Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Strauss (* 1947)

• narozen 5. října 1947 v Židovicích u Mostu

• vyučil se havířem-zámečníkem

• základní vojenskou službu absolvoval v Karlových Varech a na Klínovci

• pracoval na šachtě v Kopistech

• v důchodu si přivydělával jako vrátný, údržbář a v řeznictví u syna

• s manželkou má tři děti

• v roce 2016 žil v penzionu pro seniory v Mostě

Vojtěch Strauss se narodil 5. října 1947 v Židovicích u Mostu, hodinu před svým mladším bratrem-dvojčetem.

Jejich otec Adolf byl sudetský Němec. Dva roky před koncem války musel narukovat. „Můj otec měl štěstí, že byl v Norsku. Sháněli na loď kuchaře. Protože byl vyučenej řezník, tak šel na loď, a tak se zachránil, že nebyl na ruský frontě. Vždycky nafasovali v Německu, jeli do Norska, to byla zabraná velrybářská loď a tou vozili všechno. Jednou takhle pluli, opaloval se a na tý lodi měli čtyřlaufovej kulomet a nad nimi letěli dva zpožděný Angličani, kteří doprovázeli Američany přes Balt do Norska. Jeden voják vyběh, začal střílet a jednoho sestřelil. Ostatní mu říkali: ‚Ty pitomče, dívej se, co bude teď.‘ Ten druhej pilot se otočil, protože měl jenom padesátikilovou pumu, tak jim ji hodil na strojovnu. Tak nemohli nic, táta měl tři střepiny v koleně... toho blba zmydlili, letce museli vylovit a musela přijet jiná loď a dotáhnout je zase do toho Norska.“

Nejstarší strýc Vojtěcha Strausse jako pětatřicetiletý narukovat nemusel. „Ale přijeli za ním, jak to, že nedělá. Přijeli tenkrát otevřeným autem v kožeňáku a on štípal dříví. Někdo na něj píchnul, že byl komunista, tak ho vzali, zatkli a odjeli. A nikdo o něm nevěděl. Až poslední rok, než skončila válka, tak přijeli dva chlapi ze Slovenska, prý byl u partyzánů a zastřelili ho. Tak dovezli jeho ausweis neboli občanku a mapu. Prostřelený. Tak to předali a odešli. Že jako tam byl pohřbenej.“

S prostřeleným stehnem do NDR

Po válce část rodiny zůstala v Čechách a ostatní se stěhovali za obzvláště dramatických okolností. „Strejc starší bydlel v Havrani, za války si vydělal a koupil si barák. Ke konci války kopali pod Hněvínem takovou chodbu, a když byl nálet, tak se tam schovávali. Takový bunkry. Přijeli vlasovci na koních, s bryčkami. Řekli, že dělal na Němce, a tak ho odvezli. V Postoloprtech je velký pohřebiště, tam všechny tyhlety Němce sebrali, odvezli a stříleli. Protože byli ožralí, tak mu akorát prostřelili stehno, ale všichni popadali na zem a on se probral asi ve čtyři hodiny odpoledne. Tak šel pěšky asi šest kilometrů do Havraně. Vzal kola, obě holky, manželku, peřiny a jeli na Brandov a do Německa. Oni z toho pak udělali východní Německo, takže skončil ve východním Německu...“

Polehčující okolnost

Maminka Vojtěcha Strausse Vilma byla Slovenka. Otec si takovou volbu ovšem musel u své rodiny obhájit. „Otec byl taky v zajetí, odvezli je až do Uhříněvsi za Prahu, tam byl cukrovar a moje mamka tam dělala, byla ze Slovenska, nasazená tady v Čechách, a svařovala dráty do pneumatik. No a tam se setkali a tam odtud si ji přivez. Tátovi rodiče ji nechtěli, říkali, že je to Slovenka, a on říkal: ‚Dyk Slováci byli s Němcema, ne?‘“

