Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Sýkorová (* 1936)

• narodila se 6. srpna 1936 v jihočeském Stříbrci

• v srpnu 1944 viděla sestřelení německé stíhačky, která dopadla nedaleko ní

• byla v Českých Budějovicích v době bombardování města

• zažila agresivitu německé mládeže z Hitlerjugend

• v květnu 1945 viděla ústup německé a příjezd Rudé armády a zatýkání nepřátelských zajatců

• její otec spolu s ostatními stříbřeckými muži bránili most před Němci, aby mohla projít Rudá armáda

• v roce 1951 napsala dopis ministrovi zemědělství Júliu Ďurišovi s nesouhlasem s kolektivizací zemědělství

• v roce 1968 zažila invazi okupačních vojsk Varšavské smlouvy ve vojenském újezdu Boletice, kde bydleli

Vesnička Stříbřec leží na Třeboňsku nedaleko státních hranic s Rakouskem. V době druhé světové války byla obec vzdálená pouhých deset kilometrů od místa, kde končil Protektorát Čechy a Morava a začínala část Československa, která po podpisu mnichovské dohody v roce 1938 připadla k Německé říši. V květnu roku 1945 se touto oblastí prohnala nejprve prchající německá a hned po ní Rudá armáda. Marie Sýkorová tady žila spolu se svými rodiči a sourozenci a zažila tuto pohnutou a v mnohém nebezpečnou dobu jako dítě. Po roce 1948 si dobře uvědomovala měnící se klima kolem sebe. Násilná kolektivizace zemědělství v její rodné vísce ji nenechala chladnou, svůj protest proti ní sepsala a poslala na ministerstvo zemědělství.    

Neuměla jsem si představit, co to je, ta válka

Marie Sýkorová, rozená Táborská, se narodila jako druhé z pěti dětí Boženy a Jana Táborských 6. srpna 1936. Se svojí rodinou žili kousek od Třeboně, v malé vesničce Stříbřec. Na začátku druhé světové války jí byly pouhé tři roky. Jejího tatínka povolali jako záložáka československé armády v roce 1938 při mobilizaci k obraně státu. Při branné pohotovosti sloužil spolu s ostatními muži ve Staňkově, asi kilometr od státní hranice s Rakouskem. „V noci u nás zazvonil komisař z četnické stanice a tatínek musel narukovat. Den předtím byl po celé vsi strašně cítit naftalín. Připočítávali to tomu, že na četnickou stanici přivezli pro chlapy uniformy.“ Během války se u Táborských ve světnici scházela širší rodina na tzv. hrátkách. Dospělí večer po práci poslouchali rádio a neustále nahlíželi do map. „Pořád říkali, ‚až bude po válce‘, my jsme tomu ale vůbec nerozuměli, co tím myslí. Já jsem nevěděla, co to znamená, ta válka.“

Koupali jsme se a přímo nad námi sestřelili letadlo

Čas plynul, Marie rostla a život v Protektorátu Čechy a Morava běžel. Přestože byla dítětem a prožívala dětství svým způsobem bezstarostně, ani jí se ozvěny války nevyhnuly. Pamětnice vzpomíná, jak se chodili spolu s ostatními kamarády koupat do blízkého rybníka u lesa a užívali si letních radovánek. V létě roku 1944 přímo z vody pozorovali celé svazy strojů pohybujících se na nebi nad jejich hlavami. „Koupali jsme se a najednou vidíme, jak Němec sestřelil Američana, který se hned po sestřelu katapultoval. Okamžitě pro něj přijelo auto. Na vrak zapíchnutý v lese do země jsme se pak všichni chodili dívat.“ Marie si nevzpomíná na přesné datum této události, pravděpodobně se stala svědkem letecké bitvy nad Jindřichohradeckem, která se považuje za největší vzdušný souboj, ke kterému došlo nad naším územím během druhé světové války. Střet amerických a německých letounů se odehrál dne 24. srpna 1944 krátce po poledni, kdy nepřátelské stroje napadly Spojence, kteří bombardovali rafinerii v Pardubicích a vraceli se zpět na svou základnu v Itálii přes jižní Čechy. Celá bitva trvala asi osm minut. K zemi šly celkem čtyři americké bombardéry a asi patnáct německých stíhaček. Přestože se Mariina dětská vzpomínka váže k sestřelenému spojeneckému letounu, podle historických pramenů a badatelů byla u Stříbrce v tuto dobu sestřelena stíhačka Luftwaffe typu Bf 109G-6.

