Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Stropková (* 1922  †︎ 2017)

My jsme kal národa, a kdo je víc, proto nás dali do Svatobořic

  • narozena roku 7.10. 1922 v Českých Budějovicích

  • od dětství vychovávána u tety – matčiny sestry - v Českých Velenicích a v Suchém Vrbném (nyní součást města České Budějovice)

  • po absolvování gymnázia a jednoročního kurzu pro abiturienty středních školy, nastoupila 1.7.1942 do Jihočeských elektráren

  • 17.9. 1942 zatčena s rodinou v rámci tzv. E Akce za útěk svého bratra, československého důstojníka z povolání, z protektorátu

  • několik dní s ostatními byla ve věznici v Táboře

  • vlakem s ostatními zatčenými převezena přes Prahu a Pardubice do Svatobořic u Kyjova

  • od září 1942 do 14.4. 1945 byla internována ve Svatobořicích

  • po válce pracovala na čtyř až šestihodinový úvazek vzhledem k částečné invaliditě

  • v roce 1953 nastoupila v okresním podniku Pramen, následovalo zaměstnání v cukrárně, dále u Restaurací a jídelen jako účetní, později sekretářka LŠU, dále jako sekretářka českokrumlovského gymnázia

  • v roce 1976 odešla do důchodu

  • podává výpověď o perzekuci své rodiny po komunistickém převratu, i o válečné anabázi svého bratra Leopolda

  • zemřela 25. ledna 2017 v Českém Krumlově

Mládí se všemi příbuznými: 

Miroslava Stropková, rozená Kunclová se narodila v Českých Budějovicích dne 7.10. 1922. Od dětství byla vychovávána v Českých Velenicích u tety Antonie Nováčkové, mladší sestry své matky, v rodině strojvůdce ČSD (Československých drah). Už před jejím narozením adoptovali strýc a teta holčičku od Českého srdce v době 1. světové války. Měla vlastně dvoje rodiče, tři milující bratry a ještě tetinu o 9 let starší schovanku, kterou měla spíš za sestru. Oba manželé Nováčků měli rádi děti, zvláště strýc, a tak jsme obě měly vlídný domov, kde velice často pobývali i moje bratři. 

„Chodila jsem ráda v Českých Velenicích do cukrárny, kde jsem si vybírala, co se mi líbilo. Oni mi to zabalili a strýc to pak zaplatil. Dodnes cukrárna existuje, při svých cestách tam ráda chodím a jsem tam jako doma.“

Poté se malá Miloslava s tetou, strýcem a schovankou Aničkou přestěhovala do Suchého Vrbného. Miloslava Kunclová navštěvovala klášterní obecnou školu a později dívčí reformní reálné gymnázium. 

V roce 1941, po maturitě, nastoupila do soukromé obchodní školy ředitele Dočekala pro abiturienty středních škol. Ředitel navrhoval své žáky k přijetí do různých podniků a pro Miloslavu Kunclovou vybral Jihočeské elektrárny, kde po konkurzu nastoupila 1.7. 1942.

„Uchazeček o místo bylo třicet šest, přijato nás bylo osm.. Jiřinka Slámová šla jako sekretářka k vrchnímu ředitel JČE, ing. panu Hřebačkovi. Byla absolventkou Obchodní akademie. Já jsem šla jako sekretářka k vrchnímu tajemníkovi Matysovi, protože jeho sekretářka provdala. Od podřízených vyžadoval přesnou práci, ale byl to laskavý člověk Všichni muži se krásně chovali k mladým dívkám, kterých tam bylo plno. Také mého tehdejšího šéfa má na svědomí komunistický režim.“

Opětovné rodinné setkání na cestě do lágru:

„17. září přišel k panu tajemníkovi manžel mé sestřenice a přinesl mu mé klíče a zprávu, že jsem byla s rodiči zatčena gestapem. Té noci začala v celém protektorátu tzv. „E Akce“, kdy gestapo pozatýkalo rodiny, ve kterých někdo chyběl. Nejednalo se pouze vojáky a bohužel, bylo tam mnoho zadržených, jejichž blízcí už nežili.“

