roce 1965
  • práce u čechoamerického filmaře Alexandra Hackenschmieda
  • společná práce se ženou v oblasti videoartu, celosvětově oceňovaný průkopnický význam
  • založení divadla mediálního umění The Kitchen v roce 1971
  • od roku 1974 pobyt v Buffalu
  • od roku 1980 pobyt v Santa Fe
  • udělení Ceny Mayi Derenové v roce 1992
  • udělení ceny Siemens Media Art Prize v roce 1995
  • udělení čestného doktorátu FAMU Doctor honoris causa

Podle známého přísloví „nikdo není doma prorokem“ Bohuslav Vašulka (později Woody Vasulka) musel odejít z Československa, aby se mohl stát průkopníkem nové umělecké disciplíny, jakou je videoart, umění založené na využití lehké audiovizuální techniky. Musel odejít ze země, která je tradičně líhní uměleckých talentů, ale sama jejich potenciál nedokáže dostatečně využít. Pravda je, že u nás se k videoartu kvůli technické zaostalosti mohly dostat až výrazně mladší generace, než je ta předválečná Vasulkova.

Výchova k cynismu

Woody Vasulka se narodil 20. ledna 1937 v Slatině, části Brna, do rodiny zámečníka Petra Vašulky, který pracoval v brněnské Zbrojovce. Maminka pečovala nejen o pamětníka, ale také o jeho o tři roky starší sestru. Jeho dětství je poznamenáno válkou, ani ne tak proto, že by někdo z jeho blízkých zemřel nebo byl vězněn, ale jak sám pamětník říká: „Dostali jsme německou informaci o světě. Byli jsme úplně emočně vymazaní. Žili jsme válkou...“ Děti si později na válku i hrály, prolézaly okolí a sbíraly zbylou munici. Ve Slatině se nacházelo staré brněnské letiště a Woody Vasulka s kamarády často v okolí prolézali vraky spadlých německých letadel, kde se dalo objevit leccos zajímavého. Například záchranný balíček pro piloty pro případ neštěstí, kde bývaly potraviny a někdy i zbraň. „Byli jsme úplně zcyničtělí, celá naše generace. Mluvil jsem o tom později i s kamarády a ti mi potvrdili, že se bralo jako samozřejmost, že lidský život nemá žádnou cenu.“ Woody Vasulka například vzpomíná na bombardování města na konci války, „kdy se nikomu nic nestalo, až na jednu ženu, tu ale nikdo nelitoval, protože to byla ‚jen‘ prostitutka Němců. Cynismus byl všeobecný.“ Když přišel ještě za války mladý venkovský chlapec, kterému hrozilo, že bude muset narukovat do wehrmachtu, a prosil pamětníka, aby mu prostřelil ruku, byl by to bez váhání udělal. Z poslušnosti se ale šel pro jistotu zeptat maminky a ta mu to rozmluvila.

V roce 1943 nastoupil do první třídy obecné školy. V té době Německo začalo válku prohrávat. Zahraniční rozhlas tehdy poslouchali všichni, dokonce prý i němečtí vojáci v kasárnách, aby věděli, „jak na tom říše ve skutečnosti je, aby si uměli představit, do čeho jdou...“

Při osvobozování ve Slatině zemřelo hodně německých vojáků. Woody Vasulka vzpomíná: „Naházeli je do jámy blízko školy a zasypali ji. Po nějaké době je ale museli vykopat a pohřbít někde jinde, ale když to vyhrabávali, to byl tak strašlivý puch... tehdy jsme poprvé plakali. Ale ne z nějakých citových důvodů, ale kvůli tomu puchu.“

Sověty vítala rodina Vašulkových s otevřenou náručí: „Byli to přece osvoboditelé!“ Škola po únoru 1948 krmila děti propagandou o všespásném komunistickém Sovětském svazu. Kina představovala Sověty jako „národ, který všechno obětoval za osvobození, ale o předchozí minulosti Ruska ani o demokratické první republice nám nikdo nic neříkal. Já sám jsem byl po válce rusofil.“ Podle pamětníkových slov trvalo možná deset let, než pochopil, jak se věci skutečně mají.

Škola na rohu Bellevue

Válka i poválečná léta podněcovaly v pamětníkovi zájem o techniku. Nakonec i otec měl technické vzdělání. Odmalička se také zajímal o film, který ovlivňoval velmi silně jeho vnímání světa. Chodil pravidelně do kina a v období, kdy navštěvoval průmyslovou školu, se zájem o toto médium ještě zvýšil. „Viděl jsem stovky filmů, byl to pro nás první přístup k umění,“ vzpomíná Woody Vasulka.

