Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Emil Tuma (* 1928)

Bylo to jedno velké dobrodružství

  • narozen 8. června 1928 v Nymburce

  • roku 1939 nastoupil na nymburské reálné gymnázium

  • vstoupil do skautského oddílu

  • s kamarády tvořili tzv. dispoziční četu a na sklonku války pomáhali předávat tajné zprávy

  • odmaturoval v roce 1947

  • absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK

  • po dokončení školy umístěn do Rumburku

  • čtyřicet let pracoval jako středoškolský pedagog

  • do roku 1998 působil v Rumburku jako zástupce skautského střediska

Emil „Eman“ Tuma se narodil 8. června 1928 v Nymburku. Jeho otec zde byl v době jeho narození úředníkem na městském úřadu, jeho matka byla v domácnosti. V jejich domě s nimi bydlela teta. Emil neměl žádné sourozence, ale „bratrem“ se mu stal jeho bratranec Zdeněk. Rádi si spolu hráli, a když se někdy spolu poprali, babička jim nadávala do bolševiků.

Cesta ke skautingu

První kontakt se skautingem měl pamětník díky svému tatínkovi. Ten byl majitelem automobilu a vozil zakladatele nymburského skautingu pana Šrámka na skautské schůzky. Do Skauta se Emil nakonec přihlásil sám o několik let později, ve svých dvanácti letech, na truc svému otci. Ten mu totiž už dlouho vyhrožoval, že ho do Skauta přihlásí, protože si o svém synovi myslel, že je to rozmazlený jedináček. Do Skauta ho přivedl jeho kamarád Ivan Vencour. Emil vstoupil do 2. oddílu, který vedl Otto „Sahib“ Hamtil.

To bylo v době, kdy již docházel v Nymburce na tamní reálné gymnázium. Během školních let si vytvořil mezi nymburskými kluky řadu přátel, se kterými sdílel vášeň pro skauting a vodní sporty. Mezi tyto přátele patřili zejména: Otokar „Otis“ Randák, Vladimír „Dulín“ Novák, Karel „Sergej“ Ruml a Bohumil „Plavec“ Pavelec. Tato pětka tvořila budoucí posádku Vorvaně. Do party nějaký čas patřili také Rudy Šimeček, Oldřich Typek, Láďa „Kojot“ Kohout a bratři Vencourovi.

Část období protektorátu Hamtilův skautský oddíl ještě aktivně působil. V roce 1940 dokonce jeli o letních prázdninách na tábor. Právě během jejich pobytu na tomto táboře přišlo nařízení, které okamžitě rušilo všechny tábory. Skauti prý byli tehdy velmi skleslí a kompenzovali si tyto pocity tím, že parodovali nacisty při pochodování táborem. Ani zákazem táboření se ale nedali odradit a strávili zbytek léta 1940 ve svých klubovnách a při táborácích.

Posádka Vorvaně

Třináctého prosince 1940 vytvořili vlastní menší skautskou skupinku vedenou Otokarem Randákem. Založili společně Klub Mladého hlasatele č. 17.717, ve kterém se potom scházeli. Jejich skupinka přečkala se štěstím válku a působila ještě nějakou dobu po ní. Klubovnu nakonec měli v horním patře vily rodičů Karla Rumla.

Nejvíce je to však táhlo k vodě, k Labi. Sami si postavili lodičku, která dostala jméno Blesk. Ten později přestavěli na dvousedadlový kajak a pojmenovali ho po jeho rozervané přídi Vorvaň. Ještě za války se pustili do stavby plachetnice, kterou dokončili a spustili na vodu 6. června 1944. Emil se čtyřmi kamarády se tak stali posádkou druhého Vorvaně a říkají si tak dosud.

Kromě skautingu a vodáctví projevoval Emil již od mládí velký zájem o přírodovědu. Kamarádi si tehdy z jeho vědátorských aktivit dělali legraci. Na gymnáziu shromažďoval přírodovědné časopisy a sbíral brouky. Pokud měli ve škole za úkol sesbírat různé druhy brouků, dokázal přesvědčit posádku Vorvaně k jejich sběru pro ostatní spolužáky. Ve škole pak nasbírané brouky prodávali a vydělávali si tak na stavbu lodě.

