Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Sysel (* 1922  †︎ 2019)

• narozen 30. dubna 1922 v Libkově u Kdyně

• absolvoval obecnou školu v Loučimi a gymnázium v Domažlicích

• po maturitě v roce 1942 navštěvoval kněžský seminář v Dolních Břežanech

• od ledna 1943 do května 1945 nuceně nasazen u Říšských drah, nádeník na nákladovém nádraží Praha-Žižkov

• od prosince 1945 do června 1949 studoval na Bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze

• v červnu 1949 vysvěcen na kněze a v srpnu jmenován kaplanem v Kralovicích

• kralovický farář a pamětníkův bratranec Jaroslav Kubovec vyšetřován Státní bezpečností, před zatčením utekl do západního Německa; pamětník posílal bratranci po kurýrech pas a věci, převaděčská skupina odhalena

• v říjnu 1949 zatčen a v dubnu 1950 odsouzen Státním soudem v Praze na dvanáct let vězení za velezradu

• zemřel 5. prosince 2019

V údolí mezi malebnými kopci Všerubské vrchoviny, pár kilometrů od německých hranic, leží městečko Kdyně. Zde v domově seniorů žije nejstarší kněz plzeňské diecéze Mons. Vladislav Sysel. Když jsem pamětníka v březnu 2017 poprvé navštívila, setkání ve mně zanechalo hluboký dojem. V dubnu oslavil 95. narozeniny, už ho trápí zdravotní obtíže, špatně slyší a potřebuje pomoc v každodenním životě. Přesto z něj vyzařuje obrovská pozitivní energie a síla. Nestěžuje si ani na bolesti spojené se stářím, ani na příkoří, jimž byl vystaven v minulosti. Naopak se upřímně zajímá o druhé lidi, jejich radosti i starosti. Možná to bude znít jako klišé, když píši biografický příběh katolického kněze, ale po setkání s Mons. Vladislavem Syslem se mi vybavil biblický citát, který jsem nikdy moc nechápala, ale náhle dával smysl: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8) Pamětníkovi se podařilo si čisté srdce zachovat, nezahořkl, přestože neměl lehký život a prožil dlouhé a nespravedlivé věznění. S pomocí víry odpustil lidem, kteří mu ublížili, a oprostil se od pocitů křivdy. To je velmi cenné a dobré a moc bych to přála nám všem.

Až bratři dokončili učení, mohl jsem jít na gymnázium

Vladislav Sysel se narodil 30. dubna 1922 v nedaleké vesnici Libkov, kde jeho otec Josef Sysel vlastnil zemědělskou usedlost, na níž rodiče hospodařili. Pamětník pocházel z početné rodiny, měl devět bratrů a dvě sestry. Přestože to představovalo značnou finanční zátěž, matka Anna dbala o to, aby všechny děti vystudovaly nebo se řádně vyučily a našly dobré zaměstnání a obživu. Někteří sourozenci později pracovali na železnici a další působili jako úředníci v různých podnicích a institucích. Bratr Jaroslav převzal rodinný statek v Libkově.

Vladislav Sysel prokázal velký studijní talent, měl stále samé jedničky a v obecné škole v Loučimi, kterou navštěvoval, vynikal. „I řídící učitel a celé okolí doporučovalo, že bych měl jít do nějaké lepší školy. Matka začala uvažovat o gymnáziu v Domažlicích. Chtěla mne tam přihlásit. Ale byla jedna potíž: všichni starší bratři chodili také buď někam do školy, nebo byli v učení. (…) Bylo to moc vydání a žádné přídavky na děti tenkrát neexistovaly. Takže bylo rozhodnuto, že já do gymnázia nepůjdu po páté třídě obecné školy, ale až po šesté – o rok později. Protože mezitím starší bratři dokončili učení nebo školu.“

Po obtížných začátcích, kdy špatně snášel každodenní dojíždění a stýskalo se mu po domácím prostředí, si pamětník na gymnáziu zvykl a dále nosil domů výborné známky. Také doučoval mladší spolužáky matematiku a češtinu, takže si brzy mohl dojíždění a školní výdaje platit sám a ulehčit tak rodinnému rozpočtu.

