Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Tišer (* 1950)

• narodil se v roce 1950 ve Stráži u Tachova

• dětství strávil u svých prarodičů ve slovenských Betlanovcích

• na střední škole vystudoval obor ekonomie, pracoval ale v dělnických profesích

• od 70. let se účastnil romského společensko-politického dění na Plzeňsku

• usiloval o emancipaci Romů v tehdejším Československu

• na počátku 90. let byl aktivní v romském politickém hnutí

• byl členem a spoluzakladatelem několika tehdejších romských politických stran a sdružení

• v roce 2011 založil Stranu práv rovných příležitostí – neúspěšně kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny a Evropského parlamentu

• v současné době žije v Plzni

Dětství na Spiši

Štefan Tišer se narodil ve Stráži u Tachova v roce 1950 romským rodičům pocházejícím ze slovenské Spiše. Záhy po jeho narození se rodina přestěhovala do Plzně, která se stala pamětníkovým domovem. Před nástupem do základní školy ale trávil Štefan Tišer hodně času u svých prarodičů na Slovensku, kteří tak měli významný vliv na jeho výchovu. „Babička měla pec, kde pekla chleba. A probouzela mě vůně chleba, čerstvě nadojeného mléka a hrouda másla. A strašně jsem si zamiloval kukuřičný chléb. Babička mi ho nakrájela a snědl jsem ho – ještě byl teplý. Dodneška mám nostalgii v srdci, když si na ně vzpomenu. Děda mě zaučoval – koně, ovečky, prasata, to tam choval. A vždycky mi přišlo, jestli to nemám od toho dědy a babičky, že jsem měl takový cit, protože oni strašně pomáhali těm, co neměli. Jak byla zabijačka, cokoli, Vánoce, tak dělali výslužky a dávali lidem na vesnici.“

Za prarodiči na Slovensko jezdil pamětník i v době, když už chodil do školy. Mimo jiné právě proto, aby jim byl nablízku, se Štefan Tišer po ukončení jedenáctiletky v Plzni přihlásil ke studiu na Střední lesnické škole v Liptovském Hrádku, kde vystudoval obor ekonomie. V době svých studií bydlel u otcovy sestry v Liptovské Porúbce a víkendy a volné dny trávil u prarodičů.

Pamětníkovi prarodiče žili v romské osadě ve vesnici Betlanovce, kde patřili k dobře zajištěným rodinám: kromě zděného domu na prestižním místě v osadě vlastnili i polnosti, na kterých hospodařili až do dědečkovy tragické smrti v polovině šedesátých let. U dědečka a u babičky se Štefan Tišer seznamoval se všemi pracemi v hospodářství, na poli i v lese. Ještě po druhé světové válce se dědeček živil i jako kovář – ve své kovárně koval a opravoval nástroje pro místní zemědělce a pracoval také v obecní kovárně. Rodina z matčiny strany zase patřila mezi místně známé hudebníky.

„Když jsem byl v třetím ročníku... děda byl na poli a na nějakým tom výmolu se na něj převrátil vůz. Do nemocnice nešel, jenom čekal, až já přijdu z tý školy. [...] Mám to pořád před očima. Přišel jsem a on říká: ‚Už je tady můj první vnuk!‘ Vyndal zpod polštáře pětatřicet tisíc, abych dostudoval, abych šel dál, a pak zemřel. [...]  Víte, na Slovensku když někdo zemře, tak zůstává rakev doma tři dny, do pohřbu. To je dodneška, ty varty, až do pohřbu, tak chodí lidi, známí. A teď si představte, nevím, jestli to byl ten myšlenkový pochod, že jsem myslel na něj... V noci jsem měl sen, děda seděl vedle mě. Povídali jsme si a kladl mi na srdce, abych dostudoval, abych byl čestný, abych byl furt spravedlivý a vždycky pomáhal slabším. [...] Zůstalo to ve mně takový silný.“