Také dnes vzpomíná na to, jak stavěl modely letadel podle plánků v Mladém hlasateli. Kromě vodáctví jezdili tehdy kluci hodně na kolech, na kterých organizovali i výpravy. Přesto byl ve své třídě považován za „sportovního primitiva“. „Můj otec mne vychovával v nenávisti ke všem míčovým sportům,“ ospravedlňuje dnes Emil své tehdejší názory na týmové sporty. O to intenzivněji se ale poté věnoval kanoistice a vodním sportům. V kanoistice byli s kamarády úspěšní na různých závodech, což pamětník dnes přikládá hlavně tomu, že oproti ostatním pádlovali vkleče.

Dispoziční četa

Za války byl vedoucí Skautu Otto Hamtil pověřen vedením protiletecké obrany v Nymburce. Jeho oddíl mohl tehdy fungovat pouze pod záštitou Klubu československých turistů. Hamtil tehdy založil dispoziční četu protiletecké obrany ze členů Emilovy skautské skupiny. Pamětník a další členové prodělali tajný skautský zpravodajský výcvik, což jim přišlo vhod zejména v době revolučních dní v květnu 1945. V krytech pod děkanstvím se začali učit střílet pro případ, že by to potřebovali. Emil přitom málem ohluchl. Vždy když začalo bombardování, museli být v pohotovosti. „Chodil jsem spát oblečený, abych byl vždy připravený,“ říká dnes.

V Nymburce vypuklo povstání o něco dříve než v Praze. Emil v době, kde se již blížila ruská vojska, pracoval v tzv. kubičkárně, kde se vyráběly součástky pro letecké bomby. Tam pracoval také v té chvíli, když se 2. května k ránu rozšířila zpráva o vypuknutí povstání. Ten samý den odpoledne dostal s ostatními hochy zprávu od Hamtila, že se mají dostavit na staré děkanství, kde sídlilo velitelství Luftschutzu. Emilovi a jeho kamarádům bylo oznámeno, že tam budou ubytovaní a budou po následující dny plnit úkoly dané Revolučním národním výborem.

Třetího května měla četa za úkol donést vzkaz členům Revolučního výboru do Mladé Boleslavi. Emil se přihlásil jako dobrovolník a byl vyslán do Boleslavi na kole. Předal vzkaz a dostal zpět pouze heslo, které měl vyřídit. Přestože si heslo opakoval celou cestu, tak jej těsně před předáním zapomněl. Nakonec se mu však s pomocí osoby, které měl heslo předat, povedlo zjistit, o jaké slovo šlo.

Zážitků z dob povstání má pamětník celou řadu. Jednou jel například z domova, slyšel, že se někde na náměstí střílí, a omylem spadl na kole přímo před německou kolonou. Naštěstí Němci včas zastavili. Celému incidentu ale byla přítomna Emilova teta, která událost popsala jeho rodičům. „To bylo na tom celém pádu to nejhorší,“ směje se dnes. Strach jeho rodičů byl ale oprávněný, neboť jednoho chlapce z Nymburka, kteří působili během revolučních dní jako zpravodajci, Němci zastřelili.

Vodní skauti a velká plavba

Skoro dva měsíce působili nadále jako dispoziční četa nymburského hasičského sboru. Po válce se Emil a jeho skupina s Otto Hamtilem pro jeho militantní sklony rozkmotřili a distancovali se od něj. Přeměnili tak 2. Hamtilův oddíl na oddíl vodácký. Do oddílu se hlásilo tolik lidí, že nakonec vznikly oddíly tři. Udělali si nejprve v horních dvou místnůstkách Rumlovy vily klubovnu, které říkali Tortuga (podle pirátské republiky v Karibiku). Později se tento název přenesl na celou vilu, kterou posléze sourozenci Rumlovi („Sergej“ a Eva) skautům darovali a která se později stala celorepublikovým skautským centrem.

