Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Stránský (* 1931  †︎ 2019)

Tu radost jim neuděláme!

  • narodil se 12. srpna 1931 v Praze
  • otec významný pražský advokát JUDr. Karel Stránský, matka dcera agrárního politika Jana Malypetra
  • otec vězněn za války i po válce
  • v roce 1950 byl vyloučen ze střední školy, nebylo mu umožněno dodělat si maturitu
  • vojna u PTP
  • v roce 1953 odsouzen k osmi letům vězení
  • podmínečně propuštěn v roce 1960, poté práce u Vodních staveb, 1974-1976 opět ve vězení
  • práce u čerpací stanice, externí spolupráce s filmem, literární tvorba
  • 1992-2006 předseda českého PEN klubu
  • autor řady knih, z nichž mnohé byly zfilmovány
  • zemřel 29. května 2019

Jiří Stránský pochází z pražské patricijské rodiny, jeho otec JUDr. Karel Stránský byl přední pražský advokát. Děd z matčiny strany Jan Malypetr byl ministerský předseda dvou vlád meziválečného Československa a poslední předmnichovský předseda Národního shromáždění. Jiří Stránský chodil do skautu i do Sokola, obě tradice byly v jeho rodině obsaženy, pro dospívajícího Jiřího nepředstavovaly žádný rozpor.  Otec Karel Stránský byl starostou malostranského Sokola, kam podle tradice byli zapsáni oba meziváleční prezidenti Beneš i Masaryk. Bratrancem Karla Stránského byl zakladatel a propagátor českého skautingu A. B. Svojsík, který prý na jeho otci zkoušel jako na jednom z prvních metody Baden-Powella, které si přivezl z cesty do Británie.

Nacistická okupace

Jiří Stránský před válkou chodil do pátého oddílu „vodních“ skautů, který vedl spisovatel Jaroslav Novák, jeho blízký kamarád z těch dob byl spisovatel František Nepil. „O tom všem mluvím proto, že zdraví těla a ducha byl u nás předpoklad, abychom přežili dobře dobu, možná lépe než ostatní, abychom byli schopni přežít to, co nás potom válcovalo, válcovalo nás to brzo, přišla válka, přišlo obsazení.“

JUDr. Karel Stránský se zapojil do odboje a jako jeden z čelných představitelů Sokola byl také nacisty v průběhu války zatčen. Na dobu před zatčením se váže jedna dětská vzpomínka na domovní prohlídku. „To bylo asi v roce 1941, před otcovým zatčením. K nám do vily vletělo gestapo. Já jsem měl takový klukovský pokoj, kde jsem stále něco šrouboval, vrtal či řezal. Seděl jsem tam a najednou táta přišel a řekl mi: Tady na to si sedni, kdyby kdokoliv přišel, nevstávej a hraj si. Oni obrátili barák vzhůru nohama a pak odešli. Pak jsem se mohl zvednout, jak jsem vstal, tak mi tepláky spadly obtížené tou věcí, co jsem měl v kapse. Byl to revolver.“

Otec byl zatčen a poslán do Osvětimi, ale na amnestii při příležitosti Hitlerových narozenin byl propuštěn. Za heydrichiády ho udal soused, jakýsi český Vlajkař, že slavili Heydrichovu smrt. Matka Jiřího Stránského se vydala do Petchkova paláce za svým manželem. Po několikahodinovém čekání si ji prý zavolal jakýsi úředník ze Sicherheitsdienstu a ukázal jí zprvu v kanceláři připravený rozsudek smrti, aby ho vzápětí před ní roztrhal. „Vyřiďte manželovi, že teď jsme si kvit, on mi zachránil život za první války na Haliči.“ Tuto takřka neuvěřitelnou historku vyprávěla paní Stránská svému synovi po letech až po otcově smrti.

Za pražského květnového povstání byl čtrnáctiletý Jiří poslán otcovým kamarádem generálem Vedralem se vzkazem na pobočku České národní rady na Malé straně u sv. Tomáše. Vzkaz se týkal vlasovců, ale prý již nebyl aktuální, za tento čin Jiří Stránský na konci války dostal vojenské vyznamenání za zásluhy II. stupně.

