Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karla Trojanová (* 1931)

• narozena 15. října 1931 v Praze Karolině Schorelové (1908) a Jindřichu Schwarzovi (1902)

• po válce členkou na krátko obnovené organizace Skaut, navštěvovala přednášky křesťanské akademické YMCA

• v roce 1950 se vdala za Jakuba Trojana, faráře, který kázal nad hrobem Jana Palacha, chartistu a prvního porevolučního děkana Evangelické teologické fakulty UK

• v roce 1955 dokončila stejně jako manžel Jakub studia na Komenského bohoslovecké fakultě

• od roku 1956 do roku 1966 žila s rodinou na faře v Kdyni u Domažlic, kde byl manžel ordinován farářem

• v roce 1955 se jí narodila dcera Blanka, provdaná od roku 1976 Zlatohlávková, přední česká neonatoložka; v roce 1956 syn Pavel, pozdější ředitel Pražské státní konzervatoře (2004–2018)

• mezi léty 1967–1991 zastávala funkci vikářky, později farářky (od 1970) ve sboru CČE v Kostelci nad Labem

• v souvislosti s manželovým podpisem Charty 77 zažívala pronásledování

• v roce 1992 odešla do důchodu, s manželem žila v Praze (2022)

„Měli jsme jako křesťané všechna práva dle ústavy, ale těch se nám nedostávalo,“ říká ve svém vyprávění evangelická farářka Karla Trojanová, od roku 1950 manželka faráře, chartisty a prvního porevolučního děkana Evangelické teologické fakulty UK Jakuba S. Trojana.

Prarodiče sloužili na statku u Mašína

Karla Trojanová, rozená Schwarzová, se narodila 15. října 1931 jako první dítě učitelky Karoliny Schorelové (1908) a Jindřicha Schwarze (1902), v roce 1935 do rodiny přibyl ještě syn Jindřich, později sestra Ivana. Otcova sestřenice se provdala za Františka Hnídka, československého politika a meziválečného poslance Národního shromáždění za agrárníky. A patrně díky němu a jeho vlivu se Jindřichu Schwarzovi – v době ekonomické krize 30. let dostudovanému inženýrovi ekonomie – podařilo získat zaměstnání v někdejší zemské bance, kde pak pracoval po celý svůj život. Rodina Schwarzova bydlela na Žižkově blízko kina Aero, po narození bratra Jindřicha se přestěhovali do nově vybudované čtvrti Spořilov.

Vedle Prahy si však Karla užívala návštěvy prarodičů na venkově v obci Čeminy v západočeském kraji. Jeden Karlin dědeček byl panským kočím, druhý zahradníkem. A oba sloužili na témže panství. „Původně vlastnil statek pan Klička, k tomu děda nastoupil, ten se ale zadlužil a přišel tam sedlák z Velimi, byl to myslím strýc Ctirada a Josefa Mašínových. A pan Mašín byl sedlák tělem i duší, rázoval si s holí v pumpkách a čepicí a na vše dohlížel. V Čeminech mu říkali ‚starý milostpán‘,“ vypráví Karla Trojanová.

A v Čeminech se začal odvíjet i společný příběh jejích rodičů – učitelky hluchoněmých Karoliny a studenta ekonomie Jindřicha. „Tatínek už byl v Praze na studiích, za rodiči do Čemin ale často dojížděl a koupil si v Praze dalekohled, chodil s ním v noci pozorovat hvězdy, a v Čeminech se roznesla pověst mezi lidmi, že jsou na louce bludičky, protože tatínek si svítil na hvězdářskou knížku sirkami... A tím dalekohledem si taky jednou vyhlídl maminku. Zaujala ho totiž dívka, co šla od vlaku s taškou v podpaží, s brýlemi na očích a hrozně vážně se tvářila. Ten večer byla v hostinci zábava a on ji oslovil…,“ vypráví příběh seznámení svých rodičů Karla Trojanová.

Školní léta ve stínu druhé světové války

Karla Schwarzová nastoupila do první třídy ve čtvrti Spořilov, škola byla nová a moderní. „Když jsem přišla do první třídy, zemřel Masaryk, a pak už se svět začal hroutit… měli jsme doma rádio, když umíral, každou hodinu hlásili jeho zdravotní stav a moje maminka plakala…,“ vzpomíná na rok 1937 Karla. Smrt prvorepublikového prezidenta Masaryka byla symbolickým koncem staré doby samostatného státu a předzvěstí temných událostí, které se rok nato začaly odvíjet.

