Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Svobodová (* 1951)

Mamka stála u okna a říkala, že slyší tanky. My jsme mysleli, že jedou kombajny

  • narodila se 5. února 1951 v Hrádku nad Nisou

  • otec Ladislav Řežáb byl za druhé světové války v nuceném nasazení v Německu a Rakousku

  • matka Margit Řežábová pocházela z česko-německé rodiny z Hrádku nad Nisou

  • matka Margit nasazena během druhé světové války na nucených pracích ‚Arbeitsdienst‘

  • rodina zažila odsun sudetských Němců z Hrádku nad Nisou

  • prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 v Hrádku nad Nisou

  • pamětnice žila po celý život podél státní hranice s Německem a Polskem

  • vystudovala střední průmyslovou školu v Liberci

  • pracovala v podnicích Vulkan a LIAZ

  • v době rozhovoru v roce 2023 žila v Hrádku nad Nisou

V severočeském Hrádku nad Nisou okamžitě po druhé světové válce uzavřeli státní hranici a vytvořili vojenské zakázané pásmo, které od ní bylo vzdáleno asi tři kilometry. Hranici mezi Československem a Německou demokratickou republikou střežili vojáci do roku 1961, tedy do doby, kdy Němci postavili berlínskou zeď, nejznámější symbol studené války, který rozděloval největší německé město na západní a východní blok.

Tehdy v Hrádku nad Nisou vojenské pásmo zrušili a hranice začala fungovat v běžném, nevojenském režimu. Hraniční přechod pro automobilovou dopravu vznikl až v devadesátých letech 20. století. „Několik let po válce začal jezdit vlak z Liberce do Varnsdorfu,“ říká Helena Svobodová. „V Hrádku zamkli pohraničníci všechny dveře u vagonů, vlak projel přes německé území a dveře se odemkly zase až ve Varnsdorfu, aby, nedej bože, někdo nevystoupil.“

Oproti tomu na československo-polské hranici zřídili rozoraný pruh, který střežili ozbrojení vojáci z Pohraniční stráže. Přímo na hraničních přechodech sloužili celníci a příslušníci oddělení pasové kontroly. Tak to zůstalo až do pádu komunistického režimu v roce 1989.  „V Oldřichově na Hranicích byla silnice, které se říkalo ‚neutrálka‘. Měla patníky na obou stranách. Těsně u ní stál na polské straně jeden jediný dům a až do války neměl problém. Žádná viditelná hranice tam neexistovala. Hned po válce tomu nešťastníkovi zadrátovali dveře u domu, aby nemohl vstoupit na naše území. Jako dítě jsem nerozuměla tomu, proč nás tu hlídali jako zločince,“ vzpomíná Helena Svobodová.

Státní hranice v Hrádku nad Nisou se stala za totality němou svědkyní dramatických okamžiků spojených s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Maminka Margit tehdy slavila své čtyřiačtyřicáté narozeniny. Slavila je již 20. srpna 1968, ačkoliv na svět přišla 21. srpna 1924.

„Pamatuji si, že dvacátého srpna večer dávali v televizi film Řeka čaruje. Najednou mamka zpozorněla a řekla: ‚Slyším tanky.‘ My jsme jí říkali, ať neblázní, že jsou žně a že slyší motory v kombajnech. Nenechala si to však vymluvit a říkala, že si ten zvuk pamatuje z pětačtyřicátého roku. Vyšli jsme na ulici a poslouchali. Říkalo se ale, že má být vojenské cvičení Varšavské smlouvy a tanky se zásadně přesunují v noci. Ještě o půlnoci stála mamka jako bílá paní u okna a říkala: ‚Já je teď ale slyším zase na Liberecké ulici.‘ Ráno v pět hodin nás táta vzbudil, že jsme obsazení,“ vypráví pamětnice.

Přes pohraniční Hrádek nad Nisou se sovětské tanky valily do českého vnitrozemí, aby zlikvidovaly pokus reformních komunistů o takzvaný socialismus s lidskou tváří. Do republiky vtrhly 21. srpna 1968 armády pěti zemí Varšavské smlouvy: Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky.

Helena Svobodová vyrazila několik měsíců před okupací na autobusový zájezd do východoněmeckého pohraničí. V květnu 1968 si na okraji Bautzenu všimla seřadiště obrněnců a tanků. Domnívá se, že se již připravovaly na invazi 21. srpna 1968 do Československa.

