Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Strouhal (* 1928)

„Když předtím, před osmdesátým devátým někdo šel po ulici a slyšel jste mluvit česky, tak jste se honem podíval, co se děje. Co to je za lidi, jak vypadají. Tady to bylo divný, že všichni mluvili česky. To byl takový dojem, který jsem neměl jen já, ale spousta jiných lidí přiznalo, že to na ně zapůsobilo také, že všichni mluví česky.“

  • narodil se v roce 1928 v Praze na Vinohradech

  • vyrůstal na Příbramsku na statku, chodil na střední školu v Příbrami

  • začal studovat právnickou fakultu v Praze

  • emigrace v září 1948 do Rakouska, odtud odešel do Británie

  • 1952-1956 studoval v Belfastu ekonomii

  • 1956-1963 pracoval pro Shell (pět let v Jižní Americe)

  • 1963-1988 redaktorem české redakce BBC (měl na starosti zejména ekonomickou rubriku)

  • žije v Londýně, do Prahy jezdí jen na návštěvy

Dlouholetý redaktor a hlasatel českého rozhlasového vysílání BBC se narodil v roce 1928 v Praze na Vinohradech. Větší část svého dětství a mládí prožil na Příbramsku, kde měli jeho rodiče zemědělský statek. Žili na venkově ve Rtišovicích nedaleko Milína. Tam chodil na základní školu, pak nastoupil v Praze na reálné gymnázium v Křemencově ulici, ale v průběhu války přestoupil na gymnázium v Příbrami, kde v roce 1947 odmaturoval.

Odchod do exilu

Na únorové události nemá Eduard Strouhal nijak zvlášť silné vzpomínky. Studoval prvním rokem právnickou fakultu v Praze, ale v ten týden zrovna v Praze nebyl. Už neví přesně z jakého důvodu, pamatuje si jen, že konec února prožil u rádiového přijímače a poslouchal nepříjemné novinky z Prahy. Brzy mu bylo jasné, že musí odejít. Svůj odchod konzultoval s rodiči, kteří z toho nebyli příliš nadšení, nicméně to přijali a před odchodem do emigrace ho i trochu finančně podpořili. V září 1948 mladý Eduard odešel do zahraničí. Později byl rodičům statek zabaven a byli dokonce jako kulacká rodina vystěhováni. Museli opustit Příbramsko, žili pak kdesi ve středním Povltaví. 

„Nejdříve jsme byli v Rakousku, byla to náhoda, můj kamarád, který byl činný v sociálně demokratické straně, měl styky s lidmi, kteří převáděli jiné lidi. Zrovna se vrátil z Rakouska jeden člověk, aby převedl přes hranici tehdejšího ministra Bohumila Laušmanna. Zjistil, že pan ministr nechce odejít a že tady nemá nikoho, koho by mohl převést. Částečně to ten člověk dělal za peníze. Tak se naskytla příležitost, že místo ministra Laušmanna převedl nás. Setkali jsme se, jeli jsme vlakem na jižní Moravu, bylo to někde u Moravských Budějovic, kus jsme jeli autobusem. Nastala taková dosti prekérní situace, náš průvodce zřejmě věděl, o co jde. Čekali jsme na autobus a byl tam jeden policajt, který na nás pořád koukal. Když jsme vlezli do autobusu, tak bylo vidět, že tam zastavil nějakou motorku a přinutil toho člověka, aby jel za tím autobusem. My jsme to moc nevnímali, ale bylo vidět, že ten člověk, co nás převáděl, si byl toho vědom. Náhodou pak najednou ten člověk se strážníkem na motorce nás předjel a jel rychle dál. Byla tam stanice autobusu, tak jsme okamžitě vystoupili a šli rychle do lesa.“

„Protože to bylo blízko hranic, tak u té polní cesty byly takové strážní budky, aby se tam mohli celníci schovat. Ovšem nebylo vidět, jestli v té budce někdo je, nebo není. Hlavně ve mně dost hrklo, když ten člověk, co nás převáděl, vlezl do příkopu a vytáhl revolver. Nasadil si ho za pás a říká: ‚Když přijdou a budou chtít dokumenty, tak jim je ukážu.‘ Naštěstí tam nikdo nikde nebyl. Lesem jsme tak přešli hranice. Potkali jsme také v lese nějaké lidi, naštěstí se ukázalo, že to byli nějací pašeráci. Přešli jsme do Rakouska, ovšem v té části Rakouska to bylo obsazené sovětskými vojsky. Jeli jsme do Vídně vlakem, abychom se dostali do západní zóny. Naštěstí náš vlak Rusové nekontrolovali a dojeli jsme do Vídně.“

Ve Vídni se dostali do americké okupační zóny, po nezbytném pohovoru na CIC museli ještě jednou přejet sovětské okupační pásmo, ale tentokrát to bylo jednodušší, dostali od Američanů falešné doklady až do Lince. „Dali nám falešné doklady, které jsme museli po příjezdu okamžitě vrátit.“

Eduard Strouhal nechtěl živořit v rakouských uprchlických táborech, které byly přeplněné lidmi z východní Evropy. V Linci se dozvěděl, že je možnost se nechat zaměstnat v Británii. Podepsal tedy nějaké dokumenty a za pár dní odjel směr Anglie. „Tenkrát jsme se ani nekoukali, co podepisujeme, Angličané nám dali podepsat časově neomezený závazek, že přijmeme jen práci, co nám dá pracovní úřad.“ Ukončení práce mělo být také jen se souhlasem pracovního úřadu, naštěstí Britové striktní dodržování tohoto pravidla nevyžadovali.