V září 1938 bylo zabráno české pohraničí, na jaře 1939 pak i zbytek českého území: „Chodila jsem s tetou do biografu do sokolovny a před filmem vždy dávali týdeník s událostmi… pamatuji si dobře ty výjevy z plátna – němečtí vojáci u hranic, na kolech, motorkách… a pak vtrhli do země, ten den strašně sněžilo a foukal vítr, sníh padal na zem ve velikých vločkách v šikmých proudech, vojáci se v tom nečase brodili. Druhý den po obsazení jsem potkala sousedku a na otázku, jak se mám, jsem řekla, že špatně, když nás přeci obsadili, sousedka řekla, že to nesmím říkat… Nikdy už jsem nic neřekla, to, že doma posloucháme Anglii, že spolužačce zavřeli tatínka, protože byl někde v Michli v odbojové skupině, ani doma jsem to neřekla…“

To je moudrá hlava, poznamenala spolužačka nad fotkou Stalina

Karla Trojanová později přestoupila na gymnázium, do kvarty, to už však byl konec války. „Během Pražského povstání se na Spořilově vyvěsily vlajky, během jedné noci ale Němci posbírali muže z naší čtvrti a odvedli je někam do sklepů…,“ vzpomíná na událost z květnových dnů 1945 Karla, „tatínkovi to říkali ráno sousedi, tak se sebral ještě s jedním pánem odvedle, co měl za manželku Němku, a šli sami pěšky za nimi… z nějakého domku střílel Němec ze střechy. Povedlo se jim tehdy vyjednat, že ty zavřené české muže opravdu propustili.“

Karla Trojanová vzpomíná na příjezd Rudé armády a květnové kytice šeříků, které podávali osvoboditelům. V tu dobu nikdo netušil, že tyto výjevy budou zdobit nejednu veřejnou budovu budoucího Československa a z někdejších osvoboditelů se stanou okupanti... „Otec mojí spolužačky byl za první světové války na ruské frontě, tak uměl trochu rusky, v těch květnových dnech si domů pozvali nějakého ruského důstojníka, spolužačka byla nadšená, že si s ním hezky pohovořili, a pak se koukla do novin na Stalinovu fotku a poznamenala: ‚No, to je moudrá hlava, to je vidět…,‘“ vzpomíná pamětnice.

Cesta k víře a církvi vedla přes organizaci Skaut

Otec Karly Trojanové byl sociální demokrat od studentských let, z církve vystoupil. „Když si bral v kostele maminku, katoličku, sliboval, že dá své děti pokřtít. Pokřtili mě u Apolináře v nemocniční kapli, s rodiči jsem do kostela nechodila, maminku ale zajímala třeba biblická dějeprava a taky mě poslali do náboženství,“ vzpomíná na rodinné zázemí Karla Trojanová.

Vedle náboženství a houslí navštěvovala Karla ještě jednu organizaci, která dětem nabízela vyžití jak po stránce fyzické, tak i duchovní – Skaut. Během druhé světové války oficiálně zakázaná organizace se již v květnu 1945 opět mohla vrátit ke své činnosti a poválečné nadšení přivedlo do Skauta čtvrt milionu členů. Dívčí oddíl, do kterého Karla docházela, byl s církví neodlučně spjat: „Byl to katolický Skaut, klubovnu jsme měli v prostorách pod spořilovským kostelem a vedl nás katecheta z náboženství. Jezdili jsme na tábory a chodili tam každou neděli do kostela.“

Prostředí církve i katolický Skaut Karlu Trojanovou výrazně formovaly, už jako studentka gymnázia se začala zajímat o teologii: „Jednou jsem si jako třináctiletá šla do místní knihovny půjčit Augustinovo Vyznání víry a knihovnice říkala: ‚To máš pro rodiče, viď?‘ A já na to hrdě: ‚Ne, to je pro mě!‘ Ve svém nadšení jsem se snažila získat pro víru i své rodiče a tatínek mi tehdy odpověděl: ‚Víš, Kájinko, já tě respektuju a ty respektuj mě…‘ To jsem si zapamatovala. Nikdy jsem už nikoho k víře nepřemlouvala ani jako farářka, jen když si chtěl někdo sám pohovořit, tak jsem mu byla k dispozici…“

Seznámení s manželem v akademické YMCA

V roce 1950 Karla Trojanová odmaturovala na vyšším dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské. Vedle Skauta už tehdy – jako septimánka – navštěvovala ještě jednu organizaci: akademická YMCA, spolu se svým periodikem Křesťanská revue, představovala v té době důležitou platformu pro setkání a diskuse mladých křesťansky orientovaných studentů a inteligence napříč různými církvemi. A není divu, že její dějiny se pro první polovinu 20. století uzavřely podobně jako dějiny zmíněného Skautu, v roce 1950.

