Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šebestián Šulc (* 1939)

• narozen 4. srpna 1939 v Praze

• v roce 1942 se s rodinou přestěhoval do Rokycan

• zažil nálety spojenců na Rokycany

• zažil osvobození Rokycan americkou armádou i příjezd Rudé armády

• na vojně sloužil u pohraniční stráže

• pracoval ve stavebnictví

• po roce 1989 začal podnikat

• cestovatel, procestoval mnoho zemí celého světa

• od roku 1990 žije v Mostě

Táta šel pěšky do Jihlavy, aby bránil republiku, ale tam mu řekli, ať se vrátí domů

Šebestián Šulc se narodil v Praze 4. srpna 1939 v rodině živnostníka. Jeho otec byl malířem pokojů, maminka zůstávala v domácnosti a starala se o tři děti. Na sklonku září 1938 byl Šebestiánův otec, jako statisíce dalších bojeschopných mužů, povolán v rámci všeobecné mobilizace k obraně vlasti. „Tátovi bylo dvacet osm, když ho oblíkli do uniformy, a on šel pak pěšky až k Jihlavě, bránit republiku. A tam mu řekli, aby šel zase domů,“ vypráví Šebestián. Zábor československého pohraničí byl ale jen počátek následujících tragických let. Krátce po Šebestiánově narození začala druhá světová válka a mnozí z českých vlastenců se s ‚ochranou‘ Velkoněmecké říše smířit odmítli. Šebestiánův otec se díky své práci dostal do bezprostředního kontaktu se členy odboje a byl svědkem jejich zatýkání a dozvěděl se i o jejich následné popravě. Byl rok 1942 a Němci se krutě mstili za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Tato zkušenost Šebestiánovým otcem otřásla natolik, že se rozhodl přestěhovat celou rodinu z Prahy do Rokycan, kde měli příbuzné.

 

Dodnes vidím ty bomby, jak padají na nádraží

Válka se ale nevyhnula ani Rokycanům. Stejně jako v mnoha dalších českých městech i tady sídlila německá posádka a Němci navíc v nedalekých brdských lesích vybudovali cvičnou střelnici. A také koncentrační tábor pro své odpůrce. I v Rokycanech probíhalo zatýkání a popravy místních odbojářů a po válce se domů nevrátila většina z židovských obyvatel Rokycan. To všechno ale Šebestián nevěděl, byl pod ochranou rodičů a prožíval běžné radosti i starosti malého kluka. Počátkem roku 1945 se ale situace změnila, válka se začala týkat všech. Nad městem se stále častěji objevovala spojenecká letadla, bombardovala strategická místa a četnost náletů se stupňovala až do té míry, že Němci vyhlásili v Rokycanech výjimečný stav. Obyvatelé města měli povinnost odcházet během protileteckých poplachů do krytů, ale ne pokaždé to všichni dělali. Tak se stalo, že Šebestián se na nejničivější nálet z konce dubna 1945 díval z okna. Jejich dům ležel v bezpečné vzdálenosti a pro malého kluka to byla neobvyklá a vzrušující podívaná. Viděl, jak bomby padají na budovu nádraží, a nemohl tušit, že v té samé chvíli se okolo nádraží vrací jeho teta z nákupu. Spěchala domů za manželem a dvěma malými dětmi. Když se ozvaly sirény, do protileteckého krytu už doběhnout nestihla. Během tohoto náletu zemřelo i několik civilistů, Šebestiánova teta byla jednou z nich.

 

Celé Rokycany se zbláznily do Američanů

Nálety spojeneckých letadel předcházely příjezdu amerických jednotek, postupujících od jihozápadu Čech. První průzkumné jednotky dorazily do Rokycan 7. května 1945, krátce po osvobození Plzně. O tři dny později k městu přijely i tanky Rudé armády. Sověti se ale utábořili za hranicemi města, za demarkační linií. Rokycany byly jedním z českých měst, kde došlo k setkání obou armád. Oslav konce války se na rokycanském náměstí účastnili zástupci americké i sovětské armády. A slavilo se dál, méně oficiálně, na taneční večírky s americkými vojáky ale mohli chodit jen důstojníci Rudé armády. Obyčejní vojáci zůstávali v polním táboře za městem.

Jednotky obou armád zůstaly v Rokycanech až do podzimu 1945, kdy Šebestián nastupoval do první třídy. On sám si vzpomíná především na americké vojáky, kteří byli ubytováni přímo ve městě a na krátký čas se stali pro místní atrakcí. Podle Šebestiánových slov se chovali velmi přátelsky a především děti si hned získali. Dostávali od vojáků sladkosti, Šebestián si dodnes ale pamatuje hlavně chuť syté kaše z mletých arašídů. A další, na co vzpomíná, byla hlava Indiána, kterou měli američtí vojáci na nášivce na rukávech uniforem. Přijeli mezi prvními a patřili k bojovým jednotkám 2. pěší divize Indianhead. „Celé Rokycany se zbláznily do Američanů,“ dodává Šebestián. 

