Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Ivan Vasko (* 1928  †︎ 2013)

Hájit své já, neponižovat se před Němci. Ano, žít v Evropě, ale prosazovat své zájmy a vychovávat k vlastenectví

  • narodil se 4. 9. 1928 v obci Palota, okres Medzilaborce (dnešní východní Slovensko)
  • otec byl sedlák
  • díky místnímu popovi se seznamoval s ruskou literaturou
  • člen Hlinkovy mládeže
  • pašoval do Polska brožury proti bolševikům
  • 1944 - otec chycen Vlasovci a předán Němcům, skončil v koncentračním táboře
  • listopad 1944 - byla osvobozena Palota sovětskými vojsky
  • Štědrý den 1944 – narukoval do záložního pluku v Sovětské armádě
  • sloužil u dělostřelectva
  • leden 1944 – proděla výcvik ostré střelby v Kamenici nad Cirochou a ve Svaljavě
  • účastnil se Ostravské operace
  • sloužil u kanonu ráže 67mm
  • sloužil u kanonu ráže 45mm
  • 26. března 1945 zraněn střepinami
  • byl v polní nemocnici ve městě Bialsko
  • 27. dubna 1945 po uzdravení zařazen jako pěšák
  • v květnu 1945 jej postřelil samopalem Němec ze zálohy
  • válku skončil ve Vysokém Mýtě jako kočí polní kuchyně
  • 21. června 1945 byl demobilizován
  • 1. října 1945 narukoval do československé armády
  • 1949 – rozhodnutím prodloužena služba v armádě na 5 let
  • 1949 – převelen z Košic do Hranic na Moravě
  • vykonával službu pomocného cvičitele jízdy koňmo
  • 1952 – přemístěn do Šumperka
  • 1956 – chtěl odejít z armády, ale kvůli maďarským událostem byl zákaz propouštět do civilu
  • 1956 – ve stejném roce odešel do Hranic
  • 1960 – synovi diagnostikována leukémie
  • srpen 1961 – jeho syn umírá na leukémii
  • 28. srpna 1961 se uskutečnil synův pohřeb
  • 15. září 1961 maturoval na gymnáziu v Hranicích
  • 1961 – převelen do Frenštátu pod Radhoštěm
  • od r. 1961 – po propuštění z armády se živil jako soustružník v MEZu Frenštát p. R.
  • držitel vyznamenání za odvahu
  • zemřel 9. října 2013

Ivan Vasko je národnosti rusínské a narodil se 4. 9. 1928 na východním Slovensku v obci Palota v okrese Medzilaborce. Palota leží tři kilometry od Lubkovského průsmyku, směrem do Polska, a osm kilometrů od průsmyku Dukelského. Ivan Vasko vychodil v Palotě školu.

Spolu s dětmi ze čtyř okolních vesnic docházel na faru, kde jim místní „pop, mnich a potomek ruského emigranta, který uprchl ke Kateřině II. před Francouzskou revolucí. Byl doktor práv, doktor medicíny a doktor teologie. Vedl nás k tomu, abychom se vzdělávali, takže jsme četli spisy Lermontova, Puškina, Dostojevského a Tolstého. Číst ve čtrnácti letech Tolstého v ruském originále bylo dost složité.“

Tento bezprostřední kontakt s ruskou kulturou byl ukončen v roce 1944, kdy také dostudoval na měšťanské škole. Výuka se o dva měsíce zkrátila v důsledku příchodu Slovenské armády, jejíž 2. divize po dobu tří měsíců až do své likvidace budovala obranu v Karpatech na plný profil – všechny bunkry přeložené dřevem, palebná postavení atd.

Po ukončení školy pracoval doma nebo na statku. Chtěl jsem jít do Prešova do kněžského semináře, najít si nevěstu, a tím pádem bych dostal faru. Situace se však vyvinula jiným směrem.

