Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Streitová (* 1928)

• narozena 13. července 1928 v Držovicích

• otec František Streit, provozoval obchod v Držovicích

• roku 1938 se rodina stěhuje do Olomouce, kde si otec pronajal obchod

• otec za války pravděpodobně spolupracoval s odbojovou skupinou Petráš

• vystudovala dvouletou hospodářskou školu, Pőttingeum, v Olomouci

• celý život pracovala jako účetní, nejprve v závodě Zora, později v olomoucké nemocnici

• v dospělosti se zabývala jógou, účastnila se nelegálních setkání

• sestra Věra se provdala za pozdějšího ministra dopravy Vladimíra Blažka

• v roce 2023 žila v Náměšti na Hané

S blížícím se koncem války vzrůstala i aktivita odbojových skupin v Protektorátu Čechy a Morava. Jinak tomu nebylo ani na Olomoucku, kde působila odbojová skupina Petráš, kterou vedl major bývalé československé armády Alois Petráš. Skupina vznikla v srpnu 1943 a stala se první ozbrojenou partyzánskou jednotkou v oblasti střední Moravy. Její činnost podporoval i Olžin otec František Streit. Provozoval obchod, do něhož chodil Petráš, který bydlel poblíž, nakupovat. Tou dobou za ní přišla maminka, aby ji upozornila, že nedaleko domu zakopali s otcem nějaký majetek, kdyby došlo k jejich zatčení.

Za první republiky se žilo jinak, uznávaly se autority

Olga Streitová se narodila 13. července 1928 v obci Držovice nedaleko Prostějova jako starší ze dvou dcer rodičům Františkovi a Anežce Streitovým. Otec, vyučený obchodník, pocházel ze stolařské rodiny z jihomoravských Sivic. Maminka Anežka, rozená Kroupová, byla ze selského rodu z Hrubčic. Po svatbě rodiče postavili domek v Držovicích a otec si otevřel obchod s potravinami, krmivem pro zvířata a uhlím. Časem vybudoval ještě malou filiálku u státní silnice vedoucí na Prostějov. Olga si z dětství vybavuje, že když přišla bedna se zbožím, obsahovala ještě nějaký dárek navíc, ať už šlo o obrázky, pohádky či třeba hrníčky. Obchodníci je pak dávali stálým zákazníkům.

Dětství za první republiky prožívala šťastně, hodně času trávila i u babičky v Hrubčicích, kde pomáhala jako ostatní děti na poli při žních. Pamatuje si také na různé vesnické slavnosti, zejména na církevní svátky Božího těla, které byly v Hrubčicích vždy spojeny s hody. „Po vesnici byly čtyři oltáře a když kněz odsloužil v kostele mši, vyšel průvod. Děvčata měla bílé šaty a košíčky s květy, které rozhazovala před knězem. Odpoledne potom přijel zmrzlinář. Jezdil s takovým vozíkem, ve kterém měl kádě na zmrzlinu. Kornoutek stával dvacet pět haléřů, zmrzlinu jsme si vždycky dali jednou za rok, právě na hodech,“ vybavuje si Olga Streitová.

Roku 1936 začala Olga chodit do obecné školy v Držovicích. Budova byla nová, dokonce měla vybudovány i šatny pro žáky, což do té doby nebývalo zvykem. Žáci si dříve oblečení věšeli na háčky na zdi ve třídě. Psalo se násadkou a inkoustem. Vedle školy byla sokolovna se zahradou, do které děti chodívaly cvičit. Čas trávily také v držovickém hájku, oblíbeném místě dětských her, kam se chodilo pro bylinky. Olga jako malá velmi ráda četla. Mezi její oblíbené knihy patřila Gabra a Málinka či Kája Mařík. „Pan farář učil náboženství, chodily všechny děti. Paní učitelka bydlela v jiném domě, ne u nás, ale každé ráno jsem jí nosila snídani, tak jsem byla i u ní doma. Byla elegantní, strojila se. Prostě žilo se trošku jinak. Pan starosta, ředitel školy, vedoucí hasičů, to byly takové autority, které tu dědinu nějak udržovaly,“ vzpomíná.

Maminku udala Němka, které prodala zboží bez lístků

Klidné časy skončily roku 1938. Politická situace se vyostřila, byla vyhlášena mobilizace, která se týkala i Olžina otce. Mezi Čechy panovalo nadšení, narukovali s odhodláním bránit svoji vlast. Mnichovská dohoda podepsaná v září téhož roku však učinila konec nadějím. Mobilizovaní se vraceli domů s pocitem zrady a zaprodání národa Německu.