Celou válku prožil v nuceném nasazení

Helena Svobodová, rozená Řežábová, se narodila 5. února 1951 v příhraničním městě Hrádek nad Nisou, ležícím u trojmezí na česko-polsko-německé hranici. Město v Sudetech, dříve zvané Grottau, bývalo před druhou světovou válkou převážně německé. Tatínek Ladislav Řežáb pocházel z Jílovic v jižních Čechách, kde ho v roce 1920 přivedli rodiče na svět.

Druhou světovou válku strávil jako nasazený na nucenou práci pro nacisty v Německu a Rakousku. Paradoxně ho to zachránilo od perzekucí, které by v Protektorátu Čechy a Morava jako člen Sokola zažíval. Po konci války v roce 1945 se mu podařilo dostat pryč z rakouského Lince. V rámci dosidlování pohraničí šel za zbytkem své rodiny do Hrádku nad Nisou.  Potkal se zde s manželkou Margit, maminkou Heleny Svobodové, jejíž česko-německá rodina žila v Hrádku a nedaleké Chotyni po několik generací.

„Babička se jmenovala Anežka Prchlíková a narodila se v Kostelci nad Labem. Dědeček Emil Scheufler, nejstarší ze tří bratrů, nesl podle paternity národnost svého otce, a byl tedy Němec. Rodina ale fungovala hezky. Babička měla ještě rakouské školy, takže uměla německy a také psát švabachem,“ říká Helena Svobodová.

Němci a Češi žili spolu a nějak to fungovalo

Život v německém pohraničí před druhou světovou válkou s sebou nenesl nijak výrazné problémy. Přechod přes hranici probíhal plynule, a Hrádek nad Nisou tak v podstatě splýval s německou Žitavou. Němci přicházeli do Hrádku na české jídlo a pivo, Češi zase do Žitavy, i přes fungující clo, za nákupy. Věc zjednodušoval i fakt, že se v té době jednalo jen o česko-německou hranici. Polsko vklínilo svůj „apendix“ do současného Trojmezí až po roce 1945.

„Prosím vás, vypněte to. Já toho řvouna nemůžu poslouchat,“ říkával vždy dědeček Emil Scheufler na projevy Adolfa Hitlera v rozhlase před druhou světovou válkou. Před nacismem ale nemohli nikam utéci. Museli zůstat v Sudetech a čekat, jak se situace vyvine. Rodiče babičky Anežky Prchlíkové se o odchod z Hrádku před druhou světovou válkou nicméně pokusili.

„Šli do vnitrozemí, do Kostelce nad Labem, odkud pocházeli,“ popisuje Helena Svobodová. „Velice brzy se ale vrátili zpátky s tím, že Češi se k nim chovali nehezky. Nemuseli vědět o všech excesech, ale v jejich blízkosti se zde v Sudetech žádná nevraživost nekonala. V ulici, kde žili, měli vedle sebe domy Němci i Češi a nějak to fungovalo.“

Jen se dívejte, nic neříkejte a hlavně si pamatujte

Všichni mladí v rodině museli během války nastoupit do arbeitsdienst (v překladu do pracovní služby). Jednalo se o šestiměsíční pracovní cykly. Maminka Margit Řežábová odešla do Trnovan, u Ústí nad Labem. Pracovníky většinou přiřadili k sedlákům, kde pomáhali se zvířaty. Ona, jakožto vyučená krejčová, měla výhodu, že si ji najala selka na šití a opravu šatů. Po skončení dvou cyklů této pracovní služby byla totálně nasazena v chrastavském Totexu, továrně, kterou podobně jako všechny v okolí převedli Němci na válečnou výrobu.

„V sousedství v Bílém Kostele byl lágr, kde věznili Židovky. Maminka pracovala jako kreslička v konstrukci. Jednoho dne jí šéf konstrukce řekl, aby si vzala nějaké papíry a šla s ním. Vedl ji do provozu, kde ty nešťastnice pracovaly, a řekl jí: ‚Jen se dívejte, nic neříkejte, nijak nereagujte, ale pamatujte si.‘ Židovky byly vyhublé, ostříhané dohola, s krabicemi na nohou místo bot. Strašný zážitek,“ popisuje Helena Svobodová. Koncentrační tábor s názvem FAL Kratzau I fungoval v prostorách textilky Jäger v Bílém Kostele (Weisskirchen) a spadal po mateřský tábor Gross-Rosen v Dolním Slezsku.

Všichni Němci nosili na ruce bílé pásky

V roce 1945 se v Hrádku nad Nisou dočkali osvobození. Všechno začalo bombardováním Žitavy 6. května 1945, kdy i lidé na druhé straně hranice viděli město v plamenech. Až 8. května přeletělo pár letadel nad Hrádek nad Nisou a shodilo několik pum na dolní část města.