„Přišli k rodičům, na obchody určili otci komisaře a zabavili mu osobní auto. O mně nevěděli, ale gestapák Steinhauser viděl na psacím stroji moji fotografii a ihned se na mě ptal. Otec odpověděl, že jsem dcera vychovávána u jeho švagrové. Nic platno. Přišli pro mě naši strážníci, mně zvonil budík a zároveň domovní zvonek. Byla jsem doma sama, teta a strýc trávili jaro a celé léto až do podzimu na strýcově chatě u Doudleb, já dříve rovněž, ale při zaměstnání už to nebylo možné. Tak jsem šla dolů otevřít. Oba strážníci byli velice ohleduplní, řekli mi: ‚Prosím Vás, nelekejte se, Vaši rodiče i bratři byli dnes v noci zatčeni gestapem a to nás pro Vás poslalo.‘ Měli seznam věcí, které si mám sbalit, dokonce i věci zimní, ačkoliv září toho roku bylo velice teplo.“

Miloslavu Kunclovou odvezli otcovým nákladním autem k rodičům a ona sama se rozhodla, že s mužem, s kterým chodila, se rozloučit nechce. 

„V obývacím pokoji u rodičů jsem ani nevnímala přítomnost gestapáků a komisaře, ale najednou jsem stála v pokoji úplně sama.  Rodina se šla loučit po domě, tatínek ukazoval komisaři výrobnu, neboť z mléka vyráběl máslo, tvaroh, smetanu, šlehačku, mléko ad. . A já jsem zůstala a nevěděla kde všichni jsou. Vyšla jsem před dům, ale tam stál jen prázdný „anton“. Okolo šla pro vodu služebná maminčiny zemřelé sestřenice a začala tak hrozným způsobem nacistům nadávat, až jsem se bála, že chudáka starou Frony také zavřou. Tak jsem nastoupila do „antona“, kde jsem byla sama a s kufrem čekala na ostatní.“

Rodina byla odvezena k ostatním zatčeným do Lannovy třídy na do garáže gestapa, zatímco neustále zavírali další občany v rámci E Akce. Poté všechny odvezli autobusem do táborské věznice, kde je umístili do prázdného bytu po nějakém soudním úředníkovi. Do Tábora přibývaly další autobusy plné vězňů z celého kraje. 

„Z delší předsíně byla dveře na obě strany, na jedné straně pro muže, na druhé pro ženy a navštěvoval jsme se nesměli. Ve dvou prázdných místnostech bylo na zemi pár stébel trávy, u mužů taktéž. Na chodbě hlídal člen Schutzpolizei, jakýsi pan Knop nebo Kopp, který jezdil s transporty zatčených. Nebyl nacista a svou službou nebyl nijak nadšen. A já? Ráno jsem se probudila, stejně jako ostatní, ve své a večer ležím na několika stéblech trávy. Maminka ze všeho vypětí okamžitě usnula a moje sousedka také – a obě se ke mně tulili! To jsem nevydržela a šla jsem si sednout mezi otevřené dveře do předsíně. Uvnitř jsem nemohla vůbec dýchat. Strážný mě tam nechal sedět a i se pak ke mně přidala 15tiletá Libuška Fantová. Strážný zavolala z okna předsíně na stůl, aby zdola na nás nestříleli, že jsme nemocné. Byly jsme rády a vydržely jsme takto u otevřeného okna na lavici každou noc.“

V Táboře byli všichni od čtvrtka do pondělka. V neděli byly povolené návštěvy, muži a ženy zvlášt. Vzhledem k jediné povolené rozmluvě přijela teta z Vrbného a sestřenice z Benešova u Prahy. Hodné strážný povolil i druhou návštěvu – rozmluvu s mladým mužem, se kterým Miloslava Stropková chodila.

