Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jaromír Strejček (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 9. října 1925 v Konojedech

• vyučil se prodavačem

• v roce 1943 byl totálně nasazen u Luftschutzu

• aktivně se zapojil do Pražského povstání

• už za války se věnoval entomologii

• po vojně odešel ze zestátněného obchodu na místo ředitele muzea v Trmicích

• později nastoupil do Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody

• zemřel 14. února 2019

Jaromír Strejček se narodil 9. října 1925 v Konojedech na statku svého otce. Tam vyrůstal až do doby, než museli Strejčkovi statek prodat z důvodu vypořádání strýcových dluhů, za které se pamětníkův otec zaručil. Rodina se v roce 1932 odstěhovala do Prahy a otec si našel práci. I když musel několikrát změnit zaměstnání, rodina si nakonec v Praze zvykla a žila spokojeně.

Místo lesnické školy do učení

Jaromír Strejček už odmala tíhl k přírodě a po absolvování základní školy chtěl pokračovat na škole lesnické. Tatínek se proto vyrazil zeptat, co by takové studium obnášelo. Zjistil, že syna by přijali nejdříve za tři roky, a nabyl také dojmu, že by to nebylo zadarmo. Pamětník tedy ve svých čtrnácti letech nastoupil do učení do malého obchodu s potravinami k panu Zykánovi. Učil se a pracoval v obchodě za stravu.

Ve svých patnácti letech vstoupil do entomologického kroužku. I když to tak na první pohled nevypadalo, byl to první krok v kariéře budoucího úspěšného českého entomologa.

Deník mladého muže

Mezi listopadem 1941 a srpnem 1947, tedy když bylo Jaromíru Strejčkovi mezi šestnácti a jedenadvaceti lety, si vedl deník. Záznamy jsou stručné a věcné a poskytují letmý vhled do života chlapce postupně se měnícího v mladého muže. V deníkových záznamech lze pozorovat pamětníkův silný vztah k přírodě. Ten v něm nejspíš probudilo dětství prožité na statku, kde byly přírodní cykly a zákonitosti nedílnou součástí života. Válka a pracovní povinnosti hrají v deníku spíše podružnou roli.

Po vyučení prodavačem nastoupil Jaromír Strejček v roce 1942 k firmě Kulík, která měla v Praze síť obchodů s potravinami. Jednalo se o provozovny, kde prodavači oblékali uniformu a na těžké práce měli sluhu.

O Vánocích 1942 dostal pamětník knihu profesora Jandy Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší. Část Hmyz a nižší bezpáteřní ho zaujala tak, že nadobro propadl entomologii a mimoto také kráse opačného pohlaví.

Ve službách Luftschutzu

Dne 1. října 1943 (v měsíci svých osmnáctých narozenin) byl povolán k Luftschutzu a zařazen k sanitní službě. Všechno se odehrálo velmi rychle, ráno ho telefonátem předvolali a odpoledne šel vše oznámit domů rodičům již v uniformě. Ubytován byl v areálu strahovského kláštera v místnosti pro šedesát lidí se spoustou štěnic a jedněmi kamny. Jeho žold činil jednu říšskou marku denně.

Po úvodním cvičení byl nasazen zejména na kopání krytů. Mimo jiné vykopal jeden také u vily Heydrichovy sestry a K. H. Franka. Mezi další pracovní povinnosti totálně nasazeného Jaromíra Strejčka patřilo odnášení zraněných a mrtvých z míst zasažených bombardováním nebo rozvážení protipožárních nátěrů po Praze. K tomu vyfasoval speciální pracovní oděv, čehož využíval a po rozvážce v něm vyrážel za brouky.

Pražské povstání

První vzpomínky na Pražské povstání má Jaromír Strejček už ze 4. května 1945, kdy na nádraží na Zbraslavi viděl odpoledne zamalovávání německého názvu obce Königsaal. Večer mu v kasárnách řekli, že se právě stal vojákem československé armády. Jeho hlavním úkolem během povstání bylo převzetí ministerstva národní obrany. To se mu podařilo zhruba s dalšími devatenácti lidmi pod vedením plukovníka Adamce.

Po skončení bojů se Jaromír Strejček účastnil vojenské přehlídky na Staroměstském náměstí, kde se nacházel v blízkosti tribuny, na které stáli velitelé osvoboditelských vojsk Eisenhower, Montgomery, Koněv a Svoboda. Dne 9. června 1945 byl pamětník propuštěn do civilu.

Zpátky do obchodu

V létě 1945 nastoupil Jaromír Strejček zpět do obchodu firmy Kulík. Tady také krátce po válce potkal svoji první manželku Růžu. Vzali se 24. srpna 1946, kdy mu bylo dvacet let. 

Než došlo k veselce, odešel pamětník za prací do bývalých Sudet, do Ústí nad Labem. Mladí manželé dostali byt po odsunutých Němcích, Jaromír Strejček pracoval jako vedoucí obchodu s potravinami a Růža do rodinného rozpočtu přispívala šitím pánských obleků, které byly po válce nedostatkovým zbožím.

V září 1947 nastoupil na vojnu do Bíliny. V uniformě prožil tzv. Vítězný únor. Na starost měl kantýnu u černých baronů. Volné chvíle vyplňoval „broukařením“, jak mile česky entomologii říká. Odolal a poprvé odmítl vstup do komunistické strany. Po dvou letech (bez jednoho měsíce) se vrátil do civilu. 