Podle řinčení skel v oknech jsme poznali, které město bombardují

Začátkem roku 1945 už nad Stříbrcem létaly i další stroje. Byly to ty, které shazovaly nálože na důležitá města a místa na jihu Čech. To už Marie věděla, co to válka znamená, a plně si to i přes svůj nízký věk uvědomovala. Spojenci prováděli systematické bombové útoky, likvidovali strategicky významné cíle a snažili se zasáhnout vojáky wehrmachtu a jednotky SS na území jižních Čech. Největší útoky ze vzduchu proběhly v březnu roku 1945 v Českých Budějovicích a v Českých Velenicích. Letadla naložená smrtonosným nákladem se k těmto důležitým cílům přesouvala právě přes Třeboňsko. „Vždycky jsme poznali, kam padaly bomby, kterou část Spojenci bombardovali. Podle toho, která okna se třásla, se vědělo, jestli je to na České Budějovice, nebo na České Velenice. Slyšeli jsme hrozné dunění. Vyhazovali takové stanioly a my jsme je s ostatními kamarády pak hledali.“ Přímo Stříbřec nikdy jejich cílem nebyl, ale Marie sama zažila nálet a strach o svůj život. Tehdy jela se svým otcem k lékaři do Českých Budějovic, přesné datum už si nevybavuje. Ve chvíli, kdy šli po náměstí, uslyšeli výstražnou sirénu. Běželi do nejbližšího protileteckého krytu a tam čekali, až to přejde. „Měla jsem hrozný strach. Byly to strašné otřesy.“ Vždy když tudy později šla, pokaždé si na to vzpomněla.

Schovávali jsme živé slepice do hnoje, aby je kontrola nenašla

Válka na venkově, to nebyla jenom letadla, která s ostatními dětmi pozorovala. Běžný protektorátní život byl výrazně omezen i potravinovými lístky a povinnými dodávkami. Velcí sedláci museli odvádět naturálie pro německou armádu. Dávali určité množství úrody, masa, vajec a dalších potravin. To, co měli navíc, tajně chodili zakopávat do lesa. Malí domkáři i obyčejní lidé měli přesně stanovené množství, kolik můžou mít domácího zvířectva, mouky a ostatních surovin. Marie si živě vzpomíná na kontroly, které po vsi chodily a čile kontrolovaly právě tyto přesné počty. „Pamatuji si, že když měla přijít ta kontrola, tak maminka vzala slepice, které jsme měli navíc, zavřela je do takového proutěného koše a zahrabala ho do hnoje, aby je ti lidé nenašli.“

Do školy se v posledním roce války nastěhovali Němci

Marie chodila na národní školu ve Stříbrci. Do první třídy nastoupila v roce 1942 a své nejstarší vzpomínky má spojené s povinným zpěvem německé hymny. Tu musely jako děti zazpívat vždy před začátkem vyučování. Výuka probíhala až do prvních měsíců roku 1945. Ihned, jakmile budovu školy pro Čechy uzavřeli, nastěhovaly se tam německé ženy se svými dětmi. Ostatní, kteří se do veřejné budovy nevešli, bydleli různě po domech u sedláků ve vsi. Rodiny ubytované ve třídách tvořily pouze ženy a děti. Většina chlapců byla členy Hitlerjugend. „Ti kluci chodili v hnědých košilích a na řemenech kolem pasu měli zasunuté dýky. Byli agresivní a my jsme se jich báli.“ Ve vesnici přebývali až do května a pak zmizeli spolu s prchající armádou wehrmachtu, která se přes obec přehnala. „Úplně na konci, když už bylo jasné, že nacisté prohráli, tak jsem na vlastní oči viděla, jak ty ženské vyhazují z oken školy obrazy Hitlera a jak po nich dupou.“   

