Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Šupka (* 1940)

• narodil se 15. srpna 1940 v Uherském Hradišti

• jako pětiletý zažil osvobozování rodného města

• v roce 1957 maturoval na Jedenáctileté střední škole Uherské Hradiště

• v letech 1957–1959 pracoval v podniku ZVAK Gottwaldov s pobočkou v Uherském Hradišti

• v letech 1957–1964 vystudoval Provozně ekonomickou fakultu při Mendelově univerzitě v Brně

• vojenskou základní službu absolvoval v letech 1964–1965

• v letech 1965–1971 pracoval jako agronom v JZD v Újezdci u Luhačovic

• v letech 1971–1975 pracoval jako agronom v Bystřici

• v letech 1975–1990 pracoval v Agrochemickém podniku Staré město u Uherského Hradiště

• během sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra v Uherském Hradišti

• v březnu 1990 nastoupil na městský národní výbor jako místopředseda

• v roce 1990 se stal starostou Uherského Hradiště

Ladislav Šupka se narodil 15. srpna 1940 v Uherském Hradišti. Jeho otec Ladislav byl stavitel, který ve městě realizoval běžné občanské stavby s výjimkou přestavěného domu ze 17. století, v němž v roce 1934 vzniklo sídlo prostějovské firmy Prvoděv. Maminka Květoslava, ač povoláním učitelka, zůstala ženou v domácnosti. Šupkovi až do Vítězného února žili díky otcově stavitelské firmě jako vyšší střední třída. Měli posluhovačku, která k nim docházela dvakrát týdně. Během války došlo k stavitelskému útlumu, ale po osvobození v roce 1945 vznikla potřeba rekonstruovat či znovu vystavět to, co bylo zbořeno. Když se Uherským Hradištěm přehnala osvoboditelská fronta, měl Ladislav Šupka pět let.

Otec mi předal lásku k přírodě

Rodina žila na úplném kraji města a Ladislav Šupka vzpomíná, že při bojích, kdy sovětští dělostřelci město ostřelovali, dopadl jeden granát i na jejich dům. V prvním patře měli poničené dva pokoje, jinak se nikomu nic nestalo. V blízkosti jejich zahrady stály vzrostlé topoly a osvoboditelská jednotka si zde vybudovala úkryt pro dělostřeleckou baterii. Vojáci byli u Šupkových i na několik dní ubytováni.

Ladislav trávil jako dítě hodně času se svým otcem, který jej brával na dlouhé výlety na kole do nedalekých Chřibů, které miloval. Zasvěcoval jej do tajů přírody a botaniky. Ladislav začal se zájmem sbírat a preparovat motýly. Brzy měl slušnou sbírku. V roce 1946 nastoupil na základní školu do čistě chlapecké třídy. Po Vítězném únoru v roce 1948 se po reformě Zdeňka Nejedlého škola stala politickou institucí, která měla vychovávat občany uvědomělé v zájmu lidově demokratické republiky. V roce 1953 vyšel další školský zákon, který ustanovil povinnou osmiletou školní docházku a jedenáctiletou střední školu. Ladislav Šupka v tom roce končil osmiletou školní docházku závěrečnými zkouškami ze dvou povinných a jednoho výběrového předmětu. Poté přestoupil právě na jedenáctiletku, kde poslední tři ročníky nahrazovaly studium gymnázia.

První střet s režimem

Přesto, že stavitelskou firmu jeho otce komunisté již v roce 1948 znárodnili, neměl Ladislav coby živnostníkův syn s přijetím na gymnázium problém. Protože o dobré stavitele byla v té době nouze, dostal jeho otec příležitost vstoupit do Československých stavebních závodů. Problém však vyvstal v okamžiku, kdy se ukázalo, že Ladislav Šupka starší velmi dobře vychází s dělníky.  Režim nelibě nesl skutečnost, že buržoazní živel je u vládnoucí dělnické třídy oblíbený. Šikovný stavitel byl proto přeřazen do Správy pozemních staveb, kde až do důchodu pracoval jako kolaudátor.

