Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Ing., CSc Jan Ivo Tomáš (* 1922)

• narozen 22. ledna 1922 v Praze

• od roku 1931 je členem 18. skautského oddílu z Dejvic

• 1945 přežil bombardování Vinohrad

• pracovník Výzkumného ústavu AV – oddělení akustiky

Dětství se dvěma jmény

Jan Ivo Tomáš se narodil v lednu roku 1922 jako první dítě do neúplné rodiny. Jeho tatínek totiž zemřel dřív, než se narodil. Tato okolnost také zapříčinila to, že ho celý život provází dvě křestní jména. Rodina ze strany zesnulého otce si přála, aby jméno Jan Tomáš figurovalo v budoucím rodokmenu, zatímco druhá půlka rodiny si přála Iva. V rodném listě je tedy napsáno Jan, nikdo mu ale celý život neřekne jinak než Ivo.

Za války

Ivo Tomáš studoval na Reálném gymnáziu Na Smetance, kde v roce 1940 také odmaturoval. Poté navštěvoval ještě dva roky průmyslovku, kde maturoval podruhé. Jelikož vysoká škola, kam se chtěl hlásit, byla Němci zavřena stejně jako všechny ostatní, hrozilo, že bude muset odejít pracovat do Německa. K tomu nakonec nedošlo, neboť se mu podařilo sehnat místo v české pobočce firmy Philips, kde pracoval až do roku 1945.

Jeho koníčkem byla odmala elektrotechnika, a tak se bavil a těšil známé úpravou válečných rozhlasových přijímačů. Těm byla původně na přízkaz Němců vyjmuta krátkovlnná cívka, a tak nebylo možné poslouchat zahraniční stanice. Ivo Tomáš ale uměl cívku namontovat zpátky, a tak mohl s kamarády poslouchat Londýn.  

Opět s rozhlasem, tentokrát československým, se pojí jedna důležitá událost, která pamětníka potkala. Němci chtěli na jaře roku 1945 omezit vysílání Československého rozhlasu, které bylo jak pro zahraniční odboj, tak pro všechny účastníky květnového povstání klíčové. V plánu měli shodit bombu na budovu rozhlasu ve Vinohradské ulici. Ta ale spadla na dům v sousedství, kde bydlel Ivo Tomáš. V době náletu byl doma s maminkou, a tak oba strávili konec války v nemocnici. Zatímco pamětník se po více než měsíci stráveném na neurologii a oční klinice zotavil, jeho matka přišla o jedno oko.

Život po válce a únoru 1948

Hned po válce, když se otevřely vysoké školy, odešel Ivo Tomáš z práce a zapsal se na ČVUT. Tam také o pět let později získal titul. Měl štěstí, jeho ročník byl poslední, který měl povinnou vojenskou službu pouze dva měsíce, nikoliv dva roky, jak bylo později uzákoněno.

Po vojně pamětník potkal Evu, dceru nadřízeného své maminky. Ta byla v té době vdaná, ale jak Ivo Tomáš popisuje: „(...) bylo to nešťastné manželství“, které Eva kvůli nové známosti ukončila. Následně vyženil pětiletého syna a později se jim narodila ještě dcera.

Když se oženil, nastoupil do Výzkumného ústavu těžkého strojírenství, kde ho však práce nebavila. Přešel proto do Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky, kde pracoval jako podřízený svého přítele Felixe Kolmera.[1] Ivo Tomáš s Felixem Kolmerem v tomto ústavu pracovali až do penze.

I přes vzdělání, úspěchy a získané tituly měl pamětník kvůli opakovanému odmítnutí vstupu do KSČ znemožněn jakýkoliv kariérní postup. „Za život s čistým štítem to stálo, jen se to dnes projevuje na důchodu, který teď mám. (...) Podařilo se mně, že celoživotní koníček byl mým zaměstnáním.“

Skautský život

Mezi skauty se s kamarádem Felixem dostali přes známosti v pražském Rotary Clubu. Dozvěděli se o 18. oddílu s klubovnou u Prašné brány, kam také v roce 1932 začali docházet. Pro 18. oddíl to byly zlaté časy, kdy měl více než pět set členů a díky penězům z Rotary Clubu mohl bezpečně růst. V té době členové osmnáctky kupříkladu postavili srub u skryjských jezírek blízko Rokycan, do kterého členové 18. střediska jezdí dodnes. Do Skryjí se v té době začalo jezdit na tábory. Ještě před rozpuštěním Junáka však přestaly stačit kapacity srubu a jezdilo se tábořit také do vesnice Čilá a na jeden z ostrovů na Berounce.