Prostředí YMCA je pro Karlu Trojanou spojeno s jednou klíčovou událostí jejího života: „Na začátku setkání byla vždy pobožnost společná pro všechny církve, když jsem tam byla prvně, vběhl do místnosti mládenec a hned se ujal slova, měl prapodivnou bundu a popotahoval si tepláky, všiml si i on mě…“ Oním aktivním mládencem byl Jakub Trojan (1927), přezdívaný Jack, kterého si Karla o dva roky později vzala: „Na první pohled nebyl ani můj typ. Líbily se mi černovlasý výrazný typy kluků, on nebyl ani jedno… nezaujal mě zjevem, ale najednou jsem věděla, že se mi líbí a že je to ten, se kterým chci žít. Nevím, jak se to stalo, prostě jsem to věděla od první chvíle, bylo mi sedmnáct.“

Období prvních měsíců po seznámení s Jackem byly nabité jiskřivými debatami: „Já jsem v tu dobu ale ještě hájila katolictví, zdůrazňovala jsem třeba význam mariánského kultu, on měl sice jiné názory, ale vždycky jsme se nějak domluvili.“ Patrně i pod vlivem těchto diskusí a skutečnosti, že v jejím rozhodnutí jít studovat teologii na katolickou fakultu jí bránil fakt, že je žena, se nakonec rozhodla přestoupit k evangelíkům. 

Jakub Trojan zahájil studia v roce 1949, Karla se na Komenského bohosloveckou fakultu hlásila o rok později, ovšem: „Já už jsem to měla mnohem těžší, stát začal redukovat počet studentů teologie a navíc přišla podmínka, že pak musí být člověk farářem.“ A to by sice Karla ráda, nicméně otázka ordinace žen v rámci evangelických církví nebyla v tu dobu ještě jednoznačně vyřešena a zpravidla ženy dosahovaly jen funkce vikářky.

Karla Trojanová se nakonec v roce 1952 na teologickou fakultu dostala, ovšem pro změnu zas ze studií musel odejít manžel Jakub, na začátku roku 1951 byl povolán k jednotce PTP. A důvod? „Na teologické fakultě chtěli založit Svaz čs. mládeže a Jack, navyklý z YMCA svobodně debatovat, položil otázku, co oni jako bohoslovci mohou do Svazu přinést nového… a oni si tu Jackovu poznámku vyložili jako úmyslný pokus zabránit založení Svazu,“ vysvětluje Karla Trojanová. Vojnu trávil ve slovenských Hájnikách, kam za ním Karla v létě dojížděla.

Měsíčně jsme museli vyžít se 750 korunami jako čtyřčlenná rodina

Přes všechny peripetie nakonec Jakub S. Trojan a Karla Trojanová získali společně v roce 1955 diplom z Komenského bohoslovecké fakulty. V tu dobu již byli zároveň rodiči – v roce 1954 se jim v Praze narodila dcera Blanka, v roce 1956 potom v Domažlicích syn Pavel, to už se mladá rodina přesunula z vinohradského bytu paní Trojanové do skromného farářského bytu ve Kdyni u Domažlic, kde Jakub S. Trojan získal své první místo jako farář. Státní souhlas od církevního tajemníka získala i Karla, mohla vést náboženství, v případě nepřítomnosti manžela jej zastupovat.

Život rodiny s dvěma malými dětmi v druhé polovině padesátých let, kde jediným živitelem je otec – duchovní, nebyl vůbec jednoduchý: „Žili jsme tehdy hodně skromně, já neměla žádnou mateřskou, plat faráře byl 570 Kč, vysokoškoláci jinak měli třeba 2 000 Kč. Měla jsem jen drobný příspěvek na dítě. Měsíčně jsme museli vyžít se 750 korunami jako čtyřčlenná rodina. Vařila jsem jen velmi skromná jídla.“