V pondělí ráno nás naložili do osobního vlaku, na táborském nádraží byla spousta lidi, plakali a volali. Byl jsem rádi, že se vlak rozjel.  Přes Prahu a Pardubice jsem dojeli druhý den do Svatobořic, vesničky nedaleko Kyjova.  Gestapo s námi nejelo a tak v v Benešově u Prahy přistoupila do vlaku moje sestřenice, učitelka Vilma Beranová, pohostila naši rodinu cigaretami a jídlem a vystoupila z vlaku ve Vršovicích. Nikdo si jí nevšímal, ona se opravdu nebála.“

„Za jasné noci se ve vodě řeky Orlice odrážel měsíc, tak jsem šla za členem Schutzpolizei, který nás doprovázel. Byl to mladší člověk, ten den měl 40té narozeniny a naříkal, byl rozzlobený a nešťastný, že má doma malého chlapce, který musel vstoupit do Hitlerjugend, neposlouchá maminku a tak by ho doma moc potřebovala. Tak jsem se odvážela a požádala, zda mohu sedět na schůdkách vagonu, že bych se ráda dívala ven. On mi řekl: ‚Když mi dáte čestné slovo, že se nepokusíte z vlaku vyskočit, tak Vás tu nechám.‘ ‚Na to se spolehněte, mám tu celou rodinu, už kvůli nim nevyskočím.‘

„V roce 1942 bylo velice teplé podletí, takže vykvétaly nanovo i ovocné stromy. A pro nás to bylo dobře.“

Ve Svatobořicích:

V 6:00 ráno dojeli do Kyjova. Místní obyvatelé měli zatemněná okna a nikdo se nesměl venku pohybovat. Na nákladní auta naskládali kufry a pomalu odcházeli do svatobořického tábora. Tábor existoval již před 1. světovou válkou. Ve Svatobořicích byl silnicí rozdělen mužský a ženský tábor a plotem oddělená četnická stanice. Nad silnicí byl vystavěný dřevený tunel mezi ženským a mužským táborem, přes prkna nebylo vidět na silnici.

V ženském lágru byly 3 baráky, č. 3, 4 a 5. V baráku č.5, v přízemí, už byly ubytované ženy z Moravy. V prvním patři bydlely většinou Jihočesky, též ženy a dívky z Plzně. „Světnice, kde jsem byla i já ubytována, nebyla naštěstí průchodící. Světnice č. 12 měla průchod do světnice č.2, pak byla v prvním patře ještě menší světnice, tak pro 4 osoby, ale bylo jich tam mnoho víc! Také na druhé straně baráku byly 3 světnice, v č.1 byla ubytována moje maminka, a rovněž menší světnice jako na naší straně.“

Na každé straně byl jeden záchod pro cca 100 žen, umývárna a velká předsíň, z níž byly dveře do všech 3 světnic. Na světnici č. 11 bylo s Miloslavou Kunclovou 46 žen, později, jak je přiváželi z různých světnic, i 52. Mnohé z nich byly vdovy, protože jim muže při výsleších na gestapu utloukli. Většinou to byli ti, které měli spojení s partyzány. Muži a ženy spolu nesměli mluvit,  bylo lhostejné, jsou- li manželé, sourozenci nebo matky dětí. K potrestání sloužila márnice, kde byla veliká zima. Dále byla v mužském lágru marodka, prádelna a truhlárna.

„Napřed jsme ovšem všichni prošli, muži i ženy, tzv. lékařskou prohlídkou, a dostali jsme čísla. Rovněž nás fotografovali pro nacistické záznamy zločinců. Jaké číslo jsem měla, si nepamatuji a ani nevím, kdy jsem jej ztratila! Po prohlídce jsme se museli ubytovat. Dostaly jsme pytle ve tvaru slamníků ze silného, dírkovaného papíru a rovněž podhlavník, nacpávaly jsme je ve sklepě dřevěnými hoblinami a následně provázky prošily. Pak jsme každá dostala jednu šedou vězeňskou deku. Bylo nás hodně, místa málo, spali jsme na boku. Já a moje sousedka jsme dali jednu deku na slamník a druhou jsme se přikrývali.“

V lágru byla pracovní povinnost pro všechny, staré ženy se museli s mladými ženami střídat ve škrábání brambor před kuchyní. Miloslava Stropková nastoupila napřed do kuchyně.