Byly zavřené vysoké školy, tak jsem šel do kněžského semináře

V roce 1942 Vladislav Sysel odmaturoval a chtěl pokračovat ve studiu na univerzitě. Jenže vysoké školy německá okupační správa v roce 1939 uzavřela a zrušena byla i teologická fakulta. Nadále směl fungovat jen kněžský seminář, jehož pražskou budovu ale zabral wehrmacht. Bohoslovci se svými učiteli se tedy přestěhovali do arcibiskupského zámku v Dolních Břežanech, kde instituce sídlila až do konce války.¹ Pamětník sem nastoupil v září 1942. Vedení semináře originálně vyřešilo malou kapacitu zámku: „Vždy na měsíc tam zvali kantory a druhý měsíc domů, střídali jsme se.“ Pamětník ale v semináři dlouho nepobyl, protože v lednu 1943 ho úřad poslal do Německa na nucené práce.

Rozsvěcoval jsem lampy na berlínském nádraží

Podle povolávacího rozkazu se v určený den dostavil na hlavní nádraží v Praze. „Tam už byl připravený vlak a čekalo tam mnoho studentů, jako jsem byl já. Naložili nás do vlaku a v noci jsme vyjeli. Nevěděli jsme, kam jedeme.“ Dostali se do Berlína. Pamětník nejprve strávil čtrnáct dní v centrálním lágru, kde si jednotlivé německé podniky vybíraly lidi na nucenou práci. Vladislava Sysla přidělili k Říšským drahám. Putoval do lágru Berlín-Köpenick a hned první noc tam zažil bombardování. „Padaly bomby. Nebyli jsme na to připravení. Úplně se mi třásla kolena strachem a hrůzou. Druhý den jsme šli v Köpenicku do kostela a viděli jsme spoustu pobořených baráků, ruiny a trosky, celou tu zkázu.“

Pamětníka zařadili na nádraží Berlín-Rummelsburg, kde pracoval jako vnější výhybkář. Měl na starost petrolejové lampy, kterými se v noci na nádraží svítilo. Lampy udržoval, doplňoval petrolej a večer je rozvěšoval na vysoké stožáry na nádraží.

V hlavním městě Třetí říše strávil rok a půl. Protože výborně ovládal němčinu, tlumočil ostatním nuceně nasazeným Čechům a také se brzy spřátelil se svými německými kolegy. Když měl jednou za čtvrt roku povoleno jet domů na návštěvu, vždy spolupracovníkům něco přivezl, třeba šunku nebo jitrnici ze zabijačky. Jeden z nich mu potom pomohl zařídit přeložení do protektorátu. Dne 30. května 1944 dráhy pamětníka přemístily na nákladové nádraží Praha-Žižkov, kde pracoval jako nádeník. Opět za přispění známých se v lednu 1945 dostal ještě blíže k domovu – do Domažlic, kde se na nádraží zacvičoval jako výpravčí. Vzpomíná, jak na jaře 1945 projížděly Chodskem vlaky smrti:

„V našem pohraničí byla spousta vlaků-dobytčáků, které byly obsazené vězni z Osvětimi. Chtěli je tady někde umístit. Někteří z vlaků vyskákali a schovali se po lesích. Jednou jsme přišli domů, já jsem přijel z práce z nádraží v Domažlicích, a u nás na zahradě byl jeden vězeň, který také utekl z vlaku. Tak jsme mu hned dali nějaké starší civilní šaty. Myslím, že několikrát přespal ve stáji. Ale potom dostal strach. Kdyby totiž přišly prohlídky Němců a našli ho u nás, tak ho hned popraví. Proto chtěl jít spát do lesa. My jsme to odsouhlasili. V lese si našel husté místo, bylo samá větev a nepršelo tam. A tam spal. My jsme mu tam nosili jídlo. Tak jsme ho zachránili.“