Jak fungovaly vztahy s Poláky? „V roce 1938 se nám smáli: ,Je vám teplo?´ Však otec odpovídal: ,Vám bude taky!´“ Konflikty na hranicích nebyly, jen jednou došlo k provokaci ze strany Slováků, kteří vystřelili několik dělostřeleckých granátů a proběhla kulometná přestřelka, ale Poláci střelbu neopětovali.

Otec Ivana Vaska byl v roce 1938 pomocníkem finanční stráže. Za první republiky starostou, pak také během trvání Slovenského štátu. Po válce se vrátil z koncentráku a stal se předsedou Národního výboru. V té době byl členem okresního výboru Letrichovy Demokratické strany. V roce 1948 ho akční výbor zbavil funkce, tak sedláci hájili vidlemi. Vstoupil do KSČ a vykonával opět funkci předsedy, svému synu tehdy říkal: „Ivane, vstup do KSČ, komunisti budou druhou mocí a možná, že tě ještě přežijou.“ A měl málem pravdu.

On byl prostý sedlák, ale jediný v Palotě odebíral noviny, když jsem chodil do druhé nebo třetí třídy, už jsem četl Rolnické noviny.

Jak Rusíni viděli Slovenský štát? Obyčejným prostým lidem to bylo jedno – páni jako páni, ale Tisova vláda zavedla určitý pořádek a pevné ceny. Máma se vrátila z obchodu a říkala, že se Židem se nedá smlouvat, protože byly pevné ceny. Za první republiky nechodili děti do školy povinně. Učitel sedláky přesvědčoval. Za Tisa sedláka zavřeli do Medzilaborek na tři týdny a musel nařezat škole dřevo. Školní docházka byla povinná.

Na scéně se objevila Hlinkova strana. Přišli za otcem, otec souhlasil a stal se jejím členem. Mladý Ivan vstoupil do Hlinkovy mládeže.

Rusínští učitelé zaujímali negativní postoj k sovětským bolševikům. Pašoval jsem do Polska pod tichým dohledem Němců brožury proti bolševikům.Dodnes si vzpomíná na knihu Bol som robotnikom v SSSR, kde autor popisuje nepořádky, jak špatně léčili apod. Sloužila k propagandistickým účelům.

V Hlinkově mládežnické organizaci aktivní nebyl. Zúčastnil se pouze dvakrát schůze, kde slyšel výroky typu: „Otroci sme boli Čechov, viac nebudeme!“

Když jsem byl zraněný, tak za mnou v nemocnici přišli, zda chci do komsomolu. Rusíni byli většinou v maďarské povinné organizaci Levente. Dělám si legraci, že jsem z Hlinkovy mládeže přestoupil do Komsomolu.

V Medzilaborcích existovaly dvě měšťanské školy, rusínská a slovenská. Ředitel slovenské školy byl velitelem Hlinkovy gardy, jeho má Ivan Vasko ve vzpomínkách, jak jezdil v uniformě na motorce.

Ivan Vasko jako mladý hoch četl o Soloveckých ostrovech, či o hrdinech rychlé divize, což byla jednotka Slovenského štátu.

Nad obcí Palota byla turistická chata a ruští emigranti tam měli něco na způsob pionýrského tábora. Já jsem jim tam vozil mléko, byl jsem tam s nimi celý den. Oni si tam mluvili rusky... Vedoucí, inženýrka, byla velkou přítelkyní Němců.

