Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Střída (* 1936)

Připravte se, že budeme někomu pucovat škarpále a zadky

  • narozen 1. března 1936 v Ústíně

  • rodina vlastnila největší hospodářství v Ústíně

  • členové organizace Sokol

  • otec Miroslav Střída starší se zapojil za války do odboje

  • perzekuce rodiny za kolektivizace

  • v roce 1955 bylo hospodářství zabaveno, rodina vystěhována

  • v květnu 1960 byl otec odsouzen na devět let vězení v procesu Dr. Ing. Ladislav Kameníček a spol.

  • během věznění otec v únoru 1962 zemřel na vážné onemocnění

  • pamětník byl kvůli třídnímu původu několikrát vyhozen ze zaměstnání

  • v restituci dostal vráceno zdevastované hospodářství

  • v době natáčení žil Miroslav Střída stále v Ústíně

Během šesti měsíců v letech 1961 a 1962 zemřeli Miroslavu Střídovi oba rodiče. Silně k tomu přispěla perzekuce rodiny komunistickým režimem. Střídovi totiž v Ústíně vlastnili největší hospodářství a odmítli se smířit s nastolenými praktikami komunistického režimu. Oba rodiče to stálo život.

Úspěšný hospodář

Miroslav Střída se narodil 1. března 1936 v Ústíně na Hané. Rodina žila na hospodářství v centru obce, kde se domy vyznačovaly typickou architekturou vesnice na Hané, navzájem na sebe navazovaly a vytvářely tak kompaktní zástavbu. Rodinné hospodářství bylo největší a nejúspěšnější v obci. Náležely k němu stáje, chlévy, sýpka, 24 hektarů orné půdy, pět koní, devět krav, třicet telat a jatečních býčků, drůbež. Mělo také moderní vybavení a nechyběla na něm mlátička ani traktor. Otec také vlastnil osobní automobil. Na práce rodina zaměstnávala čtyři stálé zaměstnance bydlící přímo na statku.

Miroslav Střída mladší vzpomíná, že otec byl výborný hospodář a v obci vždy patřil mezi uznávané osobnosti. „Táta byl pedant, tvrdej, ale dobrej člověk,“ dodává pamětník, kterého otec jako jediného syna vychovával k budoucímu převzetí hospodářství. Miroslav Střída měl sice od mládí na statku své povinnosti, ale rodiče ho prý nepřetěžovali. „Podle jiných dětí jsem to měl relativně solidnější,“ vzpomíná.

Snažil se pomáhat

Rodiče se také zapojovali do společenského života v Ústíně. Oba patřili mezi členy místní sokolské organizace a otec také hrával a režíroval představení v ochotnickém divadle. Život v obci se však po vypuknutí druhé světové války změnil. Ústín dostal nové jméno – Austin – a náležel do Protektorátu Čechy a Morava. Sokol zrušili a místní hospodáři museli pravidelně odvádět dodávky zemědělských produktů pro účely nacistického Německa. Miroslav Střída vzpomíná, že jim kvůli tomu na hospodářství pravidelně docházely kontroly. Otec si s tím ale uměl poradit. „Pozval je do pokoje, roztáhl stůl, usmažil řízky nebo udělal uzené. Nakrmil kontrolu, kontrola odkontrolovala a šlo to...“

Za války ke Střídovým tajně docházeli lidé z Olomouce pro potraviny. „Chodili tajně, protože po cestě byly kontroly, a tak jezdili zadem polema.“ Jednalo se o několik lidí, které rodina již znala. Občas prý Střídovi za potraviny něco dostali, ale nikdy nic nevyžadovali. Jako člen Sokola měl otec vřelý vztah k Československé republice. Pamětník vypráví, že se také zapojil do odboje. Jeho aktivity byly tajné a rodině se s nimi nesvěřoval. Miroslav Střída mladší tak bohužel neví, o jakou odbojovou skupinu šlo. Říká jen, že otec díky známostem a vlastnictví osobního auta převážel jídlo, deky a náboje do Přemyslovic. V okolí této obce se od října roku 1944 pohybovala partyzánská skupina Jermak, která spolupracovala s odbojovými pracovníky v Přemyslovicích. Je proto možné, že otec zásoboval právě tuto skupinu.

Všechno jim sebrali

V době poválečné konjunktury se rodině dařilo. Otec dokonce koupil nový traktor značky Ferguson. „Velice se to rozjelo. Otec prodal koně, protože si mohl nasít, co chtěl. Nebyl žádný osevní plán. Co si vymyslel, to dělal.“ Léta svobody ale brzy skončila. V únoru 1948 totiž moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. „Otec okamžitě věděl, co bude. Byl sečtělej, přečetl Marxe. Věděl, co bylo v Rusku, že nás to všechno čeká, a vždycky říkal: ,Připravte se, že budeme někomu pucovat škarpále a zadky,‘“ vzpomíná Miroslav Střída mladší.

