Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Tvrdíková (* 1923)

Spala jsem, ráno pode mnou roztál sníh a vidím Němce s otevřenou pusou. Od té doby jsem se přestala bát mrtvol

  • narozena 15. května 1923 v obci Ťačevo na Podkarpatské Rusi

  • navštěvovala zdravotnickou školu

  • odešla s dalšími pěti studenty dostudovat do SSSR

  • skupina zadržena Sověty

  • v sovětských vězeních Arzamasu a Ivanovu si odseděla 1,5 roku

  • odsouzena na tři roky prací v sovětském gulagu na Uchtě

  • odvezena na práce do kazašského Džambulu

  • v roce 1942 vstoupila v Buzuluku do Svobodovy armády

  • nastoupila do zdravotního praporu 1. brigády 1. roty

  • zúčastnila se osvobozování Kyjeva a Karpatsko-dukelské operace

  • roku 1944 byla těžce raněna u Liptovského Mikuláše

  • konec války prožila ve slovenské nemocnici v Popradu, do Prahy se dostala až po válce

  • v roce 1946 demobilizovala

  • po válce ležela často v nemocnicích kvůli svým válečným zraněním

  • pracovala jako prodavačka v samoobsluze

  • do roku 1955 trpěla válečným traumatem a halucinacemi

  • bratr Jan zemřel v Karpatsko-dukelské operaci ve věku 15 let jako tzv. dítě pluku

V Sovětském svazu vás nechají dostudovat

Jiřina Tvrdíková, rozená Severová, se narodila 15. května 1923 na Podkarpatské Rusi v obci Ťačevo, okres Chust. Otec byl československým četníkem z Vinohrad, matka byla z Podkarpatské Rusi. Do 15 let chodila Jiřina Tvrdíková do zdravotní školy v Užhorodu. „Bydlela jsem u nějakých lidí a vždy v pátek jsem jela domů vlakem. Chtěla jsem se stát doktorkou. Už jako malá holka jsem píchala dětem injekce trnem.“ Její studium ukončila válka – rok před maturitou. 

Já nevím, jak to na Podkarpatské Rusi vypadalo, já jsem  Já jsem byla zavřená v Rusku

Na Podkarpatské Rusi tvořili Češi inteligenci, Rusíni neuměli číst ani psát. „Málokdo uměl. Táta uměl, ale moje maminka byla negramotná. Přesto vše spočítala dřív v hlavě, než můj táta s tužkou a papírem.“ Manželé Severovi měli pět dětí.  V obci Ťačevo chodil agitátor a nabádal studenty k odchodu do SSSR. „Říkal: ‚Utíkejte do Sovětského svazu, v Sovětském svazu vás nechají dostudovat a udělat maturitu. Budou s vámi zacházet jako s lidmi.‘“ Otec ztratil práci a při vzájemných maďarsko-československých potyčkách byl zraněn na noze.

Studenti a Židé museli jít po maďarské okupaci kopat zákopy. „Tatínek řekl: ‚Víš co, Jiřko? Uteč! Já vám pomůžu, vezmi svoje spolužáky a utečte do Sovětského svazu. Tam vás nechají dostudovat. Tady vás Maďaři umlátí.‘“ Jiřina Tvrdíková utekla s dalšími pěti spolužáky. Otec jim obstaral jídlo, studenti si vzali oblečení a vysvědčení a šli na hranice, kde je převedl český převaděč. „Tatínek nás vyhodil z vlaku a řekl: ‚Jiřko, dávej si pozor. Ty jsi rozumná a víš, co a jak.‘“  Převaděč vzal celou skupinu na československo-polské hranice, kde se ukryli v chatě. „Najednou někdo bouchal na dveře. Byli to polští vojáci a ptali se nás, kam jdeme. Odpověděla jsem, že jdeme do Sovětského svazu studovat.“ Polští vojáci jim prohlédli batohy a vzali je na ruské hranice.

