Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sýkora (* 1925  †︎ 2015)

Obvinili mě z přípravy atentátu na vládu a Zápotockého

  • narozen roku 1925 v Bojanově

  • chudá rodina

  • vychovával děd, hajný

  • po dědově smrti sám pracoval v lese

  • zájem o umění - Ukrajinská akademie výtvarných umění

  • přivydělával si jako jeřábník v ČKD

  • duben 1953 - zatčen po měnové reformě, propuštěn

  • podzim 1953 - zatčen, obviněn z přípravy atentátu na vládu, Zápotockého, vytváření protistátní skupiny

  • výslechy v Bartolomějské

  • březen 1954 - odsouzen na 16 měsíců za přechovávání zbraní

  • po propuštění dělnické profese

  • respektovaný malíř

  • zemřel roku 2015

Malíř Josef Sýkora se narodil roku 1925 v Bojanově na Chrudimsku. Pochází z chudších poměrů, otec pracoval na výrobě štěrku, matka byla často nemocná a nepracovala. O malého Josefa se nejvíc staral dědeček, hajný. „Já jsem s ním chodil do lesa. Když zemřel, tak mi bylo 17 let a neměl to kdo dělat, tak starosta řekl, abych to dělal já, abych to zkusil.“ Josef Sýkora se tedy stal hajným, postupně se zaučil a pracoval v lese až do roku 1945.

Studium umění

Josef Sýkora měl jednu velkou zálibu, a tou bylo malování. K němu ho přivedl učitel Vondráček z měšťanské školy v Bojanově. „Byl to bohém, půjčoval mi knížky o malířství. Pamatuju si, jak jsem byl uchvácen Delacroixem.“ Vondráček, sám malíř, také seznámil Josefa Sýkoru s olejomalbou a dalšími výtvarnými technikami.

Po skončení války se znovu otevřely vysoké školy a Josef Sýkora úspěšně složil přijímací zkoušky na státní akademii. Mezitím ho však zaujalo moderní malířství a na akademii nenastoupil. Místo toho šel studovat na soukromou Ukrajinskou akademii výtvarných umění[1] k profesoru Ivanu Kulcovi.

Na studium si musel přivydělávat. „Živil jsem se sám, protože naši neměli žádné prostředky. Musel jsem se šatit, školu platit, musel jsem všechno hradit sám.“ Našel si proto místo jeřábníka na nočních směnách v ČKD. Jak vzpomíná, jeřábník byl potřeba jen několikrát za směnu, a proto se během práce mohl prospat.

První zatčení

Život Josefa Sýkory změnil rok 1953. Nejprve přišla měnová reforma. „Já jsem byl na noční směně a ráno, když jsem vycházel, tak jsem viděl, že z fabriky se už řadí průvody na Václavák. Já jsem se toho nezúčastnil, přestože bych možná šel, kdybych byl vyspalý. Ale nešel jsem, šel jsem domů.“

Za několik dní však byl kvůli demonstracím proti měnové reformě zatčen. „Ale já v tom průvodu nebyl, tak mi to bylo divné, proč. Došel jsem k závěru, že jsem asi na seznamu nějakých lidí, kteří jsou sledováni kvůli nějaké protirežimní činnosti. Byl jsem tedy zatčen a držen několik dnů. Nevím, kde to bylo, protože mi zavázali oči. A kam jsem jel a kde jsem byl vyslýchán, nevím.“ Přestože se ukázalo, že v průvodu nebyl, a zatčen byl vlastně omylem, byl z ČKD propuštěn.

Nové zaměstnání si našel ve stavební firmě, která pracovala na úpravách Pražského hradu a Valdštejnského paláce, kde zasedala vláda. Právě tato skutečnost měla vliv na jeho další život.

Předzvěst problémů

Než se však dostaneme k dalšímu zatčení, podívejme se na dvě skutečnosti, které Josefa Sýkoru mohly dostat do problému. Po konci druhé světové války se všude povalovalo velké množství zbraní. Josef Sýkora a jeho kamarádi tyto zbraně našli a učili se z nich střílet. Josef Sýkora si ponechal jednu pistoli, měl i jeden nevybuchlý granát. Později získal čtyři lovecké pušky, kterých se chtěl zbavit kamarád ze studií. Všechny zbraně držel nelegálně.