Hrůzné politické procesy padesátých let vnímali Šupkovi jako čiré zlo. Rodiče o nich před Ladislavem doma mluvili, ale vždy mu neopomněli zdůraznit, aby se o tom na veřejnosti nevyjadřoval. Mezi vrstevníky se však mluvilo narovinu a Ladislav Šupka vzpomíná, jak do školních lavic pronikly v roce 1956 zprávy o krvavě potlačeném Maďarském povstání proti sovětské okupaci a diktatuře: „V jedenácté třídě nás postihly maďarské události. Byl to rozruch, ve škole došlo k tomu, že na udání byli vyloučeni dva spolužáci. Jednoho pak vzali na milost, protože jeho otec byl řadový řezník na jatkách, zatímco otec druhého byl docent Palacký. Jeho syn Ivan byl vyloučen a odmaturoval pak jinde. Vesměs jsme ve třídě mluvili otevřeně a nejinak tomu bylo i ve třídě Ivana Palackého, musel to tam někdo udat.“ Režim tvrdě naložil i s Ivanovým otcem. Docent MUDr. Alois Palacký, přestože v Uherském Hradišti vybudoval věhlasné pediatrické centrum, se stýkal s tehdejší československou katolickou elitou a mezi jeho blízké přátele patřili například spisovatel Jan Čep a básník Jan Zahradníček. Komunisté jej zbavili funkce primáře a až do důchodu musel tento špičkový odborník sloužit jako obvodní lékař v Kunovicích.

Seznámení s dělnickou třídou a posudek na vyloučení

V roce 1957 Ladislav jako jeden z nejlepších v ročníku úspěšně odmaturoval. Chtěl se hlásit na medicínu, ale režim to nedovolil. „Mám doma dopis, který podepsala celá maturitní komise včetně ředitele školy, kde orodovali na okresním národním výboru, ale nepomohlo nic. Bylo mi řečeno, že se musím seznámit s dělnickou třídou,“ vypravuje pamětník. Sedmnáctiletý Ladislav proto nastoupil do uherskohradišťských vodáren jako technik. Ironií osudu se díky zkušenostem, které mu předal jeho otec, stal místo řadovým dělníkem vedoucím stavební čety. Po dvou letech jej strana uznala způsobilým hlásit se znovu na medicínu. „Udělal jsem přijímací pohovor, ale zrovna ten večer, kdy se to tam vyhodnocovalo, mi bylo řečeno, že jsem pohovor udělal velmi dobře, ale že přijat nebudu. Odvolání neexistovalo, bylo to beznadějné, hledali jsme cesty přes známé lékaře, nic nepomohlo. Takže jsem nakonec souhlasil, že půjdu na zemědělskou školu. Nastoupil jsem na právě otevřenou Provozně ekonomickou fakultu, kterou jsem v letech 1959 až 1964 úspěšně absolvoval,“ vzpomíná Ladislav Šupka.

I na vysoké škole se však musel Ladislav Šupka potýkat s nepřízní režimu. Studium a dění okolo něj ho hluboce zajímalo. Od druhého ročníku již v rámci fakulty působil jako pomocný vědecký pracovník, zapojil se i do celostátních studentských projektů. Když se však chtěl realizovat ve studentské samosprávě, opět narazil. „Dotázali se na mě ze stranické organizace. Přišel takový posudek, že, jak mi řekl můj školitel, to bylo tak spíš, aby mne vyloučili, než abych mohl dále ve studiu pokračovat, neřkuli se uplatnit v nějaké funkci v té studentské samosprávě,“ líčí pamětník. Přesto však roku 1964 úspěšně odpromoval a získal inženýrský titul. Po vysoké škole měl rozjednané pracovní místo v Hradci Králové, kde již jako student působil na praxi a kde by se, jak sám vzpomíná, velice rád uplatnil i dále. A režim zasáhl znovu. Ladislav Šupka dostal striktní umístěnku do uherskohradišťského okresu.

