Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., DrSc. Mirko Vaněček (* 1928)

• narodil se 7. září 1928 v Českých Budějovicích

• pomáhal otci, který byl členem skupiny Věrni zůstaneme

• 9. května 1941 zažil otcovo zatčení a při domovní prohlídce schovával otcovy materiály

• po maturitě na gymnáziu se přihlásil na studia na Přírodovědecké fakultě UK, obor přírodopis a chemie

• v letech 1949–1953 studoval na Báňské akademii geologii a mineralogii ve Sverdlovsku v Sovětském svazu

• během prázdnin působil v Ústavu pro průzkum nerostných surovin, kde měl na starost průzkum dolů

• hrozba zatčení v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským

• pracoval v Ústředním ústavu geologickém a pomáhal zakládat Český geologický úřad

• působil jako hlavní geolog na ministerstvu paliv a energetiky

• dva roky pracoval v Moskvě jako sekretář při RVHP

• působil jako zastupující docent a profesor na Přírodovědecké fakultě UK na katedře Ložiskové geologie

• na pracovních cestách v Iráku, Kongu, Kurdistánu, Ázerbájdžánu a dalších zemích

• dodnes působí jako emeritní člen České geologické služby a soukromý poradce pro geologii

Zlaté období českého národa

Mirko Vaněček se narodil rodičům, kteří byli velcí obdivovatelé Tomáše Garrigue Masaryka a v tomto duchu také vychovávali svoje dva syny. Ačkoli byli oba z katolických rodin, při vzniku samostatného Československa přestoupili k církvi Českobratrské v rámci obnovení husitské tradice v národě. Mirko Vaněček zažil jen poslední desetiletí první republiky, tato doba a její ideály se však do něj otiskly na celý život. Přestože ji považuje za zlaté období českého národa, podotýká, že se vyznačovala i velkými sociálními rozdíly. Byl u toho, když za jeho otcem, stavebním inženýrem, chodili nezaměstnaní a žadonili o práci: „Ta zaměstnanost nevypadala tak jako teď. Prostě ti lidé byli opravdu chudí, neměli co jíst a podobně. Já si pamatuju, že když jsem chodil do obecné školy, do druhé třídy, tak tam se mnou chodil jeden chlapec z rodiny nezaměstnaných a já jsem se s ním dělil o svačiny. (…) Na jedné straně byla ojedinělá demokracie, tady ve střední Evropě, a řekl bych, ojedinělá kultura. A na druhé straně ty sociální rozdíly byly velké.“ V mysli mu utkvěla vzpomínka na Masarykův pohřeb, který zažil jako malý chlapec: „Z Budějovic jsme jeli do Prahy a tady na Klárově, v bytě profesora Pastrnka, staroslověnštináře, jsme se dívali z okna, jak ten průvod šel. A předtím jsme byli s maminkou i na Hradě u toho katafalku. Na lafetě byla vezena rakev a za ní šel osamocený Beneš a pak teprve ostatní.“ Masarykovské tradice byly v rodině velmi živé, což mělo pro rodinu během nacistické okupace nemalé následky.

„My Prahu nedáme…“

Mirko Vaněček zažil částečnou mobilizaci, která proběhla při anšlusu Rakouska. Úplnou mobilizaci si také pamatuje velmi dobře: „Bydleli jsme v Českých Budějovicích a v deset hodin večer se poslouchaly zprávy, poslední relace. A já jsem ležel v posteli, (…) byla veliká pauza, říkali: ‚Neodcházejte od svých přijímačů, bude důležité sdělení!‘ A já jsem během té pauzy usnul a asi za hodinu mě rodiče budili, že je mobilizace. Všichni jsme se sbalili a šli jsme ve tmě na nádraží – hned bylo zatemnění, protože byl strach z Němců. A na nádraží v Budějovicích bylo plno chlapů, kteří rukovali sami o sobě. Seděli na těch svých kufrech a zpívali vlastenecké písně. To byl zážitek neopakovatelnej. ‚My Prahu nedáme, radši ji zbouráme‘, a takové ty texty.“ Také Dr. Bohumil Vaněček, pamětníkův otec, za čas odjel do Pardubic ke svému ženijnímu pluku, aby narukoval, ale nechtěli ho. Chlapci s maminkou zatím odjeli do Sedlce za prarodiči. Tam si pronajali byt a nějaký čas tam bydleli, malý Mirko tam chodil čtrnáct dní do školy. Zanedlouho, když zjistili, že válka nebude, se však vrátili domů do Českých Budějovic a tady prožili část okupace.