Otec zásadně nesouhlasil s kolektivizací zemědělství, kdy se soukromé vlastnictví hospodářů mělo změnit na vlastnictví kolektivní, a vytrvale odmítal spolupracovat na založení jednotného zemědělského družstva (JZD) v Ústíně. V letech 1950 a 1951 mu proto zabavili veškeré zemědělské stroje. Přitom mu ale navýšili objem dodávek zemědělských komodit, jež měl dodávat státu. Hospodářství také museli opustit všichni čtyři stálí zaměstnanci. Marie Marková přesto tajně dál chodila rodině pomáhat. „Párkrát u nás byla podojit. Jejího manžela u ČSD přejel vlak. Měla čtyři děti. Vyhrožovali jí, že jestli bude pomáhat kulakovi, tak jí seberou přídavky a nikdo ji nezaměstná. Takže to byla perzekuce všech lidí, nejenom nás.“ Otec koupil dva koně a snažil se celou situaci zvládnout. „S párem koní ale nemohl čtyřiadvacet hektarů sám utáhnout,“ dodává jeho syn Miroslav Střída mladší.

Tlak, který na otce vyvíjeli, byl enormní, a tak když v roce 1952 v Ústíně založili JZD II. typu, stal se jeho členem. II. typ znamenal, že se v něm stále ještě uplatňovalo soukromé vlastnictví. Společná byla rostlinná výroba, ale jednotlivým rolníkům připadla ta část úrody, která odpovídala výměru jejich půdy. Živočišná výroba zůstala soukromá. Ze strany státu však docházelo k tlakům pro přechod na vyšší typ JZD, kde hospodáři v podstatě přišli o veškerý majetek. V Ústíně chtěli přejít na III. typ družstva, s čímž otec nesouhlasil, a tak ho z JZD vyloučili.

Otec poté zase soukromě hospodařil. Vyvíjený nátlak se však stále stupňoval. Dodávky se znovu zvýšily a rodina nesměla disponovat vlastními penězi. „Od roku 52 musely jít veškeré tržby do banky na konto, které spravoval národní výbor. Třeba za mléko se běžně platilo v hospodě a všechno to pak přišlo na konto v bance, že nám nesmí dát do ruky peníze. Tudíž měli peníze a my jsme neměli nic. Nebýt dvou různých kamarádů, té bývalé služebné a babičky ve Vojnicích... My jsme vyrůstali v takové situaci, že nebylo na chleba, nebylo na jídlo,“ vypráví pamětník.

Do hospodářství ještě docházely ponižující kontroly. „Z výboru žen chodily kontrolovat. Některý se k tomu nepropůjčily. Třeba manželka předsedy KSČ se vzepřela a řekla: ,Vždycky nás zaplatili a takovou špinavou práci dělat nebudu.‘ Chodily kontrolovat, jestli je vydojeno, jestli si nenecháváme nějaké mléko pro sebe.“

V roce 1955 v JZD v Ústíně přešli na III. typ hospodaření. Krátce předtím otci vzali hospodářství a celou rodinu vystěhovali. „V padesátým pátým přišel soupis, likvidace ztrátového, neproduktivního zemědělského závodu – vystěhovat. Vystěhování mělo proběhnout na Osoblažsko. Táta jim ale na okrese sdělil, že jeho matka nemá důchod a z čeho bude žít a jak se o to kdo postará.“ Rodina nakonec nemusela na Osoblažsko a přestěhovala se do dalšího domu v Ústíně v otcově vlastnictví. Otec pak nastoupil jako brusič do Moravských železáren v Olomouci, kde pracoval také Miroslav Střída mladší, protože se kvůli třídnímu původu nedostal na žádnou školu.

Smrt rodičů

Otec se dlouhá léta scházel v kavárně Národního domu v Olomouci se svými přáteli z gymnázia a zemědělské školy. Jednalo se o početnou skupinu lidí, převážně hospodářů. Jeden z nich, Dr. Ing. Ladislav Kameníček, byl v letech 1945–1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně sociální. Všichni měli odpor k praktikám komunistického režimu a většina z nich také během kolektivizace přišla o svůj majetek. Začali proto organizovat ilegální zemědělskou stranu. „Domlouvali se, co budou dělat, až to praskne. Byla to akce o rozvratu a každej měl něco na starost. Táta měl třeba na starost Prostějovsko, protože tam spoustu lidí znal, a říkal jim, že až to praskne, tak musí být připraveni,“ vypráví Miroslav Střída, kterého prý otec na schůzky pravidelně brával.