Sovětská armáda se přiblížila do Karpat koncem září 1944. Němečtí vojáci vypalovali vesnice, aby Rusům nezůstalo nic, a káceli na kopcích stromy, aby měli přehled o nepřátelských armádách. Rodina Vaskových se odstěhovala do lesa, kde zůstala na tři týdny. „Němci nás přestřelovali, Rusi nás přestřelovali, měli palebná postavení v kopci. Nesměli jsme založit oheň.“ Až přišel velitel Němců s doporučením, aby les opustili, protože budou probíhat mimořádně těžké boje. Uchýlili se do vesnice Vinné. Partyzáni z Vihorlatu však zaskočili vojáky wehrmachtu, ti na oplátku vypálili Vinné, některé lidi zastřelili a rodina se v listopadu musela do lesa vrátit. „Měli jsme jednoho koně, druhý nám utekl, krávy posbírali asi Němci. Poslední dny v Palotě jsme jedli kozu a pšenici, obec měla povinnost se o nás starat. Otec šel hledat koně, Vlasovci ho a dva sedláky přepadli a předali Němcům. Ti ho poslali do koncentráku. Po válce se vrátil o čtrnáct dní dřív než já.

Nevlastní matka mi vyčítala, že jsem špatně hlídal koně, tak jsem utekl. Rusové přišli asi 18. listopadu 1944, dědinu osvobodili, bavil jsem se s nimi a utekl jsem z domu. V Mukačevu bylo naše vojenské doplňovací velitelství. Hlásil jsem se, že chci do armády.

Štábní kapitán Ivanu říká: ‚Ty jsi, chlapče, ještě malý.‘ Měl jsem šestnáct let. Tehdy jsem nevěděl, že československá armáda nesměla dělat nábor na Podkarpatské Rusi. Dozvěděl jsem se, že Sověti berou, rusky jsme uměl, já jsem četl v ruštině všechny originály, tak jsem se vypravil do 30 kilometrů vzdálené Svaljavy, městečka na Podkarpatské Rusi. Měl jsem dokument a v datu narození jsem z 8 udělal 6, ale to bylo asi určitě znát.

Ivana Vasko byl přidělen k dělostřelectvu. „Záložní pluk ve Svaljově měl kolem 5000 lidí. Byli jsme cvičeni, já u sedmašedesátek, ostatní pěšáci. Nesetkal jsem se s nikým, že by nešel dobrovolně. Fakt je ten, že do jisté míry zabezpečili rodiny, že jim tam dali nějaké obilí. Mladí vojáci chtěli do československé armády, ale nešlo to. Někteří ze Svobodovy armády při dovolené nesměli ani vstoupit do své vlastní vesnice, i když se mnozí vrátili po šesti letech pobytu na Východě.

Na Štědrý den roku 1944 narukoval Ivan Vasko do záložního pluku v sovětské armádě. V lednu se v Kamenici nad Cirochou zúčastnil cvičení ostré střelby z děl. Jednu ostrou střelbu absolvoval i přímo ve Svaljavě.

Zamířil jsem jako mířič, velitel se na to podíval, dokonce i velitel oddílu tam byl u toho, jestli je to v pořádku. A vystřelili jsme, vesměs jsme stříleli výtečně. Nebo jsme na Svaljavě stříleli z pušek – z Vintovek, z těch dlouhých. Velitel baterie stál dva nebo tři metry od terče a ukazoval, kde střílíme. Já si to nedovedu představit, že by je střelili.“

Začátkem února nás naložili do Studebakeru a odvezli k Novému Targu1 k frontovému pluku, kde nás rozdělili... Dali mě k pěchotním sedmdesát šestkám... Cvičili jsme v obraně, 10. března jsme zahájili operaci, ale že to byla ta Ostravská jsme se dozvěděli až později. U těch šestasedmdesátek to zahájily kaťuše..., po pěti nebo šesti dnech nás stáhli dozadu, protože jsme byli vybití, nás doslova vybili. V průběhu útoků jsem byl dán k pětačtyřicítkám, menším kanonům, protože u nich byly větší ztráty. Asi za dva dny u pětačtyřicítek nás stáhli do druhého sledu... na tzv. formirovku, tzn. doplnění z vyléčených...

Pět kilometrů za frontovou linií se vojáci koupali. Všem musel na hygienu stačit jeden stan. V dalším stanu je odvšivili, ale za tři dny měli vši znovu.

