Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Tichota (* 1937  )

Člověk si musí být vědom toho, že není na světě sám

  • narozen 18. dubna 1937 v Točné (tenkrát Praha-jih)

  • od roku 1940 bydlel v Lahovicích, obecná škola ve Zbraslavi

  • v roce 1945 přestěhování do Prahy 1, Pařížská ul. č.17

  • v letech 1947–1951 ZŠ v ul. Sanytrové

  • v roce 1950 otec křivě obviněn a vězněn do r. 1953

  • nasazen jako dělník do Spolany Neratovice

  • 1955 maturita a přijetí na VŠCHT v Praze 6

  • v letech 1957–1960 základní vojenská služba

  • zakladatel skupiny Spirituál kvintet

  • 1960 přijat na studium hudební vědy na FF UK v Praze, založení Spirituál kvintetu

  • 1968 získal doktorát, sňatek se Zdenou Muchovou

  • 1977 rozvod a sňatek se Zdenkou Toskovou

  • 1978 narození syna Tomáše, r. 1979 narození dcery Lenky

  • 1997 odchod do penze

  • v současnosti žije se ženou Zdenou v Praze na Točné, nadále spolupracuje se Spirituál kvintetem

Dne 18. dubna 2017 oslavil významné životní jubileum textař, muzikolog, zpěvák a dlouholetý umělecký vedoucí skupiny Spirituál kvintet PhDr. Jiří Tichota. Ochotně souhlasil se záznamem svých vzpomínek pro projekt Paměť národa a v Praze na Točné tak mohl vzniknout záznam jeho více než dvouhodinového vyprávění.

Kdo by v České republice či na Slovensku neznal písně Spirituál kvintetu? Až se k nám právo vrátí, Žízeň, Kocábka, Poutník a dívka. To jsou názvy namátkou vybraných písní, které v době takzvané normalizace dodávaly citlivým posluchačům naději, optimismus a víru, že se vše špatné v dobré obrátí. V textech spirituálů zazníval vzdor, moudrost prověřená staletími a bylo v nich možné číst mezi řádky. Autorem textů většiny těchto písní je Jiří Tichota a málokdo z tehdejších i dnešních posluchačů tuší, jakými klikatými cestami se ubíral osud jeho rodiny a co má minulý komunistický režim na svědomí v souvislosti s jeho otcem.

O předcích

Mezi předky Jiřího Tichoty, který se narodil v Praze roku 1937, patří prapradědeček a amatérský skladatel Antonín Liehmann. Byl ve Zlonicích prvním učitelem hudby Antonína Dvořáka a zasloužil se o to, aby Dvořákův otec souhlasil se studiem svého syna – budoucího geniálního skladatele – na konzervatoři. V rodině se traduje, že mladý Dvořák měl zájem o Terinku, jednu z Liehmannových dcer, což byla prababička našeho pamětníka.

Příchod na svět

Porod malého Jiřího proběhl na Točné za dramatických okolností. Z chaty tehdy nebylo žádné spojení, a tak ho na svět přivedl otec Ing. Dr. Jiří Tichota, vášnivý kynolog. Co se týká prarodičů, uchoval si pan Tichota vzpomínky na dědečka z otcovy strany, který byl správcem na hospodářství u barokního zámku šlechtického rodu Esterházy ve Pteníně. Stejně jako Jiřího otec i jeho dva strýcové měli pohnuté osudy. Strýc Bohumil byl popraven za heydrichiády a Miroslav byl v 50. letech vězněn komunisty.

Těžký život za války

Druhá světová válka přinesla rodině Tichotových dramatické chvíle, kdy Jiřího otec doslova o vlásek unikl smrti v květnu 1945. Rodina v té době bydlela v Lahovicích v č. p. 21, jelikož otec byl donucen německými úřady pracovat v nedalekém Radotíně (dnes jde o části Prahy). Tichotovi v té době zažili domovní prohlídku, při níž esesáci naštěstí nenašli otcovu loveckou pušku zahrabanou kdesi ve sklepě.