Odsouzení

Skupina se dostala k sovětské pohraniční stráži. „Přivítali nás jako české bratry a prý už přešlo mnoho Čechů. Prohlédli nám baťohy a jeden nás označil za české špiony. Vzali nás do antonu, bylo nás šest, a vezli do nějaké vesnice. Vzali nás do nějaké budovy, tam stál strážný a bachař. Divila jsem se proč.“ Všechny studenty zavřeli. V zajetí byli tři neděle. „V místnosti byla cestička a lidé spali napravo a nalevo. Byla tam jen vojenská deka, své věci jsme měli pod hlavou.“ Po třech nedělích byli odvezeni do města Ivanovo. „Rozdělili nás, z těch šesti jsme zbyli jenom čtyři. Prostě jsme se ztratili.“ Mezitím proběhl soud bez účasti vězňů.

V Ivanovu byli vězněni jeden a půl roku. „Pořád jsme chodili k výslechu, pořád nás mordovali. Táta mi dal plánek maďarských zákopů a řekl mi, abych zamlčela jeho práci, protože Sověti nemají rádi inteligenci. Řekla jsem o tátovi, že je zemědělec, a on povídá: ‚Ty nevypadáš jako od zemědělce.‘ Já jsem ostatním říkala: ‚Mluvte stejně. My jsme tady pro ně špioni, a jestli jedno slovo spletete, tak budete pořád chodit k výslechům.‘“

Jiřina Tvrdíková obdržela rozsudek tří let a byla transportována na práce do sibiřských gulagů. „Povídala jsem: ‚Vy jste nás odsoudili bez nás? To jste se nás nemohli zeptat?‘ Tak jsem se s nimi hádala. On povídal, že jsem držkatá a že jsem mohla být špion. Já ani nevěděla, co je to špion. A on povídá: ‚Tak tam se naučíš.‘“ V dobytčácích jelo na Sibiř kolem šedesáti žen. „Byly tam i matky s dětmi a ruské děti.“

„Oni nabrali vodu ze žabince a my jsme to pili. Kolikrát mi to zůstalo u krku. Jídlo už nám nedávali, jenom slanou rybičku. Vypadala jako pulec, bylo to v sudu v soli. My jsme nastavili ruku a on nám to lopatkou pleskl. To jsme jedli čtrnáct dní. Naše jídlo z domova prodali za vodku.“

Já jsem chtěla umřít

Po příchodu do Arzamasu byla Jiřina Tvrdíková ve špatném stavu. „Už jsem měla venku oči, oko vyleze jako citron. Nos jsem měla zduřelý a jazyk venku jako pes. Říká mi holka: ‚Ty, Jiřko, vypadáš.‘“ Skupinu zavedli strážní do sauny, kde Jiřina Tvrdíková omdlela a probrala se až v nemocnici. „Tam byly vši a ani peří v polštářích neměli, měli v nich chmýří z bodláku. Tam umíral jeden po druhém, já jsme napočítala za druhý den dvacet pět mrtvých.“

Jiřinu Tvrdíkovou a další nemocné přivedli z nemocnice ke korytům a dali jim vdechovat zrna ze sena. „Postavili nás na kolena, přikryli dekami a my jsme to inhalovali. Tak nás úspěšně léčili.“ Ze 70 lidí nyní zůstalo pouhých 18. Místo ruských bachařů jim byli přiděleni ukrajinští. „To byli slušní lidé, vysvětlili nám leccos.“ V Krasnojarsku přijati nebyli, byli odvezeni na Uchtu. „Byl to velikánský lágr, věznili tam takových sedmnáct tisíc lidí. Bylo tam šedesát stupňů mrazu. Bachaři na koních nám dělali cestu, protože jsme nemohli vylézt ze sněhu. Běda tomu, kdo spadl.“ Jiřina Tvrdíková tahala plavající dřevo z nedaleké polozmrzlé řeky. „Já jsem vzala prkno a ležela jsem i s ním. A když jsem spadla, tak mě bachař nakopl. Měla jsem tenkrát jen pětatřicet kilogramů.“

