Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Táborský (* 1928  †︎ 2025)

• Václav Táborský, vlastním jménem Václav Špringl, se narodil 28. září 1928 v Praze

• otec Václav Špringl byl legionář a voják z povolání

• maminka Alla Arkadievna Girškovičová pocházela ze Sibiře

• díky bydlení v Dejvicích byl svědkem mnoha historických událostí či demonstrací

• v letech 1947–1952 studoval režii na FAMU

• působil ve Studiu dokumentárních filmů

• natočil přes 80 dokumentárních filmů

• získal mnohá ocenění, mezi jinými např. dvakrát Zlatého lva na festivalu v Benátkách

• v roce 1968 emigroval do Kanady

• v Kanadě navázal na slibnou filmovou kariéru, působil i jako pedagog

• o svém životě napsal tři autobiografické knihy, kde vystupuje jako Točoman

• založil Nadaci Dagmar a Václava Táborských na podporu talentovaných studentů FAMU

• zemřel 7. srpna 2025

Z pražských Dejvic až do Kanady, z kluka s puškou mezi barikádami až k oceňovanému dokumentaristovi a zakladateli filmové školy. Václav Táborský, vlastním jménem Václav Špringl, prožil život plný zvratů. Narodil se matce, kterou si otec legionář přivedl ze Sibiře. Zažil Mnichov, německou okupaci i Pražské povstání. Po válce vystudoval FAMU, natočil desítky filmů, ale v roce 1968 zastihl jeho rozjetou kariéru příchod okupačních vojsk. Václav Táborský se rozhodl pro radikální změnu a emigroval do Kanady, kde spoluvytvářel základy tamní filmové tvorby. Osud Václava Táborského je odrazem českého divokého 20. století, od hrdinství přes ztráty až k novým začátkům.

Maminku si přivezl otec legionář až ze Sibiře

Václav Táborský přišel na svět jako Václav Špringl 28. září 1928. Jméno dostal podle otce Václava Špringla, který se narodil někdy kolem roku 1896 a pocházel z Březinky od Bělé pod Bezdězem. Otcův otec měl údajně hostinec, prý se oběsil, protože zkrachoval. Pamětníkova babička Alžběta Špringlová žila v bytě na vejminku u hostinského, který se rovněž jmenoval Špringl, což bylo v té době běžné jméno. „Od babičky jsem zdědil svůj smysl pro humor,“ vzpomíná pamětník a přidává historku, jak babička všechny vypekla, když na maškarní přišla přestrojená za těhotnou paní s kočárkem, což v malé vesnické společnosti pochopitelně vzbudilo pozdvižení. 

Matka pamětníka, Alla Arkadievna Girškovičová, se narodila roku 1900 a pocházela z Ruska. Otec se s ní seznámil na Sibiři, pravděpodobně někde u Krasnojarsku, kde se ocitl jako legionář. Otcův životní příběh byl podobný mnoha jiným té doby – chlapec z chudé vesnické rodiny, se základním vzděláním, se nechal naverbovat do rakouské armády. Pak ale zběhl na druhou stranu a dal se k československé jednotce. S českými legiemi jeli potom na východ, přes Vladivostok, Suez, dva roky cestovali, než se dostali někdy v roce 1920 zpátky do Prahy. Pamětníkův otec navíc s mladou ženou. 

Václav Táborský později z rodinných vyprávění vyrozuměl, že rodiče za války spálili všechny matčiny doklady, protože matka byla Židovka. Potvrdili mu to i testy DNA, které mu tak pomohly završit hledání rodinné historie. Ví, že měla sestru v Leningradu, které posílali balíčky potravin, mýdel, sušenek. Po válce už nebylo komu co zasílat, rodina zahynula během obléhání Leningradu. 

S Benešem jsem nesouhlasil už jako dítě

Pamětník Václav Špringl, který později přijal jméno Táborský, se narodil v Praze – Dejvicích, v domě obývaném prakticky výhradně důstojníky armády, což s sebou neslo určitá specifika. Pamětníkův otec zasvětil celý život armádě, do výslužby odcházel s hodností majora. Bydleli jen pár metrů od Vítězného náměstí, takzvaného Kulaťáku. Pamatuje si díky tomu mnohé události, které hýbaly českými dějinami. Jednou z nich byly velké demonstrace v září 1938 kolem mnichovské dohody: „Náměstí bylo plné lidí. Byli nespokojení s tím, jak se prezident a vláda rozhodli. Křičeli: ‚Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně.‘ A pak ještě volali a skandovali: ‚My chceme vojenskou diktaturu.‘ Mysleli tím generála Syrového, doufali, že se bude bojovat.” Jako malého, desetiletého chlapce ho vypjatá atmosféra skutečně pohltila a napsal o ní dokonce báseň. Sarkasticky se v ní vyjadřoval tak, že pan prezident Beneš měl plán, že si vzal aeroplán a odletěl. „Naprosto jsem s Benešovým přístupem nesouhlasil už v deseti letech a to mi zůstalo,“ uzavírá dnes tuto kapitolu československých dějin. Cítil už jako malé dítě, že Češi byli vlastenci, měli svůj nový stát rádi. Byl to jejich stát. To se nezapomíná.