Romská osada v Betlanovcích

Betlanovecká osada je dobrým příkladem historického vzniku a dalšího vývoje osad Romů usazených na východním Slovensku, které vznikaly v místech, kde se zabydleli romští řemeslníci (typicky kováři) v katastru jednotlivých obcí, na panstvích místní šlechty, respektive vlastníků půdy. Na určitou souvislost mezi usazením Romů v Betlanovcích a vztahem s místní šlechtou Bethlenfalvyů odkazuje i v rodině tradovaná historka: „Betlanovce, v srdci Slovenského ráje. Tam byl zámek. Bethlenfalvy. To byl kníže a praděda tam dělal lovčího. A on mu dal takový pozemek za to, že mu praděda zachránil život. On na něj útočil divoký kanec na lovu a děda ho propíchl oštěpem. A dostali jsme takové léno, praděda. Tam byla určitá půda a tam on hospodařil. Oral, sel, ovládal to všecko a předal to nejstaršímu synovi, a to byl děda.“

Romská osada v Betlanovcích je také dobrým příkladem historicky segregované romské osady na východoslovenském venkově – zdejší „cikánskou kolonii“ od zbytku vesnice odděloval Hornád, nikdo z Romů nebydlel v neromské části vesnice a stejný sídelní vzorec byl z vůle neromské většiny udržován i v poválečném období. Jak vzpomíná Štefan Tišer, v Porúbce naopak žili Romové (včetně jeho tety a strýce, který pracoval na místním národním výboru) mezi místním slovenským obyvatelstvem a se svými neromskými sousedy dobře vycházeli, byť i zde stála na jiném místě obce segregovaná „kolonie“, obydlená chudšími Romy.

Informace o událostech z doby druhé světové války zná pamětník pouze zprostředkovaně, z vyprávění dědečka, otce a dalších příbuzných. Štefan Tišer uvádí, že jeho dědeček byl během druhé světové války internován v koncentračním táboře, odkud si odnesl zásadní zdravotní postižení. Pamětník se v minulosti už sám pokoušel dohledat další informace a doklady o tomto věznění, ovšem bez úspěchu. Proto dnes není možné s jistotou tvrdit, o který tábor skutečně šlo a jak dlouhou dobu tam pamětníkův dědeček strávil. Romové z betlanovecké osady včetně pamětníkových příbuzných spolupracovali s partyzány, někteří se i k partyzánům přímo přidali. Jako partyzán byl také pro výstrahu ostatním přímo ve vesnici brutálně popraven jeden z pamětníkových strýců. Z vyprávění romských pamětníků války a těsně poválečného období vyplývá, že v době těsně po osvobození se díky podpoře ruských vojenských jednotek v některých místech otevřela možnost pomstít se na bývalých členech Hlinkových gard za jimi způsobené utrpení v době války. Někteří lidé tuto mstu odmítli, někteří ne – to byl i případ dědečka Štefana Tišera: „Děda jak přišel z věznění, tak přišel s Rusákama. A ty lidi tam ještě bydleli, v té vesnici. Tak děda s nima chodil – jelikož strejdu vzali ty hlinkovci s těma Němcema na náves a střelili ho do břicha a trpěl, než zemřel... Děda už byl takový tvrdý... Takže ten hlavní, který to udělal, tak děda vzal samopal a Rusáci všichni a zastřelil ho.“