„Což brzy skončilo, protože jsem neuzvedla hrnec s čajem. Moje spolunocležnice Táňa mi řekla, že chlapci, hlavně oba moji bratři, na chodbě velitelství nadepisují na papírové desky jmény jednotlivých rodin a tam že bych s nimi mohla mluvit, budu- li pracovat v kanceláři, kde gestapáci pořizují seznamy vězňů a hodnotí, koho by měli propustit. Když mně ujistila, že tito páni mají přísně nařízeno chovat se k vězňům slušně, tak jsem s ní šla „k táborským“ a denně jsem mohla mluvit s bratry!! Byla jsem tam pár dní, vzkázal pro mě gestapák Steinhauser a ptal se, jak je možné, že pracuji u táborského gestapa, když patřím k Budějovicím? Tak jsem také zvýšila hlas a řekla jsem: ‚Prosím Vás, nekřičte na mě, já jsem přece nevěděla, že vy hledáte nějakou sílu. Tábor jí hledal, tak jsem šla tam.‘ Tak jsem přešla k budějovickým. Zakládala jsem jednotlivé listy do desek a samozřejmě, přes zákaz je rychle pročítala a tušila, koho by asi mohli propustit. Přečtené jsem svěřovala jen několika kamarádkám! Ale když jedna babička venku plakala, tak jsem jí řekla, že půjde domů, že už to má napsané, ale nesmí to nikomu říci. Kamarádce Marii Lexové jsem řekla, aby si nedělala žádné naděje. Byla tam s maminkou a nemocnou sestrou a ani tu nepustili. O Marii napsal Steinhauser, že je to šovinistická Češka. Tahle práce, při které jsem mohla kdykoliv mluvit se svými bratry, skončila začátkem října, tehdy jsem poprvé onemocněla žaludečním katarem. Později jsem pracovala v prádelně – když na mě přišla řada – později v krejčovně, kde se šilo prádlo a pracovní obleky pro pracovní tábory, které patřily k táboru ve Svatobořicích. V jednom z nich, v Lutíně, mi těžce onemocněl otec, kterého tam poslali. Pak jsme pracovali v tzv.“culíkárně“, kde se z tenkých proužků dřeva, namočeného ve vodě pletly pruhy tří, pěti a devíti proužků, 5 kol na směnu, každé kolo měřilo 60 loktů. Ostatní děvčata pracovala pro zbrojovku Brno.“

V listopadu 1943 došlo v lágru k velké změně. První velitel, František Císař, který tak obdivoval nacisty, že přijal jméno Kaiser a spolu s gestapákem Tunzem, který nelidsky týral židovské vězně a by si tak jist přátelstvím svých nadřízených, že kradl. Když na to gestapo přišlo, tak ho zavřeli v Brně. Po příchodu Rudé armády spáchal v cele sebevraždu. Také byl spoluodpovědný za časté transporty vězňů – žen i mužů – do dalších koncentračních táborů Osvětim, Ravensbrück, Terezín, z nichž se vrátilo jen málo z nich. „Nás ženy obšťastňoval častými nočními apely, když na nás ječel podobné jemnosti jako: ‚Vy jste kal národa a když Vás tady dám všechny postřílet, ani pes po Vás neštěkne‘“

„Už jsme věděli, že po lágru chodí s velitelem nějaký vyšší starý četník. Jednoho pozdního večera – spíše v noci – nařídil velitel Kaiser opět nástup a oba přišli. Kaiser nám řekl, že na něho budeme vzpomínat, jak nám neubližoval, jak byl na nás hodný, jak se s k nám laskavě choval, jak nám neubližoval, že odchází na lepší místo a ten druhý četník že má být jeho nástupce. Ozval se silný hlas a pravil: ‚Jsem četník, jsem Němec, šedesát let stár a jsem zde proto, že mě sem pozval můj velitel. Nejsem tu proto, abych vás týral, ale abych vás opatroval a po válce vás v pořádku vrátil rodinám.‘ Tak to bylo jiné kafe. Velitel, vše co řekl, dodržel.“