Dětství v Dejvicích

Bydlení v Dejvicích bylo svým způsobem výjimečné. Uvnitř domovního bloku byl např. parčík, kde pořádali různé sportovní soutěže. Zároveň byly Dejvice čtvrť spíše pro honoraci. Ale i tak si ze základní resp. obecné školy pamatuje na několik spolužáků, kteří na tom nebyli sociálně dobře.

„Pamatuji si na spolužáka Macha, to byl malý kluk, syn železničáře. Nikdy s sebou neměl nic k jídlu. Občas jsem se s ním rozdělil,“ vybavuje si pamětník. „Ale jinak v Dejvicích žily spíše dost dobře situované rodiny. Většina mých spolužáků, kteří se mnou přešli na gymnázium, byli synové doktorů, advokátů nebo státních zaměstnanců. Možná v tzv. úřednické kolonii, která byla směrem na západ k tomu našemu gymnáziu, tam žili chudší lidé. Ale obecně v Dejvicích chudoba moc nebyla.”

Za náboženství na dostihy

Jak se otcovo povolání propsalo do výchovy syna? „Otec mi dal disciplínu, někdy k tomu používal rákosku, té jsem se šíleně děsil,“ říká pamětník. „Zato maminka byla shovívavá.“ S rodiči však nijak neřešil kulturu, politickou situaci, vše si musel najít a objevit sám, skrze knihy, debaty se spolužáky. „Otec jako důstojník se politicky vůbec nemohl zaplétat. Vojáci za první republiky nemohli dokonce chodit ani k volbám,“ vysvětluje. „Otec nebyl ani věřící. A maminka neprojevovala, že je Židovka, ale projevovala, že je Ruska, tak mě posílala k pravoslavnému knězi. Chodil jsem tedy na hodiny náboženství, kde mě vzdělával páter Gorazd, který byl později zastřelen za heydrichiády. Ale moc jsem tam nechodil, náboženství jsem nesnášel. Pouštěl jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Chodil jsem raději na dostihy do Chuchle. Když pak byly za války zakázané a nechodili tam diváci, chodili jsme na kopec nad Chuchlí. Matka mi pak říkala: ‚Když půjdeš do kostela, můžeš na dostihy.‘“

Vy pitomci, to jsou nepřátelé

Další historický moment, který si pamatuje, byl 15. březen 1939 – den, kdy do Prahy vstoupila německá vojska. „To byl den, kdy byla strašná vánice. Na jižní straně našeho bloku byla ulice Pod Kaštany, kde byla kasárna. My tam chodili okolo a tam přijeli ti němečtí vojáci, koukali na nás zpoza mříží. A volali na nás, povídali jsme si,“ vykládá pamětník. „A ty vojáčky napadlo, že by si mohli koupit šunku nebo šlehačkové dorty, tak nám dávali peníze a prosili nás, abychom jim je skočili koupit. Pro nás to byla velikánská novinka, my jim to přinesli – šunku, tlačenku nebo čokoládový dort. Večer jsme to řekli rodičům a rodiče nám okamžitě vynadali: ‚Vy pitomci, kam to chodíte? Vždyť to jsou nepřátelé!‘”

Během války byl otec demobilizován, dělal účetního a skladníka. Rodiče poslouchali zahraniční rozhlas. „Pamatuji se dokonce, že před českým vysíláním bylo holandské, a dodnes si pamatuji, jak Holanďani vždycky říkali: ‚Goede nacht en goede moed,‘ což znamenalo ‚Dobrou noc a statečnou mysl,‘“ vypráví Václav Táborský. Vzpomíná na nedostatek jídla, zachraňovala je otcova rodina v Březince, kam se otec občas pro jídlo vypravil. 