Josefu Sýkorovi se také příliš nezamlouval nástup komunistů k moci. Účastnil se pochodu studentů na Hrad v únoru 1948, během sokolského sletu byl málem zatčen, když společně se sokoly z Bojanova vykřikoval protirežimní hesla. Jako věřícímu člověku se mu nelíbil přístup nového režimu k církvi a jejím představitelům. Ve vězení proto navštívil faráře Macka, kterého znal z jeho působení v Bojanově. Je jasné, že si orgány takovouto návštěvu zaznamenaly.

Atentát, který nebyl

Ale vraťme se zpátky do roku 1953. Josef Sýkora znal ještě z práce v ČKD jistého Josefa Kociána. Kocián byl také jeřábník, zajímal se o umění, podle vzpomínek Josefa Sýkory si dokázal získat důvěru ostatních lidí. Pravděpodobně si tak získal i důvěru Josefa Sýkory. Ten s ním vedl debaty jak o umění, tak i o politické situaci.

Kocián byl členem KSČ, po odchodu z ČKD dokonce vyučoval marxismus-leninismus. Josef Sýkora netušil, že na něho Kocián donáší Státní bezpečnosti. V rozhovoru se Josef Sýkora příliš nezmiňoval o tom, o čem spolu hovořili. Ve vyšetřovacím spisu StB se píše, že se před Kociánem netajil svým názorem na současný režim, vadila mu hodně perzekuce církví, vyprávěl, že má doma schované zbraně, předpokládal, že brzy bude válka mezi Západem a Východem a on že si pro takový případ připravuje skrýš u Bojanova.

Kontakt s Kociánem udržoval Josef Sýkora i po propuštění z ČKD. Podle toho, co vyplývá z vyšetřovacího spisu StB, prý Josef Sýkora Kociánovi tvrdil, že by nebylo složité udělat atentát na vládu během jejího zasedání ve Valdštejnském paláci, případně na prezidenta Zápotockého, který se ráno rád procházel v zahradách Pražského hradu.

Josef Sýkora však diskusi o tomto tématu sám nezačal, možné proto je, že Kocián na Sýkorovi vyzvídal, jestli by šlo podobnou věc udělat. Možná si dokonce Kocián celou rozmluvu vymyslel.

Výslechy a soud

StB Josefa Sýkoru zatkla na podzim roku 1953. „Na takovém méně frekventovaném místě na mě skočili. Dali mně brýle a potom kuklu, dost dlouho se mnou jezdili po Praze. (…) Když mě přivezli po tom zatčení na Bartolomějskou, já nevěděl několik měsíců, že jsem na Bartolomějské. Až do soudu jsem nevěděl, že jsem byl na Bartolomějské. Já byl na samotce několik měsíců. Ty výslechy byly docela perné. Ne že by mě mlátili, i když vyhrožovali, naznačovali, že mi dají facku nebo nějak zasáhnou, nic, ale daleko horší byla psychika. Nevím, jestli něco dávali do jídla, ale byl jsem takový ochablý.“ Josef Sýkora si opakovaně říkal, že musí vydržet. „Nenechal jsem na sobě znát, že bych byl nějak zkroušený, ale ta psychika byla hrozná, protože těch několik výslechů, a bylo jich dost, bylo v noci, když jsem byl nevyspalý. Celou noc jsem nemohl spát, protože oni mě fyzicky nenapadali, ale musel jsem chodit, nesměl jsem spát…“ Navíc měl jen kopřivový oděv, bez spodního prádla, nemohl chodit na vycházky. Během výslechu bylo vyhrožováno i rodině.