Tatínek šel s ostatními chlapy bránit most

Obec Stříbřec leží mezi rakouskými hranicemi a Třeboní. I vzhledem ke své poloze se v květnu 1945 přes vesnici prohnala armáda wehrmachtu, prchající co nejvíce na západ. „Němci věděli, že už je válka prohraná, a nechtěli se dostat do sovětského zajetí. A tak utíkali, aby se dostali co nejdále od východní části země a padli do zajetí amerického.“ Za vesnicí protékala Nová řeka a přes ni vedl most, spojnice na hlavní silnici na Třeboň a Jindřichův Hradec. Marie si vzpomíná, že asi 5. května, kdy vypuklo v Praze povstání pražského lidu, šli muži ze vsi tento most hlídat. Postavili zde obranu proti prchajícím nepřátelům a chránili most pro osvoboditele. „Najednou jich byla plná ves, těch Němců, jak utíkali před Rusáky. Tatínek a ostatní měli z ničeho nic zbraně a šli bránit ten most, aby ho nacisté nevyhodili do povětří a Rusové mohli projet. Dodnes nevím, kde tak rychle ti chlapi vzali zbraně.“

Všichni křičeli, že je konec války

Dne 5. května 1945 byly v místní škole stále ještě ubytované cizí ženy se svými dětmi. Marie si pamatuje, že pravděpodobně starosta dal do okna školy rádio a z něj celá vesnice slyšela, jak Praha volá o pomoc. Začalo povstání pražského lidu. Několik stříbřeckých mužů do hlavního města opravdu jelo a pomáhalo tam. V tento okamžik už nikdo z Němců, kteří ještě ve vsi zůstali, nevycházel ven. „Ty německé rodiny byly zalezlé uvnitř, asi pak všichni utekli s tou jejich armádou, která se vsí prohnala, protože když přijeli Rusové, tak už byla škola prázdná.“ Stříbrcem stále proudili vojáci wehrmachtu, chodili do statků a chtěli po obyvatelích oblečení. „Oni se snažili dostat do Rakouska k Američanům. Po nás chtěli jenom civil a pořád se ptali, kde je Rus.“ Když se přehnala touto oblastí německá armáda, hned druhý den po ní přijeli od Jindřichova Hradce Sověti. Marie si vzpomíná, že měli vozy tažené koňmi, tzv. malé žebřiňáky. Ona i ostatní děti jim trhaly šeříky a magnolie. Lidé z vesnice začali spontánně uřezávat ukazatele a tabulky psané v němčině, kterých byla obec plná, a házeli je do rybníka, po jehož hladině pak plavaly. Všichni křičeli, že je konec války, ženy šily československé vlajky. „Konec války mám spojený s těmi cedulemi, které plavaly na hladině rybníka, a s radostným křikem sousedů,“ usmívá se Marie.      

Nepřátelští zajatci v zahradách

Válka skončila, ale stále se po okolních lesích potulovalo velké množství německých vojáků. Rudá armáda takové narušitele pochytala a společně s místními je uvěznila v zahradách obce. Vězně potom hlídali sami stříbřečtí muži, včetně Mariina otce. Kolik jich tu bylo zavřených, už neví, ale pamatuje si na incident, který se ve vesnici stal. Němečtí zajatci žádali o to, aby jim otevřeli místní kostel, protože se chtějí pomodlit. Obyvatelé obce však jejich prosbu odmítli splnit, kostel jim neotevřeli a modlitbu na svěcené půdě neumožnili. „Řekli jim, že za to zlo, které spáchali, si nic takového nezaslouží.“

