Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. František Tuček (* 1918  †︎ 2008)

Anglické noviny psaly: Czech fighters for freedom in prison! – Čeští bojovníci za svobodu uvězněni

  • narozen 6. 8. 1918 v Lanžhotě na jižní Moravě
  • od roku 1933 vyrůstal na Slovensku a v roce 1938 maturoval na obchodní akademii
  • v roce 1938 odvelen na povinnou vojenskou službu
  • 15. 3. 1939 demobilizován a propuštěn
  • mezi lety 1939–1940 utekl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Francie
  • v Bejrútu se stal vojákem francouzské cizinecké legie
  • v Agde byl přidělen k 6. dělostřelecké baterii československého pluku
  • po kapitulaci Francie roku 1940 se přeplavil do Velké Británie přes Gibraltar
  • dělostřelecký výcvik proběhl na anglické půdě v Cholmondeley Park, poté se přesunul do skotského Moreton Morrell a Leamingtonu
  • v Anglii absolvoval poddůstojnickou školu a poté sloužil u 3. dělostřelecké baterie
  • byl na půl roku v roce 1942 nasazen do jižního obranného pásma a na půl roku do východního obranného pásma proti potenciální německé invazi
  • z Walton-on-the-Naze ve východním pásmu byl převelen na další výcvik do Huntingtonu
  • koncem roku 1943 a začátkem 1944 byl přesunut na výcvik do Skotska
  • sloužil jako dělostřelec u Dunkerque
  • v roce 1945 byl pověřen přivezením poštovních balíčků a vojenského materiálu z Anglie do Československa
  • v roce 1946 za dovoz balíčků zatčen OBZ (měly obsahovat protistátní letáky od generála Prchaly)
  • vězněn a vyšetřován v Domečku a na Pankráci
  • v srpnu 1947 propuštěn z vyšetřovací vazby
  • v polovině roku 1948 byl zproštěn viny kárným soudem a ještě v témže roce demobilizoval
  • po roce 1948 vykonával řadu dělnických povolání, ale pracoval i jako referent na ministerstvu
  • od roku 1973 v důchodu
  • v roce 1989 plně rehabilitován
  • byl spoluzakladatelem Sdružení zahraničních vojáků ze západu
  • zemřel 6. 4. 2008 v Praze

Po obsazení Československa za každou cenu do Francie

František Tuček se narodil 6. 8. 1918 v obci Lanžhot na jižní Moravě, byl jedním z šesti dětí železničáře. V roce 1938 maturoval na obchodní akademii.

„Byl jsem vychován ve vědomí vlastenectví a byl jsem velmi šťastný z odvodu do armády v roce 1938. Patnáctého března jsem pobýval v záložní důstojnické škole ve Vršovicích. Před čtvrtou hodinou byl budíček a přišel velitel čety: ,Rychle vstávat, obléci, vše sbalit do kufru a odevzdat pušky.‘ Odevzdali jsme pušky a odvedli nás do hangáru, kde jsme čekali na propouštěcí listy. Byla to pro republiku hrozná situace a pro národ tragédie.“

Vlakem odjel do Břeclavi a přes nově úřadující německou hlídku se dostal do Lanžhotu. Spolu s dalšími kamarády pořádali schůze a tato skupina se v červnu 1939 rozhodla utéct do Polska k formujícím se československým vojákům.

„Domluvili jsme se, že bratři Bartošové půjdou napřed a za nimi půjdu já s Fojtíkem, Břečkou, Šestákem a Hubičkou. Oni se vrátili. Bylo domluveno, že pokud se nevrátí do třech dnů, tak půjdeme za nimi. Přihlásili se na polské policii, a to byla chyba. Poláci jim neřekli o československé legii. V protektorátu jsme ovšem nechtěli zůstat, to by bylo nesnesitelné.“

Přes informátora se dozvěděli o formování československých jednotek ve Francii. Se železničáři se v únoru 1940 dohodli na převezení nočním vlakem do slovenských Kút. Do Bratislavy měli dojít pěšky a odtamtud chtěli pokračovat do Maďarska.