Před válkou pamětník s Felixem Kolmerem vedli družinu vlčat. Poslední z předválečných táborů se konal v roce 1940 a s represemi vůči Junáku a zákazu letních táborů musel skončit předčasně. Po příchodu četníka s nepříjemnou zprávou se skauti rozhodli místo odjezdu do Prahy vyplout na Lužnici, a to bez záštity skautské organizace.

Po poválečné obnově Junáka nebylo možné jezdit ani na Berounku, ani do Čilé, neboť na původních tábořištích během války vyrostly kempy s chatičkami. Našlo se tedy nové místo pod hradem Týřov, odkud bylo možné doplout na lodích až do Prahy. V té době bylo pamětníkovi třiadvacet let.

Po zákazu Junáka v roce 1950 se Ivo Tomáš musel přestat stýkat s ostatními skauty oficiálně, a tak si pořídili přes známého chatu v Orlických horách. Tam jezdili na víkendy, svátky a oslavy nového roku. Záhy byly tyto chaty konfiskovány novým režimem, takže o baráček v pohraničí přátelé přišli. Stýkali se tedy každou středu na oddělení primáře Říhy v Jeseniově ulici na Žižkově a později u ostatních členů 18. oddílu. Dnes už žijí pouze tři skauti, kteří se v padesátých letech takto stýkali: Felix Kolmer, Ivo Tomáš a Radim Bureš. Scházejí se dodnes.

„Skautská výchova nás zakořenila a má vliv na chování člověka. Kdo je pravej skaut a je si vědom skautského slibu, toho, co slíbil, byť před mnoha, mnoha lety, se podle toho chová. Kdyby bylo víc skautů, tak by dneska nebylo tolik zlodějů, lichvářů a podobnejch.“

V roce 2014 bylo Ivo Tomášovi dvaadevadesát let a žije sám na pražském Žižkově. Jeho dcera bydlí s manželem a dětmi mimo Prahu. Jeho syn je továrníkem kousek za Prahou, kam se také přestěhoval. Pamětník je vícenásobným pradědečkem a dny tráví především pravidelným scházením se s Feldou, Radimem a s mládeží z 18. skautského střediska Kruh.

Přátelství s Felixem Kolmerem

Od dětství až do dnešních dní se Ivo Tomáš přátelí s Felixem Kolmerem. Od narození spolu bydleli ve stejném domě a jejich přátelství vzniklo zajímavým způsobem. Když Ivo Tomáš ještě předtím, než nastoupil na obecnou školu, spouštěl na provázku z okna papírového draka, malý Felix z bytu pod Tomášovými provázek přestřihl. Naštvaný Ivo běžel po schodech dolů, zazvonil a vlepil mu facku.

Poté společně navštěvovali stejnou obecnou školu, reálku a nastoupili společně do tehdy 18. skautského oddílu. Jejich cesty se rozdělily až s vypuknutím války. Po celou dobu Ivo Tomáš neměl o Felixi Kolmerovi žádné zprávy. Setkali se znovu až poté, co pamětníka propustili z nemocnice. Ivo Tomáš mu tehdy šel za svědka na druhou svatbu. Před válkou i po válce spolu vedli vlčata v 18. skautském oddíle. Felix Kolmer a Ivo Tomáš se scházejí dodnes každý týden ještě s Radimem a Dagmar Burešovými.

[1] Felix Kolmer je držitelem Ceny paměti národa. Dnes se angažuje v odškodňování obětí holocaustu a nápravě česko-německých vztahů. Více o něm zde: http://www.cenypametinaroda.cz/profil/felix-kolmer/