Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Oldřich Tichý (* 1959)

Hlavně se před nikým neponižovat, ani se na nikoho nepovyšovat, vnímat jeden druhého a nebát se ničeho kromě pánaboha

  • narozen 15. září 1959 ve Zlíně – Otrokovicích

  • dětství ve starých Otrokovicích, dědova vzpomínka na vypálení Ploštiny

  • rodina – Tichov, manželčina rodina a její perzekuce za komunismu – Eduard Pomeisel

  • studia na SUPŠ v Uherském Hradišti, AVU v Praze – ateliér prof. Františka Jiroudka

  • arteterapie v psychiatrické léčebně v Kroměříži

  • skupina Most, vystavování před rokem 1989, zahraniční studijní cesty

  • listopad 1989

  • výtvarné umění v České republice a zahraničí

  • křesťanství, příroda, charakter a vliv Valašska na tvorbu

Je 15. září 1971 a dvanáctiletý Oldřich má narozeniny. Zaujatě z okna sleduje padající soumrak na náměstí starých Otrokovic. Najednou se rozhodne, běží do pokoje a zapisuje si jasnou představu své budoucnosti, bude malířem.

Výchova k svobodě a řádu

Rodiče Oldřicha Tichého prokázali neobyčejné pochopení pro výtvarné sklony svého syna a vždy ho v jeho rozvoji a práci podporovali. Pocházeli z valašských vsí Lidečka a Tichova, tatínek Oldřich Tichý se věnoval svému truhlářskému řemeslu a maminka Ludmila Tichá prodávala v mlékárně. Své čtyři syny vychovávali v křesťanské víře a nechávali jim volnost v jejich chlapeckých hrách. Kluci ministrovali a brali víru jako přirozenou součást života: „Velmi ostře jsme si uvědomovali zlo, dobro a takovéhle věci. Byl jsem zakotvený a život již v raném dětství dostával nějaký řád.“ Oldřich pomáhal u svateb i pohřbů. Dlouho „hrozilo“, že láska k přírodě v okolí Otrokovic, v které bratři každodenně prožívali dobrodružství, převládne a půjde studovat přírodní vědy. První osobností na cestě k jeho výtvarnému směřování se stal ředitel základní školy, který Oldřicha a jeho spolužáky nadšeně podporoval při práci v hodinách výtvarné výchovy. „Ten pan ředitel, Granát se jmenoval, takový velký chlap, nám v hodinách říkal: ,Neboj se toho! Jdi do toho, rozpíjej! Rozpíjej! Tady to musí být uvolněný!‘ My jsme věděli prd, co je uvolněná forma, a chtěli dělat podle reality. On po nás chtěl v podstatě moderní přístup. Jednou jsem si zapomněl ve třídě nějaké věci, když jsem se pro ně odpoledne vrátil, měl tam na lavicích rozložené naše práce. Chodil okolo nich, rozpíjel a dodělával to za nás. Potom jsme vyhrávali různé soutěže.“ 

Od první třídy pravidelně maloval a navštěvoval lidovou školu umění. Když otec viděl Oldřichův zápal, přinesl mu jednou olejové barvy a domluvil mu hodiny s místním malířem samoukem, s kterým podle pohlednic malovali kopie děl slavných českých malířů. Okupace v roce 1968 byla pro kluky silným zážitkem, hodiny vydrželi počítat projíždějící tanky, psali plakáty a Oldřich překresloval vtipy Vladimíra Jiránka na velké formáty, které potom rozvěšovali v ulicích. Rodný dům na otrokovickém náměstí byl začleněn do asanační zóny a rodina se přestěhovala do Zlína. Oldřich začal plnit rodinný dům obrazy inspirovanými pařížskou modernou a rodiče jen s obtížemi čelili otázkám kamarádů: Co to jako má být? Vždy se ale za synovu práci postavili a mnohá pozdější díla našla „své stěny“ právě v domácnostech rodinných přátel.

Autodidakt, který prošel školením

Po základní škole nastoupil v roce 1974 na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Zde se setkal s akademickým malířem Zdeňkem Matyášem, podle Oldřicha Tichého nejlepším malířem Valašska, vynikajícím nedoceněným výtvarníkem. „Zajímaly mě holky a tak podobně a ten první rok, co on tam také učil, stačil k tomu, že si mě k sobě zavolal a řekl mi: ,Buď budeš makat a pořádně se tím zabývat, nebo se seber a vypadni ze školy, zacláníš tu a mohl by tu být někdo jinej.‘ Od druháku jsem zapnul a nahodil motor.“ Úroveň výuky byla vysoká a na škole se Oldřich setkal s mnoha později známými výtvarníky: Vladimírem Kokoliou, Borisem Jirků, Mariusem Kotrbou, Janem Ambrůzem, Petrem Niklem, Martinem Zálešákem a dalšími. Aby se mohl v budoucnu věnovat výtvarnému umění, rozhodl se pro studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Pouze titul z vysoké umělecké školy mu mohl zajistit státní povolení pro svobodné povolání. Napoprvé neprošel přijímacím řízením, a aby se vyhnul základní vojenské službě, nastoupil na místo vedoucího arteterapeutického ateliéru v psychiatrické léčebně v Kroměříži. „Dozvěděl jsem se mnoho věcí. Třeba jak obraz žije dál a definitiva, kterou já autorsky určím, nemusí být taková, jakou bych sám chtěl. Sílu obraz získá vyvážením objektivního a subjektivního, a to je strašně těžké… Já jsem zjistil, že součástí mojí práce je něco udělat a počítat s tím, že ten obraz bude celý život žít dál a dotvářet se tím, jak na něj budou lidé koukat.“

