Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Vašák (* 1926)

Přišli dva Češi a ptali se na tatínka. Netušil jsem, že to byli gestapáci

  • narozen 24. června 1926

  • vyrůstal v Moravském Krumlově

  • před válkou studoval vojenské gymnázium v Moravské Třebové

  • rodina se po Mnichovské dohodě vystěhovala ze Sudet do Brna

  • otec František Vašák byl v roce 1944 zatčen za účast v odboji

  • otec zemřel v koncentračním táboře v Litoměřicích

  • vystudoval obchodní akademii

  • v roce 1944 totálně nasazen v podzemní továrně Diana

  • svědkem násilí vojáků Rudé armády

  • vedoucí účtárny na rektorátu Masarykovy univerzity v Brně

Ve svém otci legionáři viděl Oldřich Vašák vzor. Proto také šel studovat vojenské gymnázium, ale když začala druhá světová válka, nacisté školu zrušili. Oldřich netušil, že otec František Vašák proti okupantům tajně bojuje v odboji, dokud ho nepřišlo zatknout gestapo. Z koncentračního tábora už se nevrátil. I Oldřicha nacisti poslali do pracovního tábora, kde pro okupanty musel vyrábět stíhací letouny v podzemní továrně. „Přál bych si, aby mladí lidé pochopili, jak se žilo,“ říká po sedmdesáti pěti letech.

 

Multikulturní kotlík

Oldřich Vašák se narodil 24. června 1926 do rodiny československého legionáře Františka Vašáka. Otec bojoval v první světové válce v řadách československých legií, ale o svých zkušenostech z války v Rusku svým třem synům - před druhou světovou válkou ještě malým klukům - moc nevyprávěl. Dodnes má ale Oldřich v obývacím pokoji zarámovanou otcovu revoluční medaili. Protože otec denně dojížděl 50 kilometrů do Brna, kde pracoval na zemském úřadě, doma se syny moc nepobyl. „Nám se věnovala hlavně maminka. Jsem za to rád, protože se domnívám, že nás vychovala na určité úrovni, abychom byli slušní. Chodili jsme do kostela, byli jsme katolíci, dokonce ten nejmladší byl ministrant. Život nás dětí byl hlavně o sportu. Měl jsem kamarády, kteří se také věnovali sportu. Kromě toho jsem byl do devíti let v Sokolu,“ vzpomíná Oldřich.

Rodina bydlela v Moravském Krumlově, starobylém městě na jihu Moravy, kde vedle sebe žilo několik tisíc obyvatel českého, německého a židovského původu. Tento multietnický kotlík začal ve 30. letech vřít sílícím nacionalismem. „Byly cítit rozdíly mezi kluky, kteří byli německé národnosti a mezi Čechy. Byly tady určité nejasnosti. Ovšem pro mě, pro mladého člověka, to nebylo tak zřetelné,“ vysvětluje Oldřich. Žil hlavně sportem, hrál kopanou a už v devíti letech dokonce i tenis s dospělými na tenisovém kurtu.

 

Exodus ze Sudet

Když Oldřich vychodil obecnou školu, pod vlivem otcova působení v armádě se rozhodl jít studovat na vojenské gymnázium do Moravské Třebové. Město spadalo do regionu Hřebečsko, německého jazykového ostrova, kde před válkou tvořili 84% obyvatelstva sudetští Němci a silnou pozici zde měla nacionalistická sudetoněmecká strana. Nelíbila se jim přítomnost československých vojáků a došlo zde i na střelbu. „Vztah mezi Sudeťáky a našimi vojáky byl napjatý. Pořád se nevědělo, co Sudeťáci budou dělat, jestli budou dál střílet po našich vojácích. Bližší podrobnosti neznám. Vím, že se tam střílelo, a z toho důvodu jsme museli odejít z Moravské Třebové jako gymnázium do Hranic, do vojenské akademie,“ popisuje Oldřich stěhování vojenského gymnázia po Mnichovské dohodě v roce 1938. V Hranicích ale studoval necelý rok, protože 16. března 1939 nacistické Německo obsadilo i zbytek území Československa a vojenské školy zrušilo.

