Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Tesař (* 1933)

Aby se neřeklo, museli z dědiny někoho zavřít

  • narozen 30. dubna 1933 v obci Přeskače na Znojemsku

  • pamatuje válečné dění i příjezd osvoboditelů do Přeskačí

  • v polovině 50. let absolvoval vojenský výcvik v Olomouci

  • účastnil se 1. celostátní spartakiády v roce 1955

  • ve druhé polovině 50. let rodinu zasáhla kolektivizace zemědělství

  • pracoval v tamním JZD

Narodil se, vyrůstal a posléze i pracoval v Přeskačích na Znojemsku. Malá vesnička o několika číslech popisných ustála 20. století do jisté míry stranou válečného násilí i následného komunistického bezpráví. Vyjma kolektivizace zemědělství se zkrátka v obci – dle vyprávění – žilo tak nějak „mimorežimně“. „Tady byli akorát asi tři nebo čtyři komunisti, tady jich moc nebylo. A ti neublížili, ti spíš pomohli. […] Zavření byli myslím dva, nebo jenom jeden? Možná jenom jeden a na krátkou dobu. Aby se neřeklo, tak museli z dědiny někoho zavřít. V Přeskačích – nemůžu si naříkat,“ vzpomíná Antonín Tesař.

Sepsal to a šel

Antonín Tesař se narodil 30. dubna 1933 v obci Přeskače na Znojemsku. Oba rodiče, Kristýna a František, se živili zemědělstvím. Sovovi vlastnili hospodářství s osmi hektary polností. Na něm Antonín se svými třemi sestrami – Marií, Františkou a Annou – vyrůstal. „Jako malí jsme si hrávali s balonem, učili jsme se jezdit na kole a tak.“ V roce 1939 pamětník nastoupil do první třídy přeskačské základní školy. Během válečných let pak přestoupil do měšťanky v nedaleké obci Višňové. „To bejvalo veselo, jak se chodívalo – lesem, všechno možné. Cesta byla dlouhá.“ [smích] Pod nadvládou Třetí říše se musel ve škole učit německy, rodiče zase museli povinně odevzdávat dodávky.

„To bylo na všechno – na maso, na obilí… To předepisovali. A vozilo se to do sousední dědiny do skladu,“ vzpomíná Antonín na plnění protektorátního nařízení. Čas od času k nim „zavítal“ na hospodářství kontrolor. „Chodili na kontroly a počítal se dobytek. Přišel, prohlídl ty objekty, kolik toho dobytku je, sepsal to a šel.“ I přes tyto komplikace doma za války výraznější nouzi nepociťovali. Přeskače byly a v dnešních dnech stále jsou poměrně malou vesničkou a za války podle vzpomínek nedošlo k jakýmkoliv násilným incidentům nebo odbojovým akcím. V obci údajně nebydleli žádní Židé a – byť leží nedaleko hranic Sudet – ani Němci.

S něčím pohli a ono to bouchlo. Ani nestačili utíkat

Sestřenice Marie Papoušková byla během válečných let totálně nasazena v mnichovské továrně. „Ta byla v Reichu. A když je bombardovali, tak museli utéct do krytů. To běhali každou chvilku. Houkaly sirény, měli poplach. Pro válku něco montovali, oni sami ani nevěděli co. Dělali takové nějaké kousky, a co z toho bylo, to se nedozvěděli.“ Koncem války se bombardovalo i na Znojemsku a sousedním Třebíčsku. „Letadla létala – piloti proletěli, pustili to a pryč.“ Přeskačím se nálety naštěstí vyhnuly. „V Medlicích bombardovali, v Tavíkovicích, v Přešovicích. Tam se bombardovalo. I v Hrotovicích, ale to už je všechno dál. Tady ne. To vždycky hodili jednu bombu do dědiny a pryč.“

Přesto bylo zapotřebí přebývat na co nejbezpečnějších místech. „Byli jsme ve sklepě, měli jsme úkryty ve sklepě. Byli jsme malí, ale pamatuju si to. Měli jsme tam i postele, všechno bylo tam. […] Lezli jsme do sklepa okýnkem. Dveře byly schované a otec vždycky narovnal křidlicu. Takže o tom okýnku nikdo nevěděl a o dveřích taky ne. Takže to nikdo nenašel.“ Ke konečné fázi války se váže i následující vzpomínka: „Když Němci ustupovali, tak tady měli tank se střelivem a ten zapálili. Chlapi byli zvědaví. […] Němci zakázali, aby tam chlapi chodili, ale chlapi tam šli, s něčím pohli a ono to bouchlo. Ani nestačili utíkat. Náhodou se žádnému nic nestalo, ale lítalo to daleko. Já myslím, že i dvě stě tři sta metrů to letělo. A hadry tam byly, chlapi to potom rozebrali, hadry a střevíce.“ 

