Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vaněk (* 1934)

• narodil se 25. března 1934 v Pusté Polomi

• rodina vlastnila malé hospodářství

• před válkou rodiče pracovali také na velkostatku hraběte Stolberga v Kyjovicích u Ostravy

• rodina měla silnou českou a sokolskou tradici a těžko se smiřovala s německou okupací

• jako dítě zažil německou okupaci i přechod vojsk během Ostravsko-opavské operace

• po roce 1945 se Vaňkovi dostali pod nátlak kvůli rodinnému statku

• rodina musela odvádět vysoké kontingenty a nakonec vstoupit do družstva

• v roce 1948 nastoupil do válcovny plechů v Ostravě-Vítkovicích

• byl svědkem odsouzení bývalých pustopolomských sedláků za sabotáž otrávení dobytka

• jako syn sedláka sledoval proměnu a devastaci zemědělské krajiny následkem práce jednotného zemědělského družstva

Na jaře roku 1945 se rodiště Josefa Vaňka dostalo do tvrdých bojů během Ostravsko-opavské operace. Pustá Polom sice neleží přímo na trase Opava – Ostrava, ale obyvatelé obce sledovali blížící se Rudou armádu z přilehlých kopců.

„Pamatuju si, že se Němci velmi bránili. Aby zabránili vstupu sovětských tanků, postavili na cestách při vjezdech do dědiny zátarasy. Zakopávali velké kusy dřeva a do nich naházeli další dřevo, aby ty tanky neprojely,“ vzpomíná Josef Vaněk, kterému v poslední dny války bylo jedenáct. S rodiči a sousedy se během přechodu válečné fronty ukrývali zhruba týden ve velkých sklepech sklepech blízké hospody.

„Měli jsme tam postele a zásoby jídla, sklepy byly velké, takže jsme se tam vešly dvě rodiny společně s krčmáři. Ven jsme nemohli, jen vždy na chvíli vyšli muži ven poklidit dobytek. Rychle se vždycky něco uvařilo a zase zpět do sklepa. Slyšeli jsme silné bombardování, třepalo to s barákama,“ popisuje dění Josef Vaněk a přiznává, že měl v těchto dnech obrovský strach o život.

Když už byli ve vsi Sověti, spadla v blízkosti bomba a zbořila roh jejich domu. Otec Josefa Vaňka byl právě venku a společně s dalšími sousedy pomáhal raněnému sovětskému vojákovi. „Když vybuchla bomba, rozbila se okna v hospodě a střepy zasáhly i otcovo pravé oko. Nakonec o oko přišel,“ říká pamětník.

Společně s dospělými i jinými kluky stejného věku viděli bojovou situaci v okolí z přilehlých kopců. „První linie Rusů, to byli sprosťáci, frontoví vojáci, které zajímala jen kořalka, najíst se a krást. U nás doma měli ustájené koně a polní kuchyň. Další skupiny vojáků už byly jiné, dávaly nám i jídlo,“ vypráví pamětník. Rodina měla i strach o jeho starší sestru a maminku, vojáci se jim ale vyhnuli. 

Tvrdé boje Pustou Polom zdevastovaly

„Pustá Polom byla osvobozena až v posledních dnech války a padlo při tom osmnáct bojovníků sovětské armády. Stalo se tak v sobotu 28. dubna 1945,“ stojí na webu obce Pustá Polom. Josef Vaněk popisuje, jak se sovětské jednotky nemohly dlouho dostat na hrabyňský kopec: „Němci měli výhodu, že měli rovinu pod Hrabyní daleko ve výhledu, proto se tam dlouho drželi. Dlouho Rusové stáli ve Štítině, byl tam totiž lihovar, takže tam vtrhli a pili. Trvalo tak deset až čtrnáct dní, než se dostali z Opavy k nám.“

Jak doplňuje historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska, dobytí Hrabyňského hřebene bylo nesnadné pro Rudou armádu i Československou tankovou brigádu, která tvořila jeden z útočných hrotů vojska. „Tanková brigáda měla v těchto dnech už jen několik málo posledních bojeschopných tanků. Dokonce musela být na dva dny stažena, aby doplnila síly a opravila poškozená vozidla. Postup na Ostravu komplikoval souběh několika faktorů, jako byla dobře připravená německá obrana, využití předválečného opevnění, náročnost terénu, únava útočících jednotek a počasí. Pustá Polom navíc neležela na hlavním směru útoku, takže její osvobození přišlo na řadu až s celkovým postupem fronty.“

Obec Pustou Polom tvrdé boje znatelně zasáhly. Obyvatelé se ale rychle vzchopili a začali s opravami i přes nedostatek stavebních materiálů. Podle Josefa Vaňka vládla hned po konci války neuvěřitelně přátelská atmosféra, kdy všichni pomáhali všem. V jejich poničeném domě nejprve okna nahradili dřevěnými deskami, poničený roh domu podepřeli a později znovu vyzdili.

