Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Hana Tomková (* 1934)

• narodila se 24. března 1934 ve Vysokém Mýtě

• v roce 1952 nastoupila ke studiu francouzštiny a albánštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1954 získala stipendium ke studiu v Albánii, ale kvůli kádrovému posudku neodjela

• v letech 1960–1962 byla zaměstnána na albánské ambasádě

• v roce 1962 odmítla nabídku spolupráce s StB

• od roku 1962 pracovala jako redaktorka v Československé tiskové kanceláři (ČTK)

• v roce 1965 ji ČTK vyslala do Keni, působila tu jako zpravodajka

• v roce 1975 musela ČTK opustit v důsledku normalizačních prověrek

• od roku 1975 pracovala v podniku Vodní stavby

• v roce 1989 stála u zrodu podnikové buňky Občanského fóra

• roku 1996 odešla do důchodu

Celý životní příběh překladatelky a tlumočnice Hany Tomkové se skládá z menších i větších vzestupů a pádů. Po nepříznivých událostech ji vždy něco takříkajíc zachránilo. Proto prohlásila s optimismem sobě vlastním, že vždy přijde něco pozitivního do života. 

Když ji v roce 1975 vyhodili z Československé tiskové kanceláře (dále ČTK), měla pocit, že se jí zhroutil svět. Redaktorská práce ji velmi bavila, díky své jazykové vybavenosti působila mimo jiné i jako zpravodajka v Africe. K takové příležitosti se dostal v komunistickém Československu málokdo. Zajímavé práce se ale vzdala, nesouhlasila totiž s politickým vývojem po srpnu 1968. A když se jí prověrková komise zeptala na obligátní otázku, jestli souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, odpověděla: „Historie ukáže, kdo měl pravdu.“ 

Jako členka KSČ byla ze strany vyloučena a následně dostala výpověď i v ČTK. Jak sama říká, měla štěstí v neštěstí. Známý jí pomohl k místu v národním podniku Vodní stavby, které sice nebylo zdaleka tolik lukrativní a žádané jako redaktorská pozice v ČTK, Haně Tomkové se tu ale brzy začalo brzy líbit. Jak říká: „Bylo tu zcela nestranické a přátelské prostředí, oslovení soudruhu a soudružko tu neexistovalo.“ V tomto azylu mohla setrvat až do r. 1989.

Buržoazní původ vadil, ale na vysněnou školu se dostala

Narodila se 24. března 1934 ve Vysokém Mýtě ve východních Čechách. Její otec Josef Tomka zde působil jako veterinář a matka Anna Tomková byla v domácnosti. Dětství prožila poklidné a šťastné i přes omezení, která s sebou přinesla druhá světová válka a komunistický převrat v únoru 1948. I když přiznává, že právě po únorovém puči se vztahy na malém městě zhoršily. Na jejího otce začali někteří místní pohlížet s despektem. Pro komunistické ideology byl třídním nepřítelem, představitelem tzv. buržoazní třídy. Tak se označovali nejen velcí podnikatelé, ale i drobní živnostníci, někteří zástupci inteligence i reprezentanti svobodných povolání.

I přes svůj původ se Hana Tomková dostala na vysněnou vysokou školu, o čemž hovoří jako o štěstí. V roce 1952 začala studovat na Filozofické fakultě v Praze. K jejímu přijetí patrně přispělo i to, že byla ochotná si k prvnímu studijnímu oboru francouzštině přibrat druhý obor albánštinu. K tomu říká: „Cítila jsem, že albánština bude takovým vstupním článkem na fakultu a že když si ji vezmu, že se tam dostanu. A nakonec jsem toho nikdy nelitovala.“

Studium na fakultě bylo podle Hany Tomkové poplatné době a jeho úroveň klesala. Francouzská literatura byla okleštěna v podstatě na znalost tzv. pokrokových autorů jako např. díla E. Pottiera, tvůrce Internacionály, hymny dělnického hnutí a symbolu komunistického internacionalismu. Na fakultě se také proměnil pedagogický sbor.

