Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Tampier (* 1937)

• narozen 29. listopadu 1937 v obci Jarošovice

• po válce se rodina odstěhovala do Křelovic na Plzeňsku

• po roce 1948 museli odevzdat hospodářství do jednotného zemědělského družstva

• v letech 1956 až 1959 absolvoval vojenské učiliště v Lipníku nad Bečvou

• v letech 1960 až 1967 působil jako velitel roty u výsadkového vojska

• srpnová invaze v létě 1968 jej zastihla na východním Slovensku

• později se stal zástupce náčelníka štábu u 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře

• absolvent Večerní univerzity marxismu-leninismu

• v říjnu 1989 vstoupil do Komunistické strany Československa

• v listopadu ze strany vystoupil

• na vlastní žádost v listopadu 1989 odešel z armády

František Tampier původně neměl ambice stát se vojákem z povolání. Rodiče se po skončení druhé světové války nastěhovali do hospodářství po odsunutých Němcích. Znal tak hlavně dřinu na poli a s postupující kolektivizací zemědělství se situace na venkově ještě zhoršila. Jenže ani práce v kanceláři mu nevyhovovala. Proto když si jej vyhlídla armáda, bez výhrad se k ní přidal.

„Byl jsem kluk pohyblivý, nevydržel bych celý den sedět a psát,“ dodává. Ovšem také v armádě si prošel pořádným dřinou. Vytrval, a tak ve vojenské uniformě setrval přes třicet tři let, ačkoliv jako nestraník čelil obtížným výzvám. Jak ale poznal během svého života, nejenom v armádě, nýbrž také v socialistickém zemědělství a v celé společnosti bylo členství ve straně důležitější než znalosti a zkušenosti.

Davaj časy

František Tampier se narodil 29. listopadu 1937 v osadě Jarošovice, která jsou dnes součástí Týna nad Vltavou. Strávil tam ale pouze jedny narozeniny. Po roce se stěhovali do nedaleké Hostecké Hladné, která ležela na pravém břehu řeky Vltavy. Během války se rodina kvůli práci znovu stěhovala. Nové zázemí tak našli v Předboři u Říčan. „Jako děti jsme odtud viděly, jak bombardují Prahu. Vylezly jsme na stoh a viděly jsme, jak bombardovací svazy letadel to sypou na Prahu. Taky jsme v té vesnici viděly, jak na svahu na kraji lesa bojovali ruští vojáci s Němci. Stáli jsme tam na náspu nad silnicí a okolo nás lítaly kulky. Pan Kramiš potom vyběhl z baráčku a strhal nás z toho náspu dolů, protože jsme vlastně byly v palbě,“ vzpomíná na válečná léta.

Pár dní po přestřelce dorazili sovětští vojáci také do jejich vsi. „Ráno jsem se probudil a dvorem táhl souvislý průvod vozů. Ozbrojení vojáci jeli na vozech nebo šli pěšky. Měli s sebou hovězí dobytek a koně. Auta a kola. Prostě všechno, co se jim hodilo. A to trvalo od deseti hodin do pěti, šesti hodin večer. Přesouvali se pravděpodobně směrem na Prahu,“ vzpomíná na první kontakt s Rudou armádou na jaře 1945.

Blížil se konec války. Sovětští vojáci rádi oslavovali a místní vyměňovali potřebný alkohol za cigarety. Jenže později se ukázalo, že podnapilý stav vojáků mohl vyústit v tragédii. „Jednou jsme se ráno probudili a přijel jeden Rus. Nechal nás nastoupit s celou rodinou a osadníky z baráku. Počítám, že nás bylo asi tak deset. S pistolí nám vyhrožoval. Ukazoval nám ruku, že jsme mu ukradli hodinky. Měl ruku plnou hodinek. Když byl opilý, tak ten druhý Rus mu je odepnul a odnesl je. Naštěstí ten Rus přišel, když on nás tam měl takhle nastoupený a řval na nás, protože chtěl ty hodinky: ‚Davaj časy, davaj časy.‘ Vím, že to takhle mluvil, ale tenkrát jsem to nevěděl. Bylo mi sedm let. Vím ale, že ženský brečely. Byla to dost napjatá situace. Žádná legrace,“ vzpomíná na vyhrocenou situaci. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Táta věděl, že nám hospodářství seberou a udělají z toho kolchozy

Otec Františka Tampiera byl za války totálně nasazený ve Škodových závodech v Plzni. Patrně poloha západočeské metropole byla důvodem, proč se rodina po konci války odstěhovala do pohraničí. Již po několikáté se znovu stěhovali. Tentokrát přijeli do Křelovic u Úněšova na západě Čech. „Přišli jsme tam na jaře, někdy v dubnu 1946. Do podzimu jsme ale bydleli s těmi Němci,“ vypráví. O vesnickou idylku se ovšem nejednalo. Od rána do večera se rodiče museli starat o hospodářství, kde musel také ve volných chvílích vypomáhat. „Takovou dřinu jsem v životě neviděl,“ dodává. Navzdory usilovné práci ale o většinu hospodářství později přišli.