Hofbauerův statek byl naším domovem, než statkáře poslali do vězení

Rodina Táborských bydlela na největším gruntu ve vsi, u sedláka Hofbauera. Mariin otec u něj pracoval jako kočí. Výměra pozemků činila 150 hektarů půdy. V květnu 1949 založili ve Stříbrci jednotné zemědělské družstvo (JZD). Už v lednu téhož roku vznikla na místním národním výboru (MNV) dohoda o tom, že Hofbauerovi budou zabaveny pozemky o celkové výměře 100 hektarů a tato půda bude vkladem do vznikajícího JZD. Následovalo i zbývajících 50 hektarů půdy. Na konci roku 1949 pozemky zkolektivizovali a Vladimíra Hofbauera zatkli. Odsoudili ho k šesti letům odnětí svobody, k zabavení veškerého majetku a k vystěhování rodiny z obce. Poté Marii s rodiči a sourozenci ze selského domu vystěhovali. Z hlavní obytné části byla vytvořena mateřská škola. Všechny statkářovy koně postupně odvedli na jatka a v družstvu je nahradily traktory. Marie vzpomíná, že se s tím tatínek nedokázal vyrovnat. „Koně, se kterými celý život táta pracoval, šli na jatka. Tatínek to nesl velmi těžce. S maminkou pak pracovali v JZD v drůbežárně. Hofbauerovy ze vsi úplně vystěhovali.“

Nelíbilo se mi, jak se zachovali k sedlákům, tak jsem napsala dopis ministru zemědělství

Po skončení války a po následném únorovém převratu pamětnice začala chodit do měšťanky do Stráže nad Nežárkou. V rodné vísce hned v roce 1949 začala násilná kolektivizace zemědělství. Sedlákům vzali dobytek, pole, grunty. Jejich děvečky a čeledíni šli pracovat do družstva. Majetek, který kulakům, jak je nazývali, zůstal, nestačili sami obhospodařovat. „Když skončila práce na polích, tak jsme se potkávali na návsi. Na lavičkách tam sedávali ti sedláci a povídali si o tom, jak jim všechno vzali, rozorali meze a jak je to všechno těžké.“ Marie neměla ráda nespravedlnost. Když slyšela, jak si mezi sebou sousedé stěžují, ale nic proti tomu nedělají, rozhodla se, že vezme věci do svých rukou. Bylo jí tehdy patnáct let a psal se rok 1951. Napsala dopis ministrovi zemědělství Ďurišovi. Ve své stížnosti psala, jak to vypadá u nich ve vsi, že sousedům vzali pole, ale nikdo se o ně nestará a roste na nich místo obilí lebeda. A zdůraznila, že družstvo vedou takoví lidé, kteří tomu nerozumějí. Dopis odeslala do Prahy. Na odpověď nemusela dlouho čekat. Přišla ale jejímu otci. Ten byl obratem předvolán před představenstvo JZD a tam musel vysvětlit, co tím jeho dcera myslela a co si to vlastně dovolila. Poté si předvolali i Marii a ta se před nimi musela sama obhájit. „Ptali se mě, proč jsem to udělala a kdo mě navedl. Nakonec řekli, že mě naočkovali ti sedláci. Ale to nebyla pravda.“ Přestože tatínek v té době už pracoval v družstvu, neměla z toho rodina další postih. Problém vznikl také ve škole, kam pamětnice chodila. Musela do ředitelny, ale ředitel ji jenom pokáral. „On to byl takový spravedlivý člověk, už nevím, co přesně řekl, ale vlastně mi dal za pravdu.“ Tehdejší vedení JZD poslalo do Prahy na ministerstvo odpověď v tom smyslu, že Marie je dítě, byla pomýlená, a především, že ji k činu navedli místní sedláci, čímž se celá záležitost uzavřela.