Na přání rodičů se od dětství učil na housle, moc ho to ale nebavilo. Rodiče to vzali hrdě a nechali na pamětníkovi, aby se sám rozhodl, na jaký nástroj chce hrát: vybral si trubku. Tak začalo jeho jazzové období. S přáteli založili skupinu a hráli převážně jazz. Trávili spolu volný čas, chodili do přírody, jezdili na venkov, chodili do divadla a pořádali soukromé koncerty. „Tehdy jsem poprvé zažil svobodu,“ vysvětluje Woody Vasulka.

Scházeli se vždycky na rohu u kavárny Bellevue. K jejich skupině patřil i jeden starší spolužák. Ten měl klíčovou roli pro jejich kulturní výchovu. Byl to komunista, ale dával jim tipy na zajímavou literaturu, kterou by měli číst, na inspirativní filmy a koncerty, které se na konci padesátých let v Brně konaly a jež mohly rozšiřovat jejich obzor. „Jak jen se jmenoval? Zmrzlý... Miloš Zmrzlý,“ rozpomíná se Woody Vasulka. Do skupiny patřili i další spolužáci, kteří měli velký přehled o literatuře. „Takže tam na tom rohu Bellevue, to byla moje škola života. Dodnes z ní čerpám.“

Literatura pamětníka zcela pohltila, sám začal také psát poezii a již tehdy měl snahu propojit literaturu s filmem. Z prvních pokusů vznikl krátký film, který po maturitě poslal k přijímacím zkouškám na pražskou FAMU, a uspěl. „Později jsem se dozvěděl od mého kantora, se kterým jsem měl velmi krásný vztah, že vlastně to, co je zaujalo, nebyl film sám, ale ta poezie, která k tomu patřila.“

To bylo v roce 1956. Krátce po příchodu do Prahy se pamětník seznámil se svou budoucí manželkou Steinou. V Americe se její jméno zkracuje na Steina, ale správně zní Steinunn Briem Bjarnadottir. Pochází z Islandu a v Praze studovala hudbu. „To mě samozřejmě okamžitě zaujalo,“ usmívá se Woody Vasulka a naznačuje, že už tehdy uvažoval o tom, že opustí Československo. V roce 1960 se z nich stali manželé a o dalších pět let později odešli rovnou do Spojených států, do New Yorku.

Umělecká značka „The Vasulkas“

Po příjezdu do New Yorku Woody Vasulka hledal práci a dostal doporučení na Alexandra Hamida (původně Hackenschmieda). Tento filmař začínal s filmovými experimenty v Československu před válkou a před nacismem emigroval do Spojených států, kde už zůstal natrvalo. „Já jsem ho znal,“ vzpomíná Woody Vasulka, „protože jsme tady viděli jeho filmy. Tak jsem ho navštívil a samozřejmě, hned jsem se dostal do jeho pracovny. Tam byli dva, Alexander Hamid a Francis Thompson, měli company. Dělal jsem osmimilimetrový film, ten jsem stříhal. Dělalo se to pro velké výstavy, takže to bylo všechno banální, ne umělecké. Oni byli už starší pánové a já jsem po nějakém půl roku zjistil, že to nechci dělat.“

Vasulkovi se v nové vlasti velmi rychle dostali k nezávislé scéně, kde se mísily žánry a nejrůznější experimentální přístupy, prostředí bylo velmi nezávislé a originální. V práci se softwary nebyli úplně první, ale rozhodně jedni z prvních. Pro manžele Vasulkovy hraje důležitou roli hra se strojem. „Eliminuju člověka a snažím se hledat identitu stroje. Což zní trošku hloupě, stroje nemají identitu, ale v tom, jak se spojují s člověkem, jsou určitá neočekávaná zákoutí, která my se Steinou objevujeme,“ vysvětluje pamětník. Soustředili se kolem nich nejen lidé na pomezí žánrů, ale také ti, kteří experimentovali se zvukem. Brzy se i z manželů Vasulkových stala autorská dvojice. „Steina hrála, já jsem ji natáčel a s tím jsme pak dál pracovali.“

Jejich výsledky v oblasti videoartu byly natolik výrazné, že ve spolupráci s Andreasem Mannikem založili The Kitchen – divadlo pro mediální umění. V roce 1971 se objevila možnost spolupráce se State University New York na fakultě Centra pro mediální studia. „Tam byl výborný člověk, Jeffrey, který uměl dobře s technikou a také programoval softwary, i já jsem se pak něco od něj naučil a sám jsem taky zkoušel programovat.“

Od roku 1980 žijí manželé v Novém Mexiku v Santa Fe, pracují stále na nových projektech a spolupracují s mnoha organizacemi v USA i v zahraničí. V roce 1992 obdrželi cenu Amerického filmového institutu Maya Deren Award a v roce 1995 získali Siemens Media Art Prize.

Pamětník byl natočen za finančního přispění městské části Praha 4.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století