Konfiskace majetku, udání a tetin zásah

Vyrůstat po válce v „nepřátelské“ rodině nebylo jednoduché. „Když jsem se narodil, tak jsme neměli oblečení. Máma z německých praporů ustříhala to bílý a udělala nám košilky. Byly modrý, bílý a zelený, z toho nám udělala kalhoty a takovýhle. Žili jsme v podnájmu. Přitom děda za války vydělal na barák, protože byl zaměstnanej na šachtě. Ti, kteří dělali ve statku u sedláka, neměli tolik peněz, bydleli v obecním nebo statkovým, tak ti záviděli a nahlásili, že to postavili za Němců. Tenkrát vyšel zákon, že se jim to musí sebrat, i když si to zaplatili, dřeli na tom, ale bylo to za války. Po válce mu ho zkonfiskovali, babička se z toho zcvokla, že jí vzali barák, a už se nevyléčila. No a dědovi bylo čtyřiaosmdesát let, ještě žil. Ten byl udělanej, statnej. Ten vždycky přišel třeba v zimě, jak se říkalo, ‚na táčky‘. Tak si sedli u kamen. Děda kouřil viržinko, táta obyčejnou cigaretu a kouřili do kamen, aby tam mámě moc nenakouřili. Táta v jedný soutěži vyhrál rádio, takový dvoulampový. Protože to byli sudeťáci, tak si pouštěli štajeráky...“

Poslech německého rozhlasu neunikl bdělým českým spoluobčanům. „U nás na vesnici přišel novej pochůzkář, nějakej Perkler, a ten poslouchal pod oknem a nahlásil, že máme vysílačku. Přijeli, otec byl v práci, matku vzali, nás šoupli vedle sousedce do bytu a začali. Rozkopali kuchyň, na půdě vytrhali prkna, všechno, a zničili to. Otec končil na šichtě, vzal si kolo, chtěl ject, oni mu vzali kolo, vzali ho a odvezli do Mostu. Říkal, že ho tam propleskli a takovýhle a on řek: ‚Pánové, já mám nárok na telefon.‘ A pamatoval si číslo a jeho teta dělala na Hradě, to bylo za Zápotockýho. Zavolal jí, náhodou ji stih, ta přijela ráno, a říkal, že všechny, co tam byli, profackovala. Okamžitě omluvy, odvezli ho domů, všechno, co rozbili, museli opravit, a protože tam byly německý statky opuštěný a v nich všechno, co ještě neukradli, tak máma si tam mohla vzít velkej obraz Panny Marie. To jsme si s bráchou říkali: ‚Ježišmarjá, to se zas budem muset modlit k tomu vobrazu...‘ A takovou obrovskou káď si vzala, ta byla měsíc na rybníku, aby se zatáhla, a v tom nás vždycky v létě koupali.“

Zakládání JZD

Ve vesnici zbyla řada opuštěných německých statků. Z části z nich se vytvořilo jednotné zemědělské družstvo. „K nám se přistěhovaly tři rodiny ze Zvolenic u Prahy. To byl děda, otec a syn. Každej zabral jeden statek po Němcích. Prasata, krávy, stodoly plný krmení, špejchary nad barákama plný zrní, skrz to vedly takový trubice dřevěný a dole byl šroťák. Tam se šrotovalo krmení pro prasata. To všechno bylo moderně zařízený. Krávy neměly žádný žlaby, tam už byly kovový napáječky. To oni zabrali. Do tří let zplundrovali všechny statky, kde už nic nebylo, tak z toho udělali JZD.“

JZD vypomáhaly tzv. traktorové stanice. Když dorazil ze Sovětského svazu nový kombajn, přišly se na tu slávu podívat i děti z místní základní školy. „Když jsme byli ve čtvrtý třídě, vzali nás, abychom se podívali na novej ruskej kombajn, začali sekat a on byl na benzin. Zaučovali kombajnéra a najednou bác, rána, bouchlo to a shořelo pole i kombajn. A bylo po srandě. A my jsme se jako škola na to byli dívat a ještě, že jsme utekli, jinak bysme shořeli taky.“

Dětství v padesátých letech

Pamětník navštěvoval základní školu v Židovicích a na druhý stupeň jezdil do Bečova. Německý původ rodiny vadil i vedení pionýrské organizace. „Já jsem byl pionýr jenom rok. Pak mě vyhodili. I bráchu. Tam byla jedna Slovenka, paní Kuruczová, a ve Svazu žen se nelíbilo, že jsou německý děti v Pionýru. Tak nás vyškrtli. Museli jsme odevzdat šátek. Ani do družiny, nikam jsme se nedostali. A od tý doby jsem řek, tak nic, ani když jsem šel do učení, abych byl svazák. Nic. Já jsem se svazákama měl zážitek takovej, že jednou za mnou přijeli mlátit na mlátičce, a za půl hodiny jsem tam zbyl sám.“