Vdala jsem se za Čecha ze Sudet

Po absolvování dvouletého zemědělského učiliště v České Olešné se Marie v roce 1953 dostala jako instruktorka praktické výuky na Českokrumlovsko, do Červeného Dvora. Tady potkala svého budoucího manžela Jana Sýkoru, který pocházel z poloněmecké rodiny. Maminka byla Němka, tatínek Čech a pocházeli z pohraniční části Českokrumlovska, připojené během války k Německé říši. Většina jeho příbuzných byla na jaře a v létě 1945 násilně odsunuta do Německa. Po počátečních protestech Mariiných rodičů se nakonec v roce 1956 mladý pár vzal a ještě téhož roku se jim narodila první dcera. Krátce nato Jan Sýkora narukoval na vojnu. Měl problematický kádrový profil, protože většina jeho rodiny žila v západním Německu. Vojnu odsloužil na hraničním přechodu v Bratislavě, kde se dostal do hledáčku Vojenské kontrarozvědky. Pamětnice léta jeho služby strávila u rodičů na Třeboňsku.

Sousedky nejdřív psaly vápnem na silnici protiruská hesla, a pak se Sověty popíjely

Když se Jan v roce 1958 vrátil z vojny, našel si práci u Státních lesů v rodných Chvalšinách na Českokrumlovsku. Mladá rodina získala byt ve vojenském prostoru Boletice, v místě zvaném Na Maninách. V celém újezdu byla určena k bydlení pouze jejich tzv. bytovka a několik finských domků v okrajové části. V jejich domě spolu s nimi žila rodina dvou příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB) a jednoho důstojníka armády. Sousedské vztahy nebyly vždy zcela harmonické a ani názory na politickou situaci v zemi neměli obyvatelé domu vždy shodné. Poslední kapkou byla událost ze srpna 1968. „Když přijeli Rusáci, tak ty naše sousedky vzaly vápno a po silnicích tam psaly protiruské nápisy. Ale netrvalo dlouho a se Sověty se spřáhly, kamarádily a pily s nimi.“ Tento incident rozhodl o dalším osudu celé rodiny. Sýkorovi si svépomocí postavili vlastní dům přímo ve Chvalšinách. „S manželem s oblibou říkáme, že jsme vlastně těm Rusákům vděční, protože kvůli nim jsme si postavili vlastní dům.“

Nikdy se nám nežilo tak dobře jako teď 

V roce 1989 pracovala pamětnice v mateřské škole ve Chvalšinách jako uklízečka. Po listopadových událostech v Praze jejich ředitelka, kovaná komunistka, pozvala do školy předsedu obce a společně všechny zaměstnance nabádali k tomu, aby odsoudili chování pražských studentů. Ředitelka nechala před přednáškou namalovat na kartony politická prokomunistická hesla a musela se dát na školní balkon, chtěla je vyvěsit i na štít školy. „Když nás předseda přesvědčoval a nabádal k odsouzení, tak já a ještě jedna kolegyně jsme odešly z místnosti a nepodepsaly jsme to. Ale byli i tací, kteří ty studenty opravdu odsuzovali.“ Po revoluci už se Sýkorovým dařilo dobře. Jan začal podnikat, koupil si koně a pracoval s nimi v lese. Děti vystudovaly. „Ten zlom, ta revoluce, byli jsme za to rádi. Byli jsme šťastní,“ dodává Marie Sýkorová na závěr.

 

Použité zdroje:

Při letecké bitvě nad Jindřichohradeckem šlo k zemi asi 19 stíhaček, našla se jediná | České Budějovice (rozhlas.cz)

Letecká bitva nad Jindřichohradeckem | Muzeum Jindřichohradecka (mjh.cz)

Zápisy o jednání Místního národního výboru v Třeboni I. část – Severní Českobudějovicko (severniceskobudejovicko.cz)

Stříbřec - Třeboňsko | Třeboň a okolí - Třeboňsko.cz (trebonsko.cz)

Hofbauer – FISH CATTLE TRADE