Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Karel Tejkal (* 1937)

• narozen 11. 10. 1937 v Praze

• maturita na jedenáctileté střední škole v roce 1956

• studium bohemistiky a žurnalistiky na FF UK v Praze

• vojenská služba 1961-1963 v Litoměřicích, sledování armád NATO

• vstup do KSČ v roce 1962

• práce ve zpravodajské redakci ČsRo

• práce ve sportovní redakci rozhlasu

• účast na protiokupačním vysílání v srpnu 1968

• vyloučení z KSČ

• působení v rozhlase i v letech normalizace

• v roce 1976 dobrovolný odchod kvůli tlaku na větší politické zapojení

• práce ve Sportpropagu - zásadní podíl na úspěchu akce Buď fit!

• po roce 1989 návrat do rozhlasu, vedoucí sportovní redakce, šéfredaktor stanice Československo

• vedoucí pořadu Dobré jitro

• odchod z rozhlasu pod tlakem nového vedení ředitele Vlastimila Ježka

• spolupracovník časopisu Vital

• nositel Ceny Ferdinanda Peroutky

„Už jako dítě jsem chtěl být Laufer,“ říká rozhlasový veterán Karel Tejkal. Tatínkovo rádio, které stávalo na okně dejvického bytu jeho rodičů ve dnech Pražského povstání a ohlašovalo kolemjdoucím, jak se vyvíjí situace, bylo pro Karla Tejkala zdrojem nejednoho sportovního zážitku. Přenosy Josefa Laufera ho uhranuly do té míry, že když chodil s kluky na fotbal, zůstával stát stranou, a zatímco ostatní křičeli s davem, on si pro sebe něco tiše drmolil. Zkoušel slovy popisovat hru na trávníku, jako by mluvil do mikrofonu...

Po maturitě se rozhodl jít studovat novinařinu. Nejen sport, ale i politika ho začaly zajímat už ve školních letech. Vzpomíná, že jako dítě četl noviny, a když v září roku 1948 zemřel prezident Beneš, jedenáctiletý Karel Tejkal sedl a napsal životopis Benešův a Masarykův. „Pod dojmem jeho úmrtí jsem napsal životopis Beneše a Masaryka. Nevím, kde jsem k tomu přišel. Kamarádův tatínek, kterému jsem se svěřil, mi nabídl, že mi rukopis přepíše na stroji. To už přitom nebyla bezpečná doba, za daleko menší blbosti byly velké tresty. Už jsem to pak neviděl, ale ten text prý někde do dneška leží. Jsem zvědav, co jsem to tenkrát spáchal,“ podivuje se nad svým mladickým opusem Karel Tejkal. Byl to jednak výraz spontánního směřování k novinařině a také nedůvěry ke komunistům. „Nevím proč, ale nevěřil jsem tomu režimu, i když marně hledám zdroj té nedůvěry. Možná to bylo proměnou časopisu Vpřed, kde málem Rychlé šípy začaly chodit na brigádu. Zdálo se nám, že to směřuje špatným směrem.“

Na škole učil František Gel

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval žurnalistiku a bohemistiku, se setkal s pedagogem a tehdy již známým rozhlasovým reportérem Františkem Feiglem, který používal pseudonym František Gel. V rozhlase působil už před válkou, svým studentům uváděl třeba špatný osobní příklad, kdy při úmrtí prezidenta Masaryka zaspal a neohlásil informaci dostatečně včas. „Novinář musí být vždycky v psychické i tělesné kondici!“ říkal prý Gel studentům.

Pro pamětníka mělo toto setkání osudový význam. Svěřil se Gelovi se svou touhou po rozhlase a ten ho okamžitě doporučil do sportovní redakce. „Řekl mi: ‚Zajdeš do vrátnice, zavoláš na linku 326 do sportovní redakce a oni si pro tebe přijdou.‘ Tam to bylo tak, že sám člověk do rozhlasu nemohl. Hosta si někdo musel přivést. Přišla pro mě sekretářka paní Čechová. S posvátnou úctou jsem s ní jel páternosterem... Redakci vedl dělnický kádr Jaroslav Beneš, původně kominík, ale charakterní člověk. Fanatik sportu. Tomu stačilo říct Sparta – Slavia v říjnu 1936 a on věděl sestavy a branky. Tak mě tam posadili a čekal jsem, co bude. A nejdřív nic. A pak se mě někomu zželelo a přinesl mi šanon s dopisy od posluchačů, abych je četl... Později jsem pochopil, že se to tak s nováčky dělává.“ Za provozu redakce se začal učit psát a mluvit s ohledem na mikrofon a zapojoval se do práce redakce. Chtěl v rozhlase pracovat na plný úvazek, ale ve sportovní redakci nebylo volné místo, proto se v roce 1960 nechal zaměstnat v redakci zpravodajství. Zůstal tu sedm let.