„Nevyšlo nám to, Němci nás obstoupili, provedli prohlídku vlaku a my jsme do něj nemohli nastoupit. Možná to někdo prozradil.“ Vlak odjel bez šestičlenné skupiny bratrů Antonína a Františka Bartošů, Jana Fojtíka, Jana Klvani, Jana Tučka a Františka Tučka (pouhá shoda jmen, nebyli příbuzní – pozn. autora). František Bartoš, Jan Fojtík a Jan Klvaňa byli bývalí středoškolští spolužáci Františka Tučka.

Skupina odjela do Kút až dalším vlakem. Za jízdy vyskočili z vlaku, pokračovali pěšky do stanice Sekule a dostali se tak k Josefovi, dalšímu bratrovi Antonína a Františka Bartošů, jemuž se podařilo sehnat převaděče do Maďarska. Ten však odmítl převést všechny utečence najednou a převedl první den pouze čtyři. Jan Tuček s Františkem Tučkem zůstali v Bratislavě bez peněz a ubytování. Prvně jmenovaný nevydržel, rozhodl se odejít ke známé a František Tuček zůstal sám. Za noční tmy přešel hranice s jakýmsi Rozsypalem a po přechodu odjel vlakem do Budapešti.

„Ti čtyři měli smůlu, nechovali se asi moc nenápadně. Zavolali na ně maďarské četníky, ti je sebrali a odvezli do věznice. To jsem ale nevěděl. Dostali se do Francie až dva měsíce po mně.“

V Budapešti se Jan Tuček dostal na francouzské velvyslanectví a opět se osamostatnil, Rozsypal se mu také ztratil. Večer téhož dne byl František Tuček s dalšími Čechoslováky internován do bytu židovské rodiny. Na francouzském velvyslanectví nemohli dlouho zůstat, museli utíkat dále. Mezitím za nimi docházela francouzská spojka informující je o důležitých událostech. Francouzi Čechoslovákům zprostředkovali cestu do Jugoslávie.

„Jugoslávci měli na hranicích dráty, o které člověk zakopl a začaly zvonit zvonečky. Zazvonily, přiběhla stráž a my se ohlásili jako Češi. Hlídka nás sbalila a odvedla. Kdybychom utíkali, mohli by po nás střílet.“

Skupina Čechoslováků byla převezena k jugoslávské finanční stráži. V Bělehradu se ubytovali na francouzském konzulátu a byly jim vystaveny francouzské pasy, s jejichž pomocí se dostali do Makedonie.

„Ve Skopje byla skupina trvale osídlených Čechů, chodili ke každé československé výpravě a i nám přinesli jídlo, chleba, uzeniny, sýry, dokonce i pantofle. Loučili se s námi a nám bylo do breku. Mně je do breku dnes, když si vzpomenu, co museli zkusit německým útokem na Jugoslávii.“

Přes Soluň, Istanbul a Ankaru se dostali do francouzské Sýrie, kde se ubytovali v kasárnách cizinecké legie. „V oněch kasárnách jsme se stali příslušníky cizinecké legie. Jenomže jsme neměli uniformy.“

„Francie se ani nestačila připravit na obranu a ustoupila.“

S lodí Patria se dostali přes Alexandrii a Alžír do Marseille. V kasárnách cizinecké legie už byl důstojník československé armády.

„V kasárna jsme přespali. Tam dokonce štěnice padaly ze stropu dolů, a tak jsem spal na lavici venku. Poptával jsem se zde po svých kamarádech, ale nebylo po nich ani slechu. Dozvěděl jsem se o jejich chycení maďarskými četníky, kteří je vyvezli na slovenské hranice. Moji kamarádi počkali, až se Maďaři otočili a ztratili, přešli opět do Maďarska a podstoupili stejnou anabázi jako já.“

František Tuček se dostal k 6. baterii dělostřeleckého pluku. Sešel se s otcem bratrů Bartošů a bývalými spolužáky Piďulkem, Šestákem, Hubičkou a Trčkou. František Tuček byl přeložen do nově založené protitankové baterie a znovu prodělal výcvik s protitankovou baterií.