Ve třetím ročníku získala Hana Tomková stipendium ke studiu v Albánii. Nakonec ale neodjela, protože dostala špatný posudek od místní stranické organizace z Vysokého Mýta. Vadil její údajně buržoazní původ. „Moc jsem se těšila, ale krátce před odjezdem jsem dostala dopis z Ministerstva školství, že mě nevybrali. Byla jsem zklamaná, ale nakonec to bylo dobře, protože situace v Albánii se vyostřovala. A i když to tady bylo utažené, nebylo to tolik jako v Albánii. Vládla tam totalita nejhrubšího zrna a já jsem byla nezkušená, a kdybych tam něco nevhodného řekla, měla bych z toho velké nepříjemnosti,“ dodává Hana Tomková. 

Hranice povoleného a zakázaného se v Albánii projevovala mnohem výrazněji než v ostatních socialistických státech. Albánie sice patřila ke komunistickým zemím, ale již v 50. letech se začala vymezovat vůči ostatním státům východního bloku. V roce 1961 se se Sovětským svazem a jeho satelity rozešla zcela.

Pod dohledem StB

Po studiu na vysoké škole Hana Tomková nedostala žádnou umístěnku. Ta jí přitom měla zajistit první zaměstnání, podobně jako ostatním absolventům škol. Umístěnky byly vydávány státem a zabezpečovaly rozmístění pracovníků dle národohospodářského plánu. Hana Tomková se tedy živila krátce jako tlumočnice a překladatelka pro Ministerstvo kultury, Ústřední výbor Československého svazu mládeže a soudy. Soudní překlady byly velmi náročné, vyžadovaly nezavádějící a přesné formulace. Jejich finanční ohodnocení nebylo valné a Hana Tomková podotýká, že jí v tomto období finančně vypomáhal otec Josef Tomka. „To mu nemohu nikdy zapomenout,“ dodává.

Až v roce 1960 získala Hana Tomková místo na velvyslanectví Albánské socialistické lidové republiky. Stala se zaměstnankyní správy služeb diplomatického sboru. Překládala korespondenci, která byla vedena ve francouzštině. Ambasadorovi tlumočila denní tisk a pomáhala i při oficiálních návštěvách. Vystupování albánských diplomatů hodnotí jako přátelské a korektní, přesto se s nimi nikdy nepustila do bližšího hovoru.

Brzy si uvědomila, že se o ni začala zajímat Státní bezpečnost (dále StB). Nejprve se jednalo o různé druhy zastrašování, kterým ji zřejmě chtěli přimět ke spolupráci. K tomu říká: „Šla jsem třeba po Vinohradech, blízko mého bydliště, bylo to u parku, a těsně v mé blízkosti projelo velikou rychlostí auto, otočilo se a ve stejné rychlosti jelo zpět. Nemyslím, že to byl civilní řidič, protože tohle vůbec nemusel dělat. Nebo za mnou do bytu chodila neznámá žena, já jsem náhodou nebyla nikdy doma, nevím tedy, jestli to byla náhoda. Mluvila s ní vždy paní bytná, té se nikdy nepředstavila ani neřekla, co chce. A k nabídce na spolupráci od StB došlo později.“

V roce 1962 se zhoršily vztahy mezi Albánií a ostatními státy tehdejšího východního bloku. Hanu Tomkovou z velvyslanectví propustili, protože už nesměli zaměstnávat cizí státní příslušníky. Rozloučení bylo přátelské a Hana Tomková připouští, že byla vlastně ráda. Cítila stoupající zájem StB o její činnost na ambasádě. To se jí brzy potvrdilo. Těsně před odchodem dostala pozvánku na Ministerstvo vnitra. Příslušníci StB chtěli prověřit, do jaké míry je ochotná s nimi kooperovat. Ptali se jí třeba, kde mají Albánci na velvyslanectví vysílačku. To podle ní věděl na ambasádě každý, uklízečka i topič. Proto se jim nijak nevymluvila a řekla to. Z toho pravděpodobně nabyli dojmu, že by jí ke spolupráci přesvědčili a zinscenovali ještě další dvě schůzky v restauraci. 

Při druhé dostala konkrétní nabídku: práci na nějakém zajímavém velvyslanectví, např. na švédském. Hana Tomková k tomu říká: „To jsem odmítla, vymluvila jsem se, že na to povahově nejsem a že by to skončilo neúspěchem. On na mě nenaléhal, jen hodně ochladl. Já jsem měla potom strach, že mi překazí nástup do Četky (Československá tisková kancelář), který jsem už měla vyjednaný. To se naštěstí nestalo.“ Státní bezpečnost jí už prý nikdy nekontaktovala.