„Při vstupu do JZD sem přišli a táta věděl, že jim to seberou a udělají z toho kolchozy. To už se vědělo. Vím, že tam chodil nějaký předseda, starosta, co byl místní kluk a byl to tátova kamarád. Pořád se o tom bavili, kdy to JZD vezme. A to JZD tam vzali. Všechny statky, dobytek a pole se znárodnilo. Dobrovolně. Lidi měli úplně strach do toho nevstoupit. Vím, že jsem jako dítě tomu moc nerozuměl, ale když ten Hájek přišel a s tím tátou se v kuchyni se bavili, tak vždycky tátovi říkal: ‚Francku, to bude ještě takový a tohle bude ještě‘. Vždycky měl nějaký úkol. Třeba nějakou věc odnesou, nebo něco nepůjde, když nepůjdou [do JZD] nebo nevstoupí do strany. To samé bylo s tou stranou. Museli všichni vstoupit do strany. Vstoupili maminka i táta,“ vzpomíná na situace na venkově.

Většinou hospodářů v Křelovicích dlouho odolávala nátlaku. Jenže se našli také ti, kteří kolektivizaci nadšeně podporovali. „Vytvořila se taková skupina menších hospodářů, kteří měli menší polnosti. Toho využil národní výbor a zfanatizoval je. Byli asi tři nebo čtyři, když založili JZD. Jeden z nich neuměl ani číst a psát… Najednou teda táta musel vzít s mámou tu přihlášku a já jsem ji musel ještě tomu chalupníkovi, Weiner se jmenoval, odnést vyplněnou. Vstoupili tak do JZD a pak začala ta správná dřina.“ 

Rodiče vydělali za měsíc třicet korun

Práce v zemědělství byla vždy náročná, jenže se vstupem do JZD se ocitlo mnoho hospodářů na hranici chudoby. Ve stejné situaci se ocitla také rodina Tampierová. „Rodiče vydělali za měsíc třicet korun. Třicet korun! Bylo třicet haléřů na pracovní jednotku, podle výkonů a výsledků toho družstva. Úroda byla na polích běžná. Když se to ale začalo spojovat, spousta takového, jako bylo hnojení, tak soukromníci, když si hnojili pole, tak výsledky byly pěkné. Když to ale neuměl ten statek, teda JZD, tak ten hnůj ani pořádně nevykydali od těch krav. Na pole to nepřišlo a pole vůbec neplodila.“

Pamětník navíc zmiňuje nechuť lidí odvést kvalitní práci pro JZD. „Jediné živobytí, které měli, bylo ze záhumenků,“ vypráví tak o malých pozemcích, které byly vyčleněny z kolektivního zemědělství pro soukromé hospodaření.

Na zemi dlouho nezůstal

František Tampier navzdory všem překážkám absolvoval v roce 1955 stříbrské gymnázium. Zprvu našel zaměstnání na poště, jenže měl ještě nastoupit na základní vojenskou službu. Na vojně dostal nabídku, zda by se chtěl přihlásit na vojenské učiliště v Lipníku nad Bečvou. Přijal ji a v roce 1959 školu úspěšně absolvoval. Následně byl přiřazen k vojenskému útvaru ve Stříbře, kde se stal velitelem roty u motostřelců. Na zemi ovšem dlouho nezůstal. „Ten rok jsem dokončil u té roty a pak z nás udělali výsadkáře,“ vysvětluje.

Od roku 1960 tak byl přiřazen jako velitel roty u výsadkového vojska. S nášivkou na rameni zobrazující bílý padák se zúčastnil mnoha cvičení a seskoků. Jenže v uniformě výsadkáře zažil také velmi horké chvíle z kraje šedesátých let „Měli jsme pohotovost. Nevím proč, ale asi to udělali Američanům proto, aby jim ukázali sílu,“ vzpomíná na první dny během karibské krize.

„Během berlínské krize jsme měli zasahovat. Tam by se ale jednalo jenom o okrajové části Berlína, ne přímo ve městě. Protože kdyby by bývaly Němci začali nějak utíkat, tak bychom je museli asi hlídat,“ vzpomíná. Ve výsadkářské uniformě sloužil celých sedm let. Potom byl převelen do Popradu, kde stal se náčelníkem Služby pohonných hmot a maziv. Na službu u výsadkového vojska přesto dodnes vzpomíná s velkou radostí. „Bylo to nejslavnější období z mojí vojny,“ dodává. V době jeho přesunu se však pomalu blížilo datum 21. srpna 1968.

Domluvili jsme se, že nebudeme nic dělat

Invaze vojsk Varšavské smlouvy jej zastihla zrovna v uniformě na východním Slovensku. „Najednou nás v noci budí dozorčí, nadporučík Zadražil, a říká: ‚Rusové, Maďaři a Poláci nás obsadili‘. Neuplynulo ani půl dne a už dva ruské tanky byly před námi. Tam byla závora za silnicí a do toho prostoru, kde jsme měli stanový tábor, byl zákaz vjezdu, tak tam stály dva ruské tanky. Za kulomety tanků vojáci. Hlavně namířené na nás. Velitel praporu musel naklusat k těm Rusákům. Domluvili se, že nebudeme vyjíždět a nic dělat,“ vzpomíná na ponuré dopoledne 21. srpna 1968.