Otec v odboji

Otec, stavební inženýr, byl státním zaměstnancem. Měl na starost celou polovinu okresu. Hodně cestoval, často jezdil na kontroly cestářů, k čemuž si pronajímal drožku, a syna brával s sebou. Kromě toho pracoval také v soukromé firmě na stavbě silnice České Budějovice – Týn nad Vltavou. Tak tomu bylo až do 9. května 1941. Tehdy si na něj v Hluboké počkalo gestapo a zatklo ho. Nebylo to pro nic za nic – byl členem skupiny Věrni zůstaneme a dělal spojku mezi Českými Budějovicemi a Prahou. Poté zamířilo gestapo k Vaněčkovým domů. Oba bratři, kteří zrovna měli odpolední vyučování, takže byli doma, toho využili, a zatímco gestapáci v kuchyni prohrabávali kamna, ještě stačili odnést z otcovy pracovny nějaké dokumenty k sousedům. Co je třeba udělat, pamětník dobře věděl, otci už kdysi pomáhal: „Jednou jsem byl doma a otec přiběhl a byl dost šílený. Vytáhl nějaké věci, odnesli jsme je do sklepa a schovávali je pod uhlí. My dva spolu. A jak jsem se pak dozvěděl, to bylo tak, že gestapo je sbíralo vždycky po čtrnácti dnech. Takže to rozčilení bylo z toho, že on zjistil, že nějakého jeho kolegu zavřeli. A teď čekal, že bude on zavřený, ale oni ho zase nechali čtrnáct dní uklidnit a pak vzali zase třeba jeho. Takový to byl systém.“ Od otce chlapec také věděl, jak skupina působila: „Ta ilegální práce probíhala v dost primitivních podmínkách, když se na to dívám zpětně. Protože oni se scházeli, jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní, v restauraci. Přičemž jak se potom ukázalo, bylo jasné, že tam mělo gestapo číšníka, který se o ně staral.“

Otec před lidovým soudem v Norimberku

Když Dr. Bohumila Vaněčka odvezli do vězení v Českých Budějovicích, bylo jeho synovi dvanáct let. Vyšetřování mělo různé etapy: postupně byl na Pankráci, v Terezíně i v Drážďanech. Potom ho vrátili do Budějovic, kde byl osm měsíců v samovazbě. „Před koncem války byl on a celá ta skupina postaveni před lidový soud v Norimberku, ‚Volksgericht‘ se to jmenovalo. A část z nich, včetně mého otce, měla návrh na trest smrti. Shodou okolností přes otcovu sestru a nějaké pražské advokáty se sehnal nějaký advokát v Drážďanech, jmenoval se Erich Crussius. Je tu nějaká korespondence, ve které píše, jak to s otcem vypadá, a vždycky to končí: ‚Heil Hitler!‘“ Otec nakonec místo trestu smrti dostal sedm let. Gestapo mezitím zabavilo rodině byt v Českých Budějovicích. Mirko Vaněček s maminkou odjel k jejímu strýci, který měl mlýn u Sezimova Ústí. Jeho starší bratr se vyhnul nucenému nasazení díky otcovu bratranci, který mu opatřil místo v ostravských dolech.

