Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Šustková (* 1941)

Mohli jsme akorát vzít, co se vlezlo do avie

  • narozena 25. ledna 1941 v Radonicích nad Ohří

  • perzekuce rodiny v době kolektivizace

  • otec Josef Nims 4. května 1953 odsouzen na čtyři měsíce vězení

  • 16. července 1953 rodina vystěhována do Vikantic

  • otec ještě třikrát odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví

  • rodině dvakrát vzali veškerý majetek

  • Alena Šustková dnes žije v Lipové-lázních

Alena Šustková ztratila ve dvanácti letech domov. Spolu s rodiči a o rok starším bratrem je v roce 1953 naložili do nákladního auta. Čekala je třísetkilometrová cesta do neznáma. Zcela bez prostředků nakonec skončili v malé místnůstce neudržovaného domu v zapadlé obci Vikantice v podhůří Hrubého Jeseníku. Proč? Rodiče se během kolektivizace odmítli vzdát svého hospodářství.

Na hospodářství v Radonicích nad Ohří

Alena Šustková, dívčím příjmením Nimsová, se narodila 25. ledna 1941 na hospodářství č. p. 34 v Radonicích nad Ohří v okrese Louny. Usedlost s 24 hektary zemědělské půdy koupili její rodiče v březnu 1939 od manželů Kubáčkových za sto tisíc korun. Nešlo o příliš vysokou cenu. Matku pamětnice totiž rodiče v dětství svěřili právě bezdětným příbuzným Miloši a Anně Kubáčkovým a ti ji připravovali na budoucí převzetí hospodářství. Začátky nebyly pro rodiče jednoduché. Museli splácet půjčky a ve válečném období odevzdávat dodávky zemědělských produktů pro účely nacistického Německa. Alena Šustková přesto tvrdí, že se rodičům dařilo. Úrodné polnosti měly slušné výnosy a mimoto rodina chovala koně, krávy, prasata a drůbež. Vlastnili traktor a společně s dalšími sedláky také mlátičku. Práce na statku ale zabírala skoro všechen čas a své povinnosti v něm od útlého věku měli i oba sourozenci Nimsovi. „Brala jsem to jako samozřejmost. Nebyla jsem zvyklá na nějaké volno,“ vzpomíná Alena Šustková, jak tehdy vnímala život na hospodářství.

Nechtěli do JZD, tak je vystěhovali

V únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Rodiče se o politiku nestarali, a tak u nich prý tato skutečnost nevyvolala větší vzrušení. Zvláště když komunistický režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku. Skutečnost ale byla zcela jiná a během kolektivizace začal nátlak na hospodáře ke vstupu do jednotných zemědělských družstev (JZD). Docházelo k zastrašování, sedlákům zabírali stroje a dobytek a měli nastavené likvidační dodávky zemědělských komodit. „Táta chodil do sousední vesnice kupovat vajíčka, aby mohl splnit dodávku. Hospodářství nestačilo vyprodukovat předepsané dodávky,“ vzpomíná Alena Šustková.

Mnoho hospodářů se tak dostalo do začarovaného kruhu. Zadlužovali se, ale nechtěli se vzdát svých hospodářství. Otec již tušil, že situace je kritická. K jeho obavám přispělo také vystěhování dvou „kulackých rodin“ z obce – Holubových a Kučerových. Na jaře roku 1953 otce Josefa Nimse zatkli a 4. května 1953 ho lidový soud v Lounech odsoudil za ohrožení jednotného hospodářského plánu na čtyři měsíce vězení a k propadnutí veškerého majetku. Celé rodině pak zakázali pobyt v okrese Louny a 16. července 1953 je vystěhovali. „Tátu obvinili z toho, že mu tekla močůvka ven ze dvora. V pondělí nastoupil a v úterý nám přinesli výměr k vystěhování. Otec byl zavřený v Mostě, a jak jsme ten den jeli, tak ho na naše vystěhování propustili. Ve středu ráno přijel a už tam stálo auto a už nám nakládali věci, které jsme si mohli vzít s sebou. Převáželi nás v jednom nákladním dodávkovém autě. Mohli jsme si vzít akorát, co se do něj vlezlo. Každej snad měl jednu postel a ještě jsme mohli vzít židle, stůl a jednu skříň. Babička do toho nespadala, ale protože neměla nikoho jiného než nás, tak s námi jela do Vikantic.“

Rodiče, sourozenci Josef a Alena a šestasedmdesátiletá Anna Kubáčková se ocitli v zapadlé obci Vikantice v podhůří Hrubého Jeseníku. „Nevěděli jsme, kam jedeme. Bloudili, protože neznali cestu. Přijeli jsme tam o půlnoci. Nikdo nic nevěděl, tak jsme spali na zemi před kancelářemi. Babičku vzal správce k sobě.“ Druhý den rodinu nastěhovali do neudržovaného domku, kde dostali k dispozici kuchyni a jednu malou přepůlenou místnost o rozměrech 4 x 4 metry. „My jsme se tam ani nevlezli. Babička spala na otomanu v kuchyni, kam se vlezla jen skříň a otoman, a v druhé místnosti jsme byli čtyři na dvě postele.“ Z díry v podlaze jim do pokoje lezli potkani a v domě neměli vodu a v zimních měsících ji museli na saních v konvích vozit z druhého konce vesnice.

