Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Svobodová (* 1941  †︎ 2023)

• narozena 9. září 1941 v Praze

• v roce 1959 vystudovala střední průmyslovou školu zaměřenou na bytovou tvorbu

• v roce 1967 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze

• za socialismu byla v kontaktu s představiteli neoficiální kultury

• neměla příležitosti vystavovat

• živila se jako restaurátorka historických uměleckých děl

• po roce 1989 začala vést ateliér kresby na Akademii výtvarných umění

• zemřela 15. května roku 2023

Dětství prožila v padesátých letech. Vnímala, že mnoho lidí uvěřilo komunistické ideologii. U ní to bylo naopak, získala k ní odpor. Když se stala malířkou, místo toho, aby se snažila prosadit, stáhla se do ústraní a živila se jako restaurátorka. Své schopnosti naplno využila až po roce 1989.

Narodila se 9. září 1941 v Praze, její matka byla v domácnosti, otec měl advokátní kancelář. O tu krátce po únorovém převratu v roce 1948 přišel a živil se pak různými dělnickými profesemi. Jitka své dětství hodnotí jako pěkné. Pamatuje si, jak s bratrem-dvojčetem Jiřím a dívkou, která pracovala pro jejich rodinu jako pomocnice v domácnosti, pozorovali na vycházce bombardování Prahy. Nebála se. Říká, že jako dítě nedokázala vyhodnotit, že jde o nebezpečnou situaci a brala to jako zajímavou podívanou. Poslední dny války a osvobození prožila v Poděbradech u babičky. Tam ji rodiče převezli, protože se obávali, že v Praze nebude bezpečno. Má z té doby fotografii, jak jede na koni, na kterého ji vysadili ruští vojáci.

Vybavuje si, jak si s bratrem často hrála v ulicích na Vinohradech. „Když dnes vidím, jaké mají děti nároky, vím, že jsme žili skromně. Ale připadalo nám to nádherné. Pořád jsme běhali venku a k tomu nepotřebujete nic, žádnou aparaturu. Chodili jsme sami, nikdo nás nehlídal. Bratr hrál v ulici kopanou, za den tam projela dvě auta,“ vzpomíná.

Od dětství ráda kreslila, především koně. Vystřihovala si z časopisů jejich obrázky, lepila je do sešitů a pokoušela se je co nejlépe namalovat.

Ve škole moc spokojená nebyla. „Musím říct, že z té doby se ve mně utvrdila taková nechuť ke všem kolektivním sdružením, ke všemu takovému jako byly například prvomájové průvody. To absolutně nemůžu,“ říká.

Ve škole měla spolu s bratrem problémy kvůli tomu, že jejich otec trval na tom, aby chodili na náboženství. To byl volitelný předmět. „My tím kazili reputaci řediteli školy. Tak žádal otce, abychom to náboženství zrušili. Ale otec řekl, že si přeje, aby jeho děti chodily na náboženství. Tak nás pak přesunuli do jiné školy,“ vypráví.

Studium propagační grafiky

Po ukončení základní školy začala studovat střední průmyslovou školu bytové tvorby v Praze. To, že na školu byla přijata, přičítá tomu, že její matka chodila hrát na klavír do tělocvičny a pomáhala tak při nacvičování spartakiády. Účast na spartakiádě byla všeobecně považována za výraz podpory komunistickému režimu, a tak jí to pomohlo, přestože rodina Svobodových to z kádrového hlediska u komunistů dobré neměla. „Maminka tam chodila hrát na klavír dobrovolně celý rok. Tím pádem se pak učitelka zasadila za to, aby mě i bratra pustili dál studovat,“ vysvětluje.

Na střední škole studovala obor propagační grafika. Ukončila ji v roce 1959. I když maturovala s vyznamenáním, ředitel školy jí nedal doporučení k vysokoškolskému studiu. „Mladí lidé si myslí, že když jsou dobří, tak mohou postoupit. Ale ono je to jinak. Roli hrají ideologie, vztahy, politika. A to je velmi špatné, když tak mladé lidi zklamou. V lidech pak zůstává hořkost,“ říká. Podobnou zkušenost jako ona prožil i její bratr. Přestože měl výborné studijní výsledky, musel po střední škole pracovat a šest let se marně pokoušel dostat na vysokou školu. Nakonec ji vystudoval dálkově při zaměstnání. „Přišel o nejhezčí roky, které mohl trávit jako student. Nakonec ale stejně dosáhl toho, co chtěl,“ podotýká.

Dva roky pracovala. Nejdříve v dílně na výrobu poutačů ve Vysočanech, pak v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Jejím úkolem tam bylo popisovat panely, které sloužily jako poutače na akce a programy. Vše se tehdy dělalo ručně.

Studenti malířství nesměli vystavovat

V roce 1961 byla na třetí pokus na Akademii výtvarných umění konečně přijata.