Situace se rodině komplikovala i ohledně živnosti. V obci vznikly další obchody a nebylo už tak jednoduché se uživit. Po návratu otec rozhodl, že se rodina přestěhuje do Olomouce, kde chtěl v obchodnické činnosti pokračovat. Dům v olomoucké čtvrti Nová Ulice, kam se nastěhovali roku 1938, obývali němečtí nájemníci. Nedaleko stála kasárna na Tabulovém vrchu. Otec si pronajal obchod na Ječmínkově náměstí. Olga začala v září docházet do měšťanky v ulici Dvořákova poblíž olomoucké nemocnice.

Roku 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava, začala druhá světová válka. Téměř okamžitě byly zavedeny potravinové lístky, začalo platit množství německých vyhlášek komplikujících lidem život. Zakázán byl i poslech cizího rozhlasu. Olga Streitová si vzpomíná, jak jeden německý obyvatel domu chodil poslouchat za dveře, zda náhodou neposlouchají zahraniční rozhlas. Jednou otec dveře prudce otevřel a soused se skutálel na zem.

Olga každý den spěchala ze školy domů, měla na starosti lepení potravinových lístků na archy papíru, které se poté musely odevzdávat ke kontrole. Vybavuje si také, že k nim do obchodu přišla Němka, která neměla potravinové lístky a prosila o zboží, matka se nad ní slitovala, žena ji však vzápětí udala. Naštěstí se incident podařilo zahladit s pomocí matčiny vlivnější známé. Anežka Streitová se tak vyhnula problémům.

Bomba dopadla pár metrů od sklepa, kde jsme se schovávali

Nedaleko jejich domu v Thomayerově ulici bydlel major Alois Petráš, vůdčí osobnost stejnojmenné odbojové skupiny, jejíž pobočku na Litovelsku vedl Miroslav Havlíček. Skupina vznikla roku 1943 a jak se Olga Streitová domnívá, otec s ní spolupracoval. Doma se o těchto věcech nemluvilo, ale věděla, že otec v noci někomu předává zboží. Matka jí tou dobou sdělila, že kdyby došlo k jejich zatčení, zakopali nějaký majetek poblíž místa, kde žili. Naštěstí se nic takového nestalo.

Major Petráš byl zatčen v září roku 1944 ve svém bytě. Spolu s dalšími členy skupiny byli odsouzeni k trestu smrti, který už ale Němci nestihli vykonat, a tak se ve zdraví dožili konce války. Olga Streitová si vzpomíná, že do bytu Petrášových chodili po válce na návštěvu. Nacházel se v uličce poblíž sochy tzv. Viktorky v Nové Ulici (vedle budoucí psychiatrické kliniky FNOl). Později měl v těchto místech vyrůst velký bytový dům.

V průběhu roku 1944 nad Olomoucí přelétávala spojenecká bombardovací letadla. Dům plný německých obyvatel, kde žili, se koncem války vylidnil. Německé obyvatelstvo bylo už od poloviny dubna 1945 vyzýváno k opuštění města. Německé vedení Olomouce odešlo 6. května 1945, kdy započal závěrečný útok na město. Rudá armáda obsadila Olomouc 8. května 1945. Na některých místech se ale toho dne večer ještě bojovalo, šlo například o Nové Sady, Povel či Nový Svět. Streitovi se v posledních válečných dnech schovávali ve sklepě společně s německým vojákem, kterému otec pak věnoval šaty, aby mohl bezpečně odejít. Měli štěstí, jedna z bomb dopadla pár metrů od jejich úkrytu. Přestěhovali se pak dočasně v Nové Ulici dále od silnice.

Komunisté vyhazovali knihy z oken sousední vily

Olga Streitová si vybavuje, že sovětští vojáci přišli se zbraní za jejím otcem, a chtěli klíče od prázdných bytů po německých rodinách, ty však neměl. „Povyráželi dveře a všechno lítalo z oken na zahradu, peřiny, broušený sklo, všechno z bytů. Pak se tam dočasně nastěhovali vojáci. I do našeho bytu, naši nábytek zřejmě odvezli do Hrubčic, a nastěhovali se vojáci. Bydleli jsme tam taky, v jednom pokoji. To byl velký byt, velké pokoje,“ vzpomíná.

Rok 1945 pro Olgu neznamenal pouze konec války, ale také konec školní docházky a první zaměstnání. Po měšťance docházela dva roky do olomouckého Pőttingea, kde navštěvovala obchodní školu. Po jejím absolvování nastoupila jako fakturantka do podniku Zora (tehdy Akciová továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci), kde pracovala sedm let. Vzpomíná si, že tehdy se ještě čokoláda balila ručně, v továrně byly zaměstnány tzv. malérečky, které malovaly motivy na bílé staniolové obaly určené na export, v Československu se neprodávaly.