„Zůstalo tolik baráků bez oken, díry na silnicích. Dům, odkud pocházela maminka, zůstal bez střechy. Všude jsme viděli pozůstatky průjezdu tanků, rozbily ploty, silnice i na polích zůstaly díry po bombách a tancích. Otec se snažil pole rozorat, ale šlo to jen těžce,“ tvrdí Josef Vaněk.

Na jaro 1945 vzpomíná detailně. Jejich rodina měla pozemky na pěti různých místech. O to, co už zaseli, nenávratně přišli. Na sježděných polích se jen špatně selo. Úroda byla toho roku bídná. „První rok po válce byl každý šťastný, že vůbec přežil a žije. Lidé byli kamarádští, pomáhali si na poli, na stavbách, na opravách, všude panovala radost, že je po válce,“ uzavírá pamětník.

Rodina pracovala na poli a u hraběte Stolberga

V Pusté Polomi, kde se 25. března roku 1934 Josef Vaněk narodil, bylo tehdy mnoho práce. Jarní setba běžela v plném proudu a Josefův otec měl kromě práce na rodinném statku navíc ještě další zaměstnání. Jak bylo v rodině Vaňkových tradicí, i on pracoval pro grófa –⁠ Bedřicha Theodora hraběte Stolberga, majitele panství v nedalekých Kyjovicích u Ostravy. Hrabě na svém zámku zaměstnával obyvatele z okolí včetně obou pamětníkových dědečků.

„Dědeček z matčiny strany František Trnka pocházel původně z Čech. U Grófa se poznal s babičkou Adélou a měli spolu pět dcer,“ vypráví nejstarší rodinnou historii Josef Vaněk. Hraběti Stolbergovi patřil také lihovar v Pusté Polomi, kde v meziválečné době působil jako vedoucí pamětníkův otec Josef.

„Táta nám vyprávěl, že Gróf měl jednapadesát procent akcií a zbytek vlastnili sedláci, kteří tam vozili své brambory, ze kterých se pak vyráběl líh,“ pokračuje pamětník. Bedřich Theodor hrabě Stolberg měl panství Kyjovice a okolní pozemky ve správě od roku 1915. Po vzniku Československa o část z nich přišel.

Grófa, jak hraběte Josef Vaněk nazývá, měli místní rádi. Kromě toho, že mnohým z nich dával práci, byl známý svou dobrotou. „Tatínek i dědeček u něj v sezóně dělali. Byl to Rakušák, solidní pán. Štíhlý, nosil vysoké boty, jezdil na koni a měl bílé rukavičky. Vždycky každého pozdravil,“ vzpomíná pamětník. „Pomáhal i lidem z Pusté Polomi. Těm, kteří si chtěli postavit dům na jeho bývalých pozemcích Na Dvorku, dával materiál. Měl pár koní a pár volků, a tak je používal na lámání kamene v blízké skále. Jeho kočí pak ty kameny vozil lidem, kteří chtěli stavět dům. Zaplatili si jen povoz. To stejné bylo i se dřevem, nechal valit stromy, aby měli dřevo na střechy,“ vzpomíná Josef Vaněk.

Bedřich Stolberg byl rakouský šlechtic a po vzniku Československa se stal československým politikem německého původu. V letech 1925–1935 působil jako senátor v Národním shromáždění ČSR. Jako předseda Německé křesťanskosociální strany lidové se ve 30. letech vymezoval vůči Sudetoněmecké straně. Nakonec ale členská základna strany v roce 1938 k Sudetoněmecké straně přešla a Stolbergovo křídlo se rozpadlo o rok později. Sám hrabě do NSDAP nikdy nevstoupil. Po konci 2. světové války skončil hrabě v odsunu do Německa, kde v roce 1954 zemřel. Od roku 1967 byl na zámku v Kyjovicích domov důchodců.

Život se točil kolem pole

Hospodářství rodiny Vaňkových čítalo šest hektarů pole a dobytek. Rodina pěstovala obilí, brambory, později za německé okupace také len a řepku. Celý rodinný život se přizpůsoboval zemědělskému roku. „Když rodiče oddělali svou práci, chodili ještě pomáhat grófovi sušit seno nebo do řepy,“ říká Josef Vaněk.

