Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Uhříčková (* 1929)

• narozena 2. ledna 1929 v Horním Městě (okr. Bruntál)

• otec Quido Loucký za války členem Obrany národa, za odbojovou činnost vězněn

• v letech 1944 –1945 nuceně nasazena

• otec po roce 1948 vyhozen ze zaměstnání, přišli i o dosavadní bydlení

• vystudovala odbornou školu pro ženská povolání

• členkou Sokola, účastnila se XI. všesokolského sletu v Praze

• byla členkou pěveckého sdružení Dvořák

• pracovala v účtárně uherskobrodské Zbrojovky

• sňatek s Miroslavem Slavíčkem v roce 1950, postupně se jim narodily tři děti

• pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy přeřazena na horší pracovní pozici

Zdeňka Uhříčková se jako malá musela vyrovnat s uvězněním otce, který byl zatčen za odbojovou činnost v Obraně národa. Nacisté jí otce vzali na půl roku. Součástí jejího dospívání byly zvuky sirén ohlašující nálety. Ani po skončení války to rodina neměla jednoduché, po roce 1948 přišel otec o práci bez nároku na penzi a musel se přeškolit na jeřábníka. Jeho zásluhy jako by neexistovaly.

Majitelku mlýna, která pomáhala Čechům, po válce vyhnali

Zdeňka Uhříčková se narodila 2. ledna 1929 v Horním Městě, kde její otec Quido Loucký sloužil jako četník. Rodný list má vystavený v němčině, protože Horní Město v té době spadalo do Sudet. Na toto místo si tehdy teprve tříletá Zdeňka příliš nevzpomíná. Posléze otce převeleli do Velkých Němčic a rodina se znovu stěhovala. Bydleli v domku, který byl součástí mlýna. Majitelkou mlýna byla od roku 1930 baronka Margareta von Kitzler, Rakušanka. Zdeňka Uhříčková si ji pamatuje jako velmi laskavou ženu, která měla nemocné dítě. Vzpomíná, že všem dětem ze vsi hradila potřeby spojené se slavnostním biřmováním i následnou hostinu, v pamětní knize Velkých Němčic se dochovaly záznamy o její podpoře kulturního života v obci i sboru dobrovolných hasičů. Měl ji dokonce několikrát navštívit prezident Masaryk, když pobýval v Židlochovicích. Hned po válce ji obyvatelé vyhnali, nedělajíce mezi Němci rozdíly. V roce 1936 začala Zdeňka v Němčicích docházet do obecné školy, chodila také do Sokola.

Roku 1938 se stěhovali potřetí, tentokrát naposledy, do Uherského Brodu. Zdeňka zde pokračovala v docházce do třetí třídy. Uherský Brod byl před válkou rozrůstajícím se městem s řadou nových podniků a továren, převažovalo zde dělnictvo. K místnímu obyvatelstvu patřila početná židovská komunita čítající téměř 600 členů. Zdeňka Uhříčková vzpomíná, že Židé vlastnili před válkou většinu živností ve městě.

Otec byl uvězněn za odbojovou činnost pro Obranu národa

Roku 1939 přišla válka. Otec Zdeňky se stal téhož roku členem Obrany národa (ON). Dle dostupných zdrojů se v Uherském Brodě do činnosti ON zapojili zejména důstojníci v záloze, lidé z řad čelných organizátorů dosavadního městského kulturního života, členové městské rady a příslušníci Sokola a Orla. V čele stál František Bár. Ten se roku 1939 obrátil na JUDr. Vojtěcha Hruboše, který jako soudce přicházel do kontaktu s českým četnictvem. Potřeboval navázat styk s četníky, aby byl informován o činnosti německých úřadů, věděl o vhodných místech pro ukrývání osob a zbraní. Hruboš poslal za Bárem štábního strážmistra Hrdličku, který pak doporučil ke spolupráci dva důvěryhodné četníky, prap. Louckého a štstrm. Zapletala.

Zdeňčina otce gestapo zadrželo někdy kolem roku 1940, na přesnou dataci si Zdeňka Uhříčková nevzpomíná. Byl uvězněn v Brně na Cejlu, kde strávil přibližně půl roku. Vrátil se vyhublý, ve vězení dostával pouze chléb. Po zbytek války už nesměl vykonávat práci četníka a pracoval jako dělník. Věznice na Cejlu sloužila ve většině případů jako přestupní stanice na cestě do jiných věznic nebo koncentračních táborů.

