Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař Irena Trojanová (* 1926)

Nic vám nemůžu říct, říct vám můžu jenom tolik: Dělejte, co můžete, ale válku nechtějte

  • narozena 11. května 1926 na Podkarpatské Rusi

  • chudá zemědělská rodina

  • v listopadu 1944 odvedena do Rudé armády jako zdravotnice

  • v lednu 1945 utekla do československé armády

  • po válce zůstala v Čechách

  • vystudovala zdravotnickou školu, pracovala jako zdravotní sestra, u SNB, ve věznici

  • manžel Vasil Trojan – voják v československé armádě na východní frontě

Dětství a rodina

Irena Trojanová se narodila 11. května 1926 v Nižní Remetě blízko Berehova na Podkarpatské Rusi. Její rodina se živila zemědělstvím a byla v poměrně komplikované finanční situaci. Otec Ireny bojoval v první světové válce. Byl prý zajat a ve vězení strávil dva až tři roky. Když se vrátil domů, byl velmi nemocný. Irena Trojanová si jej pamatuje jako starého, nemocného pána. V rodině bylo celkem deset dětí, mezi nimi byly velké věkové rozdíly. Paní Trojanová byla jednou z nejmladších dcer. Většinu sourozenců znala jen v dětství a moc si je nepamatuje. Postupně všichni odcházeli v poměrně raném věku z domova za prací a už se nikdy společně neshledali. Sourozenci pracovali na poli u bohatých sedláků, většinou Maďarů. Dvě sestry odešly do Čech. Paní Trojanová situaci u nich doma popisuje takto: „Já jsem sestry doma jednu jedinú zažila, když jsem odcházela do armády, Irma se jmenovala a o čtyři roky byla mladší než já. Takže třebas Julča, Marie, Anka, Justina – jedna zemřela – tak ty už byly pryč, protože vopravdu, aby vůbec mohly žít. Ona ta první republika sice byla dobrá, ale ve skutečnosti, když jste nic neměla, tak jste musela sebou někam hnout, abyste si na sebe vydělala, aspoň na oblečení.“

Irena Trojanová navštěvovala základní školu, kde se učilo česky a ukrajinsky. Běžně se však v místě jejího bydliště mluvilo hlavně ukrajinsky. Škola, do které chodila, byla církevní. Po příchodu Maďarů nebylo už možné vyučování v češtině a ukrajinštině, ale pouze v němčině a maďarštině. Protože se v těchto jazycích děti nechtěly vzdělávat, odešla paní Trojanová s ostatními v polovině páté třídy ze školy a škola byla zavřena. „My jsme nechodili do školy, oni to zavřeli. Tam bylo třeba se učit německy a maďarsky. A jako mladý lidi jsme je nemilovali – ani jedny, ani druhý. Si pamatuju jen tolik, že jsme měli strach, já osobně jsem ho měla, Maďarů jsem se bála s tím jejich velikánským peřím za kloboukem. Němců se taky člověk bál. Prostě se bál.“

Válka

Po mnichovském diktátu v roce 1938 byla Podkarpatská Rus odtržena od Československa a připojena k Maďarsku. Po příchodu Maďarů zůstala paní Trojanová doma, aby se starala o nemocné rodiče a živila je. Doma s ní byla také o čtyři roky mladší sestra. Na odchod československých jednotek vzpomíná takto: „Mamka moje československým vojákům, jak ustupovali, pekla chleba – celou noc. Nechali mouku a dříví navozili a mamka pekla chleba, až ti další dojdou tam, jestli rozumíte, tak aby si mohli vojáci, jejich kolegové, vzít ten chleba u mamky.“

Během války se postupně od různých lidí dozvídala o vzniku československých jednotek. Jedna ze sester odešla spolu s manželem do Francie za prací. Švagr Ireny Trojanové se pak dostal ve Francii do armády a po nějaké době byl přesunut na východní frontu k československé armádě. Tři její bratranci utekli již roku 1938 do Sovětského svazu. Tam byli zadrženi a internováni do gulagů. Po vzniku československé armády do ní vstoupili.