Mezitím dál studoval, a protože tehdy neexistovala vojenská příprava na VŠ, musel před dokončením školy, v roce 1961, odejít na dva roky na vojnu. Sloužil v rotě vysokoškoláků v Litoměřicích. Jejich úkolem byl odposlech armád NATO. Na kvalitních rádiových přijímačích značky Lambda poslouchali hlášení a dešifrovali je. Někteří zvlášť ladili morseovku. „Oni určitě věděli, že je odposloucháváme, já bych dokonce řekl, že tam byla řada falešných hlášení a že z toho naši vyvozovali naprosto nesmyslné závěry,“ soudí pamětník. Vojna to prý ale jinak byla idylická. Ztratil tam sice spoustu času, ale zato získal řadu přátel na celý život.

A ještě v něčem byla vojna důležitá pro jeho další život. Po roce služby se rozhodl vstoupit do KSČ. Za normálních okolností v rozhlase by ho prý nevzali, ale na vojně platila jiná pravidla. „Dneska se to někomu těžko chápe, ale doba byla taková, že býti redaktorem rádia a býti plnohodnotný znamenalo být členem strany. Porady spočívaly v tom, že kdo nebyl členem, nemohl se jich účastnit. Nikdo tenkrát nevěděl, jak se události budou dál vyvíjet. Srpnová okupace byla daleko, Havlův převrat byl daleko. Mně to v té době nepřipadalo nemravné.“ Když se vrátil z vojny do rozhlasu, ověřil si, že mít „rudou knížku“ je opravdu svým způsobem užitečné. Jako pracovník pověřený stranickým vzděláváním mohl například zvát do rozhlasu na semináře odborníky podle svého uvážení a mezi nimi i specialisty na kybernetiku, informatiku a další vědy, které byly ještě nedávno tabu. Pod vlivem těchto zážitků napsal svoji diplomovou práci o teorii zpravodajství. Diplomka uspěla, dostalo se jí ocenění a studijní oddělení ČsRo ji vydalo jako rozmnoženinu pro potřeby pracovníků rozhlasu.

V té době se vyznamenal i jako rozhlasový zpravodaj. Jako první v Evropě prý 22. listopadu 1963 odvysílal zprávu o atentátu na Kennedyho. „Přijdu v sedm na noční službu a čtu v AFP, že byl spáchán atentát. Teoreticky jsem měl počkat na Četku, Četka měla počkat na TASS a vedoucí směny měl dohodnout s vedením, co udělají. Ale ve mně se něco hnulo, vzal jsem tu zprávu a šel jsem do hlasatelny za inspektorkou, která řídila vysílání, a říkám: ‚Co tam teď máš?‘ – ‚Koncert.‘ – ‚Jak dlouhej?‘ – ‚Za pět minut končí.‘ – ‚Tak za pět minut oznámíme Kennedyho.‘ Byla to zpráva, že byl spáchán atentát na Kennedyho a převezli ho do nemocnice. Karel Kyncl v té době četl v dálnopisu totéž, co já. Zatímco on volal řediteli rozhlasu Hoffmannovi, co s tím, my tady jsme zprávu odvysílali a byli jsme první v Evropě.“ Ačkoliv to fakticky znamenalo, že pamětník obešel všechny pečlivě hlídané systémy kontroly, nebyl kupodivu nijak za svůj čin potrestán, naopak dostal nabídku přejít do zahraničně-zpravodajské redakce. Na to si ale netroufal a dál čekal na svoji sportovní redakci.

Ze zpravodajství do vysněného sportu se dostal až v roce 1967. Redakci tehdy vedl Josef Malý, přezdívaný kolegy Pipek. „My jsme kvůli němu do redakce chodili, i když jsme vůbec nemuseli. Měli jsme ho prostě rádi jako člověka. On všechny naše pořady poslouchal a uměl je vždycky zajímavě rozebrat.“ K redakčním kolegům patřili Karel Malina, Stanislav Sigmund, Zdeněk Sucharda, Eva Škutinová a další. Karel Tejkal už ale viděl dál než jenom do sportu.