Ženám přidal jednu cestu na procházky v mužském lágru, díky které mohly domlouvat i rodiny, dívky mohli mluvit s mládenci. Vznikaly krásná přátelství i lásky, které po válce přešly v manželství.

Na jaře roku 1944 přivezli do Svatobořic děti z pražské Jenerálky. „Byly to sirotci po českých vlastencích, popravených po atentátu na Heydricha. Mezi nimi byl i bratr jednoho z účastníků atentátu Jana Kubiše, František Kubiš, narozený v roce 1928. Ale také tam byly 3 děti, narozené v roce 1940. Celkem dívek i chlapců bylo 46. Malé Janičce Rebecové z Mělníka byly 2 roky, když jí nacisté zavraždili rodiče. V roce 1944 jí tedy byly 4 roky. Často jsem doprovázela Olgu Čiklovou, která měla ty malé na starosti a ta maličká Jana se mně jedno zeptala:  ‘Mílinko, seš ty moje maminka nebo je Olinka moje maminka?‘ Ona věděla, že si děti povídají o maminkách, i její bratříček jí jistě o mamince vyprávěl, byl starší,  ale nevěděla, co to slovo znamená. Když je dalo gestapo na Jenerálku, měly zapomenout svá jména, měly pouze přezdívky. Díky statečnému českému lékaři a některým příbuzným se podařilo jména děti zjistit. Nejstarší z dětí byl syn generála Bočka, Zdeněk, narozený v roce 1927. Daleko více se dočtete v knize Josef Havla: Poupata ožehlá nenávistí.“

Útěk ze Svatobořic:

„Když se blížila fronta, to už jsme byly veselejší. Jednou jsem šla z marodky a stála jsem s tatínkem u baráku, ve kterém bydlel. To už byl vrácen z Lutína jako práce neschopný. Mezi marodkou a tím barákem byla asfaltová silnice, po té vozili do lágru zásoby a podobně. A najednou jeden z mužů povídá: ‚Hleďte, ono prší.‘ Na asfaltu se dělaly důlky. Druhý mu řekl: ‚To neprší, to padají kulky.‘ A už jsem to viděli – vedle lágru probíhala přestřelka mezi partyzány a četníky a kulky při přestřelce létaly do lágru. Za zvuků blížící se fronty bylo rozhodnuto, že se lágr vyklidí.“

„Dívali jsem se Táňou, z vinic se hrnuly tanky a my jsme si mysleli, že to jsou ruské. Tak jsem si říkaly – Rusové jsou tu a my pojdeme s těma náckama pryč? To byla hrozná představa, ale byly to ustupující německé tanky. To už také nechal velitel Schuster odvézt děti z Jenerálky do Kyjova do jedné školy a kolem lágru do luk dal udělat nouzové východy, abychom měly kudy utéci. Ale vše bylo jinak. Přijeli „páni od SS“, samozřejmě pozdě večer a mě navíc musela děvčata vzbudit.! Volali nás jednotlivě do kanceláří na velitelství, někoho propustili, někoho nikoliv. Maminku propustili, mně a otce nikoliv. To bylo v pátek, 13.4. 1945. V sobotu, 14.4., maminka a propouštěná děvčata spěchala na vlak, měl to být poslední z Kyjova. Dvě kamarádky, Miluška Ptáčníková a Květa Polívková, mně vzaly do Svatobořic k rodině Košackých, kde měly domluvený úkryt. Obě byly propuštěné, tak tam vzaly mě s prosbou, mohu- li se u Košackých schovat. Ochotně mi to bylo přislíbeno – ono ve Svatobořicích i okolních vesnicích zůstalo dost propuštěných vězňů. Muži i ženy se báli vrátit domů.“