Se sestrou pracovaly hodně na poli. Pěstovaly brambory, kukuřici, konopí, slunečnici. Zvláště náročná byla péče o konopí, které se muselo hlídat před vrabci. Konopí se sklízelo nadvakrát, protože se zvlášť vybíralo bílé a zelené konopí. Konopí se pak mačkalo nohama, sušilo a česalo na speciálních kartáčích. Tak se konopí vyčistilo. Potom se konopí třídilo podle kvality na první, druhou a třetí třídu. Při takové práci si zpívaly s kamarádkami. Vůbec tam ženy žily velmi soudržně. Každé ráno vstávaly ve čtyři hodiny. Kromě konopí se hodně času věnovalo i pěstování a zpracovávání kukuřice. Z kukuřičné mouky se nakonec pekl chléb. Několikrát ročně se okopávaly brambory, které se nakonec uskladňovaly v jámě zasypané hlínou a kukuřičnými listy, aby nezmrzly. Ze slunečnice se dělal olej. Máslo vůbec neznali.

Na společenský život nebyl příliš čas. Snad jen někdy hráli chlapci z vesnice na mandolínu. Bylo tam také dost cikánů, kteří hráli na tancovačkách. Tančily se různé maďarské tance jako např. čardáš. Doma neměli rozhlas, dokonce ani hodiny. Nejbližší rozhlasový přijímač byl u učitele v sousední vesnici, vzdálené tři kilometry. Informace přinášel obecní zřízenec, který bubnoval na návsi a rozhlašoval novinky. O tisk byla v té době nouze. Snad vycházelo něco psané azbukou. „Nějaký noviny tam byly, ale jaký, to já nevím, protože pak mi bylo... Mě nezajímaly noviny, mě zajímalo, abych se naučila číst.“

K životu na vesnici patřila i návštěva kostela. Rodina paní Trojanové byla řeckokatolického vyznání. Kromě toho bylo na Podkarpatské Rusi hodně křesťanů pravoslavného vyznání.

Zdravotnice v Rudé armádě

Irena Trojanová si vzpomíná na osvobozování Podkarpatské Rusi sovětskou armádou a na útěk Maďarů v roce 1944. Rudá armáda v té době vyzývala ke vstupu dobrovolníků do armády, protože měla nedostatek lidí. Irena Trojanová však tvrdí, že vstup do armády byl v podstatě povinný. Do Rudé armády vstoupila oficiálně 18. listopadu 1944. Prý přišel nějaký důstojník a vybral si různé lidi. Naložili je na vůz a z Berehova je odvezli přes celé Karpaty do nějaké vesnice (paní Trojanová neví její jméno, ani kde to bylo), kde začal základní kurz pro zdravotnice. Kromě první pomoci se ženy učily i zacházet s puškou. Musely vědět, jak se jmenují jednotlivé části pušky, a byly z toho zkoušeny. Po kurzu byla jejich práce takováto: postupovaly za frontou a dělaly vše, co bylo třeba. Praly, sbíraly raněné. Často byly ve velmi těžkých podmínkách. Jídla bylo málo a pohybovaly se pěšky.

„My jsme se nevozily ani vlakem, taková byla první republika. A to se nedivte, republika se budovala. (Když jste různě chodily za tou frontou, chodily jste pěšky?) Jistěže pěšky, to byla výjimka, když nás svezli, to muselo být hodně daleko. Nebo třeba jsme... Vopravdu, mosty byly pryč, roztřískaný a podobně. Tak v tom Polsku, v ňákým asi městě nebo vesnici, nevím, ale my jsme tam pět dní neměly co žrát. A pak přišli prostě... Promiňte, že říkám žrát, i když to tam bude, to zničte. Že neměly jsme pět dní. A my jsme jedly zmrzlý brambory. A tam nás vezli, to ještě byli Rusové, teda spojenecký. A tam nás vezl vlak jako pro dobytek, ale tam nebylo nic. A tam jsme čekaly pět dnů, kdy budeme jíst. A tak jsme šly žebrat k Polákům o chleba, to už bylo v Polsku, a oni, že nemají. Čekaly jsme, až nám něco hodí z letadla. Bylo nám řečeno, že jíst není co, že města jsou rozbombardovaný a letadla asi byly v nebesích. Takže nám naházeli, víte co, uzené kozí žebra. A to jsme vohryzávaly. Než nám dali chleba.“

 Irena Trojanová si bohužel nepamatuje místa, kterými tenkrát procházela.