Moravský Krumlov také spadal do území Sudet obsazeného Němci na základě Mnichovské dohody. Rodina Vašákova zde nechala většinu svého majetku a přestěhovala se do Ostopovic. Až po čase se jim podařilo najít byt v Brně, kde otec pracoval. Byla to ale jen otázka času, než ho propustili v roce 1942 z místa úředníka, protože jako bývalý legionář nebyl pro nacisty důvěryhodný a jeho sympatie patřily politikům první republiky. „Tatínek nebyl v žádné politické straně. Obdivovali jsme prezidenta Masaryka a stejně tak prezidenta Beneše. To byl za války jediný politik, kterého jsme obdivovali a čekali jsme, až ho uslyšíme na Svobodné Evropě,“ vzpomíná Oldřich.

Největší rána ale rodinu potkala 15. června 1944. „Byl jsem doma. Přišli dva Češi a ptali se, jestli je pan Vašák doma. Já říkám: ‚Není, ale přijde na oběd.’ Netušil jsem, že to byli gestapáci,“ vypráví Oldřich. Otec už domů nepřišel, gestapo ho zatklo před vchodem a rodina už ho nikdy víc neviděla. Nastalo pro ně velice těžké období. Nevěděli, kde je, jestli se vrátí a jestli vůbec žije. Na dobu, kdy zůstala rodina bez prostředků, odkázána na dobrodiní bližních, se Oldřichovi i po sedmdesáti pěti letech vzpomíná těžce: „Náš život byl tenkrát složitý. Byli jsme s maminkou. Měli jsme strýce, který byl zaměstnaný v dělnické pekárně a rozvážel po Brně chleba. Pán Bůh zaplať, že nám občas donesl chleba, abychom měli co jíst.“

 

Celá třída v pracovním táboře

Po zrušení vojenského gymnázia přestoupil Oldřich do tercie reálného gymnázia v Brně. Studium ale bylo náročné a po roce přešel na měšťanku. Dále studoval obchodní akademii, a když měl jít do maturitního ročníku, celá jejich třída dostala rozkaz nastoupit do totálního nasazení, nucené práce, kterou nacistické Německo vymáhalo na obyvatelích okupovaných území. Oldřich dostal 25. srpna 1944 rozkaz, aby se následující den v osm hodin dostavil do továrny Diana. Za neuposlechnutí mu hrozila pokuta 100 000 korun a půl roku vězení. „Na základě toho všichni studenti obchodní akademie, kteří tenkrát byli v naší třídě, odjeli do Dolních Louček do pracovního tábora. Byli jsme ubytovaní před těmi tunelu jako v pracovním táboře. Měli jsme lůžka nad sebou, v jedné místnosti nás bylo kolem třiceti. Byla tam kamínka, tak jsme si museli topit,“ popisuje Oldřich.

V továrně Diana se vyráběly stíhací letouny Messerschmitt Bf 109. Kvůli zvyšujícímu se počtu náletů byla výroba v roce 1943 přesunuta do třech železničních tunelů na nedokončené trati mezi Tišnovem a Křižanovem. Oldřich pracoval v tunelu A dlouhém 633 metrů, kde se kompletoval trup letadla. Montoval do stroje určitou součástku, ale protože se mu příčilo vyrábět zbraně pro okupační armádu, naschvál součástku moc nedotahoval. Poté byl ale přeložen na nejtěžší práci k transport koloně, kde musel dopravovat součásti letadla koridorem na dně tunelu nahoru do dílny. Snažil se práci vyhnout různými způsoby, mimo jiné zfalšoval potvrzení doktora o pracovní neschopnosti nebo fingoval pomočování. Práce byla těžká, dvanáct hodin denně, šest dnů v týdnu, ale pro okupanty by Oldřich nepracoval ani minutu navíc a na neděli vždycky jel domů. „Jako mladý člověk jsem byl zklamaný našimi lidmi, poněvadž oni kvůli kousku salámu nebo trošce cigaret nebo trošičce kořalky pro ně dělali i v neděli,“ vzpomíná Oldřich.