Konec války prožil Vladislav Sysel doma na rodinném statku v Libkově. „Američané přijeli nejprve do Loučimi. My jsme se s Láďou Honzírovic chtěli na ně podívat. Když jsme byli na kopci, tak okolo nás letěla nějaká kulka. Dostali jsme strach, že střílejí na nás, tak jsme se vrátili. Druhý den asi v deset hodin Američani přijeli z Pocinovic do Libkova. Potom jeli na Loučim a na Klatovy. U nás ve stodole si vařili oběd. Měli dobré jídlo, polévku. Taky nám dali.“ Ve vesnici američtí vojáci rozestavěli asi pět děl, která mířila na Plzeň. Dlouho se však nezdrželi, týž den pokračovali v tažení. Ale někteří vojáci se ve vsi opět zastavili na podzim 1945, když se americká armáda stahovala z Československa.

Medicína nebyla pro mne

Po skončení druhé světové války dal pamětník na dráze výpověď a začal studovat na vysoké škole. Vybral si lékařskou fakultu v Praze. Záhy však zjistil, že nemá žaludek na pitvy a medicína není pro něj. Asi po třech měsících tedy změnil obor a se souhlasem arcibiskupa Berana se vrátil do kněžského semináře.

V červnu 1949 úspěšně dokončil studium teologie a přijal kněžské svěcení. Knězem římskokatolické církve se stal právě v okamžiku, kdy se naplno rozhořel konflikt mezi komunistickým režimem a církví a započalo pronásledování církevních představitelů a později i aktivních laiků. Po únorovém převratu se totiž vedení KSČ snažilo podřídit si církev dohodou s její hierarchií a učinit z ní jeden ze svých nástrojů určených ke kontrole obyvatelstva. Teprve když jednání selhala a biskupové se odmítli stát poslušnými instrumenty v rukou vládnoucí strany, změnila KSČ v dubnu 1949 svou církevní politiku a začala s přímou perzekucí. Nejprve zrušila církevní tisk, spolky, církevní školy a činnost církve omezila na vykonávání náboženských obřadů v kostelech.² V červnu 1949 biskupové, kteří se zákazem církevního tisku ztratili možnost komunikace s věřícími, tajně vydali pastýřský list, v němž celou situaci vysvětlovali a vymezovali se vůči komunistickým zásahům do vnitrocírkevních záležitostí i vůči loutkové Katolické akci a ideologii marxismu.³ Pastýřský list se četl v kostelích na Boží tělo 19. června 1949 a někteří kněží byli za jeho zveřejnění zatčeni. V katedrále sv. Víta byla ten den rušena bohoslužba provokatéry Státní bezpečnosti. Údajně pro jeho ochranu Státní bezpečnost po této akci internovala pražského arcibiskupa Josefa Berana v Arcibiskupském paláci a znemožnila mu jakýkoli kontakt. Internováni a zatčeni byli postupně i další biskupové. Tyto události bezprostředně ovlivnily i pamětníka, kterého měl původně světit na kněze právě arcibiskup Beran. Po jeho internaci světil bohoslovce světící biskup Antonín Eltschkner, kterému jako jedinému z českých biskupů komunisté povolili vykonávat svůj úřad i v padesátých letech.⁴