Útěk do československé armády

Asi po třech měsících služby v Rudé armádě se spolu se dvěma kamarádkami, Dankou Nečovou a Rubešovou, rozhodly utéct. Dodnes není jasné, kdo jim v útěku pomohl. Snad útěk zorganizoval některý z bratranců nebo švagr. Když přišly k řece Sano, přebrodily ji a na druhé straně čekal náklaďák československé armády a ten je odvezl. Sověti je chtěli za to zastřelit.

(Vůbec, jak to bylo možné – přejít z Rudé armády do československé? To asi nebylo úplně snadné.) My jsme byly převezený, předaný, a to, počkejte, jak se to tam na tom Slovensku jmenovalo, a tam byl z Podkarpatský Rusi Balabán Vasil. A jinak nás všechny tři chtěli voddělat sovětský NKVD, že jsme utekly. My jsme neutíkaly, nás odvezli. Ale vopravdu. A tam byl zakarpatskej NKVD, takže tak nám zachránil život, protože nás chtěli vopravdu jako dezertéry... (Takže vy jste opravdu utekly?) My jsme utekly, protože jsme tam nechtěly být. (A jaké bylo to přijetí tou československou armádou?) Normální. (No, ale asi se vám žilo pak lépe.) No, žilo se nám lépe, mluvili s námi... Protože tam bylo hodně našich lidí nebo Čechů, kteří sloužili na Zakarpatský nebo Podkarpatský Rusi, tak voni nás brali normálně.“

V lednu 1945 tedy vstoupila Irena Trojanová do československé armády. Opět pomáhala všude. Sbírala raněné. Ve zbytku času měly zdravotní sestry neustále výcvik. Za frontou se pohybovaly pěšky, jen občas je svezl vlak pro dobytek. Irena Trojanová ošetřovala vojáky raněné u Krosna, u Dukly. Musela ošetřovat i německé vojáky. Po Dukle se dostala do Svidníku. Tam pracovala i v jídelně. „Prostě kam vás poslali, tam jsme šli.“ Konec války zastihl Irenu Trojanovou v Liptovském Mikuláši, kde se ještě válčilo. Po válce získala hodnost četaře.

Za celou dobu války si vyměnila s rodiči jen dva dopisy. Víc nebylo možno.

Nic vám nemůžu říct, říct vám můžu jenom tolik: Dělejte, co můžete, ale válku nechtějte!“

Po válce

Po válce se Irena Trojanová dostala do nemocnice ve Slaném a zanedlouho se stěhovala do vojenské nemocnice v Praze, kde působila na chirurgii na sále. Chtěla být porodní sestrou, neuspěla ale u zdravotnických zkoušek, protože neuměla pořádně česky.

V té době začala hledat své dvě sestry. Znala pouze jejich jména (Julie Holubová, Anna Tlamsová) a města, kde žily. Obě sestry skutečně našla. Na počátku roku 1946, 28. ledna, požádala o propuštění z armády a odjela do Českých Budějovic, kde žila jedna ze sester. Tam pak dokončila měšťanku a hlavně udělala zkoušku z češtiny. Musela chodit pracovat do továrny a také hodně dávala krev, aby si trochu vydělala. V roce 1946 byla přijata do zdravotnické školy, kde studovala na stipendium. Rovněž učila žákyně ruštině a azbuce.

Paní Trojanová hodně pracovala, aby se uživila. Ve své práci zdravotnice narazila na důsledky komunistické represe církví poněkud z druhé strany – na nedostatek zdravotních sester. „Chodily jsme na brigády taky. A sloužily jsme jak mourovatý, protože já nevím, proč likvidovali jeptišky. Sestry nebyly, ale jeptišky likvidovali.“

V té době se setkala s Vasilem Trojanem, vojákem československé armády, který se účastnil druhé světové války. Znali se už v dětství, protože Vasil žil v sousední vesnici. Přes příbuzné paní Trojanovou našel a nakonec se vzali a v roce 1951 se přestěhovali do Prahy. Potom i Vasil odešel z armády a pracoval u SNB. Irena Trojanová pracovala v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, v nemocnici v Krči a v Sanopsu. Po porodu syna vystřídala různá zaměstnání. Byla i u SNB a pracovala ve věznici.

Paní Trojanová se bohužel v Československu po roce 1968 setkala, vzhledem ke svému původu, s projevy nepřátelství a také s nesnášenlivostí. Tyto projevy pocházely od vzdělaných lidí, jejího šéfa v nemocnici... Nevzpomíná na to ráda.

Před nedávnem zemřel její manžel Vasil Trojan.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)