 

Otec se už nevrátil

Před koncem války dostala rodina smutnou zprávu, že otec František Vašák zemřel 5. února 1945 v koncentračním táboře v Litoměřicích. Proč ho gestapo zatklo, se dověděli až po válce. „Br. Vašák František (…) byl získán pro ilegální činnost proti okupantům (…) v ilegální revolučně bojové celonárodní organizaci Odboj, kde byl ve funkci člen. (…) Jeho úkolem bylo organizování voj. skupiny, rozšiřování ilegálního tisku, získávání finančních podpor pro rodiny po zatčených a popravených českých příslušnících,“ píše se v místopřísežném prohlášení třech svědků, které rodina Vašákova dostala po válce. Rodina se snažila dopátrat, co se otci po zatčení stalo. Zjistili, že nějakou dobu byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně, poté byl převezen do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku a odtud do pobočky tohoto tábora v Litoměřicích. Vězni zde pracovali v podzemní továrně Richard, kde vyráběli součástky do tanků a ponorek.

Co otec v táboře prožil a jak přesně zemřel, to se Vašákovi nikdy nedozvěděli. Podařilo se jim ale získat svědectví několika přeživších vězňů. „Přijel jsem do Litoměřic 8. prosince 1944 společně ještě s 52 československými kamarády. Hlad, nemoci, epidemie tu řádily strašně. Hrozné ubytování na bloku tři bez přikrývek, nacpáni jeden na druhého, zavšivení ve společnosti nemocných vedlo k tomu, že nás v den osvobození, to jest 7. května 1945, zbylo pouze osm,“ psal Vašákovým v dopisu Břetislav Lukeš 21. února 1946. V posledním půlroce války zemřelo v táboře na tři tisíce lidí. Skutečné příčiny smrti nebyly zaznamenávány. Podle svědectví přeživších vězni umírali na nemoci, hlad, při otrocké práci, ale také při mučení a popravách. Po válce byla exhumována těla zemřelých z masových hrobů, ale jejich totožnost už se nedala určit. František Vašák je tak pochován v Terezíně spolu s dalšími vězni a má zde symbolický náhrobek se svým jménem.

 

Konec jedné totality, příchod druhé

Když Oldřich poprvé viděl vojáky osvobozenecké Rudé armády, překvapilo ho, jak jsou zanedbaní a nevybavení. V posledních dnech války se rodina skrývala ve sklepě a kvůli pokračujícím bojům tam zůstávali i po příchodu rudoarmějců, spolu s nimi sousedka s malým dítětem a starší dcerou. „Byla s námi devadesátiletá babička a měla velkou sukni, co kdysi nosily staré ženy, zvlášť venkovanky. Tu dceru, tenkrát měla šestnáct let, schovala pod sukni, když by se náhodou někdo objevil a zatoužil po ní,“ vzpomíná Oldřich. Mladou dívku se tak podařilo ochránit před dvěma sovětskými vojáky, kteří večer do sklepa přišli. Místo ní si ale odvedli její matku.

Po konci totalitní vlády nacistů brzy přišla totalitní vláda komunistů a Oldřich na to vzpomíná jako na další dobu útlaku: „Ubližovali lidem, pro nic za nic je zavírali, lidi nemohli studovat. Proto jsem je neměl rád. Celý život, když jsem byl zaměstnaný na rektorátu nebo jinde, bylo moje nejzákladnější myšlení: ‚Nepřítel.’ Ale ovšem to člověk nemohl dávat najevo. Komunisti byli nepřátelé.“ Jako vystudovaný ekonom si našel práci na zemském finančním ředitelství. V roce 1949 ho přeložili do Jihlavy, ale Oldřich chtěl zůstat v Brně. Nakonec mu známý dohodil místo vedoucího účtárny na pedagogické fakultě a o několik let později přešlo jejich oddělení pod rektorát Masarykovy univerzity. Tam pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1987.

V roce 2020 Oldřich položil v Moravském Krumlově před svůj rodný dům Kámen zmizelých pro svého otce Františka Vašáka, československého legionáře, bojovníka druhého odboje a oběť nacistického koncentračního tábora. „Přál bych si, aby mladí lidé pochopili, jak se žilo, pochopili nás, kteří jsme měli problémy, že tak také žili lidé a taky žili dobře,“ říká na závěr vyprávění Oldřich Vašák a přidává svůj vzkaz: „Važte si republiky, nepodléhejte vlivům, nevěřte všemu, co se předkládá.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Jan Kvapil)