V cele měl dokonce dva dny provokatéra. Dokázal ho však odhalit. Jak vypráví, v cele byl turecký záchod neoddělený od ostatního prostoru. Josef Sýkora viděl, že nový spoluvězeň má jinou stolici než on sám. „My jsme tam byli, myslím, dva dni sami, tak jsem viděl, že on má docela jinou stolici a že musí mít jinou stravu než já, protože to byl akorát vařený brambor ve slupce, to bylo hlavní jídlo. Tak jsem při takový intimní chvilce na něho přímo uhodil.“ Provokatér se doznal, že sedí za vraždu a že mu bylo nabídnuto snížení trestu, pokud bude informovat o politických vězních.

Josef Sýkora byl obviněn, jak již vyplývá z výše uvedeného, z toho, že v Bojanově vytvořil protistátně orientovanou skupinu, která si nelegálně opatřuje zbraně, dále z toho, že připravuje atentát na československou vládu a prezidenta republiky.

U soudu odmítl Josef Sýkora advokáta a hájil se sám. „Vím, jak to vypadá, to je řeč: ‚Mějte ohled, on se mejlil, on byl neuvědomělej nebo něco takového na city.‘“ U soudu zdůrazňoval, že není proti režimu, ale proti tomu, jak se režim chová. Nakonec soud Josefu Sýkorovi nic nedokázal a odsouzen byl jen za nelegální přechovávání zbraní k 16 měsícům odnětí svobody.

Nemoc

Po soudu se Josef Sýkora dostal do věznice na Pankráci. „Šel jsem na celu, odkud se formovaly autobusy na určitá pracoviště, kam jeli ti odsouzení. Když se dala dohromady parta na ten autobus, tak se vyfasoval civil, do toho se přestrojili, protože když to vozili městem, aby to nebylo v tom trestaneckým. Vozili to jako normální zájezd, měli tam i tabulku ‚Zájezd‘ a jeli do Jáchymova.“

Před transportem se na Josefu Sýkorovi projevily důsledky věznění na samotce. Celou dobu na sobě neměl spodní prádlo, boty, nemohl se ani umýt. „Jak jsem vyfasoval ten civil, tak se mi udělala oděrka na patě. Nabíhalo to, napuchlo to, rychle to pokračovalo, až jsem dostal horečky, a ta opuchlina byla obrovská.“ Josef Sýkora upadl na dva dny do bezvědomí. Léčili ho věznění lékaři. Ti ho chtěli operovat, ale estébák, který chodil na kontroly, prý nařídil amputaci. K ní však naštěstí nedošlo. Josef Sýkora se uzdravil, ale vězeňští lékaři ho dlouho odmítali propustit, aby se již nedostal na těžbu uranu. „Já jsem tam skutečně byl do pozdního podzimu, a pak už to nestálo za to, na ten uran do toho jara mě dávat na dva nebo tři měsíce, tak jsem šel do Kutné Hory loupat slídu.“ V Kutné Hoře se seznámil s mnoha zajímavými spoluvězni, někteří dříve zastávali vysoké funkce, dvěma z nich dokonce tajně namaloval portrét.

Po propuštění

Po propuštění se Josef Sýkora vrátil domů, ale dlouho nemohl najít práci. Pokud byl někam přijat, dorazily brzy jeho papíry a on byl propuštěn. Doručoval také zprávy rodinám svých spoluvězňů. „Cítil jsem to za svoji povinnost.“ Stále byl sledován.

Pracovat nakonec mohl jako lesník. Po několika měsících se stal hajným. Jak Josef Sýkora vypráví, práce ho bavila. Nakonec ho však stejně dostihla minulost, jeho místo dostal protekčně syn jiného zaměstnance a Josef Sýkora odešel pracovat do tkalcovské továrny. Aby uživil rodinu, dělal i různé přivýdělky, a nakonec měl nejvyšší plat v továrně. Když se na to přišlo, byl přeřazen na podřadnou práci.

Stále se snažil vzdělávat se v oblasti umění, četl různé knížky. Děti měly kvůli otcově minulosti problém se studiem a vysokou školu směly vystudovat až po roce 1989.

[1] Pro informací k této dnes již neznámé, ale za první republiky velmi vážené instituci vizhttp://www.nkp.cz/vystavy/ukrajina/ukrajina.htm

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)