„Ubytování ve Francii nebylo pěkné. Měli jsme 50 centimů žoldu, to nebylo ani 50 haléřů, neměli jsme mýdlo ani pastu na zuby. Měl jsem štěstí na hodné důstojníky, ti nám dali aspoň mýdlo a pastu na umytí. U protitankové baterie bylo pak i jídlo lepší.“

Němci prolomili frontu a wehrmacht se blížil k Paříži, českoslovenští vojáci byli přivoláni na pomoc do okolí řek Seina a Loira.

„Francouzi se nestačili ani pořádně připravit a prakticky do týdne zatroubili na ústup. My jsme s těmi kanony nedojeli ani do žádného postavení, byli jsme baterie na ochranu těch hrubých kanonů. Energický velitel Zdráhala nařídil: ,Kdo chce bojovat dál, tak nalevo. Kdo chce zůstat a demobilizovat ve Francii, tak napravo.‘ Vystoupila velká část… To byli většinou mobilizovaní pracující dělníci ve Francii.“

Zbylá část nedemobilizovaných československých vojáků odjela do přístavu Sète na jihu Francie, kde byla přistavena loď North Pole. Ve Francii se přidalo k Čechoslovákům dalších 500 interbrigadistů. Mobilizovaných zůstalo tedy 6500.

Výcvik v atmosféře anglické bojovnosti a odhodlání

Přes Středozemní moře se Čechoslováci dostali do Anglie. „Byli jsme svědky potopení francouzského loďstva anglickou flotilou na Oranu, aby nepřišlo do rukou Němců.“

„V Gibraltaru jsme přestoupili na anglický parník Viceroy of India, oproti North Pole byl jako nebe a dudy. V North Pole jsme sice dostávali špatné jídlo a nebyl dostatek vody. Na lodi Viceroy of India jsme měli všechno. Obsluhovali nás tam i číšníci. Museli jsme se umýt, protože jsme z toho uhelňáku vypadali jako černoši.“

Viceroy of India přistála v anglickém přístavu Plymouth. „Vítala nás hudba, lidé házeli květiny a jásali nad námi.“ Vlakem se dostali do stanů v Cholmondeley Park mezi ostatní československé vojáky.

„Tam jsme se soustřeďovali a vyčkávali, co bude s námi dál. Znovu nás ošatili, ubytovali ve stanech, dostali jsme pláštěnky a spali jsme na holé zemi. Důstojníci měli stany zvlášť. Neměli jsme ani zbraně, časem jsme ovšem dostali kanony a auta.“

Československé jednotky se organizovaly do pěších jednotek, prováděla se pochodová cvičení a vojáci se učili anglicky. V září roku 1940 se část Čechoslováků dostala do Moreton Morrell a druhá část, včetně Františka Tučka, do Leamingtonu.

„V Moreton Morrell byl krásný park a zámeček, důstojníci byli v zámečku a mužstvo ve velikých dřevěných barácích. Baterie byly v Leamingtonu přiděleny k náhradnímu tělesu a bydleli jsme v suterénu kostela.“

V Moreton Morrell se vytvořila důstojnická baterie složená pouze z důstojníků, vzhledem k jejich nadbytku. František Tuček přečkal zimu v Leamingtonu. Dostávali žold 12 šilinků a pak jednu libru.

„Přivítání civilním obyvatelstvem bylo vynikající. To se nedá srovnat s přijímáním Francouzů. Také se nedá slovy vyjádřit odhodlání Angličanů zůstat a pokračovat v boji. U nás viděli, že pokračujeme a že budeme s nimi do posledního dechu. Obyvatelé byli rozhodnuti bojovat, vytvořila se tam i domobrana. My jsme s nimi cvičili pro případný německý výsadek, učili jsme je výsadky likvidovat. Bylo nadšení zůstat a nepodvolit se. Churchill v nich pěstoval odhodlání a v nás pěstoval tuto víru prezident Beneš.“

