Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vacek (* 1940)

Všechno bylo plánovaný, a přitom nic nebylo

  • narozen 6. září 1940 v Brně

  • jako dítě zažil osvobozování Brna v dubnu roku 1945

  • absolvoval strojní průmyslovku na Sokolské v Brně

  • poté nastoupil do brněnské Zbrojovky, kde pracoval do důchodu

  • srpnovou okupaci roku 1968 zažil po návratu z dovolené v Bulharsku

  • osobně se zúčastnil demonstrací v listopadu 1989

  • v roce 2001 odešel do důchodu

Konec války a ruský generál s vlčákem

Karel Vacek se narodil 6. září roku 1940 do rodiny zámečníka a švadleny. Válku ve zdraví přežili. Byl sice ještě malý kluk, ale na konec války, kdy musel strávit zhruba tři týdny ve sklepě, a na osvobozování Brna, které probíhalo 26. dubna 1945, si živě pamatuje. „Přijel generál ruskej, měl krásnýho vlčáka, maminka mu musela povléct polštář do bílýho damašku. A ten pes na něm ležel. Byl tam ale dva nebo tři dny a potom odjel pryč,“ přibližuje jednu ze svých vzpomínek na osvobozování Brna. Část rodiny tehdy bydlela v Brně-Bystrci a možná právě proto si Karel Vacek dodnes pamatuje, že na Mniší hoře, kde dnes sídlí brněnská zoologická zahrada, se ukrývali Němci.

Rok po konci války se jeho rodina přestěhovala na Kroftovu ulici v Brně, kde zůstaly prázdné domy po vystěhování Němců. „Buď utekli, buď to byli nacisti – nebo já nevím, co to bylo zač –, anebo to byli normální Němci, kteří v rámci Benešova zákona byli vysídleni.“ Vysídlení, odsun či vyhnání německého obyvatelstva z Brna, někdy též označováno jako brněnský pochod smrti, je dodnes kontroverzním a citlivým tématem.

Návštěvy Slovácka během žní

Kolektivizace zemědělství, která probíhala na konci 40. let a hlavně v 50. letech, se rodiny Vacků přímo nedotkla, protože takzvaně ze selského nebyli. Během žní však jezdili do vesnice Šardice na Slovácku pomáhat svým známým. „Žádní kulaci to nebyli, měli dvě krávy, který tahaly žebřiňák, koně neměli,“ popisuje Karel Vacek majetkové poměry jejich známých. „Ta paní, ona byla taková dost hrdá, tak ta bojovala dlouho s vedením, co je tam přesvědčovalo do toho JZD. No, a nakonec ji zlomili teda taky, kývla a podepsala to.“ Masivní a rozsáhlý proces kolektivizace venkova, který rozvrátil celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo tvořící důležitý pilíř tehdejší společnosti – se tak dotkl i blízkých známých rodiny Vacků.

Osmiletka, jedenáctiletka a fotbal u kostela

Pět let navštěvoval základní školu v Žabovřeskách a další čtyři roky měl strávit na měšťance. V roce 1953 ale byla přijata reforma školství, která zkracovala povinnou školní docházku na osm let a dosavadní obecné a měšťanské školy nahradila osmiletými základními školami ukončovanými závěrečnými zkouškami. Poslední tři roky tak strávil na ZŠ Sirotkova v Brně a školu tedy ukončil o rok dříve, než původně měl. „Když tady udělali tu změnu v tom školství, tak my jsme dělali takovou, dá se říct, malou maturitu. Museli jsme dělat zkoušky ze čtyř předmětů – matematika, čeština, ruština a jeden volitelný.“

V Žabovřeskách byla tehdy dle vzpomínek pana Vacka poměrně silná katolická církev. Mnoho času v mládí strávil v areálu salesiánského kostela, který v Žabovřeskách stojí dodnes, i když v proměněné podobě. Kněží a ministranti, kteří tam bydleli, se věnovali dětem, hráli s nimi fotbal nebo jim třeba promítali filmy. Následně, krátce po nástupu komunismu k moci, byli však kněží vyhnáni, přestěhování či někteří z nich snad dokonce uvězněni. Co přesně se s nimi ale stalo, Karel Vacek neví. Volný čas proto musel začít trávit jinak a jednou z možností byl například Pionýr, který v Československu vznikl již v roce 1949. Dodává, že první pionýrský slib se v Žabovřeskách konal v hotelu Kozák.

Vzdělání si následně ještě rozšířil na jedenáctiletce – to byly školy, jež v důsledku již zmíněné reformy školství v roce 1953 fakticky nahradily gymnázia. Po povinné osmileté školní docházce tedy existovala možnost vyššího všeobecného vzdělání, které trvalo tři roky a bylo zakončeno maturitou.

Zbrojovka na celý život

Po absolvování jedenáctiletky nastoupil Karel do nářaďovny ve světoznámé brněnské Zbrojovce, kde pracoval i jeho otec. Přihlásil se však ještě na strojní průmyslovku na Sokolskou v Brně – jeho studium bylo podmíněno doporučením stranického orgánu Komunistické strany Československa. Naštěstí obdržel doporučení kladné.