A znovu ho čekal prodavačský pult. Obchod, ve kterém pracoval, už však spadal pod Pramen, tedy do státem vlastněné sítě. Jenže tentokrát se v práci nefalšovaně nudil a po dohodě s manželkou obchod opustil a odešel na místo ředitele muzea v Trmicích. Finančně se to sice nevyplatilo, ale práce byla zajímavější.

Ředitelem muzea

V muzeu Jaromír Strejček strávil převážnou část padesátých let. Na začátku „šéfoval“ vlastně jen sedmdesáti místnostem ve velmi špatném technickém stavu, s nulovým rozpočtem na údržbu a jedné uklízečce. Muzeum ale mělo spoustu zajímavých exponátů a s nadšením vedení se ho dařilo zvelebovat. Pod pamětníkovou správou proběhla rekonstrukce, organizovaly se výstavy, přibyly nové exponáty a rozšířil se pracovní tým. Jaromír Strejček zaměstnal v muzeu i svoji ženu Růžu. Bezdětné manželství se však začalo doma i v práci zadrhávat, a tak se manželé dohodli na rozvodu. Pamětník odešel z trmického muzea, Růža v něm naopak zůstala celý život a věnovala se historické vědě. 

Památková péče a ochrana přírody

Koncem padesátých let přešel Jaromír Strejček do právě vznikajícího Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody, kde dva roky pracoval na zmapování a vyhodnocení celého území tehdejšího Ústeckého kraje. V této době také dálkově studoval vysokou školu, obor biologie – chemie, v Praze. Na ní potkal svoji pozdější druhou manželku Sašu, která tehdy studovala farmakologii a měla malou nemanželskou dceru Táňu. Tu Jaromír Strejček později adoptoval.

Dne 1. února 1960 nastoupil do právě vznikající Správy státního kulturního majetku hlavního města Prahy, později přejmenované na Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody (zde dochází k odchylce od zaznamenaného rozhovoru, ale toto datum bylo poskytnuto mimo audiozáznam a odpovídá i informacím dostupným na internetu o zakládání Středisek státní památkové péče a ochrany přírody v Československu). Zde se vypracoval z jediného zaměstnance zabývajícího se ochranou přírody v celé Praze na náměstka ředitele pro tuto oblast.

Podruhé odolal tlaku na vstup do komunistické strany. Jaromíru Strejčkovi bylo jako nestraníkovi umožněno zastávat vedoucí pozici jen proto, že nad ním ředitel střediska Zdislav Buříval, jeden ze zakládajících členů komunistické strany v Československu, držel ochrannou ruku. Byla to výjimka z totalitních pravidel. Pamětník ale přece jen musel trochu ustoupit a souhlasil se svým zapsáním do seznamu předpokládaných kádrových rezerv.

Během svého působení v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody položil mnoho základních kamenů ochrany přírody na území města Prahy, ať už v podobě nově vyhlášených chráněných území, nebo formou ochrany vzrostlé zeleně při nové výstavbě. Jednou také zastupoval ředitele střediska na jednání památkářů o architektonických návrzích rekonstrukce kostela v Emauzích. Po dlouhé, nikam nevedoucí památkářské diskusi doporučil nepamátkář Jaromír Strejček návrh, který jeho osobně zaujal. Šlo o moderní monolitickou betonovou konstrukci symbolicky nahrazující vybombardované původní věže. Tento návrh nakonec památkáři schválili k realizaci a nadčasová betonová konstrukce je dnes neodmyslitelnou součástí pražského panoramatu.

I druhé pamětníkovo manželství skončilo nezdarem, i když kvůli adoptivní dceři Táně zůstali i nadále rodinou. Zanedlouho však při práci potkal o třináct let mladší Mílu, která se později stala jeho třetí manželkou. Ta měla v té době dva čerstvě dospělé syny.

Mílu sbírání brouků bavilo a manželé společně podnikli několik zahraničních cest. Jaromíra Strejčka na nich zajímala hlavně příroda a brouci. V Alžírsku zaznamenal vysušování krajiny a spojuje ho s narušením rovníkových tropů zemědělskou činností. V Rusku pozoroval vysychání Aralského jezera a jezera Sevan, jejichž vody byly nevhodně využívány k výrobě elektřiny. Zánik těchto biotopů považoval za nevratnou a nenahraditelnou ztrátu přírodních celků, utvářejících se miliony let.

Na odpočinku

Jaromír Strejček odešel do důchodu ve svých sedmašedesáti letech (v roce 1992) a plánoval, že už bude jen broukařit. Ještě před odchodem do důchodu dal manželce Míle tip na umístění pražského střediska ekologické výchovy (které toužila vybudovat) v areálu Toulcova dvora, který právě přestal být využíván k výrobě zemědělských krmných produktů. Areál se Míle podařilo získat do majetku města Prahy na poslední chvíli před jeho plánovanou privatizací. Pod jejím vedením byla zajištěna jeho rekonstrukce a přeměna prostor v ekologické centrum.

Jako svůj další úkol si Míla vytkla zavedení ekologické výchovy do školských osnov. Chtěla dosáhnout toho, aby se děti učily o přírodních zákonitostech už od mateřské školy. Svůj nápad se snažila prosazovat až do své smrti v roce 2009.

Ani Jaromír Strejček nezahálí. Ve svých devadesáti letech stále pokračuje v entomologické práci a říká, že tomu tak bude, dokud bude mít pevné ruce. Budoucnost stavu přírody však nevidí optimisticky. Jako hlavní příčinu jejího ničení označuje neukojitelnou lidskou touhu po penězích, kterým mimo záznam říká „svatý Mamon“.