Jinak ale na dětství v padesátých letech vzpomíná rád. Často pomáhal na statku. Na koních, traktorech, oračkách, mlátičkách nebo samovazech. Pomáhal při žňových hlídkách, střílel krysy, topil křečky a sysly a jídlo si dokázal opatřit ledaskde. „A bylo to krásný, protože všechno byl zážitek. Třeba jsme večer přišli domů, v sedm hodin, to bylo v zimě, a máma říkala: ‚Chcete něco jíst?‘ ‚Ne.‘ ‚Co jste jedli?‘ My jsme si zašli do prasečáku, tam vařili brambory, my u sebe nosili jen sůl, osolili jsme si je. Tenkrát takovýhle krmný brambory byly lepší než tyhlety mladý, co dneska prodávaj. Nebo jsme šli do statku, kde byla velká míchárna, kde chladili mlíko, tam byl řetízek a na tom hrníček. Tak jsme si to natočili a napili se mlíka. Nevodstředěný, krásný mlíko. A takhle jsme žili. Na vesnici ve Stráncích, tam byla velká zelenina. Pěstovali ji tam pro celý město Most, to bylo zásobený. Tam jsme na jaře jedli ředkvičky, kedlubničky, všechno, protože jsme tam znali ty lidi, okopávali jsme jim tam a pomáhali, tak nám dávali tady to. Druhá zelenina byla v Zaječicích...“

Havířská kopaná

Na kýženého elektrikáře se Vojtěch Strauss nedostal, a tak pokračoval v rodinné tradici, vyučil se havířem-zámečníkem a nastoupil na šachtu v Kopistech. Havířský dorost jen tak něco nepoložilo. „Tadyhlenc ze Vtelna a ze Skyřic vedly pasovky. A když jsme třeba jeli na hrabák za klukama, tak jsme na ty pasovky skočili a vezli jsme se. A taky ze Vtelna jeden, ještě žije, taky jel a tady u Skyřic se ty pasovky setkávaly. A tam přišel vítr a sfouk mu čepici. A on vlez do trafostanice, vytáh oblouk a obě ruce mu to upálilo. Odtaď šel zpátky kilometr do Vtelna, domů, zabouchal a tam teprv omdlel, přijela sanitka. Pak ho odvezli do Ruska a v Rusku mu dali umělý ruce. A to byl grázl. Vždycky, když jsme se setkali, přišel a říká: ‚Zahrajem si fotbal.‘ Tak jsme si zahráli, přišlo jich šest ze Vtelna, dva ze Skyřic a hráli jsme. Takhle jsme mu sundali ruce a on lítal a každýmu nám dával stoličky a říkal: ‚Hele, v Rusku jsem musel bejt taky tvrdej, tady se to naučte.‘ A proháněl nás...“

Srpen 1968

Sovětská okupace v srpnu 1968 zastihla pamětníka na vojně. Sloužil v Karlových Varech i na Klínovci. Ke svým kolegům z Varšavské smlouvy ale žádnou nevraživost necítil. „To byli chudáci. Mluvili jsme s nima přes tu učitelku. Jeden četař nám řek: ‚Hele, mě sebrali z kombajnu. Nalodili mě do letadla a odvezli do Německa. Z Německa jedu s tankama sem.‘ Ti byli tak otrávený, že je vytáhli z Varů, museli opravit celej most i s plynovodem. Pak je naložili na trajekt a odváželi je autama. A v Nejdku, v zatáčce, spadli i s tankama.“

Další léta

Po vojně se Vojtěch Strauss vrátil na šachtu do Kopist. Ve svých padesáti letech už měl napracováno tolik přesčasů, že musel odejít do důchodu. I v důchodu nadále pracoval jako vrátný, ve výměníku a naposledy pomáhal v řeznictví svému synovi. S manželkou Jiřinou má tři děti, Vojtěcha, Jiřinku a Rudolfa. Pamětník v současnosti žije se svou paní v penzionu pro seniory v Mostě, kde rád dává k dobru havířské historky, třeba tu o dvou zazděných havířích v jámě Dolu Anna.

„Dělal jsem v Kopistech na šachtě a tam jsme přišli na jámu Anna. To je ta u sídliště, když se jede na Litvínov, dneska už je zasypaná, a tam bylo zakázaný pásmo, ale těžili tam načerno a přišli na kuřavku. To je voda s pískem, a jak byly ty chodby, tak jim to všechno utíkalo a zaplavovalo tu šachtu. Poslední dva havíře, který nestačili doběhnout, tam zazdili... Ono se to zazdilo tak, že nejdřív udělali dřevěný zábrany, dřevěnou vatu a pak zeď. Ta voda se vypouštěla a písek tam zůstal. Asi po padesáti letech to otevřeli a našli ty dva havíře hned za tou zdí.“