Kubovec se už na faru nevrátil

Po vysvěcení Vladislav Sysel čekal na zařazení do farní správy. V tuto chvíli do pamětníkových osudů zásadně zasáhl jeho bratranec Jaroslav Kubovec, který působil jako kaplan u faráře Václava Vinše v západočeských Kralovicích. Vinš se za války zapojil do protifašistického odboje, vedl odbojovou skupinu, a proto se v regionu těšil velké popularitě a úctě. Představoval výraznou a silnou osobnost, která se brzy po únorovém převratu dostala do hledáčku Státní bezpečnosti.⁵ Když ho na jaře 1949 přátelé armádní důstojníci varovali, že se chystá jeho zatčení, neváhal a v březnu 1949 utekl do západního Německa. Kubovec na faře osiřel. A protože sám nezvládal péči o farnost, požádal pražskou konzistoř, aby mu poslala pamětníka na výpomoc a jmenovala ho kaplanem v Kralovicích. Kanovníci jeho žádosti vyhověli a Vladislav Sysel 20. srpna 1949 nastoupil do nového působiště. Dlouho se ale ze spolupráce se svým příbuzným netěšil.

„Jednoho krásného dne (8. září 1949 – pozn. ed.) jsem přijel ze školy a Kubovec mi povídá, že u něj byli estébáci z Plzně, vyšetřovali ho a že ještě přijedou, abych byl opatrný. A jel si do jedné vesnice k sedlákům pro vejce a máslo. Věděl jsem, kde je. Měli jsme v Kralovicích na faře jednu babičku hospodyni. Když jsem přijel ze školy, dala mi něco k jídlu. Za chvilku zvoní zvonek. Jdu ke dveřím a estébáci se ptali na mého bratrance. Řekl jsem, že není doma. ‚To nevadí, zajedeme si za ním jindy.‘ Šel jsem do fary a za půl hodiny zvonek zvoní znova. Zase to byli plzeňští estébáci a že s Kubovcem musí mluvit, kde je. Na faře v Kralovicích byla dílna, kterou měl pronajatou jeden autoopravář a opravoval tam auta. Když estébáci odešli, šel jsem zadními dveřmi přes dvůr k autoopravářům a říkal jsem jim, že Kubovce hledají estébáci a kde je. Oni za ním jeli a vyřídili mu to. Kubovec už se na faru nevrátil. Nejprve v Čechách jezdil po známých lidech a čekal, co se bude dít. Asi po dvou měsících zajel za známými u Františkových Lázní a oni mu pomohli k útěku do západního Německa.“

Nic z toho však pamětník pochopitelně nevyprávěl estébákům. Když jej později vyslýchali, uvedl toto: „K odchodu Kubovce do Německa mohu udati pouze to, že Kubovec dne 8. září 1949 asi o 19. hod. odejel svým osobním autem (Škoda Rapid), aniž jsem zpozoroval, že by si s sebou vzal nějaká zavazadla. Později jsem se v říjnu t. r. dozvěděl, že osobní auto Kubovce se nachází v autosprávkárně jistého Nového v Kožlanech. V noci z 8. na 9. září 1949 se dostavili na farní úřad bezpečnostní orgánové, kteří se dotazovali po Kubovcovi, k čemuž jsem jim řekl, že odejel autem a dle jeho sdělení že se asi za hodinu vrátí. Když se Kubovec několik dnů nevracel, pojal jsem podezření, že uprchl do zahraničí, což také pak vyšetřovali orgánové SNB.“⁶

Obědval jsem už v kriminále v Plzni

V říjnu 1949 pamětníka kontaktovali muži, kteří přišli ze západního Německa. Přinesli mu od Kubovce dopis, v němž žádal o zaslání svého pasu, prádla a náboženských knih, které potřeboval pro duchovní službu v uprchlickém táboře. Pamětník bratranci poslal balík s věcmi a přidal i nějaké peníze.

Převaděčskou skupinu ale odhalila a pozatýkala Státní bezpečnost a muži při výslechu vyzradili i Vladislava Sysla. V sobotu 29. října si pro něj přišli estébáci. Protože se však nepodařilo sehnat kněze, který by pamětníka druhý den zastoupil při nedělní mši svaté, nechali ho ještě přes noc doma.