Velitelem děla byl starší seržant, rodák od Azova.“ Říkal Ivanovi, že ho musí ochránit, protože má takového ogara pacana kluka doma. Bohužel ho zasáhl výstřel do břicha a padl.

V noci jsme šli do přední linie, bylo jasno… Sedíte na kolesných a vidíte, jak tam padají granáty. Myslíte na to, jestli to dostanete. Zaujali jsme palebné postavení. S těmi pětačtyřicítkami jsme se přemísťovali skokama. Zahájili jsme útok, pěšáci byli zakopaní. Byl jsem nabíječ. Měl jsem za úkol zakřičet „nabít“ a „zaraženo“. Velitel křičel „pal“. Při útocích ve druhé fázi jsem byl zraněn, ani nevím kdy a kde. Sloužili tam dva Uzbekové, kteří za celé dva roky neměli ani škrábnutí, ale nebyli schopni ani popsat mířidla. Já byl u měřidel, ti dva nic neuměli, i když bylo zvykem, že pokud jsme odpočívali a zaútočili Němci, skočil k mířidlům každý, co to uměl.

Zraněného mě obvázal staršinaa šel jsem po drátě na praporní obvaziště, bouchaly granáty, tak jsem utíkal a měl jsem strach, ale zároveň jsem měl obavy, aby si Rusi nemysleli, že jsem trusk (strašpytel), což jsem nebyl, protože jednou, když jsme postoupili s kanony, pěchota nemohla dál, naši chtěli střílet, německý kulomet pálil po nás, překážel nám stromek, nikdo tam nechtěl, tak jsem vzal sekeru, skočil před kanon. Kolem mě to hvízdalo, ani jsem nebyl za hlavní a už naši vystřelili.

Zranil jsem se 26. března 1945. Mé zranění - dvě střepiny v noze, šel jsem na obvaz. Podali mi berle a na plukovním obvazišti mi dali alkohol, ale ten mě složil, tak mi dali injekci. Já jsem nebyl zvyklý, když dávali k večeři kořalku, tak jsem to dával chlapům.

Vojín Vasko jel do nemocnice v Bialsku2, kde bylo gymnázium zabráno jako polní nemocnice. Seděl na korbě automobilu, podpíral poraněného kapitána. V nemocnici strávil měsíc, pamatuje si na neustálý zápach a unavené lékaře, třídy byly přeplněné raněnými. V Bialsku vstoupil do Komsomolu, ani pořádně nevěděl, co to je. Po návratu z nemocnice 27. dubna 1945 ho přidělili jako pěšáka k nové jednotce u Ostravy. Velitel roty a oba poručíci pocházeli z Pobaltí a komunikovali rusky: „Mě museli dát dámský plášť, protože jsem měl všechny pláště krátké. Když mě viděl poručík – velitel čety, tak povídal ‚Sám nebudeš, ani krok ode mě.

Rota asi 80 vojáků ukončila svou misi ve Vysokém Mýtě o počtu osmnácti lidí, ztráty byly hrozivé. Velitel pluku nás shromáždil Němci melou z posledního, je potřeba útočit. U Ostravy jsem se bojů neúčastnil, pouze u Poruby.

Velitel družstva byl mladší seržant – desátník, byl ze Sibiře, z Tomska. Vysoký chlap s rezavými vlasy. Postupovali jsme k Olomouci. Vyhlásili konec války, najednou začaly jezdit auta se světly a strašné střílení. Chlapi začali střílet z radosti do vzduchu. Najednou jsme se setkali s Němci. Kolem 10. nebo 11. května 1945. Postupoval jsem s velitelem čety, najednou mne poslal k veliteli roty, ten byl 50-100 metrů za mnou v takovém krytu. Němec mě zmerčil, tak mě prohnal kulometem. Kličkoval jsem, velitel roty řval ‚zalehni‘, ale já kličkoval a schoval se...

