Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Typlt (* 1929)

Sestřeleným letcům nosil kafe a mlíko. Chutnaly jim i buchty a housky

  • narodil se 28. ledna 1929 v obci Zboží jako nejstarší z devíti sourozenců

  • na konci války spolu se svou rodinou ukrývali zahraniční letce

  • vojenskou službu strávil u PTP v Ostravě-Radvanicích

  • po vojně v roce 1953 nastoupil do ZPA Nová Paka

  • rok strávil na stavební brigádě u Chomutova

  • v roce 1974 se oženil a přestěhoval se do Hradce Králové

  • začal pracovat ve Fotochemě v Hradci Králové, kde přesluhoval deset let

  • v roce 2022 žil v Hradci Králové

Ke konci druhé světové války zaklepali jednou večer na dveře domu Josefa Typlta tři cizinci. Zprvu se snažili s obyvateli domu domluvit anglicky, pak perfektní němčinou. Jednalo se pravděpodobně o tři letce z bombardéru, který spadl v polovině února 1945 poblíž Lázní Bělohrad. K Typltovým si přišli vyprosit něco k jídlu.

Letci přebývali v prázdném domě nedaleko jejich stavení. Pamětníkův otec a celá jeho rodina statečně pomáhali s jejich ukrýváním. V případě prozrazení by jim hrozila smrt nebo dlouhé vězení. Tehdy šestnáctiletý Jiří Typlt nosil letcům zasněženou krajinou jídlo. Aby na to nacisté nepřišli, našlapoval při zpáteční cestě domů ve sněhu do vlastních stop. Zdálo se tedy, že někdo chodí z lesa, ale ne do něj.

„Chleba odmítali. Chtěli buchty nebo housky,“ vzpomíná. Letci se po několika týdnech cítili volně, ztratili ostražitost a vycházeli do okolí. Jeden z nich prý dokonce spolu s Němci v převlečení za lesníka kladl zátarasy proti postupující Rudé armádě. Nakonec ho ale odhalili a zatkli. Jiří Typlt se nikdy nedozvěděl, co s ním nacisté provedli.

V padesátých letech 20. století ho kvůli spolužákovi z obecné školy přiřadili při odvodu k Pomocným technickým praporům (PTP) v Ostravě-Radvanicích, kde dřel v černouhelném dole. Z vojny ho předčasně propustili, protože onemocněl infekční žloutenkou. 

Za války chovali více koz než krav

Jiří Typlt se narodil 28. ledna 1929 jako nejstarší syn z devíti dětí do rodiny hospodáře v osadě Chloumek, jež příslušela k obci Zboží u Nové Paky. Tatínek Josef měl vlastní hospodářství, maminka pracovala jako kuchařka v Praze ve slavné pražské hospodě U Fleků. Po seznámení se s tatínkem odešla do východních Čech a starala se spolu s ním o hospodářství a rozrůstající se rodinu.  

Do konce války se Jiřímu Typltovi narodili čtyři další sourozenci a s dalšími dětmi ze sousedství prožil veselé dětství. Válečné dění do života rodiny zasáhlo hlavně nedostatkem jídla, hospodářskými kontrolami a povinností odvádět zemědělské dávky. Kozy byly na chov výhodnější než krávy, a tak chovali více koz, aby měli mléko. „Brambory jsme skrývali v lese v jámě. Říkalo se jí krechta. Do sklepů chodily kontroly a měřily množství základních potravin,“ vzpomíná pamětník.

Práce na statku nebyla pro něj

Jiří Typlt chodil do obecní školy do Úbislavic, na měšťanku v Nové Pace a po válce pak na dvouletou zemědělskou školu v Jičíně. Očekávalo se od něj, že jako prvorozený syn zůstane doma a převezme po otci hospodářství, které čítalo asi devět hektarů. Typltovi chovali jednoho koně a pár krav.

Do hospodaření na statku se mu nechtělo, ale přesto zůstal doma. O rodinnou zemědělskou usedlost  se staral až do vojny. V říjnu 1951 narukoval na vojnu a jakožto statkáře ho armáda umístila do PTP nejprve v Mimoni na Českolipsku a poté v Ostravě-Radvanicích v černouhelném dole Ludvík.

Musel si zvyknout na dřinu v nízké sluji

U PTP končili začátkem padesátých let 20. století politicky nespolehliví lidé, které chtěl komunistický režim převychovat. Zároveň získal levnou pracovní sílu na těžkou dřinu. Jiří Typlt se k takzvaným pétépákům dostal pravděpodobně přičiněním svého spolužáka z obecní školy. Nezachránil ho ani otcův vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). Působil v něm po krátkém zaškolení jako účetní.