Otcův návrat domů

Dr. Bohumilu Vaněčkovi u soudu pomohlo, že se před válkou angažoval v Česko-německém klubu pro demokratickou spolupráci, který založili čeští levicoví demokraté, když začala růst popularita henleinovců. Spojili se s německými sociálními demokraty a usilovali o demokratickou spolupráci mezi oběma národy. V té době byla v Českých Budějovicích velká skupina lidí, kteří si říkali „budweisři“, mluvili česky i německy, podle toho, kdy se jim co víc hodilo. Klub měl být zázemím pro lidi s touto identitou. Právě to použil advokát v obhajobě, a to zřejmě odbojáři nejvíce pomohlo. Ke konci války rodina otcovu stopu ztratila. On mezitím přežil pochod smrti, během kterého měl velké štěstí, protože když už neměl sílu jít, místo toho, aby jej zastřelili, ho naložili na vůz a táhli. Potom se ocitl v nějaké rakouské vesnici, kde o přeživší pečovala americká lékařka. I tak když se v červnu vrátil domů, vážil jen sedmačtyřicet kilogramů. Konec války rodina zažila v Táboře – právě tam pamětník vítal ruské vojáky a slyšel po nocích poslední výstřely po lesích toulajících se Němců.

Osudové vltavíny

Na podzim po válce se rodina přestěhovala do Prahy. Po maturitě v roce 1947 na gymnáziu na Vyšehradě se Mirko Vaněček rozhodl pro studium na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, obor přírodopis a chemie. Zájem o geologii v něm probudil už učitel na gymnáziu v Českých Budějovicích, který byl velkým sběratelem vltavínů. Podnikal s žáky výlety do přírody, během kterých hledali nerosty a horniny. V době únorového převratu byl pamětník v prvním ročníku univerzity: „Pamatuju si únor čtyřicet osm. Já jsem ho prožíval tak, že jsem se učil na důležitou zkoušku, která byla dost rozhodující. A vadilo mi, že jsem nemohl do ulic. Já jsem únoru tehdy fandil.“ Už od osmnácti let byl totiž činný v Sociálně-demokratické mládeži, a když později stranu sloučili se stranou komunistickou, nic proti tomu nenamítal. „Se svými nynějšími názory bych byl nepřítelem sebe v mládí, který vstupoval do partaje. Názory se vyvíjí,“ říká k tomu dnes a dodává: „Mám sociální cítění a jsem levicově zaměřený, ale bohužel mě neuspokojuje ani jeden politický subjekt, který je dnes činný.“

Studia na Urale

Dívka, se kterou tehdy chodil a která byla také činná v klubu Sociálně-demokratické mládeže, jej přihlásila na studia v Sovětském svazu. Ten nápad se mu líbil, vždycky se v létě snažil dostat s geology do terénu a studium v zahraničí slibovalo spoustu nových zkušeností. Po nezbytných školeních a prověrkách tedy seděl s kufrem ve vlaku, který mířil do Sovětského svazu. Z nejrůznějších míst, která mu nabízeli, si vybral Vysokou školu báňskou ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu, protože se mu zamlouvala možnost poznat Ural. Byla to velká životní průprava. Jeho specializace se jmenovala Vyhledávání a průzkum ložisek nerostných surovin. Hodně pracovali v terénu, což se v Československu tenkrát moc nedělalo. Mirko Vaněček byl v první, větší skupině studentů, kteří odjeli na studia do Sovětského svazu; bylo jich asi sto. O studenty pečoval – a hlídal je – krajanský spolek, tzv. zemljačestvo, v Moskvě pro ně byl k dispozici speciální referent. Ačkoli na studia má Mirko Vaněček ty nejkrásnější vzpomínky, život tam nebyl jednoduchý. „V krámech to vypadalo tak, že byly krásné ryby a kaviár všude, ale nebylo skoro nic jiného. Pak zase byly vajíčka všude v krámech a zas nebylo nic jiného.“ Potravinové lístky už sice zrušili, ale na to, aby si člověk koupil chleba, musel vystát i dvě hodiny ve frontě.