Anglicky vůbec neuměl, jen německy a trochu francouzsky. Jeho první prací v Británii byla výpomoc při čištění vojenských výcvikových prostor z druhé světové války. Britové se chtěli ujistit, že tam nezůstala žádná nebezpečná nevybuchlá munice. „Chodili jsme spolu s vojáky po krásných vřesovištích střední Anglie a mávali detektory kovu. Když to zapískalo, tak jsme zavolali vojáka, který přiběhl a zapíchl tam červený praporek.“

Další práce nebyly tak příjemné. Několik týdnů pracoval v cihelně, to prý byla velmi namáhavá práce, která se vykonávala ve směnném provozu. Při první možné příležitosti s kamarádem odešli a vrátili se do uprchlického tábora. Odtud přešel na práci do textilní továrny, kde byl zaměstnán asi dva roky. Pracovat celý život v továrně se mu nechtělo, naučil se proto mezitím anglicky, aby mohl studovat na univerzitě.

Na jaře roku 1952 se rozhodl studovat ekonomii, jediná univerzita, která ještě přijímala studenty pro akademický rok 1952/1953 byla v Severním Irsku v Belfastu. Dostal také stipendium ze zvláštního fondu, které měl prý původ ještě v době krátce po mnichovské krizi v roce 1938. Instituce, ale i prostí Britové prý tehdy vybrali určitou částku, která měla být použita na odškodnění českých obyvatel vystěhovaných ze Sudet. Vypukla však válka, peníze ve fondu zůstaly a nikdy nebyly použity na svůj původní účel. Část byla použita československou exilovou vládou za války, ale i po únoru 1948 ve fondu zůstaly nějaké prostředky.

V roce 1956 dostudoval, před ukončením studia měl pohovor se zástupcem firmy Shell a byl vybrán. První dva roky pracoval v centrále firmy Shell v Londýně na finančním oddělení, pak se mu otevřela možnost pracovat pro tuto ropnou společnost v Jižní Americe. Na pět let byl poslán do Jižní Ameriky. Nejdříve pracoval dva roky v Bolívii, pak dva roky v Argentině a nakonec asi rok v Kolumbii.

Po ukončení kontraktu se Shellem se Eduard Strouhal vrátil do Británie, kde se mu naskytla možnost pracovat pro BBC. To se již psal rok 1963 a od té doby až do odchodu do důchodu v roce 1988 pracoval pro tuto britskou veřejnoprávní stanici.

Projekce Británie v BBC

„Ze začátku v té době – to jsou šedesátá léta, ale i sedmdesátá léta, možná i část osmdesátých let – to všechno spočívalo v tom, že jsme dostávali anglické texty, psané centrálně anglicky. Bylo jedno oddělení, které produkovalo politické komentáře, další oddělení dělalo technické komentáře. Objevil se nějaký nový typ motoru a oni to okamžitě zpracovali a dali to všem jazykovým oddělením, aby to zpracovala dál a vysílala. Člověk to musel všechno přeložit a pak to šel přečíst před mikrofon. Teprve později jsme dostávali různé rubriky. Já jsem měl na starosti to, čemu se říkalo Ekonomický zápisník, vysílalo se to každý týden. Tam byly, pokud možno, všechny nejdůležitější finanční a ekonomické události. Pokud možno, protože to bylo vše časově omezené. Byl tam popis nejnovějšího finančního vývoje, nové věci, které se udály na britské finanční scéně. Celkovým nosným heslem bylo, že to měla být projekce Británie. Mělo se říkat lidem, co se v Británii děje a jak. Nemělo se říkat: Je to dobrý nebo je to špatný. Měli byste či neměli byste to opakovat. Mělo se říkat jen: To se stalo a stalo se to takhle a z toho důvodu. Lidé to vysvětlují tak a tak a na posluchači bylo, aby si z toho udělal závěr.“