Nezbyl vůbec nikdo

Jak probíhalo osvobození obce? „Auta nebyly, jenom koně. Jelo kolik párů koní a s těma se stěhovali. Aji sedlákům brali, sedláci museli dát koně, protože auta nebyly. Pamatuju, když pak po převratu jeli, tak to byla fronta koní!“ Sovětští osvoboditelé se v Přeskačích nezdržovali a s tamními obyvateli prakticky nepřišli do kontaktu. „To bylo v klidu. Jenom projeli, jeli hned pryč.“ Koncem čtyřicátých let Antonín dokončil školu a poté pracoval na rodinném hospodářství. „Sedlákům dávali vysoký dodávky. Pak malozemědělci založili družstvo a ti velcí sedláci, když už to nemohli utáhnout, ty dodávky, tak to dali do družstva. Někteří byli i zavření nějakou dobu, ale to už nevím. […] Za to, že nesplnili ty dodávky, tak byli určitou dobu zavření. Oni si vždycky nějakou záminku našli.“

Kolektivizace zemědělství rodinu zasáhla v padesátých letech. Vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) předcházel nátlak. „Když založili družstvo, tak ti, co nešli do družstva, tak skutečně družstvo si vzalo [pole], kde se jim líbilo, a zbytek dalo těm, kteří nebyli v družstvu. A pak to tam šlo stejně všechno. […] Taky nám to měnili, ale nebylo to tak zlé. Horší půdu nedali. Někdy byla lepší, někdy horší.“ V JZD nakonec skončili všichni hospodáři z Přeskačí. „Už tam byla většina, tak tam pak vstoupili všichni. Nezbyl pak vůbec nikdo, tak šli všeci.“ V JZD pak pamětník působil až do svého odchodu do důchodu. 

Spartakiáda 1955: Tam jsme se měli!

V polovině padesátých let narukoval Antonín na vojnu do Olomouce. „Měli jsme se dobře, vojna byla dobrá. Něco se mi taky nelíbilo, ale to už tak musí být.“ Se šikanou nebo s ponižováním se na vojně nesetkal. „To u nás v kasárnách nebylo. Jezdili jsme na Libavou, nikdo nepřišel o život. Měl jsem se na vojně dobře, bylo to dobrý, protože co jsem projel, to bych nikdy jinak neprojel.“ V rámci vojenského výcviku se pamětník účastnil i 1. celostátní spartakiády v roce 1955. Té předcházela dlouhá průprava. „To se cvičilo v kasárnách. A pak se to v Praze dalo dohromady. To byl dobrej život, vzpomínka dobrá.“ 

Do Prahy pak rekruti jeli hromadným vlakem. „To nebyly normální vlaky. To byly nákladní nebo dobytčí. Seděli jsme tam po zemi, ale bylo to dobré.“ Spartakiádu pamětník vnímal jako příjemné zpestření vojenského výcviku. „Tam jsme se měli! Tam bylo jídlo, všechno… Tam bylo dobře. Kolikrát jsme šli cvičit a pršelo. Ale dostali jsme teplý čaj a jídlo. Strava a takové, to bylo dobré. […] Postavili takový dřevěný boudy a v tom jsme bydleli.“ Po návratu z vojny, v roce 1959, se Antonín Tesař oženil. Manželka Marie pocházela rovněž z Přeskačí a stejně jako on pracovala v JZD. Společně vychovali tři děti – Marii, Vladimíra a Miluši.

Aby se neřeklo

V Přeskačích Antonín prožil i listopadový pád režimu. Nutno dodat, že za celou dobu vlády jedné strany se pamětník nikdy nestal její součástí. Vstup do KSČ po něm nikdo nevyžadoval. „To bylo v klidu. Kdo chtěl, tak šel, kdo nechtěl, tak nešel. Násilím to nedělali. Tady byli akorát asi tři nebo čtyři komunisti, tady jich moc nebylo. A ti neublížili, ti spíš pomohli. […] Vzpomínám si, že chtěli někoho vystěhovat a chtěli, aby to předseda podepsal. A on povídal: ,Ne, když chcete, tak je vystěhujte, ale bez mého podpisu.‘ A nevystěhovali. Všude dokola byli vystěhovaní, jenom v Přeskačích nebyl nikdo vystěhovaný. Záleželo na tom předsedovi. […] Zavření byli myslím dva, nebo jenom jeden? Možná jenom jeden a na krátkou dobu. Aby se neřeklo, tak museli z dědiny někoho zavřít. V Přeskačích – nemůžu si naříkat,“ shrnuje na závěr Antonín Tesař.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)