Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danuše Ulmannová (* 1928)

Hlavně aby si manželé rozuměli. Nemohou táhnout jeden čehý, druhý hot

  • narodila se 1. dubna 1928 v sedlácké rodině Gelnarů v Polance nad Odrou u Ostravy

  • dětství prožila v prostředí sedláckých a řemeslnických rodin

  • roku 1938 byla svědkyní mobilizace Československa

  • během války sebrali okupanti rodině půdu i dobytek

  • v dubnu 1945 zažila osvobozování Rudou armádou

  • v listopadu 1948 se vdala za sedláka Břetislava Ulmanna

  • v 50. letech byla pod neustálým tlakem na vstup do JZD

  • 1957 Ulmannovi vstoupili do JZD / manžel poté do KSČ

  • Danuše Ulmannová pracovala v družstvu až do penze v roce 1985

Z Polanky nad Odrou do Ostravy a zpět trvala cesta téměř celý den. Postraňky vozu byly tak vysoké, že statnému býčkovi čouhala jen hlava. Na kozlíku seděl čeledín a mladé děvče. Jeli zvíře prodat na ostravská jatka. Než hospodář Gelnar koupil na vůz kola s pneumatikami, bylo to kodrcání utrpením pro lidi i dobytek. Silnice samý kámen, díry, bláto nebo prach.

Na jatečním dvoře byly zvířat desítky. Nejvíce býků a také prasata. Pach vyděšeného dobytka, hnoje, masa i krve cítila Danuše Gelnarová dávno před tím, než projeli bránou. Zatímco čeledín vyřizoval obchodní záležitost, hlídalo děvče koně i vůz.

Když byla Danuše starší, zastoupila otce při jednání na jatkách sama. Zinkasovala peníze, vyřídila papíry a jelo se zpátky do Polanky. Mezi loukami a polnostmi, přes řeku Odru, pak mírně do kopce a zase dolů. Napravo u cesty kostel, nalevo hospoda U Dluhoše a už byli doma. Z vozu slezla utahaná, ale byl to pěkný den. Ve škole ji táta omluvil a podívala se do milované krajiny.

Málo jste se šetřila, řekl primář

Dcera sedláka Danuše Gelnarová z Polanky nad Odrou se vdala za sedláka Břetislava Ulmanna v listopadu 1948. Od únorového převratu, kdy se komunisté dostali k moci, uběhlo devět měsíců. Tedy tolik, kolik potřebuje dítě, než přijde na svět. Manželům Ulmannovým se postupně narodily děti čtyři. Tři chlapci a dcerka Marie.

„Vrozená srdeční vada, nedokázala jste se šetřit,“ prohlásil primář z nemocnice v Bílovci, když malá Maruška po čtvrt roce zemřela. „Málo jste dbala na to, že čekáte rodinu,“ pokračoval tvrdě.

„Nevím, jak to poznal, ale měl pravdu. Vůbec jsem se tomu nevěnovala. Copak u sedláků byl na to čas…?“ říká žena a je zřejmé, že v nejmenším nepochybuje o tom, co jí kdysi ten lékař pověděl. „A víte, jak jsem rodila syna Břéťu?“ dodává Danuše Ulmannová, aby bylo jasno, jak to tenkrát doma vypadalo. „Porodní bába už stála na zápraží, ale manžel říká: ‚Pojď ještě podojit ty krávy. Co tu budeš fňukat.‘ V sobotu večer jsem dojila a kluk přišel na svět v neděli v poledne.“

Mladá selka pracovala od dětství. Otec vlastnil sedmnáct hektarů, měli krávy, prase, koně i drůbež. Sedm hektarů táta zdědil. Táhly se v úzkém pruhu zvlněnou krajinou až někam k Jistebníku. Deset hektarů zakoupil na splátky, a všichni se proto museli otáčet. Včetně Danuše i mladšího bratra.

Matka s dětmi se starala o dobytek, táta jezdil s koňmi. Oral, vláčel, sel i sklízel nejen na svém, ale také u sedláků v okolí. V zimě jezdil do Ostravy pro uhlí a rozvážel ho v Polance i sousedních Klimkovicích.

A také si rád přihnul. Cestou z kostela stála hospoda U Dluhošů, a když se šlo na mši do Klimkovic, bylo nejblíž Podloubí a pak hostinec Verdun. „Jak tam otec zahořel, čekali jsme s nedělním obědem marně,“ vzpomíná paní Danuše. Sama to měla nejraději v hospodě dole za Odrou, ve které stála hrací skříň. Vhodila se do ní mince a skříň začala břinkat. V zimě tam s tátou jezdila na saních. Rozvezli uhlí a vyrazili za řeku.