„Do Francie se mnou jeli na lodi dva bratři z Přerova. Jeden byl starší voják a druhý byl vojenské ucho. Po příjezdu do Agde nás vítal velitel divize generál Viest, byli jsme nastoupení v trojstupu. Ke každému vojákovi přišel a podal mu ruku. Říkal: ,Pan generál se s každým přivítá, podá mu ruku a řeknete mu svoje jméno.‘ Přišel k těmto dvěma chlapcům, podal jednomu ruku a chlapec mu řekl: ,Vítámvás.‘ – ,Já vás taky.‘ – ,Pane generále, já se tak jmenuji.‘ Tak se jim ještě generál omluvil. Oni se skutečně jmenovali Vítámvás. Mladší z nich zahynul.“

Absolvovali zde přednášky důstojníků a ve volném čase stříleli a honili veverky či zajíce. Do Moreton Morrell přijely na výcvik československé škodovky. „Ty měly ještě dřevěná kola. Ze začátku jsme měli koně a kanony jsme vozili koňmo.“

„Chování Angličanů a Francouzů bylo rozdílné. I když jsme chtěli učit anglicky, tak nám anglická děvčata nedělala problémy. Chodili jsme na tancovačky a hodně vojáků se seznámilo s anglickými děvčaty a oženili se v Anglii. Já jsem tu snahu neměl.“

V září 1940 přešel František Tuček do Leamingtonu a vytvořila se 3. dělostřelecká baterie. Výcvik probíhal s kanony, velitelem poddůstojnické školy byl podplukovník Husinecký, dále učil nadporučík Kubišta a poručíci na výcvik pěších zbraní a spojů. Ve škole bylo 30 žáků, rozdělených do tří baterií. Někteří absolventi byli povýšeni po skončení školy.

V roce 1942 byla 3. baterie Františka Tučka přeložena do jižního obranného pásma a po půl roce do východního pásma na Walton-on-the-Naze. Byla zde i anglická děvčata obsluhující protiletadlová děla. „Tobrúkisté“ vytvořili další dělostřelecký pluk.

„Měli jsme československé povely a Čechoslováci byli podřízeni anglickým povelům. Krycí jména byla anglická a celá vojenská organizace byla anglická.“

Po zkouškách měl František Tuček hodnost rotný-aspirant. „Existoval nadpočet důstojníků, tak z nás, četařů-aspirantů, nemohli udělat podporučíky, to bychom byli zvýšili počet nežádoucích důstojníků. Abychom měli největší hodnost z mužstva, tak nás povýšili do hodnosti rotný, zastávali jsme prakticky funkce velitelů čet. Nás, velitele baterie, dokonce pověřovali řízením střelby.“

„Byli jsme ovšem vystaveni náletům německých focke-wulfů. Oni byli vyzbrojeni nejen kulomety, ale i kanony. My jsme také měli postavené protiletadlové kulomety, i děvčata měla kanony. Ty však byly poměrně málo účinné, protože focke-wulfy létaly při zemi a radary je nedokázaly zachytit. Přiletěl, aniž by byl pozorován. Uviděl obranné postavení – dráty postavené do vody, kola, za nimi ježky proti tankům a my jako dělostřelecká baterie, která by je ničila už na moři. Focke-Wulf musel děvčata vidět, přestože byly ukryté pod pytli písku, spustil palbu i z kanonu a to doslova ustřihlo terč. To bylo otřesné. Na ulici byl velký pes a po střelbě byl jako přeříznutý.“

Koncem roku 1943 byla celá brigáda přesunuta do Skotska na výcvik tankových útoků. Následující rok se stáhli do jižní Anglie, kde se setkali s americkými a anglickými vojsky.

„Ve Walton-on-the-Naze jsem absolvoval šestitýdenní výcvik u parašutistů. Šest neděl byl výcvik, dalších čtrnáct dní seskoky a potom jsem dělal praktické zkoušky. Jenomže parašutistů bylo vycvičeno asi tři sta a do protektorátu seskočila asi stovka. Ve skupině Clay byl Antonín Bartoš, se kterým jsem utíkal do Francie.“

V Anglii dostával František Tuček časopis Čechoslovák a poslouchali rádio. Ještě za pobytu v protektorátu poslouchala celá rodina Volá Londýn.