Po druhé světové válce odcházelo za prací a lepšími podmínkami velké množství Romů ze Slovenska do českých zemí, někteří se na Slovensko po určité době vrátili, jiní žili střídavě v českých zemích a na Slovensku a další v českých zemích zůstali natrvalo. Poválečná migrace do českých zemí zasáhla velmi silně i romskou komunitu v Betlanovcích, odkud místní romské rodiny odcházely především do Ostravy a do Plzně. Mezi romskými betlanoveckými rodáky, kteří se nastálo usadili právě na Plzeňsku, byli i rodiče Štefana Tišera. Jejich cesta do českých zemí měla ale specifický důvod: otec pana Tišera se podílel na poválečném pronásledování banderovců na území východního Slovenska a na konci čtyřicátých let dostal nabídku stát se členem Sboru národní bezpečnosti, kterou přijal. Služebně byl přidělen právě do Stráže u Tachova a odtud posléze do Plzně. U policistů sloužil až do poloviny sedmdesátých let. V Plzni bydlela pamětníkova rodina nejdříve v lokalitě „Na Cigánce“ – šlo o místo, kde žili v Plzni Romové ještě v předválečné době. Podle vzpomínek Štefana Tišera zde v padesátých letech žili i další Romové ze Slovenska, i Romové světští, později se přestěhovali do jiné části města a ještě později si v Plzni pamětníkův otec postupně koupil dva domy.

Profesní životopis

Po skončení střední školy a absolvování vojenské služby, během které se i oženil a založil vlastní rodinu, začal Štefan Tišer pracovat v plzeňské Škodovce. Nejprve nastoupil do závodní účtárny, ale na vlastní žádost se záhy nechal přeložit do provozu: absolvoval několik svářečských kurzů a nakonec se propracoval do – v porovnání s jinými – čistého provozu „reaktorky“. Odtud byl v sedmdesátých letech vyslán jako student krajské politické školy na půlroční stáž do Sovětského svazu. Po návratu měl podat zprávu o průběhu stáže, kterou podle svých slov sepsal pravdivě. Nebylo však možné ji zveřejnit – jak vzpomíná, o žádné studium totiž v rámci stáže ani nezavadil, pobyt byl organizátory na ruské straně naplněn poměrně bohatýrskými večírky. Když svou zprávu o stáži odmítl přepracovat, byl ze školy vyloučen a v zaměstnání přeřazen na horší místo, do provozu těžké cídírny.

Ve stejné době ale v Plzni probíhal nábor pro karvinské doly, do kterého se Štefan Tišer přihlásil. Následujících několik let pak strávil jako horník v Karviné. Vzpomíná, jak zde, motivován nasazením kolegů i finančními odměnami, se svou pracovní partou lámal údernické rekordy. V roce 1985 se vrátil do Plzně a nedlouho poté se domluvil s vedením JZD Červené Janovice na založení podniku přidružené výroby, zaměřeného na výkopové a stavební práce. Pamětník patřil do vedení tohoto podniku. Hlavní pracovní zakázky plynuly z potřeb družstva – šlo zejména o přestavby a dostavby stávajících budov – ale pracovalo se i na dalších stavebních zakázkách. Po listopadu 1989 Štefan Tišer ve stavebnictví dále podnikal (absolvoval také nástavbové studium v oboru) a provozoval hotel, na který přestavěl rodinný dům. V současné době žije v Plzni a je zaměstnán jako člen ostrahy v nákupním centru.

Rom, ne Cikán

Od sedmdesátých let se Štefan Tišer angažoval v místním romském společenském a kulturním dění. Od roku 1978 se také účastnil práce „komise pro cikánské otázky“ při plzeňském národním výboru. Jako zakladatel a manažer kapely Kontrast se podílel na organizaci některých kulturních událostí v Plzeňském kraji, například spolu s Andrejem Giňou z Rokycan, v Plzni se účastnil činnosti romského boxerského a fotbalového klubu. Právě organizování fotbalových zápasů romských fotbalových klubů na místní, ale i celorepublikové úrovni patřilo k povoleným činnostem a stalo se jednou z platforem, kde se společensky angažovaní Romové potkávali a měli možnost spolu debatovat o situaci Romů v Československu. Podobnou funkci plnily i některé z Romy pořádaných kulturních akcí a koncertů.