Válečné události, které Jiří prožíval jako čerstvý školák, se staly přirozenou součástí jeho života. Z té doby si vybavuje pohled na ustupující německé vojenské kolony a čím dál častější nálety takzvaných kotlářů, letadel, která střílela na železniční tratě a lokomotivy. Jak se blížil konec války, nebezpečí vzrůstalo a dětem byla zakázána docházka do obecné školy. „Chodili jsme tedy několik týdnů domů k paní doktorce Vančurové na náhradní vyučování, což byla vdova po spisovateli Vančurovi,“ říká Jiří Tichota. Smutnou vzpomínku má na den, kdy v Lahovicích zůstal stát vlakový transport převážející vězně. Německá posádka od vlaku utekla, vězňům se podařilo dostat se z vagonů ven, ale nikdo z lahovických občanů jim neposkytl žádnou pomoc.

Lahovický případ

V noci z 8. na 9. května byli v Lahovicích esesáky popraveni všichni muži jako odveta za stavbu barikády na lahovickém mostě přes Berounku. Otci se ten den podařilo utéci přes Zbraslav na Točnou a tím si zachránil život. Cestou prý narazil na skupinu vlasovců, kteří po něm stříleli. Lahovice byly ostřelovány a jeden tank zasáhl dům, kde Tichotovi bydleli. Přestěhovali se tedy do Prahy do Pařížské ulice číslo 17 do domu s klavírem a malého Jiřího začala přitahovat hudba. Vybrnkával si jednoduché skladby, ale zejména u otce nenašel pro tuto svoji zálibu pochopení. „Otec s tím zásadně nesouhlasil. Řekl, že klavír musí z domu, že by mne to odvádělo od učení,“ říká.

Nastala doba temna

Přišla poválečná 50. léta a rodinu čekalo nejtěžší období. Komunistický režim se mstil za svoji neschopnost na schopných a pracovitých lidech, což postihlo i Jiřího otce, který v té době pracoval ve státním podniku pro export zvěře do zahraničí. Byl zatčen a obviněn ze sabotáže. Důvodem byl neúspěšný velkochov koroptví. „Jednou nepřišel z práce domů. Nic jsme se nedozvěděli, v práci řekli, že nevědí, co s ním je. Takže půl roku celá naše rodina nevěděla, co se stalo.“ Teprve po půl roce se mamince podařilo zjistit, že otec byl zatčen a uvězněn ve věznici v Řepích. „Využil jsem té doby, kdy nebyl tatínek doma a byl ve vězení, a z maminky jsem vyloudil kytaru,“ říká Jiří Tichota a dodává: „Jednou za dva měsíce jsme mohli otce ve vězení navštívit, ale naskytl se nám vždy neradostný pohled. Byla tam velká drátěná síť, klec skoro až ke stropu, a otec v pruhovaném oblečení byl uprostřed té klece.“

Tři roky prožil otec bez jakéhokoliv procesu ve vězení. Nikdy nebyl odsouzen a propuštěn byl až na amnestii po úmrtí sovětského vůdce Stalina v roce 1953. Veškeré pokusy o jeho propuštění před touto amnestií byly marné. „Mezi těmi hajzly byly kreatury, které na vězně dohlížely. Byl tam jeden z dohlížečů, který přišel za mojí maminkou a řekl jí, že tátu může dostat ven, ale že to bude stát prachy. Máma samozřejmě řekla, že udělá všechno proto, aby ho z vězení dostala. Přišel tedy k nám domů, začal si vybírat obrazy, drahé knihy, všechny šperky, dokonce jí nabízel, že se někde sejdou. Všechno si odnesl a víckrát jsme o něm neslyšeli. Samozřejmě, že ve prospěch otce nehnul ani prstem,“ říká pan Tichota.