Vzali Břeťu rovnou od mlátičky

Na práci byla tedy Danuše zvyklá od dětství. Ovšem taková dřina, jaká na ni čekala po svatbě, se kolikrát nedala vydržet. Hospodářství, děcka a k tomu v domě tchyně, která jí nic nedarovala. „Jestli tu podlahu nevydrhneš dosucha, tak nám brzy shnije,“ hudrovala stará.

Peklo nastalo, když komunisté začali s kolektivizací venkova. Kdo nechtěl do družstva, musel plnit dodávky masa, mléka, vajec i másla. Povinně se odevzdávala část úrody. Kontingenty byly nastaveny tvrdě. Bez ohledu na to, kolik krávy nadojily, kolik obilí na poli skutečně dozrálo. A čím byl odpor sedláků k družstvu větší, tím byly dodávky bezohlednější. Kdo nesplnil, musel zaplatit pokutu. Toho, kdo ji nezaplatil, zavřeli, majetek, zvířata i pole mu sebrali a se sedlákem byl konec. Tak vypadala komunistická mela, soudruhy nazvaná „socializace venkova“.

Břetislav Ulmann byl statný chlap černých kudrnatých vlasů. Otec mu zemřel brzy a v Polance nad Odrou byl nejmladším sedlákem. Když se v hospodě tancovalo, kraloval tam on. Kdo Ulmanna neznal, ten se ptal, jestli je ten chlapík tanečním mistrem. „Sedlák! Sedlák je to, který oře s koňmi,“ uváděla Danuše věci na pravou míru. „Tančil jako bůh, jenže já si s ním na parketu moc neužila. Ženské ho chtěly roztrhat. Jak ten ty figury uměl!“

Na poli chtěl být nejmladší sedlák nejlepší, stejně jako na tanečním place. Neexistuje dodávka, kterou by nedokázal splnit. Tak se k tomu stavěl. Nechtěl se nechat zahanbit komunisty, natožpak sedláky ze sousedních gruntů. Nakoupil stroje, jako jeden z prvních začal sypat na pole prášková hnojiva, dřel od rána do noci a jeho žena s ním. Nic naplat, že měli doma malého Břéťu a Maruška byla na cestě.

Komunističtí funkcionáři však mladému Ulmannovi nedali pokoj. I kdyby plnil dodávky stonásobně, stejně byli rozhodnutí ho do družstva dostat. „Kolikrát odvedli Břeťu rovnou od mlátičky, když jsme zrovna sklízeli. Vyslýchali ho v Bílovci a práce stála. Domů se vrátil až v noci. Celý zelený, nechtěl nic říct,“ vzpomíná Danuše Ulmannová na polovinu 50. let.

Kdo měl dvacet hektarů, koně a dobytek jako Ulmannovi, patřil v Polance nad Odrou k největším sedlákům. Mnoho drobných hospodářů už do JZD vstoupilo. Pole měli jenom malé a většinou pracovali v ostravských železárnách nebo fárali v dole. Ti podepisovali družstvo mezi prvními. Také jeden velký sedlák s dluhy, druhý zbídačený požárem. Břetislav Ulmann však ne a ne. Tak ho tedy chlapi v kožených kabátech odváželi do Bílovce i několikrát týdně.

Lépe vodit býky než zmizet v rajchu

Danuše Ulmannová tenkrát už dobře věděla, jaké to je, když hospodář přijde o majetek. Zažila to v době nacistické okupace. Byť v Polance nad Odrou nežil před válkou téměř žádný Němec, připadla obec do Sudet. V rámci dosídlovacích akcí organizovaných Reinhardem Heydrichem přišli v letech 1942 až 1943 do Polanky etničtí Němci z jižního Tyrolska v Rakousku.

Několika velkým sedlákům sebraly úřady pole, dobytek i stavení, celé rodiny i s malými dětmi deportovali na nucené práce do Říše a jejich hospodářství zabrali nově příchozí Němci.

Také Danuši s rodiči a bratrem zřejmě čekal podobný osud. Už si dnes nepamatuje, jak se jmenoval ten chlap, který odvedl jejich zvířata a začal orat jejich půdu. Vzpomíná si ovšem dobře, že ho nikdy předtím v Polance neviděli a že mluvil jenom německy. A nezapomněla také na to, jak se otec zvedl a vyrazil na radnici do Klimkovic, ve kterých Němci ovládali městský úřad, a velel tam německý starosta.

„On se nikdy ničeho nebál, nic nenechal jenom tak,“ vypráví Danuše Ulmannová. Zakrátko jim do stáje nastěhovali býky a u Gelnarů byla rázem plemenná stanice. V roce 1943 bylo děvčeti patnáct let, ale když hospodáři přiváděli své krávy k otelení, musela pomáhat. Vyváděla býčky na dvůr, přidržovala je za ohlávku, kartáčovala jejich boky, hlavu i mohutný laločnatý krk.