Svědkem „Zdivočelé země“

JUDr. Karel Stránský se neúčastnil přímo práce České národní rady, ale byl s ní v častém kontaktu. 22. května 1945 byl poslán Českou národní radou do Sudet, prý hlavně díky svým znalostem prostředí. „Protože byl vychovaný německy, maje matku Rakušanku, jako kluk byl na prázdninách u různých příbuzných v Krušných horách v Egerlandu, což je chebský kraj, tak uměl dialekt Egerlander, což je zvláštní dialekt, kterému nerozumí ani Němci. Tehdy se tam kolem Hory Svatého Šebastiána odehrával nejhorší a nejdivočejší odsun na naší západní hranici. Já jsem ho ukecal, aby mne vzal s sebou.“ Tam měl mladý Jiří příležitost být svědkem událostí, které pak o mnoho let později popsal ve svém životním díle Zdivočelá země.  

„Nepustili mne k maturitě.“

Jiří Stránský studoval reálné gymnázium v Praze-Dejvicích na dnešní Evropské ulici. Toto gymnázium, na které chodilo mnoho dětí z „dobrých“ rodin, mělo pověst školy málo zasažené komunistickou ideologií, ačkoliv i tam byli komunističtí aktivisté. (Mezi absolventy tohoto gymnázia patřil například Pavel Kohout.) U většiny studentů se příchod komunistů k moci nesetkal s velkými sympatiemi. První zatýkání studentů bylo přichystáno u příležitosti oslav 1. máje. Bezpečnosti se tato akce prý nevyvedla plně podle jejích představ. Ti nejaktivnější studenti byli posláni dopředu na dohled všech.

Bylo nás tam několik desítek studentů, které komunisti – i komunisté studenti, neměli rádi. Aby nás měli pod kontrolou, tak nám dali obrazy státníků, abychom šli vepředu, a teprve za námi šel profesorský sbor, který měl asi šedesát lidí, a teprve za nimi šlo těch nějakých osmnáct set žáků. Ti, když se na Můstku dostali před stranu a vládu, začali skandovat ,Ať žije prezident Beneš!‘ a estébáci hned na Příkopech začali lidi odchytávat. Ty, které měli chytat, už byli pryč, protože my jsme samozřejmě státníky již odhodili. Nic z toho komunisté samozřejmě neodpouštěli.“

Jiřího starší bratr dobrovolně opustil školu a odmaturoval jinde. „Jeho ještě nechali odmaturovat, mne už ne. Dali mi vybrat, buď jim podepíšu žádost, aby mne pustili z gymplu ze zdravotních důvodů, nebo mne vyrazí z politických důvodů. Řekli mi: ,V každém případě jdete.‘ “

Jiří Stránský jim na to řekl, že nic podepisovat nebude, ať si to udělají, jak chtějí. Oficiálně ho propustili ze zdravotních důvodů, rodině však oznámili, že nebyl připuštěn k maturitě, protože odmítl přistoupit na změny režimu. „Jim to nestačilo a okamžitě jsem musel opustit Prahu, už jim bylo jedno, co budu dělat.“

Odešel z Prahy, našel si práci u Zeměměřického ústavu při stavbách triangulačních věží. (Kromě studií na gymnáziu jeho i bratra předtím otec prozíravě poslal na učení na truhlařinu.) Po několika měsících se však při práci zranil a na základě lékařského potvrzení se směl vrátit do Prahy.  Komunisté chtěli také rodinu Stránských vystěhovat z Prahy.

Přes rodinné známé, ale i díky svým jazykovým znalostem se dostal do tiskového oddělení propagačního podniku, kde se věnoval tisku cizojazyčných mutací propagačních letáků. Jeho šéf František Šilhart, původní majitel inzertní firmy, byl zatčen a hrozil mu trest smrti. Vymyslel si tak vykonstruovaná obvinění, aby si zachránil život. Stránský byl mezitím v létě 1952 odveden do armády k pomocným technickým praporům – PTP. „Na třináct svých spolupracovníků si vymyslel historky, ta nejhorší byla o mně. Ta zněla, že mě jejich organizace vyslala na šestinedělní kurz do západního Německa, nejen v zacházení s vysílačkou, ale také v tichém vraždění a tak podobně. S vysílačkou jsem se měl vrátit a ukrýt na neznámém místě, to že on neví. Asi za rok si pro mne přišli. To jsem byl již u PTP, rukoval jsem k nim v létě. V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Řekl jsem, že jsem o tom věděl. Byla taková formulka: Věděl, nepověděl. A taky byla moje klika, že tohle se odehrálo, když mi ještě nebylo jedenadvacet let, takže jsem nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu, dostal jsem šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm let.“