Aby děti při práci nepřekážely, posílali je přes den rodiče do nově postaveného kláštera. „V klášterní školce jsme se učili předškolní věci. Staraly se o nás čtyři řádové sestry. Hráli jsme si tam, ony nám četly a my jsme se nemuseli špinit na poli,“ vzpomíná pamětník.

Život v obci se po překonání hospodářské krize rozvíjel, stavěly se silnice a rozšířila se škola. „V průběhu první republiky měla obec sedm obchodů se smíšeným zbožím, tři hostince, fakticky všechny potřebné živnosti, od třicátých let také pravidelné autobusové linky na Ostravu, zubní ambulanci, spolkový lihovar a další,“ uvádí web obce Pustá Polom.

I když na tom rodina na tehdejší poměry nebyla špatně, jídlem se u Vaňků vždycky šetřilo. „Hlad jsme nikdy neměli, ale jedlo se skromně. Převážně to, co se vypěstovalo doma. Máma často vařila šimlenu, omáčku z jablek, hrušek a švestek. Nebo jsme jedli briju, to bylo sušené ovoce, které se namočilo, uvařilo, zalilo smetánkou a podávalo se s chlebem,“ popisuje Josef Vaněk.

Josef Vaněk měl dva sourozence, když už byl trochu starší, musel i on začít na statku pomáhat. Vzpomíná, že neměl nikdy moc kamarádů, zkrátka na to nebyl čas. „Na jaře jsme sbírali brambory, chodili jsme i do lesa na borůvky. Ale s kamarády jsem třeba jezdil na kole na třešně, když jsem byl starší.“

Viděl tanky a hrozně se bál

Když se schylovalo k druhé světové válce, setkal se Josef Vaněk poprvé s vojenskou technikou. Vyděsila ho. „Jednou mě ze školky řádové sestry poslaly samotného domů. Bylo mi asi pět let, bylo to k večeru a do dědiny vjely tanky. V zatáčce byla doktorova vila a byl tam takový plot se stříškou, tak jsem pod ní stál. Z tanků šlehal oheň, byl jsem strašně vystrašený,“ vypráví Josef Vaněk.

Pustá Polom patřila pod okres Bílovec, což bylo převážně německé město na okraji Sudet. Jak uvádí lokální zdroje, první německé jednotky zabraly vesnici necelé dva týdny po mnichovské dohodě – 10. října roku 1938. „Protože Němci počítali k pohraničním oblastem i převážně český bílovecký okres, kam patřila i Pustá Polom, okupace začala již od 10. října 1938. Do čela obce byli dosazeni Němci, v obci zůstalo jen české vyučování a české bohoslužby,“ píše se na webu farnosti Pustá Polom.

V čele obce stál nově Adam Silbermann, nadlesní velkostatku, který se dvěma přísedícími a šesti radními spravoval obec. V Pusté Polomi vznikl také úřad amtsleitra. Nový funkcionář měla dohlížet na správní a úřední činnost Pusté Polomi i okolních vesnic.

Josef Vaněk vzpomíná i na založení nové německé četnické stanice: „Když nás zabrali Němci, vytlačovali Čechy z kanceláří a vznikla tam německá kancelář. Němci začali chodit po dědině, nově přišli i němečtí četníci a kontrolovali, jestli máme všichni zakrytá okna papírem. Když viděli rozsvícené světlo, bušili na dveře, aby se zhaslo a zatřelo okno. Řádové sestry pak zrušili a odvezli. Lidé si mezi sebou stěžovali, že je zabrali Němci,“ vzpomíná pamětník.

Jako sedláci odevzdávali povinně během okupace Německé říši část úrody. Bylo to poprvé, kdy se s tímto nařízením totalitního státu rodina setkala. Zdaleka ne naposledy. „Museli jsme odvádět mák, len, řepku a nějaké obilí. Také mléko se muselo odevzdávat, s tím jsem vždy chodíval do sběrny. Jednou za týden jsme za něj dostali pár kousků másla. Chodili nás kontrolovat, ale pokud se dodávky plnily poctivě, tak nebyl problém,“ uzavírá pamětník.