Eduard Strouhal vnímal také, jak na ně reagovali lidé z Československa. I v padesátých letech prý docházely na adresu BBC dopisy z Československa. Bylo jich velmi málo, ale byly. Situace se změnila, když BBC v šedesátých letech začala vysílat populární hudbu, lidé pak psali, aby jim zahráli určitou skladbu. „Lidé nám nepsali politicky. Chtěli slyšet tu a tu nahrávku. Ale bylo vidět, že se to poslouchá. Jestli ti lidé, co takto psali, poslouchali i něco jiného, nebylo možné zjistit. Později, v osmdesátých letech, když lidé začali více jezdit ven, tak se dělaly průzkumy. BBC má své oddělení pro výzkum posluchačů. BBC si najalo firmu v Německu a ti lidé tam chodili po mezinárodních rychlících, a když slyšeli, že někdo mluví česky nebo slovensky, tak se jich snažili ptát. Jestli poslouchají a co dělají. Někteří odmítli, ale někteří byli ochotní se k tomu vyjádřit. Jak spolehlivé to statisticky bylo, to není možné vyjádřit, velmi asi ne.“ Mnoho lidí určitě neodpovědělo, protože se báli, že by to mohl být provokatér, našli se však i tací, kteří odpověděli.

Rok 1968

„Pamatuji si, nemůžu to sice doložit, když jsem měl kádrový pohovor, tak se mě můj šéf… Teda ne šéf českého oddělení, ale šéf středoevropského oddělení – kádrový posudek napsal šéf, ale mluvil o něm s vámi jeho šéf. Kdyby někdo chtěl si na svého šéfa stěžovat, tak tady měl možnost to dělat. Tento šéf byl Maďar a ptal se mne, co o tom soudím. Řekl jsem, to bylo někdy v červnu, před invazí, že nevidím, jak tohle můžou Rusové nechat. Kdyby to nechali, tak se jim rozpadne celá říše. Skončil kádrový pohovor, za rok přijdu na kádrový pohovor, zase s tím pánem a on se na to podívá a říká: ‚Vidíte, vy jste měl pravdu.‘ To já nemohu doložit, protože záznamy o tom nejsou.“

Na otázku, kdo vedl československou redakci v BBC, Eduard Strouhal odpovídá následovně: „Celou dobu až do konce osmdesátých let to vedl vždy Angličan. Jeden důvod byl, že tu byli Češi i Slováci. V jiných jazykových odděleních, například u Maďarů, už dlouho byl šéfem Maďar, u Poláků byl šéfem Polák, u Finů byl už dlouho šéfem Fin. U Čechoslováků to byl dlouho Angličan, protože zřejmě byly obavy, aby tady nevznikly nějaké třenice. Až někdy koncem osmdesátých let se šéfem stal Čech, tedy československého vysílání. Karel Janovický se stal prvním československým vedoucím oddělení českého původu.

Reflexe opoziční činnosti v Československu

Československá redakce BBC měla především uskutečňovat projekci Británie, neměla se, zejména v šedesátých a sedmdesátých letech, přímo angažovat v kritice politiky československého komunistického režimu vůči vnitřní opozici. Eduard Strouhal se nedomnívá, že by to bylo pociťováno jako velké omezení, každý si prý byl vědom nutnosti respektovat kodex BBC. K nějakým kritikám docházelo v kuloárech, ale vysílání BBC se začalo měnit až v osmdesátých letech. „Přejímaly se prohlášení Charty a Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. Nebylo to však přímo. Ale například Karel Kyncl měl kontakty na Chartu. Dostával zprávy o veškerých událostech, co se tu staly, jak byla Charta pronásledovaná atd… Pak se tomu teprve začal dávat prostor.“

První příjezd po roce 1989

Jako většina emigrantů i Eduard Strouhal využil možnosti a přijel v co nejkratší době po změně režimu, do Československa se tedy poprvé od svého odjezdu podíval v roce 1990. Od té doby už přijel mnohokrát, trvale však žije v Londýně. „Bylo to tehdy ještě všechno komunistické. Bylo to takové divné svým způsobem. Já jsem se změnil za tu dobu, tady se všechno změnilo, lidé se také změnili. Svým způsobem to byl nový svět. Hodně věcí se tady změnilo. Byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit a prohlédnout si ta různá místa. Teď se sem vracím velmi rád.“

Nejvíce si samozřejmě pamatuje na první návštěvu v roce 1990 a na ten divný pocit, který měl. Nebyl prý sám. „ No, na okraj. Řekli jsme si s jinými lidmi totéž. Když předtím, před osmdesátým devátým někdo šel po ulici a slyšel jste mluvit česky, tak jste se honem podíval, co se děje. Co to je za lidi, jak vypadají. Tady to bylo divný, že všichni mluvili česky. To byl takový dojem, který jsem neměl jen já, ale spousta jiných lidí přiznalo, že to na ně zapůsobilo také, že všichni mluví česky.“

Životní filozofie

„Člověk se má snažit změnit, co může, a nechat to, co změnit nemůže. Snažím se tím řídit. Pokud se s tím nedá nic dělat, tak je zbytečné si tím lámat hlavu nebo kvůli tomu nespat. Je to tak, člověk to musí nějak přijmout a musí se s tím nějak vypořádat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)