Ve Zbrojovce nejprve pracoval v nářaďovně a od roku 1966 v ekonomickém úseku, až se na začátku 70. let stal vedoucím oddělení plánů práce a mezd. V této pozici setrval až do odchodu do penze v roce 2001.

Silné vzpomínky má i na měnovou reformu, která v Československu probíhala v roce 1953 a ve společnosti spustila vlnu nevole. „To ještě Antonín Zápotocký hlásil, jak je měna pevná, a druhý den jsem šel se stovkama pro rohlíky,“ vzpomíná a doplňuje, že za původních 50 Kčs (koruna československá) byla v novém směnném kurzu 1 Kčs. Až s měnovou reformou byl zrušen i přídělový systém, který v Československu existoval již od začátku druhé světové války.

Od moře z Bulharska do československé normalizační reality

V srpnu 1968 byl Karel Vacek se svou ženou a s mnoha kolegy ze Zbrojovky na zájezdu v Bulharsku. Zpět domů se vraceli vlakem. Z Burgasu přes Jugoslávii do Brna, z neděle 18. na pondělí 19. srpna. „Ještě jsme nevěděli, o co se jedná, i když my jsme bydleli v Sozopolu, u Černého moře. Bydleli jsme u rodiny a on byl plukovníkem u námořnictva vojenského, a tak ten už měl nějaké zprávy, že se něco děje, ale nesmíme o tom moc mluvit. A říkal, že měl z toho strach,“ popisuje Karel Vacek netradiční vzpomínky na dovolenou v Bulharsku. Do Brna, kde tehdy s manželkou bydleli v Černovicích, se vrátili v pondělí 19. srpna ráno. Vzpomíná, že ještě další den se v domě normálně malovalo jakoby nic. Oné osudné noci manžele Vackovy vzbudil masivní hluk přistávajících sovětských letadel – nedaleko jejich bytu totiž bylo dnes již nefungující letiště Slatina. Na druhý den šel Karel ráno normálně do práce, ale před areálem Zbrojovky už stáli či leželi vojáci. Dodává, že vojáci zabavili a zapečetili celý sklad plný zbraní, hlavně pro to, že v továrně bylo mnoho příslušníků Lidových milic, a vojáci okupačních jednotek tak měli strach z možné agrese.

„A potom jsme to prožívali jak všichni ostatní,“ komentuje stav reálného socialismu v 70. letech v Československu. V roce 1969 se manželům narodil syn a o tři roky později také dcera. „Zkrátka jsme chodili do práce, vydělali jsme nějakou tu korunu, občas jsme jeli na nějakou tu dovolenou. Přežívali jsme. Zas tak nějak nespokojení jsme nebyli,“ vzpomíná Karel Vacek na období normalizace po srpnu roku 1968. Dodává, že 90 procent národa žilo tak, že tu dobu nějakým způsobem přežívali.

Celá rodina ve frontě na maso

Doteď si ale vybavuje prázdné regály v obchodech a fakt, že halda věcí vůbec nebyla k sehnání. Například na Vánoce vždy stáli frontu na pomeranče a na banány – exotické ovoce mimo období vánočních svátků dle vzpomínek Karla Vacka v obchodech chybělo. Výjimkou nebyly ani výpadky v zásobování masa, panu Vackovi se do paměti vryl především nedostatek masa a masných výrobků v letech 1962–1963. Ve frontě před masnou se tehdy vystřídala celá rodina. Ráno kolem šesté nejdříve Karlova babička, kterou odpoledne zhruba ve tři hodiny vystřídal Karel. Toho následně vystřídala jeho matka, která – až se na ni dostala řada – koupila to, co na ni zbylo. „Všechno bylo plánovaný, a přitom nic nebylo. Tak se to špatně plánovalo asi,“ komentuje Karel Vacek fungování modelu plánovaného hospodářství, který byl typický právě pro země východního bloku. Lidé se však nesetkávali jen s nedostatkem často základních potravin, ale nedostatkovým a vzácným zbožím byla i elektronika – například televizory.

Celá Zbrojovka na demonstraci

Roku 1989 padla železná opona. Na demonstrace šla tehdy celá Zbrojovka – Brnem přes Cejl, přes Bratislavskou až na náměstí Svobody, kde se zúčastnili protirežimních manifestací. Ekonomická transformace a restrukturalizace domácí ekonomiky provázená rušením části neperspektivních výrobních oborů ale zasáhla právě i Zbrojovku v Brně, z které bylo postupně stále více a více lidí propuštěno, až nakonec v roce 2006 jako taková úplně padla.

Důchod, křížovky a pivo v Žabovřeskách

Do důchodu odcházel Karel Vacek v září roku 2001 – pamatuje si, že ve stejnou dobu byl spáchán teroristický útok na americká dvojčata (Světové obchodní centrum) v New Yorku. Má dvě děti a je hrdý, že se mu je povedlo spolu se ženou, se kterou byli 53 let, slušně vychovat. Dnes stále ještě udržuje vztahy se svými vrstevníky, jednou měsíčně se schází v Žabovřeskách v místním hostinci na pivu. Jinak luští křížovky, sudoku nebo čte knížky.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tomáš Spáčil)