V sobotu, 14.4. 1945, se zbytek žen přestěhoval do mužského lágru. Mělo to být bezpečnější. „Děvčata z naší vesnice šla uklízet na marodku a já, už uznaná ze zdravotních důvodů jako práce neschopná, jsem šla na velitelství do kanceláře, už nevím, jak se můj „šéf“, rovněž nepropuštěný politický vězeň jmenoval. K páté hodině odpoledně přijelo gestapo, „anton“, nákladní auto a rozkaz sbalit si věci a nastoupit na transport. Někam nás odvezou…? Ale kam? Tak jsme se držely pozadu v naději, že snad ten transport ani neodjede.“

S pomocí přispěchal jeden z civilních správců svatobořického vězení u něhož v kanceláři Táňa Umbrová pracovala a pobídl děvčata k útěku.

„Hlavně sestrám Ungrovým říkal: ‚Poslyšte děvčata, musíte odtud zmizet. Táňo, Váš tatínek mi jako lékař za první světové války zachránil před amputací nohu a já jsem nikdy neměl příležitost mu to oplatit. Takže musíte utéct, my Vás budeme krýt, zabavíme je.‘ Já jsem se přátelila s oběma a přidala se k nám ještě Maurška Schweitzerová z Českých Budějovic a pí. Bečvářová z Plzně, už trochu starší.“

Potřebovaly se zbavit kufrů, tak je daly do kanceláře na velitelství, kde je spoluvězeň Vlastimil schoval. Najednou se objevilo nákladní auto s muži, mezi nimiž byl i tatínek Miloslavy Stropkové.

„Auto bylo přeplněné, tak mi dal otec svůj kufr a nepochopil, co myslím tím, když mu říkám, že s nimi nejedu. Že jim řekli, že pro zbylé ženy pošlou autobus.! Co teď s kufrem? Vlastík už musel klíče od kanceláře odevzdat, tak dal ten kufr do garáže vedle velitelství. Bohužel, do garáže jsem nijak nemohla a když 19.4. opilý německý voják chtěl tábor zapálit, shořela právě ta garáž a tatínkův kufr v ní.“

„Ale ještě pořád stojíme u transportu a pomalu couváme dál po cestě. Štěstí bylo, že se tam u auta ještě pohybovaly ženy, které se tam nevešly. A gestapáci si je hlídali, tak jsme nakonec utekly dolů do lágru k jednomu z nouzových východů. Jeden četník, v plné polní, tam též přicházel. Měl jet s transportem, ale nakonec jeli 2 četníci a velitel tábora. Ael u východu stál další četník – tam neměl co dělat! Maruška Schweitzerová mu řekla, aby nás pustil ven, ale on na nás namířil pušku a nepustil. Druhý četník mu říká: ‚Ty jsi se zbláznil? Víš, co je čeká, když je tu najdou? Pusť je ven!‘ ‚Nepustím!‘ Maruška pronesla duchapřítomně: ‚Děvčata, pojďte zpátky, gestapáci nemohou být horší než tenhle Čech.‘ A dodala: ‚Pane a vy jste opravdu Čech?‘“

Došly na marodku, kde si zalezly pod postele a čekaly co se bude dít. Po barácích chodil český četník, strážmistr Matyáš, jenž držel nad vězni ochrannou ruku. Pětici žen u transport neviděl, tak je šel hledat. Zapískal a ženy se mu ozvaly.