Po válce se do města vrátilo jen pár židovských obyvatel

Zdeňka za války zažila také postupně se zpřísňující protižidovská opatření. Lidé označení žlutými hvězdami se od roku 1941 stali běžnou součástí brodských ulic, časem už směli vycházet jen v přesně vymezené hodiny. Ve městě se nacházelo židovské ghetto (tzv. Židovna). Místní synagogu zničil požár roku 1941. „Jedna moje spolužačka bydlela v Židovně, ač nebyli židovská rodina. Potom mi vyprávěla, že přijelo auto, vystoupili z něj Němci a templ zapálili. Mluvila o tom, že nikdy nezapomene, jak místní Židé strašně kvíleli, když pozorovali hořící budovu, kterou nesměli hasit,“ vzpomíná Zdeňka Uhříčková.

Postupně museli všichni Židé do transportu. Roku 1941 do Židovny přestěhovali i Židy, kteří dosud bydleli na jiných místech Brodu, v roce 1943 se Uherský Brod stal shromaždištěm pro Židy z jiných lokalit Moravy (okresy Uherský Brod, Uherské Hradiště, Kyjov, Hodonín a Vsetín), které nejprve umístili do přeplněné Židovny, poté převedli do budovy gymnázia a odsud na nádraží do transportů. „Jednou jsem šla do města, z Židovny právě vycházel transport, všichni Židé, kteří skončili v Osvětimi. Měli sraz u gymnázia. Stála jsem a viděla celý ten průvod, šla tam malinká děcka, staří lidé o holi. Děcko si neslo třeba plechový nočníček, asi tušili, kam jdou. Někteří prý jeli z Brodu, aniž by se zastavili v Česku, a už druhý den byli v Osvětimi. Jestli se do Brodu vrátilo po válce do deseti lidí... Celé rodiny tam zahynuly,“ vzpomíná Zdeňka Uhříčková. (Po válce se do města vrátilo pouhých 26 osob z cca 600.) Místní židovskou komunitu už se nepodařilo obnovit.

Osvobozování města

Stránky města Uherský Brod uvádí, že k prvnímu bombardování Uherského Brodu došlo 4. dubna 1945. Byly poškozeny dva domy a několik bomb spadlo na židovský hřbitov. Největší nálet se konal v neděli 15. dubna dopoledne. Letadla sice mířila na Zbrojovku, ale bomby padaly po celém městě. V úterý 17. dubna pak bylo město bombardováno znovu a během těchto dvou dnů na něj letadla svrhla 94 bomb, z nichž 19 nevybuchlo. Z mnoha domů zůstaly jen trosky, na obou náměstích zely krátery. Až do konce května ve městě nešel proud kvůli poškozenému elektrickému vedení. Nálety se opakovaly ještě 21., 23. a 25. dubna. K poslednímu náletu na město došlo těsně před osvobozením 26. dubna. Při náletech zahynulo 14 lidí, 50 domů bylo zcela zničeno a asi 300 domů poškozeno.

Při jednom z náletů zahynuli také sousedé Louckých, Jan Zemek se synem Ladislavem, kteří se po začátku kvílení sirén ohlašujících nálet neběželi skrýt do blízkého sklepa a zůstali na ulici. Lidé ze sklepa u obchodu pana Matyáše v Hradišťské ulici na ně volali, ať se schovají, ale už bylo pozdě. Zásah dostala i továrna Jana Briefa vyrábějící nábytek a Hladišova továrna, kde se zpracovávalo ovoce.

Osvobození vítali místní s velkou euforií a nadšením. Sovětská a rumunská vojska město osvobodila 26. dubna 1945. Zdeňka Uhříčková si vzpomíná, že hned v prvních dnech se u nich doma objevil sovětský voják ze Sibiře Michalko Charitoněnko, který si k nim chodil každý den vařit. Připravoval na kamnech boršč a pirožky a spálil jim přitom většinu dřeva na zimu. Před jeho návratem domů přijelo velké auto naložené kvalitním dřevem, které někde sehnal a nechal rodině přivézt. Když odjel, ještě si nějakou dobu dopisovali.