Kdo někdy viděl býka zblízka, umí si představit, jak nebezpečná práce to byla. Natož pro děvče, skoro ještě dítě. Jenže otec to tak zařídil. Raději doma vodit býky ke kravám než zmizet někde v rajchu.

Ke svým koním se otec Gelnar dostal až ve chvíli, kdy se opavským Slezskem v dubnu 1945 valila na Ostravu Rudá armáda a Němci brali nohy na ramena. Skupina důstojníků nařídila hospodáři zapřáhnout zvířata do vozu, naskákali nahoru a vyrazili ze vsi. Nejprve to vypadalo, že chtějí odvézt do sousedního Jistebníku, jenže otec, koně i vůz byli pryč tři dny. Doma už tátu oplakávali, když se šťastně vrátil. Vezl Němce až do Hranic na Moravě.

Do kostela mi nikdo bránit nebude

„Odváděli koně, manžel klečel na dvoře a brečel jak děcko. ‚Berou nám chleba. Náš chleba nám berou. Už je s námi konec.‘ A já na to: ‚Prosím tě, vzmuž se. Máme ruce, máme nohy, přece nezemřeme.“

Vstup do Jednotného zemědělského družstva Polanka nad Odrou podepsal Břetislav Ulmann v roce 1957. „Mezi prvními jsme nebyli. Takových pět šest sedláků vstoupilo do družstva asi rok před námi. Stejně jsme se ale nakonec neubránili,“ zdůrazňuje žena a na vysvětlenou dodává:

„Nejstarší bratr mu radil: ‚Břeťo, měj rozum. Tomu se neubráníš. Vždyť se tvoji kluci ani do školy nedostanou. Podepiš to a máš pokoj.‘ Tak to teda podepsal. A do strany taky. Příspěvky platil, na schůze chodil, ale smýšlel jinak. Dlouho jsme se bránili, ale potom už to nešlo. Když ho dvakrát týdně odvezli k výslechu, práce stála, koně stáli… Tak jsem mu říkala: ‚Udělej to. Do kostela chodit mi ale bránit nebudeš.‘“

Do stáje k Ulmannům nastěhovali družstevníci prasnice a Danuše se měla o ně starat. Mohli si nechat jednu krávu, kus záhumenku i vlastní prase, takže dřina nekončila. Manžel dál jezdil s koňmi, a když družstvo získalo traktor, nasedl do něj. Úzké pásy polí táhnoucí se od humen až k obzoru rychle mizely. Oraly se meze a lány byly stále větší.

Sedlák Ulmann, který tak dlouho vzdoroval, až nakonec vstoupil do družstva i do komunistické strany, byl třetím v Polance, kdo si koupil vlastní automobil. Prvním byl soused, který vyhrál vůz v jakési loterii. Druhým předseda družstva, potom Břetislav. „Spartak 440. Všichni nám ho záviděli,“ vypráví Danuše. „Jenže od té doby jsem Břeťu v sobotu doma neviděla. Celé vesnici vozil svatby. Zase byl jednička.“

V hospodě U Dluhoše, kam chodíval sedlák Gelnar cestou z kostela, zřídilo JZD svou první družstevní kuchyni a Danuše Ulmannová už nemusela k prasatům. Hned po válce stihla vychodit církevní rodinnou školu v Klimkovicích. Dodnes ráda vzpomíná na společné modlitby v kapli a duchovní cvičení trvající celou noc. A rodinná škola se pak odhodlané a praktikující katoličce v jednotném zemědělském družstvu hodila. Uměla skvěle vařit a stala se tedy vedoucí jídelny.

Po nějaké době se kuchyně stěhovala od Dluhošů do nové budovy a jídlo z polanského družstva bylo známé široko daleko. „Družstevníci měli oběd za čtyři padesát, přespolní za šest,“ vzpomíná vedoucí kuchařka Ulmannová. Snad nejvíce narváno bývalo v pátek.

Za svým si stála, nejen pokud šlo o chození do kostela, ale i při práci v družstevní kuchyni. Komunista sem, komunista tam, v pátek byl půst, a tak se k obědu pekly buchty. Bylo to v době, kdy chtěl mít režim pod kontrolou naprosto všechno. Dokonce i to, kdy se co vaří v družstevní kuchyni, v závodních jídelnách, ve školách. Na všechno byly tabulky, plány a normy. A v těch normách bylo psáno, že bezmasým dnem v týdnu musí být vždy středa. „Vy si ve středu vařte, co chcete. Ale dokud tady budu já, bude půst v pátek,“ říkala Danuše soudruhům.

Danuše Ulmannová pracovala v družstevní jídelně až do své penze v roce 1985. Po listopadu 1989 vystoupil manžel Břetislav ze strany a zkoušel znovu hospodařit. Dva hektary půdy, na kterých tenkrát zasel, však brzy vrátil do družstva. Poměry se změnily natolik, že takové sedlačení nemohlo mít úspěch.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Netočný)