Měli jsme pušky a hlad

Na konci války si vzpomíná na bombardování. Byli tehdy ve sklepě, protože byl hlášený nálet, slyšeli, jak padají bomby. „Před námi na západ i na východ jsme pak viděli ty zničené domy, které Američané zbombardovali.“

Při Pražském povstání byl dvakrát málem zastřelen. „Šel jsem ulicí, před námi němečtí důstojníci, my šli za nimi. Všichni jsme zrychlovali krok, pak jsme šli kolem nějakých křovíček, odkud na nás začali střílet. Jeden z těch Němců tam omylem padl. My se obrátili a prchali pryč. Druhý den jsem koukal do jednoho dvora a hledal ostřelovače, a najednou pic, vedle mě kulka ve zdi. Zavřel jsem okno, pak slyším dupat nohy a přiběhli partyzáni. Já jim říkám: ‚Promiňte, to jsem byl já,‘ tak zase odešli.“ Přichomýtl se také k tomu, že mu byla svěřena zbraň a hlídal německé zajatkyně. „Někdy 10. května jsem se rozhodl, že půjdu do Dejvic za spolužáky, a jeden kluk mi řekl, že hledají nějaké lidi, kteří by jim pomohli hlídat školu, ve které bylo uvězněno na dva tisíce Němek. Tak jsme se přihlásili, dostali pušky a hlídali jsme. Jenže hrozně dlouho nás nestřídali a měli jsme hlad, tak asi za dva dny jsme toho nechali.“ Němky byly ostříhané, měly roztrhané oblečení, vozili je na práce na rozebírání barikád. 

Házel do ohně náboje

Po válce prý dostala průchod všechna špatnost a zlé svědomí, které se v některých lidech nashromáždily. Byl toho svědkem například i na brigádě v Krkonoších, kam krátce po válce jeli vypomáhat se senem. „Brigáda v Krkonoších, na Lahrových Boudách, spali jsme ve stodole. Organizoval to místní starosta, který střílel kolem sebe a do ohně házel náboje, aby to bouchalo. Jednou přitáhl Němce, nějakého pastevce, a nafackoval mu. Myslím, že patřil přesně k těm lidem, kteří si tímto kompenzovali svoje problémy nebo černé svědomí během války,“ konstatuje Václav Táborský. 

Někdy během války, snad jako třináctiletý, učinil Václav Táborský tři nejzákladnější rozhodnutí ve svém životě: „Že budu chodit pěšky do školy a že budu chodit rychle, to mi zůstalo doteď. Druhé rozhodnutí bylo, že jsem začal chodit na kurzy angličtiny, protože jsem si oblíbil angloamerické autory,“ čímž vysvětluje, kde přišel k angličtině, která se mu později hodila, když emigroval. „Třetím rozhodnutím bylo skončit s náboženstvím. Všechna tři rozhodnutí měla vliv na můj další život.“

Byl jsem na FAMU a už to jelo

Chtěl jít studovat filozofii či literaturu. Pak mu jeden spolužák řekl, že existuje nějaká filmová škola. „Tak jsme šli, já udělal zkoušky, a on ne. A byl jsem na FAMU a už to jelo. To byl rok 1947. Všechno jsem věnoval tomu, abych se naučil filmovat. Moc mi to nešlo, byl jsem natvrdlý, učil jsem se dlouhá desetiletí. Když jsem dostudoval, dostal jsem práci ve Zpravodajském filmu a pak jsem šel na dva roky na vojnu.“

Režii na FAMU studoval v letech 1947–1952. Po dvouleté vojenské službě se vrátil do Krátkého filmu Studia dokumentárních filmů. Zde působil až do své emigrace v roce 1968. Natočil přes 80 filmů, za Zablácené město z roku 1963 a Útěk do větru z roku 1965 získal Zlatého lva sv. Marka na festivalu v Benátkách.

Do emigrace odešel kvůli nesouhlasu s okupací Československa v srpnu 1968. Zamířil do Kanady, kde působil v National Film Board of Canada v Montrealu. Později založil první filmovou školu v Kanadě orientovanou na produkci. V letech 1975–1979 působil na filmovém oddělení Algonquin College v Ottawě, poté na filmovém oddělení York University v Torontu.

Své zkušenosti a životní cesty zachytil ve třech autobiografických knihách „Paměti točomana“, „Točoman a lidožrouti“ a „Točoman se dotáčí“. Až do konce svého života v roce 2025 zůstával aktivním umělcem a členem české komunity v Kanadě. Vystavoval obrazy, režíroval v českém divadle, na památku své ženy založil Nadaci Dagmar a Václava Táborských, která podporuje nadané studenty FAMU.