Roku 1948 se dostali k moci komunisté, začalo znárodňování, které se nevyhnulo ani továrně na cukrovinky. Dostala název „Zora, továrna na čokoládu a cukrovinky, národní podnik“. Začleněny do ní byly i další československé provozy na výrobu cukrovinek (mj. olomoucké firmy Mikšovský, Olfedo). V šedesátých letech se Zora stala součástí podniku „Československé čokoládovny“ se sídlem v Praze. O obchod v té době přišel také otec, který později v Zoře chvíli pracoval jako vrátný.

V sousedství domu, kde bydleli, stála vila s velkou zahradou. Po nástupu komunistů k moci Olga Streitová viděla, jak z jeho oken kdosi postupně vyhazuje celou velkou knihovnu na zahradu. Měla chuť alespoň nějaké zachránit, ale netroufla si. Později jí v zaměstnání nabízeli, aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), ale odmítla. Vzpomíná, že se tehdy říkalo: „Komunista zradil Krista“.

Sestra se provdala za pozdějšího ministra dopravy

Sestra Věra řekla Olze v padesátých letech o volném místě v olomoucké nemocnici, kde sama pracovala. Olga odešla ze Zory a nastoupila do nemocnice jako skladová účetní. Setrvala zde až do svého odchodu do důchodu. Sestra se později provdala za Vladimíra Blažka, který pocházel ze Štěpánova, v letech 1975–1988 působil jako československý ministr dopravy. Manželé se v té době přestěhovali do Prahy.

Olga Streitová žila do svých čtyřiceti let s rodiči, poté se přestěhovala do jednopokojového panelového bytu na sídlišti. Psal se rok 1968. Tatínek, který byl tou dobou už nemocný, se do paneláku stěhovat nechtěl. Po jeho smrti se Olžina matka přesunula do malého bytu v Nové Ulici poblíž kostelíku, který zde stojí dodnes.

21. srpen 1968 strávila Olga Streitová v práci. Zprávy o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy slyšela v rádiu, myslela si, že jde o nějakou rozhlasovou hru. Když dorazila do zaměstnání, uviděla uplakanou kolegyni a dozvěděla se, co se stalo. Vzpomíná si, že před obchody se tvořily fronty, nebylo nic k dostání. Tou dobou si právě zařizovala nový byt.

V práci museli absolvovat prověrky, ptali se jí hlavně na sestru, která žila s pozdějším ministrem dopravy (od roku 1955 zastával vysoké posty na železnici). Tehdy se rozplakala a utekla do vedlejší kanceláře. V práci pak každý den museli s ostatními zaměstnanci přednést nějaký aktuální politický příspěvek, probíhala politická školení a přednášky. Jinak se pro ni příliš věcí neměnilo. Jezdívala na rekreace, které dostávala za dobře odvedenou práci a své pracovní nasazení.

Tajná setkání s duchovním rozměrem

Během svého působení v nemocnici objevila jógu, která jí, jak říká, změnila život. Komunistický režim, který se cítil ohrožen jakýmkoliv duchovním směrem či náboženstvím, jógu zredukoval na tělesné cvičení. O duchovním rozměru se nemluvilo. Právě ten však Olgu Streitovou a další její známé zajímal. Vznikla skupinka čítající kolem deseti členů, která se pravidelně scházela a józe a s ní spojeným duchovním tématům se systematicky věnovala. Setkávali se někdy i u Olgy Streitové doma. Jindy se potkávali u její známé Marie Dostálové, které byly připisovány jasnovidecké schopnosti. Jezdívali také do prázdné vilky v Zábřehu. Setkávala se i s Hanou Rafajovou, která pracovala v nemocniční knihovně. Protože si byli vědomi, že jde v té době o nezákonnou činnost, předstírali většinou, že jdou uklízet.

Olga Streitová se dosud domnívá, že byla sledována Státní bezpečností (StB). Nikdy však nezjišťovala, z jakých důvodů. Pravděpodobnými se jí jevily její zájem o jógu a manželství sestry s ministrem. Před domem stávalo černé auto, které odjíždělo, když přišla domů a šla se podívat z okna. Sousedka jí několikrát říkala, že se po ní v domě ptali nějací muži. Vybavuje si i příhodu, kdy šla s kamarádkou po městě, stály před vinárnou a kamarádka jí řekla, že je někdo sledoval. Po podrobnostech nepátrala ani po revoluci. Její jméno nefiguruje ani v Archivu bezpečnostních složek ČR.

Rok 1989 vítala s nadšením jako většina občanů. V těchto dnech byla zrovna na čtrnáctidenním soustředění s přáteli z jógy. V Olomouci žila celý život, po odchodu manžela do důchodu se sem vrátila i její sestra. Zdravotní problémy Olgu Streitovou časem přiměly přestěhovat se do domova pro seniory v Náměšti na Hané, kde žila i v roce 2023, v době natáčení pro Paměť národa.

 

https://gotiskovo.webnode.cz/news/odbojova-cinnost-za-druhe-svetove-valky/

https://www.designolomouc.cz/vystavovatel-zora/