Jídlo dostávali podle vykonané práce. „Udělala jsem sto procent, tak jsem dostala kilo chleba. A chleba je nejdůležitější. Když padesát procent, tak jsem dostala půlku, třicet procent – tak třetinu. Co jsem dostala v pondělí v poledne a večer, to jsem si dala pod polštář a nejedla jsem. Schovala jsem si to na úterní ráno. V úterý jsem dostala 300 gramů chleba a oběd. Ráno totiž nedávají snídani.“

„Já jsem chtěla umřít, tak jsem si lehla na sníh. Slyšela jsem, že zmrznutí je dobrá a lehká smrt. Tak jsem si lehla, už jsem byla bílá a už jsem nevěděla. Přišla Ruska, dostala mě k sobě a zachránila mě.“

Během formování Svobodovy armády byla Jiřina Tvrdíková převezena z Uchty do kazašského Džambulu. „Tam jsme kopali kanály na zavodňování, protože tam seli pšenici. My jsme se tam také naučili krást, jinak bychom umřeli hlady.“ Celkem zbylo deset lidí, ostatní zemřeli. Jiřina Tvrdíková měla v džambulském kolchozu na starost voly, koně a pěstovat řepy. 

V Džambulu ustanovili vojenskou správu a Jiřina Tvrdíková dostala uniformu a potraviny.

U Liptovského Mikuláše zasypaná zemí, s kulkou v páteři

„Do Buzuluku jsem se dostala v roce 1942. Jak jsme byli hladoví, tak jsme dostali úplavici. Měli jsme jít na Sokolovo, ale šli jsme do nemocnice.“ V Buzuluku proběhl výcvik a Čechoslováci odešli do Novochoperska. „Věděli o mém povolání zdravotníka, ale nevěděli, že nemám maturitu.“ Teprve později přiznala zbývající rok k ukončení maturity, ale i přesto skončila u zdravotního praporu v 1. brigádě 1. roty. Ve zdravotním praporu byli manželé Engelovi. „Oba pomáhali tři roky raněným. Kolik zachránili životů… On taky František řezal na pařezu nohu, protože operační sál jsme neměli. Tak se řezalo všelijak.“ Za komunistického režimu byl František Engel vězněn.

Rusové si často přisvojovali československý válečný materiál. „Ještě nás Rusové mordovali, vzali nám všechno. My jsme jim nikdy nelezli do zelí, ale oni nám jo. On si troufnul vylézt nám na sanitku a vzít si, co se dalo.“

Poprvé se Jiřina Tvrdíková dostala na frontu začátkem roku 1943 po osvobození Kyjeva. „Tam mám památný list, poděkování. Rusové nás tam chtěli pozvat letadlem.“

Jiřina Tvrdíková přivážela raněné. „Někde chudák zakopaný a raněný křičel, a chodit jste nesměl, protože Němci vás pozorovali a stříleli minomety, že bylo v noci světla jako ve dne. Vždycky v noci byl útok. Já jsme nevěděla, co je to válka. My jsme si i polštářky vezli. Důstojník se nás ptal: ‚Na co vám budou polštářky?‘ – ‚Abychom měli na čem spát.‘ – ‚Ty myslíš, že tam budete spát?‘ Tři neděle jsme nespali.“

Ošetřovna postupovala hned za pěchotou. Raněných bylo dost a každá sekunda byla drahá. Pětičlenná hlídka byla složena z Jiřiny Tvrdíkové, dalších dvou dívek a dvou chlapců.  Na Vánoce Němci složili zbraně a jako křesťané měli držet příměří. „Že se střílet nebude, a oni na nás začali střílet, ostřelovali nás minomety.“ V momentě rozprášení jednotky museli znát vojáci zvuk střelby spojeneckých zbraní. „Zabloudili jsme a zůstalo nás u lesa jen pět lidí. Byl s námi jeden starý pán a říkal, že slyšel naši střelbu, že půjdeme tím a tím směrem.“

„Dukla byla utopená v krvi, já jsem chodila jen v krvi. Němci podminovali celou Duklu. Tam přišlo o život strašně moc lidí.“