Církevní tajemník však hledal různé záminky, aby se místního faráře mohl zbavit. Aktivity manžela Karly totiž již od konce 50. let přesahovaly hranice okresu jeho působnosti. V té době vznikalo neformální hnutí evangelických duchovních, snahou Nové orientace – jak je hnutí označeno – bylo, aby evangelium vedlo člověka k odpovědnosti za osobní život a za věci veřejné, o veřejné záležitosti je třeba se zajímat i v komunistickém režimu. „Ještě během svého působení v Kdyni se Jack scházel s farářem z Domažlic, Weberem, a hovořili spolu o problémech v církvi… diskutoval o tom i se spolužáky z fakulty a dalšími teology – Janem Šimsou, Milanem Balabánem, Ladislavem Hejdánkem, Janem Čapkem, Milošem Rejchrtem, Alfredem Kocábem. Mnozí z nich za námi jezdili a pomáhali se stavbou sborové místnosti ve Kdyni,“ vzpomíná na pozadí vzniku Nové orientace a její členy Karla Trojanová.

A nakonec se našla záminka: „Měli jsme kazatelskou stanici v Koutě na Šumavě, malá místnost, kam chodili lidé z okolních vesnic. A tam chodila manželka důstojníka i s maminkou, Jakub k nim – jakožto členům sboru – chodil občas i na návštěvu. Důstojník to asi musel trpět, protože pronesl: ‚Nemůžu vám, pane faráři, nic říct, jinak by nám tchyně nevařila...‘ No a rozneslo se, že farář Trojan mluví i s lidmi, se kterými by neměl, a chodí na návštěvy i k lidem, kteří nejsou evangelíci.“

Synodní rada a ministerstvo se nakonec dohodly na přesunutí nepohodlného kdyňského faráře a jeho rodiny. V roce 1966 se přestěhovali do Libiše, kde získal Jakub S. Trojan místo faráře, stabilní práci pro církev dostala konečně i Karla, v roce 1967 nastoupila v Kostelci nad Labem jako vikářka.

Jan Palach

Do rodiny Trojanovy více než okupace 1968 zasáhly události roku následujícího. Po šoku a krvavých protestech v Praze odpor české společnosti proti okupantům polevil celkem brzy. S touto skutečností se nehodlal smířit mladý student FF UK Jan Palach: „Jednou mi Jakub vyprávěl, že v neděli byl na bohoslužbě mládenec, jehož tvář ho zaujala, prohodili spolu pár slov při vycházení z kostela a on říkal, že ho mrzí, že lidé začínají polevovat v odporu proti okupantům.“ To bylo na Vánoce roku 1968, Jan Palach navštívil kostel se svojí matkou, evangeličkou z nedalekých Všetat.

Jakub S. Trojan se s Janem Palachem potkal znovu, 25. ledna 1969, tehdy již v roli faráře, který kázal nad hrobem zesnulého studenta. „Manžel si musel ujasnit, co se vlastně stalo, vzít si život není jen tak... Věděl ale, že to byla sebeoběť (...) Já to hodnotím stejně, ale kdyby za mnou přišel a ptal se, zda to má udělat, tak bych mu to rozmlouvala… Jeho čin ale smysl měl, o něm skutečně platí biblická slova, že ač zemřel, ještě mluví. Ukázalo se to i později během Palachova týdne v roce 1989, mládež se na něj odvolávala a čin promlouval,“ dodává Karla Trojanová.

Trojanovy předchozí aktivity v rámci Nové orientace, účast na pohřbu Jana Palacha i skutečnost, že se prokázalo jejich dřívější společné setkání v době, kdy patrně již Jan Palach čin promýšlel, zavdalo příčiny k prošetřování libišského faráře Trojana, výslechům StB se nevyhnul: „Oni chtěli, aby se Jakub přiznal, že Jana Palacha k činu přemluvil. To ale samozřejmě nebyla pravda.“ Tyto události již pozvolna zapadaly do atmosféry nastupující normalizace, která se nesla opět ve znamení zpřísnění opatření, a to nejen proti církvím. V roce 1974 ztratil manžel Karly státní souhlas, pro Jakuba to znamenalo hledat nové zaměstnání a pro rodinu nový byt, začaly přestavby bytu v Kostelci nad Labem, kde se mezitím Karla stala farářkou. Nastěhovali se na konci 70. let.