Užívala si toho, že se poměry ve společnosti uvolňovaly. Na akademii se studenti scházeli při promítání zahraničních filmů, začala vycházet zajímavá literatura. „V té době začal vycházet Kafka. To byla úplná bomba. To všichni četli. My jsme s ním souzněli, to byla doba absurdní, nebylo možné se někam dobrat,“ vzpomíná.

Líbily se jí díla s pesimistickou tématikou, temné obrazy. Bylo jí jasné, že socialistický realismus, který byl tehdejším režimem oficiálně uznávaný, není její parketa. Začala se stýkat s lidmi, kteří vystavovali tajně ve sklepích a ateliérech. „My studenti jsme vystavovat nemohli. Proto vyhodili Milana Knížáka ze studia, když si uspořádal výstavu ve Viole,“ říká.

V roce 1965 se jí podařilo dostat do Paříže. Tvrdí, že si tam uvědomila, že v socialistickém Československu se vývoj umění zastavil. „Tady vznikl nějaký socialistický realismus, ale v zahraničí jsem viděla něco jiného,“ podotýká.

Výstava v domě určeném k demolici

Když v srpnu 1968 sovětská vojska obsadila Československo, znamenalo to pro ni konec nadějí, že bude moct tvořit a vystavovat to, co sama považovala za důležité. Několik spolužáků z jejího ročníku z akademie se rozhodlo pro emigraci. Chtěla se věnovat malbě, ale brzy jí bylo jasné, že se tím neuživí, pokud nebude členkou Svazu výtvarných umělců. „Vnesla se tam ideologie. Ve svazu fungovala porota, která byla sestavená ze zasloužilých umělců. Pokud byla nějaká výstava, tahle porota o tom rozhodovala. Samozřejmě že tam byli členové svazu a ti druzí neměli šanci. Takže vlastně nevystavovali. A tak spousta lidí takzvaně dělala a nevystavovala,“ vysvětluje.

Výtvarníci pořádali výstavy ve sklepích nebo soukromých ateliérech. Jitka své obrazy vystavila v domě na Smíchově, který byl určen k demolici. „Byl určitý okruh lidí, kteří na takové akce chodili a vytvářela se tak kultura proti té oficiální,“ říká.

Nesnažila se tvořit tak, aby zaujala masové publikum. Zaměřila se především na kresbu tužkou. Mělo to ryze praktický důvod. Na Akademii výtvarných umění vystudovala postgraduálně restaurátorství a začala se tímto oborem živit. Od rána do večera pracovala na obnově historických památek. Byla to práce časově i fyzicky náročná. Často cestovala po celé republice a trávila celé dny na lešeních. „Byl pak ve mně přetlak, a tak jsem po příchodu domů vždy rychle dvě hodinky kreslila to, co jsem celý den dělala. Kreslila jsem lešení, trubky, prkna, dráty. Z toho jsem udělala výstavu. Byla to tématika přesně proti svazovým výtvarníkům. Získalo to ohlas právě proto, že to bylo takové jiné,“ vzpomíná.

Restaurování se stalo jejím zdrojem obživy. Cítila se tak být spokojená a nezávislá. Nemusela se snažit zalíbit funkcionářům ze Svazu výtvarných umělců. Měla práci a kreslila si jen pro radost. Zajímala ji především jednoduchá, šedá kresba.

„To byla ta morální hranice. Nemůžu přece udělat něco, s čím absolutně nesouhlasím. Bylo to ve mně už od osmi let. To soudruhování, ty pionýrské organizace, které manipulovaly s dětmi. Nastřádalo se to ve mně a vzpříčilo se to. Já prostě tohle nemůžu. Jakmile člověk jednou v něčem ustoupí, tak podruhé ustoupí taky. Myslím, že je důležité si zachovat, v co věří, nebo to, o čem si myslí, že je to správné,“ vysvětluje.

Pedagogem na akademii

Takto žila až do listopadu 1989. Ten byl pro ni velkým zlomem. Z Akademie výtvarných umění odešla řada pedagogů spjatých s minulým režimem, byl vypsán konkurz na nové. Přijala nabídku vést ateliér kresby. Restaurování ji už v té době přestávalo bavit, a tak ráda přijala příležitost ukázat, co umí. Začátek devadesátých let označuje za krásné období. Na akademii začali studovat lidé, kteří dříve z politických důvodů nebyli přijati. Mezi jejími studenty se objevili i takoví, kteří čekali na přijetí několik let.

I když začala mít příležitosti vystavovat svá díla, věnuje se raději pedagogické práci. „Byznys s uměním mě neoslovuje. Vkus nějakého galeristy mě vlastně nezajímá. Jim se prostě něco líbí, tak to prosazují. No a mně se líbí něco jiného,“ říká. Tvrdí, že současní studenti akademie mají sice mnohem více možností než její generace, ale zároveň je pro ně obtížné ve velké konkurenci uspět.

Celkově je se svým životem spokojená. „Člověk si prodělal ledacos, tak musí být rád, že u toho zůstal. Že může dělat. A že je schopný dělat. Takže určitá spokojenost tady je. Můžu být kritická, ale vím, že někteří lidé jsou na tom daleko hůř,“ shrnuje.