V roce 1946 chlapci uskutečnili plavbu na pramicích od rakouských hranic až do Nymburka. Pluli celkem šestnáct dní. Celá cesta byla velmi obtížná také proto, že neměli dost peněz na její zabezpečení – kdyby se cokoliv pokazilo, neměli prostředky na cestu domů. Nakonec dorazili v pořádku a se vší slávou. Vítali je tehdy nedočkaví, ale šťastní rodiče.

Studium v Praze

Emil odmaturoval v roce 1947 – dopoledne složil maturitu a odpoledne už závodil na Labi. Po maturitě se odstěhoval z Nymburka do Prahy, kde bydlel nějaký čas v Dejvicích. Dva roky žil poblíž kina Bruska a studoval Přírodovědeckou fakultu UK. Studoval dva obory – přírodopis a filozofii.  Během studia se ale soustředil zejména na botaniku, ve které našel zalíbení.

V roce 1951 složil první státnici z přírodovědy a začal učit. Na jaře 1952 dokončil i státnice z filozofie. „Já jsem nastoupil na filozofii s tím, že se budu učit filozofii. Pak ale přišel rok čtyřicet osm a filozofie se zvrhla.“ Když si šel vyzvednout vysvědčení, bylo mu řečeno, že musí ještě dodatečně vykonat zkoušku z marxismu-leninismu. Přestože si Emil myslel, že tím pro něj studium končí, nebylo tomu tak. Zkoušku se mu podařilo udělat.

Rodina, Rumburk a okupace

Po škole se snažil najít místo někde poblíž rodného Nymburka. Umístěnku však dostal do Rumburku. Tehdy ještě nevěděl, že se toto město stane jeho působištěm a bydlištěm na dalších téměř pětačtyřicet let. Vlídně ho tam tehdy přijal ředitel Dušek, který mu dal radu, aby si nic nezačínal se studentkami ani s členkami tamního učitelského sboru. Při jeho nástupu na školu byla jeho budoucí manželka jednou z tamních studentek. Poté, co vystudovala a sama začala učit na škole v Rumburku, se znovu setkali a našli v sobě zalíbení. Svatbu měli v roce 1956. Emil svému řediteli pak sdělil, že jeho radu neposlechl.

Nedlouho potom, co dostudoval a začal pracovat v Rumburku, byl nucen nastoupit na vojnu. Vypracoval se dokonce na poddůstojníka. Nakonec nastoupil do školy důstojníků v záloze do Nového Města nad Metují.

S manželkou měli tři děti. V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl pamětník s rodinou u manželčiných rodičů a jeho syn Jiří byl nedaleko na skautském táboře. Jakmile ráno zjistili, co se děje, jel ho Emil urychleně vyzvednout a na cestě potkal několik opozdilých tanků. Vzpomíná také na dezolátní stav cest, které byly zničené projíždějícími tanky.

Botanika, revoluce a skautské návraty

Mimo práci ve škole pamětník spolupracoval s rumburským muzeem a podílel se na celé řadě samostatných botanických výzkumů v Českosaském Švýcarsku a ve Šluknovském výběžku. Díky své aprobaci (přírodopis a filozofie) a kronikářskému zájmu se věnoval i minulosti české botaniky – například Haenkeho výzkumné cestě do Krkonoš.

Během sametové revoluce se Emil nijak zvlášť neangažoval. Tuto aktivitu již přenechal mladším. „Naše mládež byla mnohem víc revolučně naladěná. Já a mí kolegové jsme přece jen měli rodiny.“

Po revoluci se ještě na nějaký čas vrátil ke skautingu a do roku 1998 působil v Rumburku jako zástupce tamního střediska. Později sepsal kroniku rumburského skautingu před rokem 1989 a po něm. Před revolucí se se svými kamarády z dispoziční čety a z posádky Vorvaně ale scházel pouze zřídka. Po roce 1989 se do jisté míry podařilo tyto kontakty obnovit.