Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Svoboda (* 1938  )

Aleš Kaprál řekl tatínkovi: Jestli máte sílu, tak utečte

  • narodil se v roce 1938 v Brně
  • otec mlynářem v údolí na Říčkách
  • znal se s místní známou rodinou továrníka Kaprála
  • jeho otec za války pomáhal partyzánům
  • devastace sídla rodu Kaprálových na konci války
  • po převratu v roce 1948 přišla jeho rodina o majetek, jako živnostníci byli perzekvováni

Antonín SVOBODA

Dětství za války

Narodil se v roce 1938 v Brně v rodině mlynáře. Jako dítě se přátelil se synem místního gestapáka Gregora, s dcerami podnikatele a továrníka Kaprála (rodina Kaprálových měla v kraji na Říčkách vilu, kterou na konci války Rusové zdevastovali, viz vzpomínky Evy Kaprálové na Paměti národa a kniha Zdeny Kaprálové „Zítra bude líp“). Dobře si vzpomíná i na jejich otce, který k nim občas chodíval, tatínek pana Svobody mu pomáhal s různými opravami. Byl to prý chytrý a výřečný člověk, který si s každým rád popovídal. A také podnikavý - Kaprálovi měli koně, šnečí farmu. Po válce prý Aleš Kaprál nabádal otce pana Svobody: „Jestli máte sílu, tak utečte.“ Varoval je před „rudým nebezpečím“.

Tatínek pana Svobody za války pomáhal partyzánům a často se musel skrývat před gestapem, mimo jiné proto, že ve mlýně mlel načerno. Paradoxně mu pomáhal také gestapák, již zmíněný Gregor, který měl u nich na pozemku chatku a dal vždy včas vědět, že k nim má gestapo namířeno.

Antonín Svoboda prožil válku jako dítě. Vzpomíná si, že jednou našli s kamarády v lese napůl zahrabaný kabát s pěknými knoflíky. Chtěli si knoflíky vzít, ale když se snažili kabát ze země vyhrabat, zjistili, že v něm ještě vězí tělo zabitého německého vojáka.

Rusové na Říčkách

Když na konci války přišli do kraje vojáci Rudé armády, usadili se na Říčkách ve vile Kaprálových. O jejich bezohlednosti k domácím se po kraji vyprávělo. Také Antonín Svoboda a jeho žena vzpomínají, jak prý Rusové sekali slepicím hlavy přímo v kuchyni, rozlili med a šlapali v něm nebo zabili krávu, která měla mít tele, zkrátka obrátili domácnost Kaprálových úplně naruby.

Perzekuce po převratu

Tatínek Antonína Svobody neuposlechl varování Aleše Kaprála a zůstal s rodinou v Československu. Po komunistickém převratu tak přišli o všechny polnosti. Mlýn se však podařilo zachránit před likvidací. „Dědeček tvrdil, že to je mobilizační mlýn, který musí bezpodmínečně zůstat v provozu, což si samozřejmě vymyslel,“ vzpomíná paní Svobodová.

Provozovat mlýn však už nesměli a neunikli ani dalším perzekucím ze strany režimu. Jako bývalí živnostníci a nestraníci například neměli šanci dostat děti na vysokou školu, i když jedna z dcer byla velmi nadaná.

Antonín Svoboda po vyučení pracoval ve státním mlýně v Židenicích. I přes určitý nátlak ze strany zaměstnavatelů nevstoupil do komunistické strany.

Osud Kaprálova mlýna

Kaprálův mlýn poté, co ho na konci války Kaprálovi opustili, sloužil jako rekreační a poté zemědělský objekt a postupně chátral. O Kaprálových neměli Svobodovi žádné informace, až po roce 1989 se dozvěděli, že žijí v Americe a daří se jim velmi dobře. Setkali se s Evou Kaprálovou, dcerou Aleše Kaprála, která přijela do mlýna na krátkou návštěvu, ale zpřetrhané sousedské vztahy nebylo možné obnovit. Svobodovy překvapilo, že v knize Zdeny Kaprálové „Zítra bude líp“ o nich není ani zmínka, ačkoliv byli blízkými sousedy a stýkali se.

Pan Svoboda vystřídal několik zaměstnání, kromě mlýnů pracoval také v dole, v cementárně. Po revoluci byl jejich rodinný mlýn opět zprovozněn, ale fungoval jen pár let.

Pro projekt Příběhy 20. století a sdružení POST BELLUM 8. 6. 2011 natočil Mikuláš Kroupa, mikulas.kroupa@centrum.cz, zpracovala Veronika Kroupová, veronika.kroupova@centrum.cz.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století