Vrátil jsem se k veliteli čety a zjistil jsem, že se mi obnovila se mi znovu rána. Dali mi koně a vůz a skončil jsem u Vysokého Mýta s koňmi v polní kuchyni.

Jaké měl zkušenosti s ostatními národnostmi v sovětské armádě? V záložním pluku byl maďarský Žid, který skoro neuměl rusky. Nedokončil vysokou školu a dělal zdravotníka. Dále se pamětník setkal s Uzbeky u dělostřelců.

V paměti mu utkvěl případ dezerce. Rusové chytili muže, který utekl od vojenské posádky a kamufloval se jako pasáček krav. Dostal trest smrti. Pamětník pokračuje: Mírnější forma trestu byla trestná rota. Když jsem byl v Bialsku, tak jsme chodili do kina na jeden polský film..., ale byl tam i majáles. Jeden z kapitánů měl prostřelenou ruku, sám opilý střílel do vzduchu, protože s ním nechtěla tančit Polka. Přijel džíp – NKVD v zelených čepicích a sebrali ho, byli to dva rotní – starší seržanti. Dostal trestnou rotu. Degradovali ho, a pokud přežil tři měsíce, tak mu hodnost vrátili.

Jelikož patřil Ivan Vasko mezi méně závažně zraněné, byly mu svěřovány v nemocnici různé úkoly: „Seděl jsem před nemocnicí na židli, měl jsem berlu, v pravé ruce pušku a hlídal jsem nemocnici, protože jsem měl ruce zdravé a střílet jsem mohl... Nebo ráno nás ve čtyři hodiny vzbudili a šli jsme škrábat brambory.

Rodák z Podkarpatské Rusi si vybavuje neustálý hlad, poprvé se pořádně v nemocnici najedl, když daroval krev. Vojáci dostávali pět deka chleba při snídani na den, mohli jej sníst s polévkou až ve 14.00 hodin.

Všiml si, že Němci své mrtvé sbírali, v této věci vykazovali vysokou morálku. Sověti své mrtvé nechávali na místě skonání, protože pohřební služby šly až za frontovým vojskem.

Vzpomíná na událost, která pro něho měla závažné důsledky: Postoupili jsme večer, Němci vystřelili několik červených světlic, které spadly. Dělostřelecký přepad trval 20 minut. Čekal jsem, kdy něco na nás spadne.“

Konec války prožil ve Vysokém Mýtě, kde hledali wervolfy, německé záškodníky. Byl tam asi až do začátku června. Pěším pochodem se dostal od Vysokého Mýta směrem k Varšavě. Velitel roty si nechal nastoupit vojáky, že rozkazem Nejvyššího sovětu byli všichni zahraniční příslušníci Rudé armády demobilizováni, byl tedy propuštěn, protože Podkarpatská Rus patřila ještě k Československu. Přijal vyznamenání za odvahu a všechny demobilizované z divize transportovali přes Ostravu, Přerov, Břeclav, Bratislavu a Budapešť do Užhorodu. Demobilizován byl 21. června 1945. V Užhorodě je ještě vítala Ukrajinská národní rada, tehdy byla ještě Podkarpatská Rus součástí republiky. Od Užhorodu šel každý voják sám domů. Bývalý voják Rudé armády dal slib kamarádovi ve zbrani, který padl. Bylo mu kolem 35 let, jmenoval se Ivan Tupica. Šel tedy hledat jeho domov patnáct kilometrů za Užhorod. Rodinu padlého vojáka se mu objevit nepodařilo. Při návratu do Užhorodu patřilo město už sovětskému státu. Přijel jsem do Košic Měl jsem hlad, tak jsem šel na sovětské velitelství, zrovna byl Stalin povýšen na generalissima. Dali mi najíst. Dostal jsem chleba, okurku a půllitr lněného oleje. Jel jsem do Michalovců. Otec tam byl, přespali jsme ve městě a šli jsme na žně, abychom si vydělali na nějaké obilí. Jeli jsme do naší dědiny, vše bylo vypálené. Museli jsme odminovat zahradu, kde rostly brambory, obilí bylo spáleno. Menší část vesnice nebyla vypálena, tak jsme bydleli u jedněch lidí.