„Druhý den ráno byla mše svatá asi v osm hodin. Sloužil jsem ji v kostele v Kralovicích. Po ní přišli estébáci ze sakristie a říkali, že musím jet s nimi do Plzně, že to nelze odkládat. Vrátil jsem se do fary. Sbalil jsem si nějaké věci, kartáček na zuby, mýdlo a ručník. A oni mne odvezli do Plzně do kriminálu. Obědval jsem už v kriminále v Plzni.“ Vyšetřovatelé ho vyslýchali jen několikrát, všechny potřebné informace totiž už měli od dříve zatčených převaděčů.

V prosinci 1949 pamětníka převezli do soudní vazby v Praze na Pankráci. Tam v dubnu 1950 zasedal Státní soud, který Vladislava Sysla za zločin velezrady odsoudil k dvanácti letům vězení. V rozsudku byl vysoký trest zdůvodněn takto: „Obžalovaný Vladislav Sysel na podzim 1949 v Kralovicích přijal ve svém bytu jistého agenta cizí zpravodajské služby, dále Václava Pirnera a Aloise Hladíka, tito mu sdělili, že přichází z Německa s jistými úkoly pro zrádnou emigraci, převzal od nich informace o jistých uprchlících, přijal také od nich dopis od jednoho z nich, připravil a předal jim k doručení jednomu uprchlíku balík s prádlem, obuví a cestovním pasem a podpořil jmenovaného Václava Pirnera a Aloise Hladíka větší částkou peněz za účelem jejich snazšího návratu do Německa. Obžalovaný nemohl u hlavního přelíčení spolehlivě vysvětliti důvod svého chování, zejména finanční podporu osob, o nichž bezpečně věděl, že se jedná o cizí agenty, kteří usilují o zvrat lidově demokratického zřízení, při čemž při jeho inteligenci podle názoru soudu bylo mu naprosto jasno, že touto finanční podporou právě jako pátá kolona podporuje ony zrádce v jejich činnosti namířené proti základům republiky. Soud proto dospěl k přesvědčení, že obžalovaný jednal z důvodů politických, z nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení, ve šlépějích nepřátelské politiky Vatikánu, přispěv tak podle svých sil k úsilí o zvrat naší cesty k socialismu.“⁷ Tím se měl dopustit velezrady.

Kněžské oddělení v Mírově

V květnu pamětníka odvezli z Pankráce do věznice Mírov, kde v kněžském oddělení věznili asi dvě stě kněží. Toto speciální oddělení sloužilo k izolaci duchovních od ostatních vězňů, aby je nemohli duchovně a ideově ovlivňovat. Vladislav Sysel zde prožil celých deset let. Propustili ho až při amnestii v květnu 1960.

Ve vězení pracoval na výrobě fotoaparátů Flexaret, vyráběl metry i lepil pytlíky. Ve volném čase se učil cizí jazyky.

Pamětník připomíná také náboženský život ve vězení. Přestože měli pod přísnými tresty zakázáno vykonávat církevní obřady, snažili se kněží věnovat modlitbě i sloužit mše. „Dělali jsme osm hodin, po práci nás zavřeli na cely, tak jsme se modlili. Každý den jsme se modlili růženec, když utichl šum na chodbě. A největší naše snaha byla sloužit mši.“ Aby ovšem mohli slavit eucharistii, museli si nejprve opatřit hostie a víno. Hostie získali relativně snadno, vězni se domluvili v kuchyni a pekaři jim připravili velké nekvašené placky vhodné pro bohoslužbu. Kde ale sehnat ve věznici víno? I tento problém však kněží vyřešili: „Vždy na podzim do vězení Mírov jezdili s ovocem. Prodávali ovoce – jablka, hrušky, hrozny. Když jsme zjistili, že tam mají hrozny, každý vězeň dostal nařízeno, aby jich koupil co nejvíc. Tak jsme si kupovali hrozny a odevzdávali je jednomu vězni. Ten je rozmačkal ve džbánu na vodu a tam to nechal zkvasit. Po nějaké době se to slilo. Podle církevní nauky jakmile rozinky začnou kvasit, tak už je to platná materia, to znamená, že už je to dostatečné, může se s tím sloužit mše. To jsme dělali, nechali jsme rozinky zkvasit ve džbánech. Potom se to rozlívalo do tub na léky a schovávalo se to pod podlahu na celách. Vždy v sobotu se to rozdělovalo. Kdo potřeboval, už neměl, dostal jednu tubu, dvě nebo tři. Ty si musel schovat do slamníku. To jsme měli jako víno.“ Při této činnosti si ale museli dávat dobrý pozor na bonzáky, kteří udávali dozorcům.