Statečné prodavačky v Bílé labuti

V době věznění otce se rodina dostala do existenčních problémů. „Nedostávali jsme ani korunu, maminka neměla žádný plat. Řešila to tím, že háčkovala rukavice a v Bílé labuti je prodávala. Postávala tam s nimi někde při stěně,“ říká Jiří Tichota a s dojetím vzpomíná na soucitné prodavačky, které velice riskovaly, když mamince nabídly pomoc. Rukavičky zařadily mezi ostatní zboží a prodávaly je zákazníkům. Toto trvalo více než dva roky. Jeden z důkazů, že i v 50. letech žili stateční lidé, kteří dokázali pro dobrou věc riskovat.

Otec spolupracovníkem StB a jeho smrt

Vězení a následné perzekuce otce zlomily a na rodinu dolehly další těžké chvíle. Když se jednou nevrátil ze zaměstnání, jel ho syn Jiří hledat na Točnou. Bohužel bylo pozdě. Otce, který spáchal sebevraždu, nalezl s dopisem na rozloučenou. Další oběť zločinného komunistického režimu. Jiřímu došlo až později, že otce ve vězení donutila Státní bezpečnost ke spolupráci, v roce 1961 neunesl tíhu svědomí a ve zmíněném dopise na rozloučenou vysvětlil rodině své důvody dobrovolného odchodu ze světa. Maminka Aloisie zemřela o dva roky později v roce 1963.

Nástup na VŠCHT a na vojnu

Jiří v roce 1955 nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou na Praze 6. Ve druhém ročníku se naučil hrát obstojně na kytaru, koncertoval a účastnil se i celostátních soutěží. Muzika ho stále více přitahovala, rozhodl se tedy přestoupit na studium muzikologie. Oznámil ukončení studia na VŠCHT, než si však stihl vyřídit veškeré formality, dostal na přelomu let 1957/1958 povolávací rozkaz na vojnu k pohraničníkům. Jako politicky nespolehlivý ovšem nenastoupil na ostrahu hranic, ale k ženijní četě. Pomáhal bourat domy v pohraničním pásu, zakládal takzvané orné pásy. „Aby byly vidět otisky nohou, tak se kolem hraničního plotu jemně rozorala půda, sebraly se všechny kamínky, aby bylo vidět, kdyby se někdo v tomto prostoru pohyboval,“ vysvětluje pamětník.

O zlatých ručičkách vojína Tichoty

Co by to bylo za socialistickou armádu, kdyby se neúčastnila armádních soutěží tvořivosti mládeže? Jiří byl vyslán do první linie a s kytarou a Dvořákovým koncertem e-moll tuto soutěž vyhrál. K tomu pamětník dodává s úsměvem: „Ti blbci pak napsali, že zlaté ručičky vojína Tichoty dokáží na kytaře malé zázraky. To jsem si potom ale vyžral. Byl jsem sice vyznamenaný, politruk měl radost, ale dostal jsem se do rukou zpátky těm blbečkům, co nás s prominutím jebali. První, co bylo, jsem slyšel, že vojín Tichota vezme do ruky krumpáč a ukáže nám, co jeho zlaté ručičky dokáží s krumpáčem.“ Brzy za ním přišel velitel a požádal ho, aby založil nějaké umělecké těleso. Vznikla tak kapela, která po dalším půl roce opět vyhrála na soutěži tvořivosti mládeže.