Zaměstnankyní státní tiskové agentury

Společensky a politicky nelehké období ji čekalo i ve státní tiskové agentuře. V ČTK pracovala Hana Tomková od roku 1962 do roku 1975. Zaměstnána byla v exportní redakci ve vysílání pro Afriku a vysvětluje: „Tehdy mladé africké státy mezi sebou neměly spojení a nedostával se jim dostatek informací ze světa. Takže jsme to zajišťovali my.“ Dodává, že obsah zpráv nesměl být příliš propagandistický, i když ideologicky muselo být jasné, jaký politický tábor reprezentuje.

V tuto dobu Hana Tomková také vstoupila do komunistické strany (KSČ). K tomu uvádí: „Až později jsem si uvědomila, že to byla chyba. Ale tehdy jsem si myslela, jak se vše uvolňovalo, že i KSČ udělá nějakou sebereflexi. I hodně lidí z disentu do ní vstupovalo. Měla jsem dojem, že pomůžu věci, což se nestalo.“ Toto rozhodnutí ji dostihlo později po roce 1968.

Mezitím byla v roce 1965 vyslána do Keni. Afrika procházela v 60. letech tzv. dekolonizací, při které vznikaly nezávislé státy na bývalých koloniálních mocnostech. A logika světa rozděleného studenou válkou jim velela přiklonit se k jednomu z nesvářených táborů. ČTK toho chtěla využít prakticky, měla v úmyslu zformovat zpravodajská centra, která by pokryla celý kontinent. O jejich vytvoření se zasadil tehdejší náměstek generálního ředitele Lubomír Fišer a redaktor Zdeněk Kubeš. Zpravodaje následně ČTK vysílala do Keni, Alžíru a Ghany. 

Nicméně politický kurz Keni udával její první prezident Jomo Kenyatta, který sympatizoval se západními demokraciemi. I proto byli ze země v roce 1966 vypovězeni někteří novináři tehdejšího socialistického bloku. Tento osud postihl i zmiňovaného Zdeňka Kubeše. Hana Tomková zůstala na pobočce v Nairobi sama, protože oficiálně byla vedena jako transmisní technik. Pokračovala tu ale ve zpravodajské práci.

Přebírala zprávy od oficiální keňské agentury, účastnila se tiskových konferencí a také, jako ostatní novináři, cestovala po zemi při příležitosti oficiálních cest keňských politických představitelů. S delegací prezidenta Kenyatty navštívila např. levicově orientovaný kmen Luo, žijící na západě Keni. Na to vzpomíná jako na velkolepou událost plnou oslav, tanců a barev. Informace do ČTK posílala tak, jak přicházely. Nijak je podle svých slov necenzurovala. 

Zároveň neoficiální cestou zpravovala domovskou agenturu o některých důvěrných událostech. Takové informace posílala jednou měsíčně ve vyúčtování nákladů pobočky. Jednalo se např. o zprávy o vztazích mezi prezidentem Kenyattou a vícepremiérem Odingou, který pocházel z již zmíněného kmene Luo a byl známý levicovým smýšlením. Sdělení podobného typu se následně dostala pouze k vybranému okruhu lidí, především k nejvyšším stranickým představitelům.

Kromě oficiálních událostí tu přicházela do styku i s původními obyvateli, např. Masaji. K jejich životnímu stylu říká: „To byli pastevci a bojovníci žijící i nedaleko Nairobi a živili se tak, že nabodli zvíře do žíly a krev pili spolu s mlékem. Po silnici chodili vždy ozbrojení ve dvou. Ale nikdy s nimi nebyl žádný problém.“ Často se tu setkávala i s ostatními novináři, východními i západními. Vzájemné vztahy hodnotí jako velmi dobré, ale dodává: „Samozřejmě netroufali jsme si říkat něco před těmi zpravodajci, ani západními, i když jsme měli všelijaké názory na situaci ve vlasti, protože oni by to i v dobré víře mohli dát někde k lepšímu a byl by problém.“

V roce 1967 se z Keni vrátila a plně se zapojila aktivit spojených s pražským jarem, při kterém došlo k pokusu uvolnit režim KSČ a nastartovat proces demokratizace. Hana Tomková spoluzakládala v ČTK výbor, který měl v souladu s celostátní politikou reformovat tamní stranickou kliku.

Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět, jenomže ono se to zase nestalo

Když v roce 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, znamenalo to konec nadějí na obrat politického kurzu v Československu. Do hry se vrátily represe a cenzura. To se odrazilo i na pracovištích, kde začaly probíhat prověrky. Nejtvrdší postihy se týkaly právě členů KSČ, kteří se zapojili do aktivit pražského jara a následně vyjádřili nesouhlas se vstupem vojsk. Prověrky probíhaly v několika vlnách na stranické i profesní linii. Bylo tomu tak i v ČTK, když se před prověrkovou komisi dostala Hana Tomková. 

Jednoznačně vstup vojsk neschválila. Vyjádřila se v tom smyslu, že historie ukáže, kde je pravda. Za to ji z komunistické strany vyloučili, což představovalo horší postih než pouhé vyškrtnutí. Prakticky znamenalo znemožnění jakéhokoliv veřejného angažmá a profesní i společenskou degradaci. Zásah moci pocítili i jejich nejbližší, dětem bylo např. znemožněno studium na lepších školách a dopadla na ně různě stupňovaná šikana ze strany státu. I Hanu Tomkovou po čase čekal nucený odchod z ČTK a hledání nového místa.

Dalo by se říct, že měla štěstí v neštěstí. Přes bývalého kolegu z ČTK se v roce 1975 dostala do národního podniku Vodní stavby. Brzy se s novou situací vyrovnala a našla na ní pozitiva. Dokonce chtěla studovat stavební průmyslovku, aby si doplnila příslušné vzdělání k novému pracovnímu oboru. K atmosféře v závodu říká: „Bylo tu výborné prostředí, pracovníky práce bavila, protože zakládání vodních staveb je velmi zajímavé. A prostředí bylo zcela nestranické, opravdu zcela.“ Podnik se dle slov pamětnice ocitl na okraji zájmu stranických orgánů. Říkalo se tam, že zedníci stranu nezajímají, hlavně když se staví. Pro stranu a stát byli pracovníci podniku velmi potřební. Nezakládali pouze obytné domy, ale i veřejné stavby jako např. Palác kultury, mosty, přehrady a další.

Hana Tomková zde překládala především z francouzštiny, protože některé prototypy vodních staveb pocházely právě z této provenience. V podniku vydržela až do počátku 90. let a zažila také převratné události roku 1989. K tomu říká: „Proběhlo to tam velmi hezky, o mně se vědělo, jaké mám názory, takže když se to začalo hýbat, tak jsme ustavili podnikové Občanské fórum, které slušně fungovalo. Měli jsme hodně kontaktů, i na vedení Občanského fóra. I tehdejší ředitel Zdeněk Rataj se choval velmi hezky, měl tedy starost o ten podnik, abychom ho nějak nerozhasili, ale vše nám nakonec odsouhlasil. My jsme mu říkali, kdy jindy než teď.“

Překladatelkou ve svobodných podmínkách

V 90. letech dostala Hana Tomková možnost vrátit se k překladatelství a oblíbené albánštině. Byl to, jak sama říká, návrat krušný, protože téměř vše zapomněla. Přesto se jí podařilo převést do češtiny světový bestseller „Generál mrtvé armády“ od Ismaila Kadareho. Později se věnovala překladům albánských pohádek „Krása země“ a divadelním hrám z francouzské provenience.

Krátce se vrátila i do ČTK, protože se zde ale záhy zrušila tzv. exportní redakce, začala pracovat u Bezpečnostní informační služby. Odsud odešla v roce 1996 do důchodu, ale pracovat nepřestala. Podílela se na přípravě prvního klasického česko-albánského slovníku. Také vyučovala albánštinu na Filozofické fakultě UK v Praze a mezi lety 2000 až 2007 působila jako jazyková lektorka pro vojáky KFOR působící v Kosovu. K tomu říká se skromností a nadhledem: „Učit jazyk bylo velmi pracné, ale bylo to dobré a zajímavé.“ Do Albánie mohla konečně svobodně vycestovat a několikrát ji navštívila.