Na sovětské vojáky, ale nejen na ně, se jel podívat s tatínkem. Ten si ho posadil na nosič u kola a projížděli společně celé Rokycansko. Už tehdy Šebestián vnímal rozdíly mezi americkými a sovětskými vojáky. Sovětští vojáci byli unavení, viditelně mnohem hůře zásobovaní a i hůře organizovaní. S odstupem let ještě Šebestián doplňuje: „Američani Sověty převyšovali hlavně v té organizaci během bojových střetů. Oni se přímým střetům, pokud to bylo možné, vyhýbali. Pokaždé nejdřív bombardovali.“ A zároveň dodává: „Dřív [za socialismu] jsme ale nesměli říkat nic jiného, než že nás osvobodila sovětská armáda.“

 

Tehdy byly na prvním místě emoce

Američané a Sověti ale nebyli jediní, kteří do Rokycan s koncem války dorazili. Cílem se město stalo i pro tisíce vojáků armády, která válku prohrála. Procházeli městem v dlouhých zástupech a směřovali do zajateckého tábora spravovaného Američany. I je Šebestián viděl, když s tatínkem projížděli městem na kole. „Tisíce německých vojáků bylo soustředěno na loukách mezi Bušovicemi a Kokotskem,“ vzpomíná a dál pokračuje: „Viděl jsem, jak vyběhl nějaký dědeček z domu. Okolo šla skupina německých mladých kluků v uniformách [wehrmacht] a on vyběhl, vytrhl z plotu plaňku a tím velkým hřebíkem na té plaňce jednomu rozbil hlavu. Viděl jsem, jak ten voják padl do příkopu.“ A současně dodává: „Všichni jsme měli důvod Němce nenávidět. To je tak hluboké, to, co provedli. Tehdy byly na prvním místě emoce. A emoce pak taky způsobily, že naši lidé, ve víře, že to bude lepší, podporovali komunisty.“

9. května, v opancéřovaném Mercedesu, projížděl Rokycany také Karl Hermann Frank. Šebestián v této souvislosti vzpomíná: „Četnický strážmistr Karel Štefl obdržel hlášení z Holoubkova, že v německé vojenské koloně jedoucí od Prahy směrem na Plzeň se nachází K. H. Frank. Zadržet ho na rokycanském náměstí se mu však nepodařilo, proto až u městských jatek, na výjezdu na Plzeň, upozornil poručíka US Army Hallera četník pan Josef Ranc, který bydlel nedaleko od nás na Rašínově, často jsem ho potkával.“ Bývalý německý státní ministr pro Protektorát Čechy a Moravu byl v Rokycanech zatčen a po nějaké době, kterou strávil v americkém zajetí, byl vydán československým úřadům.

 

Připadalo mi divné, proč lidi utíkali, když to tady bylo takové dobré

Šebestián dál vzpomíná na své vyučující z doby krátce po válce, kdy nastoupil do první třídy. Ředitelem školy byl bývalý vězeň nacistického koncentračního tábora, který byl na děti velmi přísný. „Ale po všem, co zřejmě prožil, to bylo pochopitelné,“ dodává pamětník. Dalším byl učitel zeměpisu, který před válkou odjel s nadšením učit děti na Slovensko, kde pak přežíval ve velmi nuzných podmínkách. Po vyhlášení Slovenského štátu se ale musel vrátit do Čech. A jako na posledního vzpomíná Šebestián na katechetu, učitele náboženství, který byl po komunistickém puči v roce 1948 Státní bezpečností zatčen a snad měl během věznění i zemřít. Ale bližší okolnosti Šebestián nezná. Na dobu, kdy v Československu přebírala moc komunistická strana, také výraznější vzpomínky nemá. Pro rodinu Šulcových přišla výrazná změna teprve tehdy, když musel pamětníkův otec ukončit živnost.

Šebestián vystudoval průmyslovou školu a očekával, že jako syn živnostníka bude muset na vojnu k technickým praporům. Jeho touhou ale bylo strávit dva roky povinné vojenské služby ve vojenském sportovním oddílu ve slovenské Banské Bystrici. Hodně v té době sportoval, jako dorostenec se v hodu oštěpem dostal až do reprezentace. K jeho velkému překvapení ale dostal povolávací rozkaz k obraně hranic socialistického Československa. Přesněji ke znojemské brigádě, která střežila nepropustnou hranici s Rakouskem.