„V armádě jsem nebyl členem žádné politické strany, ale politiku pěstovali komunisté. Ze Středního východu přijeli – jak jsme je posměšně nazývali – hvězdáři. To byli velcí komunisté.“

Dunkerque

Pan Tuček pak bojoval s ostatními u Dunkerque. „Vystřídali jsme Kanaďany, nebyli jsme z toho moc nadšení. Nemohli jsme útočit na Dunkerque. Francouzi si to asi nepřáli, nechtěli zničit přístav… Dvacátého osmého října 1944 jsem byl jmenován důstojníkem.“

Po šesti letech bojů za svobodné Československo obžalován za protistátní činnost

Po ukončení války přijeli do Prahy na Vinohrady. František Tuček měl jet do Londýna pro poštovní balíčky.

„Dostal jsem do Anglie dopis od otce, že byl za mnou v Plzni, a nenašel mě tam. Dozvěděl se, že žiji a že jsem v Anglii. S bratrem byl otec vězněn ve Svatobořicích.“ Za týden se vrátili s materiálem. „Nebylo to snadné, v samotném Bonnu jsme museli objíždět zbořené domy.“ Za heydrichiády byli otec a bratr až do konce války zavřeni ve Svatobořicích.

Nově jmenovaný nadporučík František Tuček se v Praze ubytoval u bývalého hokejisty a západního vojáka Jiroutky.

„Ubytoval jsem se, nebyl jsem tam snad ani týden a přijeli ke mně dva tajní agenti a řekli: ,Ruce vzhůru, jste zatčen.‘ Prohledávali mě kvůli zbrani, tu jsem měl ve skříni. Ani najíst mě nenechali, vyvedli mě z vily, nasedl jsem do auta a odvezli mě na Malou Stranu. Na velitelství Obranného bezpečnostního zpravodajství mě vyslýchali, kontrolovali balíčky, a neřekli mi proč. Zavřeli mě z podezření, že jsem byl agentem generála Prchaly pašujícího do Československa protistátní balíčky. V mnou dovezených balíčkách ale žádné letáky nebyly.“

Z Malé Strany byl odvezen do Domečku, kde byl obviněn z vlastizrady za styk s generálem Prchalou a za rozšiřování protistátních letáků.

V roce 1946 byl převezen na Pankrác k lidovému soudu, měl být souzen na základě retribučních zákonů. „Tam jsem byl v cele s kolaboranty vlajkaři! Měl jsem ovšem štěstí na soudce Pavlíčka, říkal mi: ,Pane nadporučíku, mějte strpení. To je taková blbost! Vás nemůže přece soudit lidový soud, když jste tady nebyl. Lidový soud se vztahuje na válečné zločiny. Vy sem nepatříte, my to vrátíme. Mějte strpení.‘ Na Pankráci jsme byli do května a pak jsme putovali opět do Domečku. V roce 1946 mě vojenský prokurátor propustil.“

Ve vězení strávil rok, od října 1945 do září 1946. Soud podal vysvětlení o dovozu protistátních balíčků do Československa, nemohli však vědět o jejich obsahu a za styk s generálem Prchalou rovněž nebyl František Tuček souzen. Trestní řízení bylo odloženo.

Po propuštění sloužil v armádě pod podplukovníkem Radou v Ruzyni. V roce 1946 odešel z armády a našel práci jako dělník v rafinérii minerálních olejů. V 1948 byl František Tuček souzen kárným soudem a ještě téhož roku byl zproštěn viny. Po zproštění nemohl najít práci a pracoval opět jako dělník.

„Kádrovák Vaněk nevěděl o mém kárném řízení a řekl: ,Tebe nepustím, ty jsi do smrti odsouzený k těžké práci.‘ – ,A kdo mě odsoudil? Já jsem u žádného soudu nebyl.‘ – ,No strana přece.‘ “

František Tuček pracoval krátkou chvíli jako referent na ministerstvu. V roce 1948 se oženil s českou krajankou z ukrajinského Kyjeva ze smíšeného česko-ruského manželství.

V roce 1968 vstoupil do Svazu protifašistických bojovníků, dnešního Českého svazu bojovníků za svobodu. V roce 1989 byl spoluzakladatelem Sdružení zahraničních vojáků ze západu. Rehabilitace se dočkal v roce 1989. Zemřel 6. 4. 2008 v Praze ve věku nedožitých 90 let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století