Do práce nenastoupil, čekala jej povinná základní vojenská služba. Stejně jako většina absolventů jeho ročníku byl i on odvelen daleko od domova. Vojnu prožil v Plzni. „Myslím, že k tomu dělostřelectvu rukovali hodně lidi, dneska by se řeklo nepřizpůsobiví. Maďaři a cikáni,“ říká Ladislav Šupka. Během své služby rádi s kamarády z fakulty provokovali tak, že o nedělích navštěvovali bohoslužby v plzeňském kostele sv. Bartoloměje, žádné větší problémy však kvůli tomu neměl.

Tanky v jeteli

Po vojně v roce 1965 nastoupil Ladislav Šupka do JZD Újezdec u Luhačovic jako agronom. Jako odborník na zemědělskou práci považoval za absurdní to, že komunisté v rámci plnění plánů rozepisovali setbu a pěstování určitých plodin za každou cenu i tam, kde se jim nemohlo dařit. V Újezdci takto pěstovali červenou řepu a obilí. Práce to byla velmi náročná, a přestože v té době již existovaly kombajny, sklízelo se ručně. Místo toho, aby Ladislav Šupka z pozice agronoma vytyčoval technologické postupy, řídil a usměrňoval práci, musel často na poli přiložit ruku k dílu.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa jej zastihl uprostřed výmlatu. Do práce se dopravoval na motocyklu. „Z Uherského Hradiště jsem vyjížděl do kopce a přede mnou se přes celou silnici valily tanky, tak jsem raději uhnul do příkopu. Potkával jsem je na cestě do práce dost často, ale dny jsem trávil na poli. Nevím, co se dělo ve městě, všechno jsem se dozvídal ex-post,“ vzpomíná Ladislav Šupka. Když ráno 21. srpna 1968 přijel do Újezdce, celé družstvo o události vzrušeně debatovalo. „A teď naráz se nevědělo co. Podařilo se mi přesvědčit ženské, aby šly do práce. A potom málem po mně šly vidlema, protože když se vrátily domů, byly vykoupené obchody,“ vypravuje pamětník. Bezprostřední zážitek se sovětským vojskem měl ještě téhož roku na podzim. „Všechno bylo již sklizené a kolem kravína krásně vzešel podsev jetele. Když jsem přijel do práce, byla tam nastěhovaná celá kolona vojska, byl jsem nepříjemně překvapen, všechno bylo rozježděné,“ říká Ladislav Šupka. Se Sověty se ale do bližšího kontaktu nedostal.

Stranu jsem chtěl měnit zevnitř

Přes všechny negativní zkušenosti vstoupil Ladislav Šupka v roce 1967 do Komunistické strany Československa. Bylo to v době, která šla naproti reformním myšlenkám, a Československo se těšilo naději, že se režim změní. Ladislav Šupka to cítil také a domníval se, že vstupem do strany se mu podaří dění ovlivnit. „Šel jsem tam s nadšením jako někteří, že je možné něco udělat zevnitř. Brzy jsem se ale stal jejich přítěží, protože jsem v roce šedesát osm upozorňoval na věci, jak se dějí, a samozřejmě jsem pečlivě četl Literární noviny a Dva tisíce slov. A když jsem neodsouhlasil pobyt Sovětů, nebyl jsem vyloučen, ale vyškrtnut,“ vypravuje pamětník o svém krátkém politickém angažmá. Dva tisíce slov, významný dokument pražského jara, který v roce 1968 sepsal spisovatel Ludvík Vaculík, Ladislav Šupka nepodepsal.