O významu fotbalových turnajů romských družstev a dobových postojů společensky angažovaných Romů informuje například jeden z dochovaných dopisů již zmíněného Andreje Gini z Rokycan z roku 1985: „Mladí romští kluci z celé ČSR se dohodli a skoro v každém městě teď hrajou fotbal. A pořádají turnaje. [...] U nás to bylo loni. [...] Sjelo se sem víc jak tisíc lidí. Po fotbale se hrálo, tancovalo. [...] Všechno to dopadlo bezvadně. Tak jsem napsal Hamerníkovi [předseda ‚vládní komise pro řešení otázek cikánského obyvatelstva‘], aby tyhle zápasy podpořili finančně i morálně. Odepsali nám: V zájmu integrace, zařaďte se do ČSTV. To už se jim zase nelíbí, že se Romové scházejí, [...] ale hlavně si myslím, že je pro ně nejhorší, [...] že se organizují. [...] Teď bude další turnaj v Mníšku pod Brdy. Pošleme odtamtud Hamerníkovi další dopis. [...] Chceme, aby nás u sebe přijal. Z každého města by tam pak jel za nás jeden zástupce. Nechceme, aby nám v rámci integrace dál nic nedovolovali a jenom nám pořád říkali: zařaďte se. Tak ať udělají novou ústavu. A ať tam napíšou, že Romové tady nemůžou sami dělat vůbec nic. [...] A ať tam taky napíšou, že máme stejná práva a povinnosti.“

Romové, respektive „cikánské obyvatelstvo“ nebo též „občané cikánského původu“, byli v té době nahlíženi centrálními úřady téměř výhradně ze sociálního hlediska jako skupina lidí, která se měla s rostoucí životní úrovní postupně asimilovat se zbytkem československé společnosti. Takto komentoval právní postavení Romů v Československu dokument č. 23 Charty 77 z roku 1978 (Prečan, 1990): „Faktická a právní situace Romů je plná rozporů. Ústava a mnohé zákony, včetně mezinárodních paktů, zaručují všem občanům plnou rovnoprávnost nejen individuální, ale i skupinovou, tedy též právo na jazyk, kulturu a rozvíjení specifických zájmů. [Romové se však] mohou rozhodnout, zda se stanou Čechy, nebo Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout. Romové právně neexistují, přitom byly vytvořeny vládní, krajské a okresní komise, které je shromažďují do evidence a třídí podle absurdních kritérií, [...] vydávají se směrnice k řešení ‚cikánské otázky‘.“ 

Kromě možnosti sebeorganizace a získání podílu na rozhodování o cílech „cikánské politiky“ státu a nástrojích, které v jejím rámci stát využíval, se při těchto setkáních debatovalo například i o prosazení autoenonyma Rom. „Všude tu bylo pořád v povědomí ‚cikán, cikán, cikán‘. Mě to slovo strašně uráží. Samozřejmě, záleží taky, jak to kdo řekne... Ale už jenom, když se vezme význam toho slova – ‚cikán‘, ‚cikánit‘ – to je lhář, špína, verbež. To už má to slovo ‚cikán‘ v sobě. Ale Rom? My když se potkáme na ulici a neznáme se, tak my si neřeknem: ‚Ahoj, Cikáne!‘, ale ‚Sar džives, Roma?‘ [Jak žiješ, Rome?] Říkali to i ti naši staří, kdokoli, děda, praděda, a já to mám v sobě.“

Na jaře roku 1989 se Štefanu Tišerovi podařilo založit novou romskou organizaci, Romskou kulturní jednotu (RKJ), jakožto sdružení začleněné do Národní fronty. (První a do té doby poslední romskou organizací v poválečných českých zemích byl Svaz Cikánů-Romů, založený v Brně v roce 1969, který byl v roce 1973 pod tlakem ÚV KSČ rozpuštěn – k historii a působení této významné romské společensko-politické organizace viz Lhotka a kol., 2009.) Díky listopadovým událostem nabral další vývoj jiný směr. RKJ sice nepřestala existovat, ale Štefan Tišer se zapojil do aktivit na podporu Občanského fóra a zároveň i do nově se formující romské politické strany, Romské občanské iniciativy. Mezi její čelné představitele patřil Emil Ščuka a Ján Rusenko, který také vystoupil na tribuně při demonstraci na Letenské pláni na konci listopadu 1989, aby veřejně vyjádřil podporu novému společenskému hnutí ze strany Romů.