V dole v Radvanicích musel jako hoch z vesnice, zvyklý na pobyt na čerstvém vzduchu, fárat hluboko pod zem a pohybovat se v nízké šachtě. „Pracoval jsem ve třetím patře, kde byla výška sluje osmdesát nebo devadesát centimetrů,“ popisuje pamětník.

V Radvanicích bydleli pétépáci v kamenné budově. Na jídlo si nemohli stěžovat, poněvadž armáda potřebovala, aby měli sílu na těžkou, vyčerpávající práci. Za rok a tři čtvrtě vojenské služby se však Jiří Typlt nepodíval domů. Volno dostávali pétépáci jen jednu neděli v měsíci. „Na vojnu nemám nijak dobré vzpomínky,“ tvrdí pamětník.

Díky žloutence ho pustili do civilu

Při jedné směně se na něj svalila celá sloj, naštěstí utrpěl jen zranění nohy. Lékař v nemocnici na Fifejdách, kam Jiřího Typlta odvezli, se divil, jak vůbec mohl chodit. „Ještě jednu směnu jsem fáral, než v kasárnách uznali, že se musím léčit,“ vzpomíná. Po několika týdnech se vrátil na důl a po několika dalších týdnech dostal infekční žloutenku.

„Léčba spočívala v dietě a pohybovém klidu,“ uvádí pamětník. Nejprve se léčil zase na Fifejdách a poté na interně ve vojenské nemocnici v Ružomberku, kde zůstal až do svého propuštění do civilu v červnu roku 1953. Nezahálel však ani při pobytu v nemocnici, a protože zdravotníků v nemocnici bylo málo, pomáhal místnímu lékaři s kontrolou krevního obrazu a počítal pro něj červené krvinky.

Doplatil na pokus o obnovu národně socialistické strany

V říjnu 1953 přijali Jiřího Typlta do Závodů průmyslové automatizace (ZPA) v Nové Pace. Jako pétépák měl však velké problémy s kádrovým oddělením a funkcionáři na něj vyvíjeli tlak, aby pomáhal přesvědčovat sedláky, aby se zapojili do služby komunistickému režimu. „Tehdy jsem na tom byl psychicky velmi špatně. Dokonce jsem se zhroutil. Nakonec mně dali na vybranou: buď fabrika, nebo pomocná síla ve stavebnictví. Tak jsem na rok přijal stavebnictví.“

Dělal u Jáchymova na stavbě silnic, u míchačky, pokládal dlažbu na balkonech nebo jezdil jako závozník. Po roce se situace v ZPA změnila a vzali ho zpátky do továrny. V roce 1969 se svým kolegou v ZPA Nová Paka založili Československou stranu národně socialistickou, což prý vzbudilo velké nadšení. V sedmdesátých letech však doplatili na pokus o obnovu tradiční demokratické strany, kam před rokem 1948 patřili například Milada Horáková, Fráňa Zemínová, Vladimír Krajina nebo Prokop Drtina.

Jiřího Typlta vyhodili z místa vedoucího Československého červeného kříže a v ZPA mu dávali podřadnější a hůře placenou práci, než na jakou měl nárok. V sedmdesátých letech se seznámil se svou ženou, oženil se s ní a přestěhoval se do Hradce Králové. Tam se jim narodila dcera. Zpočátku v Hradci Králové obtížně sháněl práci, podařilo se mu uchytit až v podniku Fotochema.

Během sametové revoluce rozvážel studenty po okolí

Zůstal tam až do svého odchodu do důchodu a deset let přesluhoval. Za normalizace poslouchal doma s manželkou Svobodnou Evropu. V listopadu roku 1989 přivítal sametovou revoluci a pád komunistického režimu. „Byla to velmi příjemná změna a určité osvobození,“ prohlašuje pamětník.

Během sametové revoluce pomáhal rozvážet studenty gymnázií do vesnic na Královéhradecku, aby obyvatele přesvědčovali k podpoře snahy o obnovu demokracie a svobody v Československu. K počátečnímu působení Václava Havla se staví poněkud skepticky: „Byl znám, až když se stal prezidentem. Mnoho lidí s ním ale nesouhlasilo, protože šel na ruku soudruhům.“ Jiří Typlt se po celý život držel svého motta: „Všeho s mírou.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Pavlína Pavlovcová)