„Vrátili jsme se i s nám na cestu, kde nás přijali a ukryli. V neděli jsem šly pro věci od lágru, v pondělí jsem chtěla jít znovu pro otcův kufr, ale jsem sehnat někoho, kdo měl klíče. Ale v pondělí ráno přišla Rita Vejražková, že bylo v lágru pro nás gestapo, vyhrožovalo, že nás postřílí, ale pak odjeli. Pak už jsem se do tábora nedostala, byly jsme pořád ve sklepě, protože boje mezi Němci a Rudou armádou byly velice prudké. Ve čtvrtek 19.4. ráno obsadili Svatobořice Rusové, ale dál se urputně bojovalo o Kyjov. Padlo 18 sovětských vojáků. Věděli jsme všichni, že jsme pro chudou vesničku přítěží, tak šli chlapci do Hodonína žádat Městský národní výbor o pomoc. Slíbili. Tak jsem si vzali kufry a šli společně do Hodonína – ani nevím, kdo se k nám přidal – Maruška totiž s námi nešla Ke Košackým, ale do Kyjova. Ovšem v Hodoníně prý o nás nevěděli! Tak Červený kříž přinesl kondenzované mlíko a někdo uvařil černou kávu. Poslali nás spát do školy, kde před tím bydlela Rudá armáda. Bály jsme, protože jsme se nemohly zamknout! Ale přišel československý důstojník a pravil, že utíkají z Bratislavy, protože jim bratři Slováci chtěli vzít zbraně. Ubytovali se dole ve školy hlídali nás. Druhý den nám dali najíst a odjeli. My jsme se chtěli vrátit do Svatobořic, ale cestou jsme potkaly nákladní auta, kterému sovětský generál svážel do Hodonína všechny bývalé vězně z internačního tábora. Ubytovali nás ve vile nějakého německého průmyslníka. Byly tam 2 byty, Sovětská armáda se nám starala o potraviny. Měli jsme tam plno návštěv, tak přítel mého bratra, tomu jsem pro bratra dala dopis. 29.4. přijel předseda vlády Fierlinger a ministři Hála, Nosek a Uhlíř z ministerstva. Pak přišla zprávy, že 12. 5 bude Hodonínem přijíždět pan prezident Dr. Edvard Beneš s chotí při svém návratu do vlasti.“

„Mně se dostalo velkého vyznamenání. Maminky, ačkoliv tam měly své dcery, určily, že vítat pana prezidenta budu z Jožkou Fürstem za mládež svaotobořického tábora před radnicí a starší je měli přivítat na radnici, ale tam už prý nemáme chodit. Pro manželku prezidenta mi obstarali konvalinky, prý její oblíbené květiny. Manželka prezidenta byla jediná žena ve státě – opět už ve svobodném – kterou jsem byla ochotna s úctou oslovit Milostivá paní!“

Smutné shledání na jihu Čech:

Miloslava Stropková se i s dalšími děvčaty dostala přes Brno, Blansko a Prahu domů. V Praze se dokonce v den příjezdu mohla setkat se svým starším bratrem, majorem československé armády, příslušníkem 1. československého sboru, účastníkem bojů v dukelském průsmyku.

„Tak jsem 17.5., zase ve čtvrtek,  přijela domů a to bylo překvapení. I když jsem byla hodně nemocná, byla bych to všechno zvládla…ale moje teta, která pořád říkala, jak mě má ráda, mi na uvítanou ani nepodala ruku. Chtěla jsem se převléct a zjistila jsem, že mé šaty a kabáty, až na jeden starý, jsou všechny pryč. Vědomí, že mě odepsala, že už se nevrátím, a klidně ty moje věci prodala, mě dostalo moc hluboko…“