Jako jeden z mála mohl opustit tábor, jelikož jezdil pro proviant. Při jedné z vyjížděk pro ovoce do Popradu, kdy  společně s nim jeli sovětští vojáci, se ovšem odehrál velmi vyhrocený konflikt. „Když jsme vyjeli z Popradu, tak kousek za ním kluk, co na tom seděl a stěhoval to ovoce, voják, vzal broskvi a tomu Rusovi ji hodil. Ten Mongol to ale pochopil jako to. Najednou to auto předlítlo před nás, stovkou jelo. Mířili na nás. Vyběhl z toho nějaký gefreiter nebo co to bylo. Svobodník. Měl jsem co dělat, abych mu vysvětlil, že ten voják to po něm nehodil ze msty, ale na jídlo. Vám řeknu, to bylo pěkné poučení.“ Ať už se jednalo o cílenou provokaci nebo o nepochopení, mohla celá situace skončit tragicky, protože jak posléze dodává: „V tom Popradu zastřelili civilisty. Tam byli mrtví.“

Nástup normalizace se nesl ve znamení kádrových čistek, které museli postoupit také všichni vojáci z povolání. František Tampier tehdy nebyl členem komunistické strany a jeho účast na incidentu se sovětskými vojáky mu nedávaly velké vyhlídky pro setrvání v uniformě.

„Představte si ale, že jako nestraník a navíc s příbuznými v Německé spolkové republice jsem to přežil. Nevyhodili mě. Vyhodili ale hodně kluků. Takových čtyři až pět kluků vylítlo. Komunisté se mstili jeden druhému. Nebylo žádné lido-demo. Přežil jsem to a víte proč? Protože když jsme tam byli na tom soustředění, tak tam byl technik nadporučík inženýr Blažek. Furt ráčkoval a zdůrazňoval. Navrhl, abychom se jako důstojníci oblékli do krátkých kalhot a košil a zahájili palbu na ruské tanky, co tam byly a pak utéct přes hory do Rakouska. Na té schůzi jsem vystoupil a řekl jsem, že takovou klukovinu a nápad si může provést jenom on sám, i když jsme víceméně byli na stejné úrovni. Usekl jsem to a vlastně mě to zachránilo, když mě prověřovali,“ vysvětluje.

Do pytle, já jsem vlezl do takové strany

Po kádrových prověrkách se vrátil do Stříbra k 57. motostřeleckého pluku, kde později zastával zástupce náčelníka štábu. Shodou okolností nastoupil na Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Studium ale spíše využíval jako krytí k tomu, jak si udělat volno. Přesvědčeným komunistou nebyl a dlouho odolával nátlaku ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ)

„Pozvali mě na okruh do Tábora na kádrový pohovor. Plukovník, nevím, jak se jmenoval, přitáhl naše hodnocení. Moje a jeho. Bylo to asi šest stran. Moje hodil přede mne a tady hodil jeho. Měl jsem tam modře podtržený, že nejsem člen strany a ostatní bylo červený. On měl všechno ostatní modrý, ale jenom to, že je člen strany, měl červený. A ten, jak to hodil, říká: ‚Podívejte se na to, soudruhu majore. Co s tím uděláme?‘“ Zkušenosti tehdy šly stranou. Stranická loajalita byla přednější.

František Tampier pod nátlakem z velení nakonec vstoupil do strany. Dlouho tam ale nepobyl. „V říjnu 1989 jsem vstoupil do strany, protože mi to dali jako podmínku, když jsem chtěl dělat zástupce pro týl… Byl jsem tam měsíc. Zaplatil jsem měsíční příspěvek čtyři sta korun, což mě teda opravdu štvalo. Říkal jsem si: ‚Do pytle, já jsem vlezl do takové strany. Já vůl. Vydržím to šedesát let a na stará kolena tam lezu kvůli nějaké blbé funkci, kterou jsem vlastně dělal‘.“ 

Komunistickou stranu po revoluci opustil, ale ještě předtím skončila jeho armádní dráha. Důvodem se údajně stali příbuzní v tehdejším západním Německu. Vojenská kontrarozvědka na to dlouhodobě upozorňovala, a tak Františku Tampierovi došla trpělivost. „Veliteli pluku jsem přinesl žádost o odchodu do civilu k datu 30. listopadu 1989. Takže pět dní po revoluci jsem odešel z vojny, protože jsem nemohl sloužit kvůli německým příbuzným.“ 

Nové zaměstnání našel u městských vodáren v Tachově, kde pracoval jako bezpečnostní technik a později jako vedoucí personálního oddělení. Více se také věnoval svým koníčkům. Především chovu slepic a holubů. Dodnes rád zahradničí na své zahrádce ve Stříbře, kde v roce 2021 stále žil.