Když jeden podepíše, jako by to podepsala celá rodina – Charta 77

Režim nestíhal pochopitelně jen „nepohodlné faráře“, do konfliktu s ním se během období tzv. normalizace dostávali i intelektuálové jiných než teologických oborů a lidé spojení s kulturou, na sklonku let sedmdesátých se v části společnosti, která se nehodlala smířit s nedodržováním práv, k nimž se ČSSR zavázala podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách, vzedmul odpor…

„My jsme o vzniku Charty 77 nevěděli, když už byl dokument na světě, za manželem s ním přišel Miloš Rejchrt, Jakub si jej přečetl a podepsal. Posuzoval ho jako intelektuál – zda je to dobrý text a týká se ušlechtilých práv. Text mi tehdy přinesl domů a mě napadlo, že tohle je cosi mimořádného, že to není text jako ostatní, které už podepsal,“ vzpomíná na události kolem roku 1977 Karla, „podepsal ale jen Jakub, s Hedvikou Hejdánkovou jsme si říkaly, že když jeden podepíše, je to stejné, jako by to podepsala celá rodina, souzníme s textem… ale byla v tom i praktická úvaha – když by zavřeli manžela, tak bych mohla být s dětmi alespoň já…“

Následující vývoj kolem Charty 77 dal Karle za pravdu – text byl mimořádným počinem a nezůstal ze strany rádoby normalizovaného režimu bez odezvy, a ti, kdo podepsali, i jejich rodiny, se ocitli v hledáčku policie a StB. Ostrý dohled a ztráta soukromí čekala i rodinu chartisty Jakuba Trojana: „V bytě v Kostelci nám pak nainstalovali odposlouchávací zařízení, měla už jsem delší dobu podezření, protože jsme při opravě podlahy našli drát, začala jsem tedy psát lístečky a dbala na to, abychom doma některé věci neříkali s tím, že to může být odposloucháváno… zámek od budovy po návratu z dovolené byl rozbitý, bylo znát, že se někdo pokusil vloupat dovnitř, a taky nám zmizel negativ fotografie, který jsem ukryla mezi dva papíry v prádelníku. Jednalo se o fotografii od sestry Mikuláše Medka ze setkání švédské delegace s chartisty, otiskli ji tehdy v novinách a já měla skrýt negativ…“

Když už to došlo do NDR, tak to přijde i k nám

„Myslela jsem si, že to přijde, když už to bylo v NDR, to byla taková pevná hráz…,“ vzpomíná na listopad 1989 Karla Trojanová. Čas v tu dobu trávila v Kostelci, na rozdíl od dcery Blanky, která se ještě jako studentka lékařské fakulty zapojila do protestů. O násilí na studentech přišli zúčastnění referovat i na církevní synod: „Jela jsem tam s manželem, tak jsme byli u toho, synodní senior tehdy zatelefonoval na ministerstvo a ohrazoval se, aby se takhle chovali ke studentům.“

Konec komunistického režimu, který vygradoval protesty roku 1989, znamenal možnost návratu režimu nepohodlných intelektuálů, v době normalizace tvrdě stíhaných, tedy i Jakuba S. Trojana: „O prázdninách roku 1990 dostal telegram od Petra Pitharta, nabízel mu ministerstvo vnitra nebo ministerstvo sociálních věcí a práce, nevybral si žádnou možnost, protože byl už zvolen děkanem Evangelické teologické fakulty UK.“ Karla Trojanová ještě dva roky po revoluci pokračovala v práci farářky v Kostelci nad Labem, do důchodu oficiálně odešla 1. ledna 1992.

V závěru rozhovoru Karla Trojanová dodává: „Pro mě je moc důležité, že jsem se potkala s manželem, že spolu žijeme 73 let a díky němu a jeho povaze, která ho vedla celý život k činorodosti, jsem se i já dostávala do mnohých situací, do kterých bych se jinak nedostala a nemusela je řešit, a setkala se s lidmi, se kterými bych se jinak nepotkala... Osobně se mě nejvíce dotýkaly záležitosti s dětmi, že kvůli nám, naší angažovanosti, faktu, že jsme křesťané, nebudou třeba moci studovat. O osud naší rodiny se zajímala i Amnesty International. Ale v době před rokem 1989 bylo těžké podávat přesné důkazy, že se někomu děje křivda... Jako křesťané jsme dle ústavy měli všechna práva, ale těch se nám nedostávalo…“

 

 

 

[1] K osudům Jakuba S. Trojana podrobněji viz jeho příběh na Paměti národa napsaný na základě rozhovorů s ním vedených v letech 2006–2018. Peripetie ohledně ne/možnosti studia líčí ve svých vyprávěních syn Pavel Trojan a dcera Blanka Zlatohlávková, roz. Trojanová. Viz jejich příběhy na stránce Paměti národa zpracované na základě rozhovorů s nimi vedených v letech 2022–2023. Podrobnější verze příběhu Karly Trojanové viz Dodatečné materiály.