Po tříměsíčním základním výcviku na zámku v Jaroslavicích, notně armádou zdevastovaném, jak poznamenává, byl vybrán ke studiu na poddůstojnické škole. Měl všechny předpoklady, maturitu, byl fyzicky zdatný a odolný. „Ten výcvik byl tvrdý a bezohledný, ale protože jsem byl vycvičený, tak mi to nedělalo problém. Rodiče pak dostali dopis, že jim děkují, jak dobře vychovali socialistického člověka, který brání svou vlast,“ dodává Šebestián Šulc. V té době také vstoupil do komunistické strany, věřil, že jedině tak může měnit věci k lepšímu a především to byl obvyklý postup u příslušníků Pohraniční stráže, jak dodává. A na otázku, jak vnímal existenci ‚železné opony‘, říká: „Já jsem to tehdy nehodnotil, jestli je to správně. Neprotestoval jsem proti tomu, ale na druhou stranu mi připadalo divné, proč by lidi utíkali, kdyby to tady bylo takové dobré. Utíká se z vězení.“

 

Nejsme ruští vojáci

Dál vypráví, jak probíhalo samotné střežení hranic. Vojáci měli dvanáctihodinové směny, kdy za jakéhokoli počasí, v kterékoli denní nebo roční době procházeli ve dvojicích podél státní hranice. Zvlášť v zimě bývaly směny náročné. „Většinou přes naši hranici utíkali Poláci. Zadrželi jsme je, ale střelba nebyla nikdy,“ říká Šebestián a pokračuje vzpomínkou na jednu z příhod, kdy došlo k narušení státní hranice. Ten den zastupoval velitele roty, a proto mu volali z hlídkové věže, tzv. ‚špačkárny‘, která stála u drátěného zátarasu před hranicí, s tím, že na rakouské straně zastavila motorka a vystoupili z ní dva lidé a jdou směrem k hranici. Strážný se ptal, co má dělat, a dostal rozkaz k zadržení. Šebestián pokračuje: „Přivedl je na rotu. Byli to mladí lidi na svatební cestě a říkali, že si chtěli sáhnout na drátěný zátaras na čáře, na železnou oponu. Pak přijeli z oddělení 66 z Brna, taková ta tajná policie a vyslýchali je. A mně řekli, abych je hlídal. Když jsme byli sami, tak jsem schoval pistoli, aby to neviděli, já jsem se styděl. A ten Rakušan mi najednou povídá: ‚Vy jste ruští vojáci.‘ A já jsem říkal: ‚Nejsme ruští vojáci.‘ On to opakoval. A já jsem řekl: ‚Ne, my nejsme.‘ No, zaručeně jsem ho nepřesvědčil.“ Příhoda se udála na hranici u Mikulova, kde Šebestián Šulc odsloužil celý rok. Mikulov tehdy ležel na ‚hlavním směru‘ znojemské brigády, tedy na trase Brno-Vídeň a během této doby došlo podle pamětníkových slov k dvaadvaceti zadržením při ilegálním přechodu hranic. 

 

Bylo to období podlosti

Po vojně začal Šebestián pracovat u Okresní vodohospodářské správy v Plzni. V roce 1969, hned poté, co se stal Gustáv Husák prvním tajemníkem ÚV KSČ, vystoupil z komunistické strany. „Bylo jasné, že vylepšovat nic nepůjde,“ doplňuje. Následkem toho musel odejít ze zaměstnání. Hledal nové místo a nakonec nastoupil jako stavbyvedoucí u jedné z plzeňských stavebních firem. Na dobu, která měla poměry v tehdejším Československu ‚normalizovat‘, vzpomíná takto: „Kdo se sklonil, ten měl výhody. Lhalo se a všichni to věděli. Kdo nešlapal, tak skončil okamžitě. Bylo to období podlosti, ale zřejmé podlosti, to bylo na tom to nejhorší.“ 

Velmi důležitou součástí Šebestiánova života se v 70. letech stalo cestování. Vypráví, jak všechno začalo. Nejprve chtěl vidět všechna místa, která pro naši národní historii mnoho znamenala. Každou z cest si pečlivě plánoval a pak i dokumentoval. Když procestoval Československo, vybíral si další cíle, stále více se vzdalující od domova. „Stále dál a výš,“ dodává. V té době ale mohl vycestovat pouze do států, které byly součástí východního bloku.

Byl proto mnohokrát v zemích bývalého Sovětského svazu, kde navštívil země střední Asie, ale také panenskou přírodu Kamčatky. V té době navštívil i většinu z pohoří ležících na východ od Československa. Po roce 1989 se možnosti, kam mohl vycestovat, zmnohonásobily. Postupně tak - kromě Afriky - procestoval všechny světadíly. Poslední velká výprava, kterou absolvoval, mířila do velehor Jižní Ameriky. Všechny své cestovatelské výpravy systematicky dokumentuje a svoje zážitky dál prezentuje během častých přednášek. Jeho cestovatelské zkušenosti ocenil i nejslavnější z českých cestovatelů, Miroslav Zikmund.

Šebestián Šulc se také stále úspěšně věnuje i svému podnikání. Žije v Mostě, kam se před třiceti lety přestěhoval po sňatku se svou druhou ženou.