Rozhodnutí stát se spisovatelem

V jáchymovských kriminálech byl hodně ovlivněn katolickými spisovateli, jako byl Jan Zahradníček. „Já jsem se sešel v kriminále s Janem Zahradníčkem, s Křelinou, s Knapem, s Karlem Peckou, se Zdeňkem Rotreklem, s Vladimírem Valentou a řadou dalších lidí. Tam se ve mně upevnilo rozhodnutí psát. Chtěl jsem sice psát i předtím, ale viděl jsem, že je to k ničemu. Jako sedmnáctiletý jsem napsal román Všema dvěma o šesti stech stránkách, ale jenom abych si spíš dokázal, ne že to umím, ale že mám ten ,sitzfleich‘. Musím říct, že řadu věcí z toho románu používám dodnes, protože je to také jakási generační záležitost. Chtěl jsem udržet vzpomínky, co se dělo mé rodině a rodinám nám podobným, to jsem zaznamenával.“

Vězeňská univerzita

„Přednost měla samozřejmě jakákoliv práce. Když jste měl ranní šichtu od šesti do čtrnácti hodin, tak vás budili po třetí hodině a vracel jste se ve tři. Až na pár jedinců, kteří zlobili – jako já, nechávali vězně na takzvané vycházky, prostě bylo volno na cimrách.  To bylo to prostředí, kde se lidé mohli spolu scházet. (…) Čtyři lidi si sedli a vykládali. To jsem já vyhledával, málokdy jsem něco řekl, byl jsem rád, že mne tam nechávají, byli o tolik chytřejší než já. (…) Byl tam jeden výborný kunsthistorik – Bonifalerský a ten měl kunsthistorický seminář. Domluvili jsme se s jedním civilem a ten musel kupovat veškeré pohlednicové reprodukce z děl Národní galerie. Na tom nás učil estetiku. Velasqueze, impresionisty i pozdější umění Braqua aj… To vše se muselo zakopávat, protože to dokázali bachaři při prohlídkách zničit. (…) Měl dvacet pohlednic a udělal z toho tři epochy světového malířství. S daty a vším, co je zapotřebí. Ale rozhodně to neznamená, že bych na to nostalgicky vzpomínal.“)

Jiřímu Stránskému se nelíbilo, že se mnozí lidé věnovali politikaření i v lágrech. To mu bylo cizí, zejména proto, že on sám patřil do více táborů. O něj se prý přetahovali, z důvodu jeho rodinného původu, jak masarykovští liberálové, agrárníci kvůli osobě jeho dědečka, tak katolíci.  „Lidé přišli do lágru a chtěli ukázat, co jsou zač. Tak se začali sdružovat do partají. Ale také tam měli britští letci anglický klub, kam jste mohl přijít a mluvit jenom anglicky. To bylo úžasné.“

Jeho otec, právník, v polovině padesátých let podal stížnost pro porušení zákona a pokoušel se o synovo předčasné propuštění. Na lágr za ním přijel vyšetřující soudce. V roce 1958 za mnou přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno:  Žádám o milost. Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný. On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce.“ I tento příběh Jiří Stránský pak později využil ve svém románu Zdivočelá země. Propuštěný na svobodu byl až za velké „amnestie“ v roce 1960.

„Z osmi let jsem si odseděl něco přes sedm a čtvrt roku. Byla to takové hromadné podmínečné propuštění, to vůbec nebyla amnestie. Na něm vydělali ti, kteří šli sedět na dvacet let. Podmínečné propuštění mělo podmínku na deset let. Na deset let jsem měl podmínku sedm měsíců, kdo měl deset let, tak už se to vyplatilo.“

Po propuštění pracoval krátce na stavbě podolského stadionu, poté jako pumpař na benzinovém čerpadle v Opletalově ulici v Praze, v druhé polovině šedesátých let si mohl najít zajímavější práci v barrandovských studiích, nebyl tam však nikdy přijat do trvalého pracovního poměru.