Student, nebo agent?

Každé prázdniny jezdili studenti domů do Československa, kde se měli hlásit v nejrůznějších institucích, aby byli náležitě „využiti“. Mirko Vaněček se přihlásil na Generálním ředitelství československých dolů. Ing. Svatopluk Rada, báňský inženýr, který ho měl na starost, si postěžoval, že právě zavřeli jejich geologa v Kutné Hoře, a poslal jej na jeho místo. Místo prázdnin tak celé léto pracoval v Ústavu pro průzkum nerostných surovin. Ačkoli byl mladý, pracoval tam jako jediný a hlavní geolog. Objížděl nejrůznější doly a posuzoval, kde se má pokračovat v těžbě a kde už se to nevyplatí. V jednom dole byly zásoby rudy vyčerpané, a tak pamětník řekl, že se má zavřít. Za nějaký čas ale přišel dopis, že tam rudu přece jen našli. Porovnal vzorky a viděl, že ta „nalezená“ ruda tam byla dovezená, nejspíš z Kutné Hory. Zakroutil nad tím hlavou a důl stejně nechal zavřít. To se neobešlo bez následků. Když přijel další léto, začalo se šeptat, že je agentem Rudolfa Slánského, který zavírá doly. Studenti v sovětské školní uniformě budili podezření, a když se to spojilo s informací, že se někde přestane těžit, fáma byla na světě. Naštěstí na konci léta opět odjel na školu, aniž si ho pozvali k výslechu nebo ho dokonce zavřeli. Později se dozvěděl, že ho zachránil profesor Jaroslav Koutek, velký znalec oboru, který potvrdil, že zavření dolu bylo namístě. Jeho nadřízený Ing. Svatopluk Rada podobné štěstí neměl a dobu procesů nepřežil. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Pravda je, že těsně předtím ho navštívil tehdejší ředitel odborů Tesla a nato jej našli zastřeleného na zahradě. „Co se doopravdy stalo, to nikdo neví,“ říká k tomu Mirko Vaněček.

Papír se sedmi razítky

Během posledního roku studií, na Silvestra, poznal svou ženu Galinu. Byla studentkou pedagogické školy a stejně jako pamětník byla v posledním ročníku. Chodíval za ní každý den přes celý Sverdlovsk a potom zase zpět na kolej. Za nějaký čas se mladý pár rozhodl, že se chce vzít. Sňatky s cizinci však byly v Sovětském svazu zakázané. Nepomohl ani dopis, který poslali Nejvyššímu sovětu – nejvyššímu sovětskému orgánu moci – jemuž předsedal prezident Sovětského svazu Michail Kalinin, ani cesta do Moskvy. Zatímco Mirko Vaněček stál od čtyř hodin ráno ve frontě, aby se do Nejvyššího sovětu vůbec dostali, na Galině bylo jít dovnitř: „Když na ni přišla řada, šla dovnitř, zaklepala na nějaké polstrované dveře. A když vešla dovnitř, tak se jí zeptali, co chce. No a ona, že by se chtěla vdávat za inostránca. A oni se zeptali: ‚Vy jste nam písali?‘ ‚Písali.‘ ‚My vám otvětili?‘ ‚Otvětili.‘ ‚Další!‘“ Pamětníkovi tedy nezbylo než se vrátit do Československa, kde měl nyní odpracovat deset let. Dívka slíbila, že na něj počká. K jejich velké radosti ale zákon po roce zrušili. Nyní si ho tedy Galina mohla vzít. Mirko Vaněček začal oběhávat úřady, aby zařídil „pozvání za účelem sňatku“. Papír měl sedm razítek, ale konečně bylo pozvání hotové. Další rok čekali na cestovní pas. V prosinci roku 1954 nakonec Galina Želobina přijela do Československa. Teď si ale pamětník zase nesměl vzít Galinu – v Československu totiž platil obdobný zákon, který mu sňatek s cizinkou zakazoval. Naštěstí nebyl tak přísný a připouštěl výjimky. Svatbu měli na Staroměstské radnici a letos oslavili šedesáté výročí sňatku.