Konzultace na Akademii

Na Akademii výtvarných umění v Praze byl přijat v roce 1978. S prostředím ani s pohledem vyučujících na tvorbu nesouzněl, tvořil ve vlastním ateliéru v Mnichovicích a hotové práce nosil ke konzultacím profesoru Františku Jiroudkovi, u kterého složil závěrečné zkoušky a získal i ateliérovou cenu. Knihovna Akademie obsahovala nejnovější zahraniční knihy, ale poválečný vývoj umění profesoři se studenty neprobírali. V případě „průšvihu“, střetu se státní mocí či učením se mnozí profesoři se stranickou legitimací i vysokým postavením studentů ze stavovské sounáležitosti zastali. Když se Oldřich Tichý dostal při tvorbě od figurálních kompozic do abstraktního vyjádření, musel čelit naléhání příslušníků StB, aby tvořil v duchu socialistického realismu ve službách pracujícího lidu.

Při studijní návštěvě studentů a jejich profesorů z Antverp získal po výstavě obrazů instalovaných na stodolách v Mnichovicích nabídku půlroční stáže. Nedostal však povolení. Úřednice na ministerstvu školství neoblomně trvala na stanovené kvótě výměnných stáží s Belgií ve výši dvou studentů za rok a nepomohl ani argument, že se nejedná o výměnu a že veškeré výdaje jsou hrazeny ze zahraničí. Nakonec odjel do Belgie alespoň na měsíční studijní cestu. První bezprostřední setkání se západem pro něj bylo šokující a seznámení s mnoha zatím neznámými autory velice podnětné. V roce 1986 nastoupil na základní vojenskou službu do Rudé hvězdy Praha. Věnoval se zde propagaci, maloval ceny pro sportovce a také například výtvarně zpracoval materiály k akci Čedok open.

Hodnota, která nevymizí

K rozhodnutí, jak dále naložit se životem po propuštění z vojenské služby, napomohl dědeček jeho manželky Eduard Pomeisel. Mladému páru nabídl, aby se přestěhovali na jeho statek nedaleko Sázavy. Změna života a péče o hospodářství přinesly Oldřichovi intenzivnější vnímání přírody a hlubší soustředění na práci. V roce 1988 mu uspořádala výstavu Ivona Raimanová. Ohlas zazněl z podniku Art centrum, který jako jediný směl prodávat umělecká díla do zahraničí – a již po půl roce ohlásila první galerie zájem o koupi obrazu. Následujícího roku byl Oldřich u založení výtvarné skupiny Most, s jejímiž členy se podílel na řadě domácích i zahraničních výstav. Po účasti na výstavě Mladí na jatkách byl nominován ministerstvem kultury, aby jako zástupce mladých československých výtvarníků vystavoval při příležitosti udílení cen Scena Illustrata v italském Viterbu. Podmínkou však bylo, že si sám zajistí a zaplatí přepravu obrazů.

Pevný v kořenech

„Když se to tu převrátilo v osmdesátém devátém a já nadšeně jezdil na Václavák, tak děda říkal: ,Hele, já vím, je to dobrý, ale kdybys zažil jako já první válku, pak druhou válku, bolševický převrat a pět let lágru, okupace v osmašedesátém, tak tohle už se mnou tolik nehne.‘“ Po obnovení Spolku výtvarných umělců Mánes se stal jeho členem. Získal spolehlivé zastoupení galerie v Antverpách. Ocenění jeho práce se mu dostalo od nadace The Pollock-Krasner Foundation v New Yorku. Realizoval a podílel se na řadě výstav a jeho díla jsou v mnoha zahraničních a domácích sbírkách, mimo jiné v Národní galerii v Praze a Moravské galerii v Brně. Podnikl mnoho studijních a pracovních cest po Evropě. Přes obohacení pohledu na výtvarné umění, seznámení se s řadou nových autorů zůstává ve svém proudu tvorby pevně nasměrovaném prožitky z mládí a kořeny rodu ve valašském kraji.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy umělců v komunistickém Československu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu (Jakub Anderle)