Otec byl pronásledován nacisty i komunisty

Po válce se život pomalu vracel do starých kolejí, Zdeňka vystudovala odbornou školu pro ženská povolání a nastoupila do účtárny místní Zbrojovky, po roce 1945 také začala znovu chodit do Sokola. První svobodné volby roku 1946 se jí ještě netýkaly, nebylo jí 18 let. Koho volili rodiče, už si nevzpomíná. V 18 letech začala docházet do Dvořákova pěveckého sboru, zpívala zde řadu let, dokud ji nepostihla obrna hlasivek.

Účastnila se také XI. všesokolského sletu v Praze roku 1948. Vzpomíná, že se odehrál krátce po smrti Jana Masaryka, a když přecházeli kolem tribuny na Václavském náměstí, skandovali: „Ať si kdo chce co chce říká, zabili jste Masaryka!“ Nevybavuje si, že by z toho měl někdo z nich nějaké potíže.

Komunistické praktiky záhy pocítil na vlastní kůži Zdeňčin otec, kterého jako bývalého odbojáře vyhodili ze zaměstnání bez nároku na penzi a rodina dostala pár dní na vystěhování z pronajatého bytu, ač nepatřil městu, ale faráři. Naštěstí měli rodiče nějaké prostředky a koupili v Uherském Brodě domek. Otec se přeškolil na jeřábníka a začal pracovat ve Slováckých strojírnách. Když později zemřel, matka nastoupila do Zbrojovky, kde pracovala v kontrolním oddělení. Padesátá léta znamenala pro Zdeňku Uhříčkovou i změnu v osobním životě, roku 1950 se vdala, manžel Miroslav Slavíček pracoval ve Slováckých strojírnách. V následujících letech se jim narodily tři děti.

V srpnu roku 1968 byli s manželem na dovolené v Praze, chtěli dětem ukázat hlavní město. Spali pod stanem na veřejném tábořišti. V noci někdo z lidí pustil rozhlas. Když Zdeňka vykoukla ze stanu, viděla všude plno lidí a někdo na ni volal, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Okamžitě se sbalili a jeli domů, cestou potkávali tanky. „Rusové si mysleli, že nás jdou osvobodit, jeli sem jako vítězové, jeli a mávali, kolem stáli lidi, plakali, hrozili jim pěstí. Oni vůbec nevěděli, že nás tady budou zabírat a střílet,“ vzpomíná Zdeňka Uhříčková. Cestou se několikrát ocitli s autem mezi dvěma tanky, v tu chvíli si říkali, že kdyby je tanky rozmáčkly, nikdo by o nich už neslyšel. Nakonec šťastně dojeli domů, kde už čekali vyděšení rodiče.

Z administrativy do výroby

Začala normalizace. Netrvalo dlouho a přišly prověrky v zaměstnání. Protože nesouhlasila se vstupem vojsk, přeřadili ji z účtárny do výroby. Zde si jí naštěstí všiml podnikový právník a poslal ji zpět do účtárny. Do strany nikdy nevstoupila, ač jí to v zaměstnání nabízeli.

Po roce 1968 se s manželem rozvedli, Zdeňka Uhříčková zůstala na výchovu dětí sama. Později se ještě jednou vdala za Jaroslava Uhříčka, pracovníka Zbrojovky. Sametovou revoluci s manželem vítali, vzpomíná, jak na rekreaci na Slovensku sledovali zvolení Václava Havla prezidentem. Ani druhé manželství nevydrželo, po revoluci se rozvedli.

Po odchodu do důchodu ještě dalších 20 let brigádně pracovala. Později se přestěhovala do penzionu pro seniory v Uherském Brodě, kde vznikl tento rozhovor. V době natáčení, v roce 2022, žila v Uherském Brodě.

 

Ryšavá, Denisa, 2016, Uherskobrodští židé a jejich kultura na konci své éry, bakalářská práce, dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/80746/BPTX_2015_2_11260_0_411065_0_177678.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Poláková, Miroslava, 2010, Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945, disertační práce, dostupné z: https://is.muni.cz/th/cd2yf/