Když byl Vladislav Sysel ve vězení, v roce 1956 mu zemřel otec. Sourozenci poslali do věznice telegram, aby pamětníka pustili na pohřeb. To však vedení zamítlo se zdůvodněním, že by mohl situace využít k útěku. V roce 1959 zemřela i jeho maminka. Ani s ní se nesměl rozloučit.

V zemědělství i průmyslu

Po propuštění na amnestii v roce 1960 se pamětník vrátil domů do Libkova. Do čtrnácti dnů se musel hlásit na pracovním úřadě v Domažlicích, který ho přidělil na práci na Státní statek v Koutě na Šumavě. Dělal tam, co bylo třeba, většinou jezdil s koňmi. Potom se mu ale stal pracovní úraz a lékaři mu nedoporučili další práci v zemědělství. Proto byl přeřazen do Kdyňských strojíren (později Elitex). Nastoupil tam jako dělník do kalíren. Podnikový ředitel si ale časem všiml talentovaného zaměstnance a rozhodl se ho lépe využít. Nejprve ho pověřil vedením kdyňského skladu zvaného Zámeček, kde předchozí skladník nadělal velké manko. Když se pamětník osvědčil, povýšil ho ředitel na plánovače zásobování. Tuto pozici zastával až do roku 1968.

Protisocialistická osoba

V období Pražského jara Vladislav Sysel spoluzakládal Klub bývalých politických vězňů K 231 v Domažlicích a působil jako jeho jednatel. Tato aktivita se mu však vrátila v době normalizace. Nejprve ho čekal pracovní postih. Nadále nesměl pracovat jako plánovač, ale stal se řadovým nákupčím. Znovu se o něj také začala zajímat Státní bezpečnost. StB v Domažlicích jej sledovala a opakovaně vyslýchala. Vedli na něj svazek PO – prověřovaná osoba s krycím názvem „Jednatel“. Předvolali jej například v březnu 1976, o čemž příslušníci StB sepsali následující zápis: „V březnu 1976 byl Sysel vytipován k provedení preventivně rozkladného opatření v celostátní akci KLUB. Na základě toho s ním byl proveden výslech, ve kterém byla dokladována činnost Sysla v krizových letech, a to v K-231, kde byl jednatelem. Dále jeho činnost v tzv. Společnosti pro lidská práva. Sysel přiznal svoji protisocialistickou činnost i skutečnosti, že do současnosti poslouchá zahraniční rozhlas, který však nerozšiřuje. V závěru jednání byl Sysel poučen, že v případě, že v budoucnu zjistíme jeho protisocialistické vystoupení, bude za toto trestně stíhán. Po provedeném opatření byla sledována reagence Sysla. Bylo zjištěno, že jmenovaný omezil své styky s protisocialistickými osobami na svém pracovišti. Má nedůvěru ke svému prostředí a stykům. Spolupracovníci na pracovišti mu nevěří, od něj se isolují. Přes OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa – pozn. ed.) bylo provedeno opatření, aby Sysel nebyl v KP Elitex zařazen do vyšší funkce a nebylo s ním počítáno pro služební zahraniční cesty. Dále bylo provedeno opatření, že o jeho činnosti byl informován CT (církevní tajemník – pozn. ed.) na ONV (Okresním národním výboru – pozn. ed.) Domažlice s tím, že Sysel je protisocialistická osoba a nebylo s ním v budoucnu uvažováno pro výkon duchovní funkce, o což se trvale Sysel snaží.“⁸