Po únoru 1948 na ně dopadala jedna rána za druhou

V září roku 1945 začal Josef Vaněk navštěvovat českou školu. Němčinu nahradila čeština a brzy na to přibyla i ruština. Hraběte Stolberga s rodinou stát vystěhoval do Bavorska. O celý majetek přišel.  „Vybavení zámku rozebrali lidé, všechno uvnitř zlikvidovali. Vykládalo se, že vesničané, kteří měli po válce zničené domy, si ze zámku brali, co chtěli,“ vypráví Josef Vaněk.

Když převzali komunisté v únoru 1948 v Československu vládu, měla rodina Vaňkových co dělat. Všichni pracovali na rodinném hospodářství a jako každý další sedlák z vesnice se dostali pod nátlak úřadů. Josef Vaněk mezitím dokončil měšťanskou školu a nastoupil na zemědělskou školu v Klimkovicích, odkud jej v druhém ročníku propustili.

„Začala socializace a rozpustili náš ročník, protože říkali, že už nepotřebují zemědělství, že nás uživí Vítkovice a šachty,“ podotýká. V těžkém průmyslu nakonec skončil. Když zanedlouho zemřel pamětníkův otec a rodina začala mít problémy s odevzdáváním úrody.

„Tatínek už nežil, když z Bílovce z okresu začali jezdit pohlaváři z kanceláří a začali přesvědčovat maminku, aby to podepsala a vstoupila do družstva. Trvalo to půl roku a otravovali ji v noci i večer. Když mě propustili ze školy, pracoval jsem na našem poli. Dělali na nás nátlak, byly tak velké dodávky, že jsme je nezvládali. Kromě obilí jsme museli odevzdávat i vejce a máslo. Těm, kdo dodávky neplnili, začínali brát pozemky a vyhrožovali jim,“ popisuje pamětník.

Komunisté děti sedláků vyhnali do fabrik a zničili krajinu

Také jeho rodina nakonec ustoupila. Dostala strach, že se dostane do dluhů. Josef Vaněk, aby finančně rodině pomohl, nejprve nastoupil do válcovny plechů v Ostravě-Vítkovicích. První rok ještě každý den po práci vyrážel pracovat na pole. Do družstva nakonec v Pusté Polomi vstoupili všichni. „Dobytek jsme museli dát k ustájení, také obilí a krmivo. Sedláci pak na tom společném museli dělat.“

Tehdy došlo v Pusté Polomi k události, která skončila pro některé muže tragicky. „Tři sedláci – Juchelka, Žurek a Byma – vozili krmivo z pole. Tehdy se ještě sekalo kosou. Než všechno z pole stačili svézt, museli jet i třikrát tam a zpět. Jednou se seno ještě nevysušilo a zapařilo se. Ženy, které poklízely krávy, je tím nakrmily a dobytek pak omarodil. Chlapy pak zavřeli, že prý spáchali sabotáž,“ uvádí pamětník. Podle něj dostali dva a půl roku v kriminále.

Josef Vaněk pak celý pracovní život strávil v těžkém průmyslu. Ve válcovně plechů ve Vítkovicích se na šichtě potkával s desítkami mužů se stejným osudem. Sedláci, kterým zabavili polnosti, se stali důležitou součástí ostravského průmyslu. Atmosféra tam nebyla nejhorší. Jak popisuje pamětník, všichni byli názorově podobného ražení. Později na takzvaném „kvartu“ ve Svinově už to vypadalo jinak.

„Kvarto byly čtyři válce, proto se tak jmenovaly. To už byla pravá komunistická fabrika, tam už nikdo nesměl otevřít hubu. Když jste nešli na schůzi, tak vám byli schopni vzít půl platu“ prohlašuje. Ve Svinově pracoval Josef Vaněk dvacet let a k zemědělství se už nikdy nevrátil. Jak říká, komunisté cíleně vyhnali děti sedláků do měst a do továren. „Staří sedláci zemřeli, mladí zakusili výhody města a nikdo z nich už se nechtěl vrátit k té tvrdé dřině,“ dodává.

Nejvíc lituje toho, jak moc se vlivem jednotného zemědělství zničila a proměnila krajina. „Předtím vše vypadalo úplně nijak. V polích rostly remízky, malé lesíky, byla tam vysoké meze s křovímí. Tam při poryvech větru vítr slábnul. Jinde zase byla vlhká místa, bažinky, které fungovaly jako rezervy vody pro dlouhé kusy pole. Pak se to ale všechno zoralo a zarovnalo. Když dnes přijde vítr, tak se táhne celým polem a jen se přefukuje prach vzhůru dolů. Všechno zničili,“ uzavírá Josef Vaněk.