Chladné setkání proběhlo také s bratrem Leopoldem, zahraničním vojákem. „Nebyla jsem schopna pocítit radosti, ani ji dát nějak najevo. Proto bylo chladnější i mé setkání s bratrem Leopoldem, zahraničním vojákem, jehož odchod použilo gestapo k uvězněné celé rodiny. Když jsem přišla do obýváku u rodičů, podala jsem bráškovi rudku a řekla: ‚Nazdar, Poldíku.‘ Jiná sestra by mu padla kolem krku, možná by i plakala, ale jsem si tu radost a setkání už odbyla, když jsem se v Hodoníně dozvěděla, že je živ a zdráv. A také po „uvítání“ své tety jsem nebyla schopna vůbec žádného citu. Ale stejně jsme se měli s bratrem moc rádi a žádný stín mezi námi nezůstal. Také otec se na mně neusmál: ‚Nechala jsi mi uhořet kufr.‘, vyčetl mi. Měl tam různé dárky, v lágr vyráběné. Byla to malá umělecká díla- pro své přátele i zaměstnance, kteří celou tu dobu pracovali poctivě dál. Ale také měl o mně starosti, co se se mnou stalo, protože otec měl své děti opravdu rád a udělal by pro nás cokoliv. Tak asi byl zklamán, že jsem se nevrátila domů k rodičům, přišla jsem sice ještě týž den, ale napřed jsem šla tam, kde jsem před tím žila. Netušila jsem, že můj drahý strejda už odjel na chatu, ani jsem netušila, jaké překvapení mi nachystala teta. Otci jsem o tom nic neřekla, to asi byla chyba, neuměl si mé chováni vysvětlit.“ 

„Krásně  se ke mně zachovali Jihočeské elektrárny. Vedli mně celou dobu v evidenci, pak mi zvýšily plat, jako kdybych tam celou dobu pracovala a dostal jsem hned 3 měsíce placené dovolené, kterou jsem použít na své léčení. Smůla mě ale neopustila, k léčení nedošlo, proto mi zůstala invalidita, byť částečná, trvale.“

„V roce 1950, už jako Stropková, jsem měla dvouletého synka, sama v částečném invalidním důchodu a jezdila jsem do tří různých kriminálů. Do Šumperka za tatínkem, nejstarší bratr Poldík byl od roku 1950 v Plzni na Borech, zatčen byl na jaře roku 1949. Vůbec jsme nevěděli, kde žije- li vůbec. Nejmladší bratr Karel byl odsouzen na patnáct let těžkého žaláře na Bytízu u Příbrami. Poldík dostal osm let, protože mu původní dvanáctiletý trest snížili za zásluhu v bojích o Duklu.“ Otec se vrátil z komunistického kriminálu v roce 1952. Pro otce bylo těžké získat práci a prodělal několik operací, zemřel v roce 1970. Maminka nebyla schopna starat se o domácnost a zemřela o několik měsíců dříve než otec, v květnu 1970.

Vzhledem k částečné invaliditě mohla Miloslava Stropková pracovat pouze 4-6 hodin denně. V roce 1953 nastoupila v Okresním podniku Pramen ještě na osmihodinovou práci v účtárně. Důvodem byla měnová reforma, vydržela zde pouze rok. Potom pracovala 4 hodiny jako účetní na cukrárně, poté onemocněla a nemohla sehnat pracovní umístění, až dostala místo účetní u Restaurací a jídelen na 6 hodin, do konce roku 1969, kdy přešla jako sekretářka na 4 hodiny denně do LŠU. Od roku 1972 pracovala jako sekretářka, později referentka, na gymnáziu v Českém Krumlově.  Do důchodu odešla v roce 1976.

Poselství: „Co teď je a jak to postupuje, znamená hrozný propad mravnosti a slušnosti, neúctu k vlasti a poctivosti. Já zažila první republiku, tak si říkám, že to je hrůza. Tolik zlodějů a podvodníků, bezohledné chování mnohých lidí v našem národě. Uznávám s velikou úctou prezidenta Václava Klause, bohužel pravomoc hlavy státu je v naší republice velice omezená.“

E Akce, Emigranten Aktion - probíhala po celém protektorátu za účelem pozatýkat členy rodin, ze kterých někdo odešel do zahraničí, ať jako voják nebo jako pracovník v zahraničí po delší dobu. Vězni byli pozavírání nejen ve Svatobořicích, ale dále např. v Lutíně, v brněnských Kounicových kolejích nebo na Veveří.

Výpověď je sepsána Miloslavou Kunclovou vlastními slovy (obsahuje či upřesňuje situace a údaje chybějící v nahrávce)

Miloslava Stropková zemřela 25. ledna 2017 v Českém Krumlově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století