Přišel čas spirituálů

A kdy se Jiří Tichota poprvé setkal se spirituály? V roce 1952 chodila rodina Tichotova každou neděli do kostela svatého Salvátora, kam jednou zavítala černošská operní společnost. Poprvé vidět černochy a slyšet, jak zpívají, to byl pro malého Jiřího silný zážitek. Tehdy nebyla žádná dostupná záznamová zařízení, a tak si s kamarádem dělal notový záznam. Později po návratu z vojny – po roce 1960 – ho navštívil spolužák Ivo Mach a v rámci Vysokoškolského uměleckého souboru navrhl založení skupiny, která bude zpívat černošské spirituály. Zprvu byl Jiří k tomuto nápadu skeptický a kamarádovi řekl: „V Praze budeme dělat černošské spirituály? To je jako kdyby si černoši koupili dudy, bobrovku čepici, žluté kalhoty a na Manhattanu začali provozovat jihočeský folklor. Co je to za pitomost?“

Později ale zjistil, že vedle tehdejších tzv. pokrokových písní, častušek a korejských ukolébavek, měla tato muzika neskutečně velký ohlas. Následovaly dva roky hraní, přišla nabídka od Divadla Na Zábradlí a kapela se stávala známější a dostávala se do povědomí posluchačů. „Velice jsem uvítal to, že jsme mohli zpívat spirituály z důvodu falešné přetvářky režimu, který se snažil vzbuzovat mezinárodní sympatie tím, že bude vystupovat jako ochránce utiskovaných, chudých a nebohých. Mohli jsme ústy černochů říci za sebe věci, které bychom nikdy veřejně říci nemohli,“ vzpomíná Jiří Tichota.

Nástup normalizace a příchod Karla Zicha

V období kolem roku 1968 mnoho lidí z Československa emigrovalo a rozloučilo se nadobro s komunistickým režimem. Toho využili i dva členové Spirituál kvintetu a zůstali v zahraničí. Rok po srpnu 1968 probíhala na fakultách velká studentská stávka proti okupaci a nastupující normalizaci. Jiří Tichota již jako pedagog trávil se studenty s kytarou v ruce noční čas stávky. „Jeden student si tam ode mne půjčil kytaru, a jak začal zpívat a hrát, hned jsem věděl, že to je boží talent. Jmenoval se Karel Zich a studoval tam psychologii.“ Spirituál kvintet se tedy doplnil o další chybějící členy a začal opět v plné síle koncertovat. Nastala však zvláštní doba, kdy bylo udavačům nejrůznějšího druhu dopřáváno sluchu. To pocítil i Jiří, když na Spirituál po jednom z koncertů k výročí upálení Jana Palacha přišlo udání. K tomuto dodává: „Bylo to za píseň Jednou budem dál. Dostali jsme tehdy půlroční absolutní zákaz činnosti, nikde jsme nesměli hrát.“

Podpis anticharty

Je jedna věc, která Jiřího Tichotu mrzí dodnes a kterou považuje za své velké selhání. Na fakultě, kde v roce 1977 pracoval, byli zaměstnanci nuceni vyjádřit svůj postoj k dokumentu Charta 77. „Já jsem se tam pokusil o malou vzpouru. Nevěděl jsem, o čem se v tom dokumentu Charty píše. Jen jsme věděli, že někdo něco napsal, a my jsme měli proti tomu protestovat. Řekl jsem, že nic podepisovat nebudu, dokud si to nepřečtu. Bylo mi řečeno, že jsem se tímto rozhodl opustit naši fakultu. Všichni mí kolegové mne přesvědčovali, ať podepíši, a já se nechal přesvědčit. Dodnes se za to stydím,“ říká Jiří Tichota a dodává: „Tím pádem já vím, že kdo zůstal na fakultách, ve vědeckých funkcích, v České filharmonii, v Národním divadle a podobně, tak každý musel podepsat to, že nesouhlasí s Chartou 77.“

Jak chtěli oběsit soudruha Fojtíka

V době normalizace dostala skupina Spirituál kvintet celkem osm zákazů, z toho jeden celostátní. Nejkurióznějším udáním bylo to, které tvrdilo, že skupina požadovala oběšení tehdejšího soudruha a člena ÚV KSČ Jana Fojtíka. „Důvodem bylo zpívání písně o synu fojta, což byl na Moravě starosta. V té písni starostův synek ukradl koně a oni ho za to pověsili. Soudruzi ale tvrdili, že syn malého fojta je fojtík,“ líčí s úsměvem pan Tichota. V době normalizace se setkal i s opačným přístupem některých úředníků, kdy ho sekretářka z ÚV KSČ před udáním dokonce přijela osobně varovat, aby se na vyšetřování mohl připravit. „Vždycky se našel někdo, kdo nám chtěl pomoci.“