Vznik Jednotné geologie

Po skončení studií dostal Mirko Vaněček umístěnku do Ústředního ústavu geologického, kde působil dva nebo tři roky. Geologická pracoviště byla v té době roztříštěná, a měla se proto zřídit Jednotná geologie, tedy Český geologický úřad. S tím měl Čechům pomáhat sovětský expert, protože v Rusku už něco podobného existovalo. A ten potřeboval pomocníka, kterým se stal Mirko Vaněček. Objížděl s ním celou zemi a navštívil všechna pracoviště, kde se prováděl nějaký průzkum nerostných surovin. To byla neocenitelná škola, díky níž se později jako velmi mladý stal hlavním geologem na ministerstvu paliv a energetiky. Za nějaký čas mu nabídli práci v Moskvě, při RVHP, a on tam i s manželkou odcestoval. V těch letech hodně cestoval po zemích východního bloku a poznal špičky sovětské geologie. Navíc začal studovat doktorát u stařičkého profesora Vladimira Kritěra, který po návratu do Prahy úspěšně obhájil.

Vpád sovětských vojsk

Když do Československa přijely sovětské tanky, v Praze se právě zahajoval mezinárodní geologický kongres. Mnozí vědci, když uslyšeli střelbu, začali blednout a dělalo se jim špatně. Z kongresu nakonec nic nebylo. Zato se v moskevské Pravdě objevil článek, že na kongres přijelo tři sta amerických špionů, čímž se mínili američtí geologové. Vpád tanků oba s manželkou velmi prožívali, zejména ona. Dlouho si myslela, že jde o nějaký omyl. Chování některých lidí navíc bylo těžko pochopitelné. Jedna ze sousedek například odmítala jezdit s paní Vaněčkovou výtahem, protože je to Ruska. Sousedce přitom nevadilo, že právě její manžel zajišťoval výsadek sovětských vojsk na Ruzyni. Vaněčkovi vyrazili do ulic, ptali se vojáků, proč jsou v Praze: „Ti se s námi odmítali bavit, říkali já nic a ukazovali na ty důstojníky. Ti vojáci nevěděli vůbec, kde jsou, mysleli si, že jsou v Německu. A ti důstojníci zase začali říkat, že vědí, že se máme dobře, protože nám Němci pomáhají, a takové ty řeči, a že se dostavili, aby nás Němci neobsadili.“

„Vy vědci tomu nerozumíte…“

V roce 1969 se Mirko Vaněček chopil příležitosti a odjel i s manželkou a dvěma syny do Bagdádu, kde mu nabídli práci. Pracoval v osmičlenné skupině českých vědců, kteří připravovali knihu o geologii Iráku. Kniha později vyšla anglicky. Konkurzu se účastnilo celkem osm států včetně USA, Sovětského svazu a Francie. „A my jsme to vyhráli, protože jsme nebyli příliš drazí a měli jsme nejkvalifikovanější osádku,“ říká k tomu. „To byl úspěch naší geologické služby. Jednak jsme měli školit jejich personál a jednak jsme tam byli tři odborníci, jeden na geologii, jeden na ložiskovou geologii, to jsem byl já, a jeden geofyzik. A dávali jsme dohromady geologii Iráku.“ Za rok po příjezdu musel pamětník projít prověrkou: „Na stranické prověrce se mě ptali, co říkám vstupu vojsk. Já jsem jim řekl, že s tím nesouhlasím, a řekl jsem, že historie ukáže, jestli mám pravdu, nebo ne. A pan velvyslanec, který předsedal té komisi, mi na to řekl, že historie už nikdy nic neukáže. A usnesli se, když to pan velvyslanec uzavíral, tak řekl: ‚My víme, že vy vědci tomu nemůžete tolik rozumět jako my politici, takže jestli nemáte další hříchy, o kterých nevíme, tak vás doporučíme, abyste zůstal ve straně.‘“ V Bagdádu jejich syn chodil do anglickojazyčné školy, řízené Gulbekianovou nadací. Šlo o mecenáše, který zbohatl na zprostředkování těžby ropy mezi naftařskými společnostmi a jednotlivými zeměmi. Peníze ale vkládal do různých užitečných projektů. Bohužel zrovna vyšel zákon, který dětem Čechů zakazoval chodit do jiných než českých a ruských škol. Jiná než Gulbekianova škola tam nebyla, a tak se manželé museli po dvou letech vrátit do Prahy.