Jeho život opět souvisel s armádou: Říkal jsem si, že si půjdu odsloužit zbytek.“ Do československé armády narukoval 1. října 1945 jako nováček. Setkal se s velkou šikanou, ale pomohla mu služba u Rusů, u kterých ale takovou šikanu nezažil: „sice nás seržanti proháněli jak psy, ale jen do nutné míry. Tak jsem v naší armádě svobodníka málem propíchl bodákem. Cvičili jsme, ‚pušku, předpažit‘ a dřepy a  ‚ma sa na vojne páči, ja na vojne zostanem.‘ Tak jsem se naštval: Ty mě budeš prohánět?‘ Kdyby tam nebyli desátníci, kteří mě chytli, tak jsem ho propíchl. Od té doby jsem měl klid. Byli tam roťáci ze Svobodovy armády, kteří dosluhovali a když viděli, že jsem byl na východní frontě, tak nedopustili...

Udělal spojovací poddůstojnickou školu a asi v roce 1947 se upsal na dva roky armádě. Pracoval jako déle sloužící četař: „šel jsem do Prahy do spojovacího rotmistrovského kurzu, ten jsem ale nedokončil pro zápal plic a léčil jsem se v Tatrách. V roce 1949 nám to Alexej Čepička prodloužil na pět roků.“ Ve stejném roce byl převelen z Košic3 do Hranic na Moravě, kde vykonával službu jako pomocný cvičitel jízdy koňmo: „Ukazoval jsem, jak se nasedá, jak se seskakuje z koně, klus. Dovedete si představit naskakovat na koně za cvalu? Teď šestispřeží, jak se tehdy jezdilo... Kolikrát jsem byl osm hodin v sedle! Pak zjistili, že jsem spojař, tak jsem dělal kabinetáře – zajišťoval jsem radiostanice, tam byly spojovací učebny, kde se učili navazovat spojení.

Jednou si mě zavolali k veliteli akademie. Říkám si Pro Boha, co jsem provedl? Přijdu, tam sovětský poradce – plukovník, který mi dal ruský diktát, cosi se mě zeptal z literatury, tak jsem mu přednesl báseň od Puškina – dopis Taťány Oněginovi. A jestli chci učit důstojníky ruštinu.‘“ Tak jsem rok učil ruštinu.

S plukovníkem Vasilijevem se se potom bavil, říkal jsem mu, že nějaký Vasilijev byl za války plukovníkem naší divize. On odpověděl, že to byl jeho bratr, který se po válce zabil.

Taky jsem měl promítačský kurz, tehdy muselo být oprávnění k promítání, protože filmy byly tehdy výbušené.

Pak mě přijali do akademie, tak jsem byl v roce 1952 vyřazen jako poručík a přemístili mě do Šumperka. Představte si, večer mě můj voják – inženýr učil řešení obecného trojúhelníku – sinovu větu. Do rána jsem šprtal, a ráno jsem ho učil vyměřování. Učiliště jsem dělal rok.

Voják z povolání jsem byl až do roku 1964. V roce 1959 mě to už přestalo bavit, byl jsem velitelem baterie v Šumperku, tak jsem podal žádost, jenže přišly maďarské události. Zakázali veškerý odchod do civilu, jedině s vězením nebo jiným trestem. Tak byly dvě možnosti – Hranice nebo Žďár nad Sázavou. Tak jsem šel do Hranic, protože manželka je odtamtud. Přišel jsem do akademie jako velitel čety, jako nadporučík rok nebo dva. Pak mi dali aspiranty – ŠDZ.4 Bylo mi 33 let a dělal jsem hranické gymnázium. Když jsem si nemohl poradit s příkladem, nebo s něčím, tak jsem šel za študentem na učebnu... Já jsem měl pod sebou 120 lidí, 6 důstojníků.