Němci měli delší přípravu na Duklu než Čechoslováci. „Minomety a protiletadlová děla byla zamaskovaná. U hranic se mě Svoboda ptal, co vidím. Já jsem říkala: ‚No, vidím křoví. Táto, tady se bude těžko bojovat.‘ – ‚To není křoví.‘ – ‚A co to je?‘ – ‚To jsou německé minomety, děla a tanky zamaskované větvemi.‘“

Při německé přesile si přestali zdravotníci všímat raněných, sami vzali do ruky zbraň a začali po Němcích střílet. Měli pistoli, dva granáty a tři zápalné lahve  Po vykopání zákopu na polní cestě a podle rozkazu Dočkala pustili Čechoslováci německé tanky do svého týlu. „Takových sto tanků na nás šlo. My jsem zůstali ležet na cestě, pustili jsme je do našeho týlu, a když jsme pustili poslední tank, tak jsem hodila zápalnou lahev na tank. Dva tanky byly v tu ránu pryč. My jsme je měli v našem týlu a i vojáci v týlu bojovali. Tak jsme nechali raněné a mlátili jsme Němce. Ošetřovali jsme ale i německé raněné, potřebovali jsme jazyka, získat od nich informace.“

Ve Vyšném Komárniku brutálně zavraždili Němci tři československé vojáky. „Pověsili je za nohy, uřízli jim nos, vydloubali jim oči, vytáhli jazyk a uřízli uši. Když jsme k nim dorazili, tak z nich ještě kapala krev.“

„My jsme neměli zajatce kam dávat. Tak jsem ho umlátila na smrt. Nakopla jsem ho, až mu zuby ulétly. Co s ním? Nechce se nechat ošetřit. Když nechce, tak ať jde k čertu. On by zabil mě, tak se se mnou dřel, za ruku mě chytal, a jak jsme ho nakopla, tak přestal.“

„Já jsem byla těžce zraněná roku 1944 u Liptovského Mikuláše, dostala jsem kulku do páteře. Ošetřovala jsem raněného, a jak jsem byla shrbená a táhla jsem ho z hlíny, tak jsem to dostala do páteře. Němec umíral a asi ze strachu vystřelil z pistole. Já jsem vystřelila strachy asi padesát ran. Nedostala jsem to do míchy, ale vedle. Operovat mě nemohli, těsně u míchy to nešlo. Kulka stojí v těle na místě, ale za nějakou dobu se rozjede, a jak se rozjede, tak máte v těle teplo. Byla jsem v bezvědomí pětadvacet dní. Pak mi zjistili, že mám hlínu u bubínku (byla navíc zahrabaná hlínou po výbuchu od minometu – pozn. autor). Jak spadne bomba, tak se hlína rozpráší. Byla jsem hluchá a ani jsem nevěděla, jak se jmenuju. Stalo se to dopoledne a vyhrabali mě až odpoledne. Ještě že mě vyhrabali ze země andělé, ti sběratelé, co ještě vyhrabou spoustu raněných. Vyškrtli mě z evidence, protože jsem byla 14 dní u velitele nezvěstná.“ Jiřina Tvrdíková zůstala v nemocnici v Popradu a do Prahy byla převezena vrtulníkem.

První jde ze zdravotníků četa zdravotních sester a za nimi postupují muži, kteří sbírají zahrabané nebo padlé. „Protože jsou na mě těžcí. Spousty vojáků vyhrabou kluci ze země.“

„Vzali mi ještě střepiny z těla, měla jsem useknutý prst od granátu a kulku jsem měla. Jednu střepinu jsem sama tahala kleštěmi, dostala jsem ji mezi svaly. Byla jsem lehce zraněná asi čtyřikrát, také u Krosna.“

„Měla jsem velké boty a v nich mně praskly mozoly. Vylila jsem si krev z boty, natáhla jsem je znovu a šla jsem. Ušla jsem tak tři sta kilometrů.“

Ve Svobodově armádě poznala důstojníky Bočka a Svobodu. „To byl takový náš táta. Ten nám neříkal vojáci, ale děti. Ještě po válce nám říkal děti.“ Dále poznala kapitány Dočkala, Doležala a Vyhnálka, nadporučíka Šafaříka, Šmoldase nebo Kvapila.