V ROI Štefan Tišer působil jako předseda revizní komise, v roce 1991 z ní ale vystoupil. Spolu s Vojtěchem Žigou a Ivanem Veselým pak zakládal vlastní organizaci, Hnutí angažovaných Romů (1991), které je v literatuře popisováno jako romská politická strana blízká ČSSD a sdružující lidi, kteří se dostali do střetu s vedením ROI. (Krčík 2002; tzv. HARka pozastavila svou činnost v roce 2002.) Podílel se také na činnosti organizace Romský národní kongres, založené v roce 1991 s ambicí stát se zastřešující organizací pro romské politické strany a organizace v České republice (fungovala do roku 1992). Kromě působení v romském politickém hnutí také Štefan Tišer spolu s dalšími (Vojtěch Žiga, Ladislav Rusenko) jako romský poradce navštěvoval na počátku devadesátých let zasedání Českého helsinského výboru. V roce 1990 spoluorganizoval humanitární sbírku pro Romy na Slovensku a byl členem skupiny, která ji spolu s tehdejším prezidentem Václavem Havlem vezla do romských osad: „S panem prezidentem jsme jeli do tých Letanovec. To byl opravdu zážitek. Protože on tam chodil, vůbec se neštítil, on tam šel s dětma, všecko, rozdávali jsme jim ty věci, to byl pro ně šok. A on jim je rozdával, lezl do vagonu a dával jim ty věci. Doopravdy, to byl člověk, který byl vynikající, srdečný, to je památka nadosmrti.“

Jeho zatím posledním pokusem o vstup do celostátní politiky bylo založení Strany rovných příležitostí (2011), se kterou se účastnil – ve spolupráci se Stranou zelených – voleb do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu v roce 2014. Jako předseda SRP se angažoval v době protiromských pochodů a demonstrací zejména v severních Čechách po roce 2011, ze strany některých romských organizací mu bylo vyčítáno, když si na demonstraci v Ústí nad Labem v roce 2014 podal ruku s Tomášem Vandasem, předsedou nacionalistické a ostře protiromské Dělnické strany sociální spravedlnosti: „Tu stranu [SRP] jsem založil, když byla ta velká aféra proti Romům. A řekl jsem si, že tohle už dál nejde. Šel jsem přímo za Vandasem. To jste měla vidět tu aféru, když jsem mu podal ruku! Tak je politik jako já, tak jsem ukázal, kdo má charakter. Ale to už neviděli ti novináři, co jsem mu řek. [...] Já... co je pravda, je pravda, a nic jinýho. Protože on si dělá jen popularitu. Řekl jsem mu: ,Já ctím etiku, je to politická činnost, jenomže vy [...] z toho chcete těžit. Ta politika se mi nelíbí. Děláte si politiku na úkor jiných, ušlapaných.‘“

Po neúspěchu ve volbách v roce 2014 Štefan Tišer na post předsedy rezignoval a ze strany vystoupil. Dále ale pracuje v několika komisích a pracovních skupinách, jejichž práce souvisí s romskou tematikou, na městské (Praha, Plzeň) i vládní úrovni a je také členem Rady vlády pro národnostní menšiny.

Literatura: 

GIŇA, Andrej. 2013. Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Praha, Triáda.

KRČÍK, Jakub. 2002. Romské politické hnutí v České republice v letech 1989–1992. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Indologický ústav, Praha 2002.

Lhotka, Petr, Schuster, Michal, ed. a Závodská, Milada, ed. 2009. Svaz Cikánů-Romů 1969–1973: doprovodná publikace k výstavě Muzea romské kultury „Svaz Cikánů-Romů (1969–1973) – z historie první romské organizace v českých zemích“. Brno: Muzeum romské kultury.

PREČAN, Vilém. 1990. Charta 77 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Schenfield, Bratislava.