Práce na univerzitě

Za nějaký čas po obhajobě doktorátu začal Mirko Vaněček působit na Karlově univerzitě na přírodovědecké fakultě, kde byl zastupujícím docentem a později profesorem na katedře Ložiskové geologie. Učil hlavně praktické předměty, jako je metodika průzkumu, výpočet zásob nerostných surovin, ekonomika nerostných surovin a další. Na této katedře panovalo dobré klima, bez větších politických tlaků, a také se katedra dobře starala o své absolventy. Podařilo se jim například prosadit dvouoborové studium geologie – cizí jazyk, ve spolupráci s filozofickou fakultou. Jeho absolventi se mohli dobře uplatnit v praxi v cizině a mnozí z nich se později stali diplomaty. „Člověk se celý svůj život pokouší vylepšovat to, v čem žije. A to je důležité.“ Na univerzitě pracoval až do roku 1991, kdy založil soukromou firmu a také začal působit jako poradce pro geologii.

Cesty po světě

Když se profesor Vaněček ještě jako mladý kluk rozhodoval pro studia geologie, nemyslel na to, že díky tomu jednou procestuje celý svět. Přesto nakonec právě díky práci navštívil všechny světadíly kromě Jižní Ameriky. Jednou ze zajímavých cest byla cesta do Konga v roce 1960, odkud zrovna vyhnali Belgičany. Několikačlenná delegace tam jela s tím, že by je mohli nahradit právě Češi a Slováci. Všichni členové delegace uměli francouzsky a jejich úkolem byl vyjednat s vládou Antoine Gizengy praktickou hospodářskou pomoc pro Kongo. To celé nakonec ztroskotalo proto, že přiletěla také delegace ze Sovětského svazu a Čechoslováky nenapadlo nic lepšího než Rusům nabídnout pomoc. Rusové totiž neuměli francouzsky, obě delegace tedy začaly jednat společně. O pomoc sovětských expertů v Kongu ale nikdo nestál a československá mise ztroskotala. Už v osmasedmdesáti letech byl profesor Vaněček pracovně v Ázerbájdžánu, kde úspěšně pomáhal hledat rudná ložiska a ložiska zlata. V pozadí této akce, řízené soukromou firmou, stál prezidentský palác a prezidentova dcera. Pracoval také v Kurdistánu, kde blíže poznal Kurdy a Jezídy. Velmi inspirativní byla nedávná cesta do Austrálie, kde působil v Západoaustralských geologických službách. V době našeho setkání se chystal na cestu do Bulharska a Gruzie. Když je Mirko Vaněček zrovna v Praze, lze ho potkat na Letné v Akademii věd. Působí jako emeritní člen České geologické služby. „Člověk by měl být upřímný, tedy mluvit pravdu. Já jsem se o to vždycky snažil. A dost často jsem narážel, když jsem byl upřímný. Ale nelituju toho a řekl bych, že nakonec se mi to i z hlediska kariéry vyplatilo. Existují lidi, na které udělá člověk dojem tím, že není darebák. Dobří a poctiví lidé se k sobě dostávají skoro automaticky. Je jich ale bohužel míň.“