„Já jsem střílela dobře. Párkrát jsem netrefila, ale jinak jsem střílela výborně.“

Jiřina Tvrdíková chtěla k minometům, ale skončila u zdravotního praporu. „Já nemám s nikým lítost. Když vím, že mu mám pomoct, tak pomůžu. Vím, že neumře.“

„Spala jsem, ráno pode mnou roztál sníh a vidím Němce s otevřenou pusou. Od té doby jsem se přestala bát mrtvol.“

„Bojovali jsme pořád. Když jsme nebojovali, tak chodily holky za chlapci. Pak se přiznali Svobodovi a ten je oddával. Měli jsme tři svatby v lese na poli a té nevěstě jsme udělali takovou bránu ze smrku až do ženichova zákopu. Ale zůstala jenom jedna svatba pohromadě.“ Vojáci také chodili za holkami do prádelny. „Tam přivedli hodně holek do jiného stavu. Po válce dali maminky do Jíloviště u Prahy. Tam se narodilo čtyřicet kluků a dvě holky.“

„Svoboda nebyl pánem své armády, Sověti byli páni. I politruci byli sovětští. Nemohli jsme dělat nic, aniž by to Sověti nevěděli. Sověti měli jít krkem Dukly (kde byly nejtěžší boje – pozn. autor) a my horem. Ale plán byl předělaný podle Sovětů. Takže jsme šli krkem a Sověti horem, kde Němci moc nebyli. Svoboda nerozhodoval, jestli půjdeme tam, nebo tam. Rozkazoval nám, ale nerozhodoval. Kdyby byli bojovali jenom Rusové, tak by nic neudělali.“

Na Dukle útočili Slováci proti Svobodově armádě. „Já jsem odstřelila jednoho gardistu. On ještě mluvil a povídá: ‚To jsem se dočkal, že český voják českého vojáka střílí.‘ – ‚Ty jsi gardista, a ne náš voják.‘ Tak jsem ho zastřelila. My jsme to některým oplatili.“

Rusové často na frontě pili i z materiálu zdravotního praporu. „Rusové byli na tu vodku… Voňavku vypili, francovku vypili, líh vypili, všechno mi vypili.“ 

Na Dukle padl mladší bratr Jiřiny Tvrdíkové ve věku 15 let. Jan pracoval v polní kuchyni. Původně se vydal přes Polsko do Sovětského svazu hledat svou sestru. 

Po rozbití polní kuchyně nedostali vojáci najíst. Jiřina Tvrdíková se však do polní kuchyně vydala pro polévku. „Vlezla jsem tam a koukám, že je tam polévka. Vzala jsem  naběračku, nabrala jsem rajskou polévku, naliji do šálku a najednou trefila šálek střepina. Mě to srazilo na zem, ale nebyla jsem raněná.“

„I teď třeba měsíc vůbec nespím“

V srpnu 1945 byla Jiřina Tvrdíková přivezena do střešovické nemocnice. Vzhledem k válečnému zranění koktala a musela se znovu učit mluvit. Vdala se, ale děti mít nemohla. Kvůli svému zdravotnímu stavu musela docházet do nemocnice. „Přitahovalo mě olovo ze střepin. Jak jsem vylezla ven, udělalo se mi špatně a přilepila jsem se ke zdi. Ani chodit, ani mluvit jsem nemohla.“ V roce 1946 demobilizovala.