Vše ale monitorovala Státní bezpečnost. V kavárně Národního domu prý tajně instalovala odposlouchávací zařízení. V listopadu 1957 příslušníci StB zatkli Ladislava Kameníčka. Otec tušil, že si přijdou i pro něj, ale ostatní členy skupiny zatkli až v prosinci roku 1959. Otce zatkli přímo v zaměstnání a následně v domě Střídových v Ústíně proběhla domovní prohlídka. „Všechno obrátili vzhůru nohama. Zbraně, peníze, já nevím, co všechno hledali. Já jsem přišel domů z práce a tady seděla babička a moje máma a obě brečely. Všechno převrácený vzhůru nohama. Gauč rozpáraný, polštáře rozpáraný, postele převrácený. Neuklidily to, prostě byly úplně mimo, co tady ti grázlové všechno udělali. Pochopitelně sebrali knihy, fotografie a co se dalo.“

V květnu 1960 proběhl soud se skupinou nazvanou Dr. Ing. Ladislav Kameníček a spol. Na lavici obžalovaných stanulo jedenáct mužů. Nejvyšší, dvanáctiletý trest vězení za velezradu a sabotáž obdržel Ladislav Kameníček. Pak padlo dvakrát jedenáct let vězení a další tresty v rozmezí od dvou do deseti let vězení. Miroslav Střída starší ze soudní síně odešel s trestem za velezradu na devět let vězení a propadnutí veškerého majetku. Pamětník tak musel otcův dům od státu odkoupit, aby měl kde bydlet. V dalších procesech prý ještě odsoudili několik mužů navázaných na skupinu.

Po skončení soudu otce poslali do věznice Leopoldov, kde po několika měsících vážně onemocněl. „Otec měl jako silný kuřák potíže s cévami a měl jít na operaci, ale nedovolili jeho převoz.“ V té době onemocněla na rakovinu také matka Marie Střídová, která nastalou situaci velmi těžce snášela. „Pan doktor mi říkal, že rakovina je opouzdřená a při psychických nárazech se opouzdření otevře a probují to. Říkal mi, že soudruzi mají taky velkou vinu na smrti mojí maminky,“ vzpomíná Miroslav Střída mladší, jehož matka zemřela v září roku 1961. Otce pak ve velmi vážném stavu převezli na operaci do Thomayerovy nemocnice v Praze a následně do Fakultní nemocnice v Olomouci, kde 25. února 1962 zemřel. Pamětník se pak staral o nemocnou babičku Anežku Střídovou, která zemřela rok po smrti svého syna.

Vrátili jim zdevastované hospodářství

Tím však útrapy Miroslava Střídy mladšího neskončily. Jeho oporou se stala manželka Eva (Zlámalová), která také pocházela z „kulacké rodiny“, a tak jeho tíživou životní situaci velmi dobře chápala. Pamětníka pak kvůli jeho třídnímu původu ještě několikrát vyhodili ze zaměstnání, než díky chápavému řediteli Miroslavu Stefkovi získal místo v tiskárně, kde pracoval až do penze.

Po pádu komunistického režimu a mnoha obstrukcích ze strany úřadů dostal v restituci rodinné hospodářství zpět. Miroslav Střída vzpomíná, že během restitučních jednání se dozvěděl mnoho informací kolem perzekuce rodiny. „Na úřadech byli vedeni svědci. Mnozí příbuzní a mnozí lidé, kteří si mysleli, že všechno bude tajné. Pěti lidem jsem mezi čtyřma očima řekl: ,Berte na vědomí, že vím, jak jste svědčil a jak hnusně jste se zachoval. Jste ten nejhorší odpad společnosti.‘ A šel jsem. Lidé se červenali a koktali. Jeden dokonce přišel a chtěl se omluvit. Řekl jsem: ‚Ne, běžte se omluvit na hrob mému tátovi, protože vy jste přiložil polínko, aby byl v hrobě. To si musíte uvědomit.‘“

Statek však JZD během dlouholetého užívání zcela zdevastovalo a do dnešních dnů ho pamětníkův syn postupně opravuje. Miroslav Střída mladší tehdy již neměl sílu ani prostředky začít hospodařit, a tak je dnes většina polností v pronájmu. A toto je poselství pro budoucí generace muže, který za svůj život vytrpěl mnohá bezpráví. „Velice mě bolí, když slyším mladé lidi, jaké mají názory na staré lidi. Ještě tak starej nejsem, ale mladí neví, jak lidé, co tady byli před námi, museli tvrdě dřít, aby se oni měli líp.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)