Prostě je kulak, tak patří do vězení

Otec se po dvou dnech ve Vikanticích vrátil na zbytek trestu do vězení. Po návratu nastoupil do Státního statku Staré Město pod Sněžníkem provozovny Vikantice. Tam již pracovala matka, a protože Josefa ani pamětnici po základní škole kvůli jejich třídnímu původu nepřijali na žádnou školu, i oni nastoupili na státní statek. Asi po roce dali rodině v obci k užívání větší a lepší dům. V bývalé německé obci se tehdy sešla zajímavá směsice lidí. „Žilo tady všechno možný. Rumuni, Bulhaři, Řekové, Němci, Slováci, volyňští Češi a několik rodin vystěhovaných kulaků. Dělaly se tady zábavy, a i když tam bylo málo lidí, tak musím říct, že se tam nežilo špatně,“ vzpomíná Alena Šustková na obec, kde se v roce 2014 natáčel film Díra u Hanušovic a ve které dnes žije jen něco málo přes sedmdesát obyvatel.

Rodina měla zákaz pobytu v celém okrese Louny, přesto se matka s dětmi rozhodla přijet na Vánoce roku 1954 za svými rodiči do Radonic nad Ohří. „Přijeli jsme v noci a přespali u strýce a druhej den jsme šli na hřbitov a k maminčiným rodičům. Ve Vikanticích byli esenbáci, a když zjistili, že jsme tam, tak nás našli a hned prvním vlakem jsme museli odjet,“ vypráví pamětnice, která se do svých rodných Radonic znovu dostala až v roce 1968 v době určitého politického uvolnění.

Ve Vikanticích byla rodina pod stálým dohledem a místní funkcionáři se prý na otce jako „vykořisťovatele vesnického lidu“ snažili shodit nějaký trestný čin. „Pořád hledali nějaké rozkrádání a narušení socialistického režimu,“ dodává pamětnice. Otce nakonec v dubnu 1954 za rozkrádání socialistického vlastnictví poslal soud na čtyři měsíce do vězení a pro tentýž trestný čin v listopadu 1955 na šest týdnů do vězení. „Snažili se něco vykonstruovat, aby ho mohli odsoudit. Proto tak krátké tresty, protože neměli žádné důkazy. (...) Měl v tom prsty zřejmě národní výbor ve Vikanticích. Bylo to na základě toho, že byl kulak – nepřítel národa. Jednalo se tak o dva lidi. Ty ostatní za to nemohli,“ glosuje Alena Šustková, které se v roce 1956 díky rodinným známým podařilo dostat na ZMŠ Žatec v oboru chmelařství a do Vikantic se vrátila po absolvování školy v roce 1958.

Právě ten rok otce znovu zatkli. „V říjnu nebo listopadu u nás udělali domovní prohlídku. Tátu zavřeli a pak mu udělali veřejný soud ve Starém Městě pod Sněžníkem, kam museli přijít všichni lidi. Odsoudili ho na základě toho, že nám dali do sklepa prázdný pytle, a v těch pytlích byla obálka, že patří státnímu statku. (…) Pytle nám tam museli dát kolem desáté večer, protože naše husy tehdy začaly kejhat, a ráno už byla domovní prohlídka. Nás nenapadlo, že nám do sklepa někdo dává pytle.“ Veřejný soud konaný 18. února 1959 otce poslal za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na pět a půl roku do vězení a součástí trestu bylo také propadnutí veškerého majetku státu. Otce obvinili nejen z odcizení pětadvaceti pytlů z farmy Vikantice v ceně 300 Kčs, ale i z dalších krádeží a všechny prý byly účelově vykonstruované. Jednalo se například o odcizení 14 kg červené soli pro dobytek v hodnotě 12 Kčs, zcela nevhodné pro použití v domácnosti.

Rodina znovu přišla o veškerý majetek, a to včetně všech úspor. „Ráno v šest hodin přišli a všechno sebrali. Já jsem tam třeba měla výbavu a znovu se to všechno muselo odkoupit.“ Otec si ve vězení odseděl celý trest a domů se vrátil až v dubnu roku 1964. Nezažil tak svatbu své jediné dcery, která se v roce 1963 provdala za Jana Šustka. „Při návštěvě na Pankráci jsem otci představovala svého budoucího manžela a otec nám dal požehnání.“

Domů se již nevrátili

Aby děti netrpěly třídním původem pamětnice, vstoupil manžel do komunistické strany a v roce 1965 se paradoxně stal předsedou MNV Vikantice. Otec po návratu z vězení opět pracoval na místním státním statku. Poměry se prý uklidnily a pamětnice vypráví, že otec byl v zaměstnání spokojen. „Naši uměli dělat a lidi si rodiče oblíbili. Táta by se roztrhal, když někdo něco potřeboval, tak nikdy neřekl ne. Oni se na svém hospodářství nadřeli a táta nakonec říkal, že tak jak na státním statku se v životě nikde neměl, protože si oddělal svoje, dostal zaplaceno a bylo. Kdežto když hospodařil, tak měl spoustu starostí.“

Alena Šustková pracovala na státním statku jako účetní a v roce 1970 se s manželem a dětmi přestěhovali do obce Lipová-lázně, kde manželé žijí i dnes. Po pádu komunistického režimu rodině v restituci vrátili jejich majetek v Radonicích nad Ohří. Otec ale v roce 1991 zemřel, bratr bydlel a pracoval v Kladrubech nad Labem a pamětnice nechtěla své děti vytrhnout z jejich rodného kraje. Rodina proto statek prodala a polnosti pronajala. Aleně Šustkové ale vždy pro její rodný kraj zůstalo místo v srdci. „Když přijedu do rodiště, tak na mě přijde taková euforie a cítím se tam doma, kdežto tady je to takový běžný život.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)