Po válce prodávala rohlíky a v samoobsluze. „Já jsme nemohla dlouho pracovat, vždycky tak na dvě či tři hodiny.“ V Domažlicích a v Plzni pracovala v nemocnici. „Já jsem tam ležela, ale když jsem mohla, tak jsem šla.“

„Někdy mám halucinace. Vidím, jak mě obkličují Němci a SS na motorkách. Koukám na ně a říkám si, že už jsou blízko. Mám automat a nemůžu střílet. Najednou jsem vyskočila z gauče, popadla jsem mého muže za nohy a strašně brečela. On mě vzal do náruče a říká: ‚Nebreč, vždyť jsi doma a já jsem s tebou.‘ Nebo jsem chtěla vařit. Dala jsem vodu do hrnce, neustále jsem přilévala vodu a nic jsem nevařila. Těžko jsem to prožívala a trvaly mi ty halucinace deset let. I teď třeba měsíc vůbec nespím.“ Zdravotní stav Jiřiny Tvrdíkové se postupně lepšil. Kvůli svému zranění a halucinacím se však nikdy nemohla zařadit do normálního života.

I po válce měla špatný vztah k Němcům. „Zametala jsem chodník, a jak jsem je viděla, tak jsem vzala smeták a běžela jsem na ně. Také fotili, že nic nemáme. To jsem měla vztek. I praštila jsem nějakou Němku.“

V 90. letech měli zdravotníci ze všech válečných front sraz. „My jsme plakali, protože nám lidé házeli kytky a vítali nás.“

Bedřich Reicin rukoval společně s Jiřinou Tvrdíkovou. „Cvičili jsme spolu, on byl ve 2. brigádě. Po válce jsem dostala od Dočkala nebo od Doležela zprávu, abych schovala uniformu. Bočka odsoudili a na Borech mu usekli hlavu. Byl chromý z první světové války, chromý šel na druhou světovou válku a zabijí ho komunisté v mírové době…“

V civilu často narážela na nepochopení: „‚Kolik ti dali za tu válku?‘ – ‚Ty seš blbej! My jsme bojovali za republiku, ne za peníze.‘ Dali nám sice peníze, ale mně nedali tolik, kolik mně napsali. Byla jsem si stěžovat a nakonec mi nedali nic. Tak jsem jim vynadala.“

„Šla jsem k dětem na přednášku, řekla jsem jim pravdu o Sovětském svazu a učitelka řekla: ‚Paní Tvrdíková, mám vás moc ráda, moc si vás vážím, ale mám na vás vztek, že bych vás přerazila.‘ – ‚Pročpak?‘ – ‚Protože říkáte dětem pravdu a pak mně nechtějí věřit, když jim to říkám.‘ – ‚Tak jim nelžete, řekněte jim pravdu!‘“

Poselství: „Aby nebyla válka … ale válka bude. Válka je neustále, co je svět světem. Pořád se bojovalo a bude se bojovat. Aby lidi byli k sobě přátelští, protože člověk člověka potřebuje. Aby nechodili pracovat jinam, jen ve své zemi.“

Nesouhlas s okupací v roce 1968

V roce 1968 dávala Jiřina Tvrdíková otevřeně najevo svůj nesouhlas s pobytem vojsk Varšavské smlouvy. „Poslala jsem ruské tanky na Šibenik. To byla jednosměrná ulice, oni se tam nemohli otočit, otočila jsem směrovku. Slyšela jsem až na náměstí jejich nadávky. Já se jim smála.“

„Jdu od doktora a stojí tam ruský voják. Jdu na křižovatku a tam stojí taky. Do vozovky nikdo nesměl. Mě to naštvalo, ruský voják stál a koukal na mě. Já mu říkám, aby mě pustil domů, že jdu od lékaře. On říkal, že není kompetentní mě pustit domů. Byl tam nějaký důstojník, který dával letáky. Já jsem mu chňapla ten samopal a lidé začali křičet. Tak jsem vzala ten samopal, koukám na něj a on se klepal. Samopal jsem mu vrátila.“ Spolu se sovětským podporučíkem odešla na národní výbor, kde diskutovala se sovětským plukovníkem. Nebyla však nijak perzekvovaná.

Pozn. Děti pluku – děti vychovávané starými a boje neschopnými lidmi za frontou

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)