Nabídky k emigraci

Do života Jiřího Tichoty též zasáhla rodina jeho budoucí druhé ženy Zdeny Toskové. Tchán Vladimír po roce 1968 emigroval a manželům Tichotovým několikrát nabídl možnost emigrace. Tuto možnost zvažovali a projednávali při setkáních s ním na dovolených v Maďarsku, Jugoslávii a jednou též v Belgii. Nabídka to byla lákavá, ale manželé Tichotovi ji nevyužili. Chtěli zůstat v Československu.

Výslechy v Olšanské

Než přišel rok 1989 a než se do naší republiky vrátila svoboda a demokracie, zažil Jiří Tichota mnoho nepříjemných chvil při předvoláních na vyšetřovnu StB v Olšanské ulici. Týkalo se to zejména kontaktů s některými členy disentu, jakými byli například bratři Havlové, s nimiž se znal z doby skautování. Ze strany StB padaly i nabídky ke spolupráci, kterou však rezolutně odmítal. Předložili mu dokonce k podpisu závazek ke spolupráci, podle svých slov však reagoval takto: „Začal jsem tam řvát, že žádnou spolupráci dělat nebudu, že jsem jim to již řekl jasně, že když mne vyhodí z fakulty, že mi to bude jedno. Řekli mi, ať se nerozčiluji, na shledanou a že už se prý neuvidíme.“

Rok 1989 a návrat svobody

Komunistické režimy v okolních zemích se začaly hroutit a do Československa přišel konečně listopad 1989. Vše se zdálo být jako sen. Spirituál kvintet se zúčastnil 23. listopadu demonstrace na Václavském náměstí a z balkonu Melantrichu zazpíval dvěstětisícovému davu lidí. Den poté kapela koncertovala v Německu. „Řítili jsme se po koncertu autem domů jako blázni, abychom stihli další vystoupení a u Roudnice nad Labem jsme dostali smyk, vylétli jsme ze silnice a asi pětkrát jsme se s autem otočili. Naštěstí jsme se Zdeničkou přežili, protože tam v cestě nebyl ani příkop, ani strom.“ Časté byly kontakty s prezidentem Václavem Havlem, který Jiřího Tichotu a Spirituál zval na různé prestižní akce. Měli tak například možnost hrát americkým prezidentům Bushovi a Clintonovi při jejich návštěvách v Československu a účastnit se s prezidentem Havlem zájezdu na Velikonoční ostrov.

Co říci na závěr o tichém a skromnému muži, který nás již téměř šest desetiletí provází s kapelou Spirituál kvintet a který do srdcí mnoha lidí vlévá stálou naději, že jednou budem dál? O muži, jenž tuší, kde najít vláhu, která utiší velkou žízeň? Snad jen pár jeho citátů, dobře vystihujících jeho životní postoje:

Naše situace v Čechách se podobá tomu slavnému útěku židovského národa z egyptského otroctví.“

Lidé rádi o svobodě mluví, ale neradi slyší o tom, že svoboda není zadarmo, že pro ni musí něco obětovat.“

Jsem nadšený z toho, že jsem se já a moje děti dožili toho, že máme svůj osud ve vlastních rukách.“

Jak žít slušně a skromně, to nám dávají najevo náboženství.“

Člověk si musí být vědom toho, že není na světě sám.“

„Za největší nebezpečí pro lidstvo považuji hloupost, přeceňování sama sebe a neochotu přiznávat ostatním stejná práva, jaká vyžaduji sám pro sebe.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)