Studio střední Čechy v Řeznické ulici

V roce 1968 dostal například za úkol komentovat přímý přenos z mezistátní politické návštěvy rumunského prezidenta Ceausesca. Bylo to jen pár dní před vojenskou okupací Varšavské smlouvy. Na letišti se rozloučení zúčastnil i tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček. Při dlouhém čekání Karel Tejkal hledal námět a napadlo ho oslovit Dubčeka. Kolega mu to rozmlouval, že taková věc se musí předem schválit, ale pamětník se rozhodl improvizovat. „ ‚Čest práci, soudruhu tajemníku, vysíláme přímý přenos Československého rozhlasu, tak jaká ta návštěva byla, k čemu byla dobrá?‘ A on začal šíleně blekotat. Dubček nebyl nikdy rétor, ale teď mluvil příšerně. A jéje, říkal jsem si, je unavený a už těch řečí má plné zuby, tak to odlehčím, a protože fandil Trenčínu, tak jsem se zeptal: ‚A co v neděli, pojedete do Trenčína na ligu?‘ A on začal blekotat ještě hůř. Tak jsem to ukončil. A později jsem se dozvěděl, že když všichni odjeli a odletěli, on sedl do speciálu do Komárna, kde mu János Kádár oznámil, že do Československa přijedou tanky.“ Dubček tehdy věděl, že situace je vážná, a byl duchem nepřítomný. Proto mluvil tak špatně.

A brzy k tomu opravdu došlo. Den po invazi, 22. srpna, se Karel Tejkal vydal na místo, které mu kolegové označili – na Karlovo náměstí v Praze. Tam už ho čekal kolega a odvedl ho do Řeznické ulice, kde tehdy měla televize svoje natáčecí studio. V něm zřídili rozhlasoví pracovníci jedno z náhradních vysílacích pracovišť, z kterých se vysílalo v době, kdy hlavní rozhlasovou budovu na Vinohradské třídě obsadili vojáci. „My jsme byli Studio střední Čechy a naší znělkou byl motiv z písně Ktož jsú boží bojovníci. Kromě mě tam byl ještě Karel Malina, Věra Šťovíčková a Čestmír Suchý.“ Studio vydrželo několik dní, vysílalo vzkazy, informace a hudbu. V neděli 25. srpna v poledne se redaktoři dokonce pokusili na koleně vytvořit obvyklý rozhlasový program, jako by se vůbec nic nedělo, jako by v ulicích Prahy nestály tanky. Okupanti studio nenašli. Ale pamětník je přesvědčen, že kolaboranti o něm museli dobře vědět, ale nechali je dál vysílat, aby se nasbíralo dost důkazů pro pozdější využití.

Když vojáci uvolnili hlavní budovu, vysílání se vrátilo do starých kolejí. Atmosféra ale byla stísněná a vše vyvrcholilo obětí Jana Palacha. Ještě se o ní smělo ve vysílání mluvit, ještě se vysílal přenos z pohřbu, ale všichni podle pamětníka tušili, že to jsou poslední záblesky svobodnějších poměrů.

Od politických prověrek, které následovaly, zachránila Karla Tejkala nemoc. Byl povolán na vojenské cvičení, kde se nakazil žloutenkou, která ho téměř na dva roky vyřadila z plného provozu. V době cvičení byl také zbaven členství v KSČ. Když se vrátil, směl v rozhlase zůstat, ale pouze ve sportovní redakci v pozici běžného redaktora. Na několik let měl pokoj. V roce 1976 se ale vedoucí rozhodl více ho politicky zapojit. Měl moderovat Dobré jitro a dát přitom otevřeně najevo svůj souhlasný politický postoj. Karel Tejkal to tehdy odmítl a z rozhlasu odešel.

Jak zůstat fit!

Nějakou dobu hledal práci blízkou novinařině nebo sportu. Vzal místo v podniku Sportpropag, jehož situace byla nevalná a hrozila krachem. Karel Tejkal ale využil příležitosti a zapojil se do organizování celonárodní kampaně spontánní tělovýchovy Buď fit! Podle vzoru ze zahraničí šlo o to, vyprovokovat jednotlivce a rodiny, aby dbali na pohyb a zdravý životní styl. V Československu existoval systém organizované tělovýchovy, tohle však bylo něco docela jiného. Lidé nemuseli nic vykazovat, nikam se registrovat, nemuseli plnit odznaky zdatnosti se srpem a kladivem na průkazce, bylo pouze na jejich svobodné vůli, jak se postarají o svou tělesnou kondici.