V roce 1971 přestoupil Ladislav Šupka do jednotného zemědělského družstva do Bystřice. Zde měl větší možnost, jak se uplatnit po odborné stránce. Tlak na to, kolik se čeho musí vypěstovat, byl mírnější. Ladislav Šupka se tu podílel na slučování menších zemědělských družstev. Vypracoval podrobné osevní plány a pro sloučené družstvo připravil rostlinnou výrobu. Vedení mu však sdělilo, že ve funkci agronoma setrvá jen do chvíle, než se za něj najde kádrově přijatelnější náhrada. V roce 1975 dal proto sám výpověď a nastoupil jako vedoucí odborného střediska do Agrochemického podniku v Uherském Hradišti, kde setrval až do roku 1990. Zde mohl konečně naplno rozvinout své znalosti a odborné dovednosti. Pod jeho vedením došlo k významnému pozvednutí zemědělské laboratoře a díky spolupráci s brněnskými Kancelářskými stroji i k zavedení výpočetní techniky, která zemědělcům pomohla optimalizovat systém a výpočty plodin pro chovné účely. Přestože mu vytýkali politickou pasivitu, ke vstupu do strany jej už nikdo nezval. Aby měl klid, chtěl se přihlásit do Svazu československo-sovětského přátelství, ale jeho žádost byla zamítnuta. „Byl jsem nakonec jen v ROH,“ uzavírá pamětník.

Svatební cesta po patnácti letech

Normalizační léta prožil Ladislav Šupka po boku své ženy Marcely, se kterou se oženil v roce 1967. Již rok nato se jim narodil syn Tomáš a v roce 1971 ještě dcera Kateřina. Ladislavova žena, dcera slavného brněnského ortopeda a hokejisty Zdeňka Harnacha, vystudovala v Olomouci medicínu. Jako praktická lékařka dostala pracovní umístěnku v Uherském Hradišti, kde se potkala se svým budoucím manželem Ladislavem. V roce 1985 se Marcele a Ladislavovi Šupkovým podařilo získat výjezdní doložku do Itálie, kde na poznávacím zájezdu po patnácti letech prožili svatební cestu.

Choval jsem se slušně

Psal se rok 1989 a v Československu propukla sametová revoluce. Ladislav Šupka vzpomíná na bezprostřední dobu po 17. listopadu takto: „Mysleli jsme, že ani Vánoce nebudou, že se to nestihne v tom boji. Dvacátého v pondělí jsme byli pozváni do sportovní haly na nějaké nové informace o územním plánu. Když jsme odcházeli, ptal jsem se známých, co na to říkají. Všichni sklopili zrak a beze slova odcházeli nebo krčili rameny.“ Mezitím se však už u morového sloupu na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti shromáždili občané a vydali se na demonstrační pochod městem.

Během dalších dnů se do dění zapojilo Slovácké divadlo. Herci zde promlouvali k lidem z balkonu a předávali jim informace o tom, co se děje v Praze i na jiných místech republiky. V Agrochemickém podniku bylo ustanoveno Občanské fórum a jeho prohlášení předával Ladislav Šupka herci Igorovi Stránskému, významnému účastníkovi revolučních dnů. „Souhrou různých náhod to došlo tak daleko, že jsem byl navržen jako jeden z těch, co doplní národní výbor. V březnu 1990 jsem byl kooptován jako místopředseda městského národního výboru spolu s ing. Petříkem, pozdějším senátorem, a od dubna jsem začal docházet do práce na radnici,“ vypravuje Ladislav Šupka.

Nová politická práce nesla pro vystudovaného agronoma mnoho otazníků a výzev. Noví zastupitelé se nejprve museli vyrovnat s těmi stávajícími. Hodně z nich muselo kvůli své komunistické minulosti z radnice odejít. Ladislav Šupka spolu s kolegou Jaroslavem Petříkem zdárně dotáhli přípravy k prvním svobodným volbám, které proběhly 8.–9. června 1990. Téhož měsíce došlo k náhlému úmrtí dosavadního předsedy městského národního výboru, Ing. Milana Ptáčka, který, ač komunista, porevolučním sítem prošel. Ladislav Šupka nastoupil na jeho místo již jako starosta Uherského Hradiště a na tomto postu setrval dva roky. V městském zastupitelstvu působil až do roku 2002, kdy odešel do důchodu.

„Nemyslím si, že bych se kdy dopustil nějakých fatálních chyb. Myslím, že jsem se choval slušně, a těžko mi může někdo vytknout, že jsem byl nespravedlivý,“ uzavírá Ladislav Šupka.