Tehdy jsem se dozvěděl, že můj syn onemocněl leukémií, bylo to v roce 1960. Rok jsem věděl, že nebude žít. V srpnu 1961 zemřel. 28. srpna jsem jej pohřbil a 15. září jsem maturoval.

Ve stejném roce mě přemístili s ŠDZ5 do Frenštátu pod Radhoštěm, protože tam zaváděli rakety...

Už mě to začalo harašit, tak jsem podal další žádost, již čtvrtou a odešel jsem.

Nastoupil jsem jako soustružník v MEZu.6 Dali mi třetí třídu, tu nejnižší...

Poznal před nebo během války antisemitismus? V Medzilaborcích byl obchodník Žid, každý měl svého Žida. Když přišel Tiso do Medzilaborců, už za Slovenského štátu, tak Židé museli zavírat okna, schovávali se. Začala protižidovská propaganda, ale jinak lidé soužili s nimi normálně.

Židovské školy byly v Medzilaborcích pěkně vybaveny.

Za Slovenského štátu existovala rota Židů, bývalých československých důstojníků, byli z nich udělány něco jako pracovní tábory. Kopali zákopy, byl to sám poručík či nadporučík.“

Někteří lidé dokonce arizovali. Když jeden Žid věděl, že stejně půjde do koncentráku, tak se domluvil, že mu to jeden vezme, že mu to povede, a až se Žid vrátí z koncentráku, že mu to vrátí, tak byli spolu domluveni. A když ho spolu začali soudit jako arizátora, tak ten Žid přišel svědčit, že to bylo dohodnuto.

Mým velitelem roty v Košicích byl syn arizátora z Humenného. Vstoupil do KSČ a dotáhl to až na podplukovníka.“

Jak Rusíni vnímali přičlenění Podkarpatské Rusi k SSSR? Na Podkarpatské Rusi nebylo vzdělání, Maďaři všechno drželi pod pokličkou. Můj otec měl dvě třídy lidové školy, a to ještě Maďarské. Úředníků, nikoho tam nebylo, všecko obsazovali Češi. Rodiče se snažili dát vzdělání svým dětem, ale ty neměly uplatnění, protože tam byli Češi. Určitá averze byla. I třeba kvůli školám. Rusínská byla ještě postavená za císaře pána, ale pro děti českých financů blya postavena moderní škola.

Matka sloužila u finance, který se jmenoval Bek, měl doma dvě služky.

Byla tam mentalita, že my patříme k velkému ruskému národu, inteligence (učitelé apod.) byla pro spojení s Ruskem. A bylo jich dost. Měli jsme svoje spisovatele, jako například Duchnovič, Dobranský, Pavlovič. Vyučovacím jazykem byla rusínština.

Většina ze Svobodových vojáků rusínské národnosti zůstala v armádě v Čechách, nevrátili se na Podkarpatskou Rus. Nikdy neřekli proč, když jsem se s nimi potkával a mluvili rusínsky. Sověti, místo aby je tenkrát přijali, posílali je do gulagů. Píla měl co dělat, aby je z nich dostal. Někteří museli projít rekonvalescencí, aby se dostali ke Svobodovi do Buzuluku.

Měli zkušenosti se SSSR, nechtěli se vrátit. U obyčejných lidí averze k SSSR neexistovala.

Redakční poznámka: púříběh pamětníka přepracoval roku 2015 Tomáš Foldyna

1Nowy Targ

2Dnešní Polsko.

3V Košicích dělal výkonného...

4ŠDZ je zkratka školy pro důstojníky v záloze.

5ŠDZ je zkratka školy pro důstojníky v záloze.

6MEZ je zkratkou Moravských elektrotechnických závodů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století