Akce začala sbírat postupně jeden úspěch za druhým a rozrůstala se. Karel Tejkal přicházel s novými herními a soutěžními prvky, využíval své kontakty z rozhlasu a novin, média psala a vysílala o soutěži 12 x 12, o plavecké štafetě měst, o Kufrování s Dominem a podobně. Předsedovi mezinárodního olympijského výboru Juanu Antoniovi Samaranchovi mohl při jeho návštěvě v Praze hrdě ukázat výpravnou publikaci o akci Buď fit!

Karle, vylez!

Karel Tejkal stále načerno psal do novin, musel se ale nechat pokrývat jmény přátel. Tajně chodil i do rozhlasu režírovat publicistické pořady, ale jeho jméno nesmělo být uvedeno v titulcích. V říjnu 1989 se zúčastnil zájezdu do Moskvy a tady utrpěl kuriózní úraz v Mauzoleu V. I. Lenina. V tichém šeru u lože revolucionáře se ohlédl, zakopl na schodech a vážně si pohmoždil páteř. Tak se stalo, že po návratu musel vyhledat zdravotní ošetření, chvíli bolest přemáhal a 20. listopadu 1989 skončil v trvalé péči lékařů v nemocnici. Všechno vzrušené dění tedy sledoval pouze zprostředkovaně. Jeho kamarád z vysoké školy, kreslíř a karikaturista Vladimír Jiránek, mu tehdy nakreslil vtip s textem: Karle, vylez, už je po revoluci!

Karel Tejkal se opět vrátil do rozhlasu. „Tam ležely funkce na schodech,“ shrnuje pamětník obrazně tehdejší situaci. „Mohl jsem se stát ředitelem čehokoliv. Ale já jsem trval na tom, že jsem odešel jako redaktor sportovní redakce a jako sportovní redaktor se i vrátím.“ Později přistoupil na to, že povede sportovní redakci, a v roce 1992 souhlasil s pozicí šéfredaktora stanice Praha, když se náhle ze dne na den uvolnilo místo po jeho předchůdci, který neprošel lustrací.

Karla Tejkala v rozhlase čekala ještě jedna důležitá práce. Tak jako v roce 1976 mu byla podruhé nabídnuta práce v Dobrém jitru. Tentokrát ji neodmítl. „Ráno je nejdůležitější čas v životě člověka. Jediný svobodný čas. Člověk je odpočatý a otevřený novým myšlenkám,“ vysvětluje Karel Tejkal. Rozhodl se pojmout Dobré jitro jako klidný autorský pořad s moudrou osobností, která má lidem co říct. Získal ke spolupráci i spisovatele Františka Nepila, kvůli kterému si posluchači dávali budík na čtvrtou hodinu ranní, aby ho mohli poslouchat.

Situace v rozhlase se ale v průběhu 90. let proměnila, změnilo se vedení a stanice se začala ubírat trochu jiným směrem a Karel Tejkal cítil, že už sem tolik nezapadá. Jedním z mnoha projevů změn bylo i zavedení selektoru do hudební dramaturgie, které komplikovalo představu pamětníka o rozhlasové práci jako „rozhovoru člověka s člověkem,“ jak kdysi formuloval smysl rozhlasu spisovatel Zdeněk Jirotka.

Lauferem

Sen stát se Josefem Lauferem se mu nicméně splnil. Byl u mnoha sportovních událostí, sledoval politiku, ovládl rozhlasové řemeslo a dokázal ho zúročit i ve vedoucí pozici. A se svým idolem se mohl i osobně setkat. Setkali se u jednoho mikrofonu a mladý Karel Tejkal kladl zakladateli sportovní rozhlasové žurnalistiky otázky. Ačkoli v pozdějších letech po válce byl mladšími kolegy přehlížen, zůstal autoritou, zakladatelskou osobností. „Nebyl to sporťák, který má místo hlavy kopací míč,“ říká pamětník, „uměl několik jazyků, mohl by dělat zahraniční politiku nebo vnitropolitický komentář a vždycky by to bylo o něčem. Laufer je totéž co rozhlasový profesionál.“