„Zřejmě někdy kolem 9. května přišel k mým prarodičům důstojník. Babička se schovala, protože už věděla, jakým způsobem se chovala sovětská armáda v Žitavě. Několik žen tam vyskočilo z okna, aby se uchránily před znásilněním. Voják byl překvapen, že na něho děda mluví česky. Nechal si ukázat mapu, aby věděl, na kterém území se nachází, dal si jídlo a pití a odešel. Za nějaký čas ale přišla celá jednotka a utábořila se u nás na zahradě. Babičce přinesli špek a další věci, aby jim uvařila. Najedli se a odešli. Večer pak přes hranice projely s velkým rachotem tanky a těžká technika,“ podotýká Helena Svobodová. Po příkopech u cest pak ještě dlouho nacházeli lidé poházené zbraně.            

Všichni Němci z Hrádku nad Nisou dostali po osvobození na paži bílou pásku a museli se připravit na nucený odsun. Se stejnými obavami pohlížel na budoucí dny i dědeček Heleny Svobodové Emil Scheufler. Tak nějak počítal s tím, že v divokých dnech po konci druhé světové války zahrnou jeho smíšenou rodinu do odsunu také. Dokonce se pustil do výroby dřevěných beden na osobní věci a čekal, kdy dostanou výzvu.

„Maminka s babičkou šly po ulici. Obě s bílou páskou,“ říká Helena Svobodová. „Potkal je nějaký člověk z radnice a řekl jim: ‚Ženská, co blázníte? Sundejte tu pásku. Vždyť jste Češka. Vy do žádného odsunu nepůjdete.‘“ Proto ale bylo nutné získat osvědčení o státní a národní spolehlivosti od Místního národního výboru v Hrádku nad Nisou. Dědeček Emil, jakožto státní občan československý, národnosti německé, ho dostal 14. dubna 1947. Tatínek Ladislav Řežáb 15. listopadu 1947.

Po nuceném odsunu zůstávalo v Hrádku nad Nisou ještě několik Němců jako specialistů v hlubinném dole Kristián, na jehož místě se dnes rozkládá jezero Kristián. Další potřebovalo Československo v továrně na přípravky k činění kůže. Mnoho z nich se vystěhovalo do Německa legálně až v šedesátých letech.

Po základní škole odešla Helena Svobodová studovat Střední průmyslovou školu strojní v Liberci. Věnovala se sportu, a to především výkonnostní turistice a cvičení se svým tatínkem, který po zákazu Sokola vedl děti pod Československým svazem tělesné výchovy. Po absolvování strojní průmyslovky nastoupila do gumárenské továrny Vulkan v Hrádku nad Nisou, nejprve do konstrukčního oddělení a posléze do oddělení zásobování.  Zhlédla se však při rekreacích v práci programové referentky, což ji natolik uchvátilo, že z Hrádku nad Nisou odešla a nastoupila k práci programové referentky v zotavovně v Beskydech.

V 80. letech už neměla hranice žádné pásmo

Podnik Vulkan Hrádek nad Nisou, ve kterém Helena Svobodová pracovala, vyvážel v osmdesátých letech přes Pragoexport prezervativy a další své gumárenské výrobky nejen do zemí východního bloku, ale i do západní Evropy. Po přestěhování do Liberce pamětnice pracovala ještě v podniku LIAZ, ale poté se rozhodla zásadně změnit pole své působnosti a po vystudování vychovatelství nastoupila k práci na internátní škole, odkud už odcházela do důchodu.

V osmdesátých letech již přechody přes česko-německou hranici neznamenaly ve většině případů velký problém. „Hranice neměla už žádné pásmo,“ říká Helena Svobodová. „Na vrcholku Hvozdu fungovala německá chalupa. Dalo se přijít z obou stran a my jsme z české strany chodili na Hochwald na kafe. Nikdy se nedalo zjistit, z které strany jsme vylezli, a tak to nikdo nezjišťoval.“

Po sametové revoluci v roce 1989 se život obyvatel Hrádku nad Nisou výrazně změnil. Během krátké doby vznikl turistický hraniční přechod Hrádek – Hartau a svoboda cestování změnila celý kraj. Rozjela se spolupráce různých spolků, například hasičů, a to nejen v Německu, ale i v Polsku. Jak říká Helena Svobodová, jedinou bariérou tak zůstává neznalost jazyka. V době rozhovoru v roce 2023 byla v důchodu a žila v Hrádku nad Nisou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Pavel Kořínek)