Přesto soudruzi pamětníkovi opakovaně povolovali soukromé cesty do západního Německa. V sedmdesátých a osmdesátých letech jezdil vždy v létě do městečka Dürrenwaldstetten, které leží v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Navštěvoval tam svého bratrance Jaroslava Kubovce, který zde přes čtyřicet let působil jako farář. Kubovcovi pomáhal s duchovní správou, sloužil bohoslužby, kázal, čímž si také důkladně procvičoval němčinu. Vždy si domů přivezl i nějakou německou duchovní literaturu. StB se ho na jeho letní výlet ptala jen poprvé. Tehdy uvedl, že čas trávil u svých známých v Chamu studiem němčiny. I v dalších letech ho československé úřady pustily do zahraničí. Možná doufaly, že tam zůstane a tím se zbaví jednoho problematického občana. Vladislav Sysel ale rozhodně neměl v plánu emigrovat. Toto uspořádání mu vyhovovalo – přes rok žil v Čechách, udržoval kontakty se svými přáteli a pracoval ve strojírnách a léto trávil u bratrance, kde se mohl věnovat kněžské službě. Kdyby v Německu zůstal, způsobil by problémy svému bratrovi, který ho podporoval.

Farářem v 67 letech

V roce 1983 odešel Vladislav Sysel do důchodu a znovu žádal církevního tajemníka o udělení státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Opět byla jeho žádost zamítnuta. Až v roce 1989 nečekaně státní souhlas získal – čtyřicet let od svého vysvěcení. Dostal na starost hned čtyři farnosti na Klatovsku – Dlažov, Bezděkov, Chudenice a Poleň. Po pádu komunistického režimu se zasloužil o zlepšování česko-německých vztahů a podařilo se mu obnovit tradici poutí k Panně Marii Loučimské do bavorského městečka Neukirchen beim Heiligen Blut. V letech 1994–2002 působil jako okrskový vikář klatovského vikariátu. V roce 2002 se kvůli pokročilému věku vzdal této funkce a některých farností. Nadále však sloužil jako pomocný duchovní ve farnostech Bezděkov a Dlažov. Nyní je na odpočinku.

1. Historie semináře. Arcibiskupský seminář [online]. Praha: Univerzita Karlova, 2009 [cit. 2017-05-30]. Dostupné z: http://www.arcs.cuni.cz/index.php?id=3&id2=6
2. Srov. KAPLAN, Karel. Československo v letech 1948–1953. 2. část. Praha 1991.
3. Text pastýřského listu je dostupný na www: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/cirkev/obeznik49.pdf
4. Srov. Internace a věznění biskupů. Výstava Diktatura versus naděje. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné na www: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/diktatura/panel10.pdf
5. BUKAČOVÁ, Irena. Za autory rukopisu o doksanském klášteře Václav a Antonín Vinšové. Slánské rozhovory 2012. Slaný 2013, s. 16–17. Dostupné na www: https://issuu.com/ivohornak/docs/screen-premonstrarti-2012
6. Archiv bezpečnostních složek (ABS), sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), vyšetřovací spis V-278 Plzeň, Protokol z výslechu s Vladislavem Syslem, 3. 11. 1949, folio 84.
7. ABS, V-278 Plzeň, Rozsudek, folio 102.
8. ABS, fond Správa StB Plzeň – oddělení StB Domažlice (B 3_1/ II), inv. j. 13 – Roční prováděcí plán práce O-StB Domažlice na r. 1976 + vyhodnocení, folio 47.