Druhé věznění v sedmdesátých letech

 Po roce 1968 musel odejít pracovat pro Benzinu mimo Prahu. Několik měsíců poté, co skončil, ho Bezpečnost zatkla a na základě křivých obvinění ho soud odsoudil za údajné černé kšefty na benzinové pumpě, oficiálně za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Už jsem dělal pro Semafor, divadelní studio mě nepřijalo do pracovního poměru, dodatečně jsem se dozvěděl, že ne kriminálka, ale StB jim řekla, ať mne nepřijímají. My se ho chystáme zavřít, ale ještě nevíme jak. Také mne zavírala kriminálka, ale v kanceláři stáli dva od StB a říkali: Tak už vás máme – a jako lupiče. To mne tehdy docela dostali.“

Po listopadu 1989 Jiří Stránský odmítl nabídky svého dlouholetého přítele Václava Havla ke vstupu do politiky. Slíbil však Havlovi, že udělá maximum, co bude v jeho silách pro rozvoj české kultury. 

Doktor vězeňských věd

Jiří Stránský si nemohl udělat maturitu ani po propuštění v šedesátých letech. Jeden pokus učinil, ale horliví komunisté na škole to ztěžovali, tak se zařekl, že se už nadále ani o to pokoušet nebude, stejně nemohl vykonávat žádné odpovědnější povolání. Určité svého druhu „problémy“ to představovalo až v letech devadesátých.

Já jsem byl skoro čtrnáct let prezidentem PEN klubu a dalo mi šílenou práci jím nebýt. Což se mi loni (2006) povedlo. U nás je to podobné jako v Rakousku, to je to Rakousko-Uhersko.  Když je někdo důležitý nebo něčemu důležitému šéfuje, tak musí být něčeho doktor. Zvlášť když je to nějaká intelektuální organizace. Všude mne nazývali panem doktorem, i v dopisech. Čas od času jsem v rozhlase, v televizi, v novinách udělal prohlášení, že nejsem ničeho doktor, že nemám ani maturitu. Nic platné, stále doktor Jiří Stránský.  Za Českou republiku jsem se stal členem mezinárodní literární poroty na Cenu Franze Kafky. Iniciátorem byla Společnost Franze Kafky. Na večírku se předávaly ceny a oznamoval to viceprezident Kafkovy společnosti doktor Vladimír Železný – ten z Novy. Vyjmenoval všechna slavná jména ze zahraničí (…) a ,za Českou republiku je členem poroty doktor Jiří Stránský‘. A řekl to s takovým potěšením.  Vylétl jsme jako čertík a říkám: ,Protestuji. Bohužel, musím už poněkolikáté opakovat: Strana a vláda mne nenechala dodělat ani maturitu, nejsem tudíž doktor. Jedna možnost by tady byla, že jsem doktor vězeňských věd.‘ A ujalo se to, řada lidí to používá. Byl to vlastně bonmot, ale je fakt, že ve vězení mi Honza Zahradníček říkal: ,Honzo, když už to musí být, snaž se z toho vytěžit co nejvíc. Teď je v těch lágrech duchovní elita národa.‘ Skutečně ta moje univerzita trvala sedm let a něco. Já jsem si tam odposlouchal bezpočet semestrů filozofie, estetiky aj… Já se skutečně cítím práv na ten doktorát z vězeňských věd.“

Jiří Stránský tak jednou do měsíce jezdí na besedy se studenty spoluorganizované Člověkem v tísni. Je životní optimista, a tak má velkou radost z toho, že mladá generace je tak svobodná, že už si mladí mnohdy život v nesvobodě nedokážou představit. „Mám radost i z toho, že mi jinak dávají velice chytré otázky.“

Životní krédo

Byl jsem vychováván tak, že jedním z našich hesel bylo: Tu radost jim neuděláme. Přeloženo do normální češtiny: Nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost, že mu dáme najevo, že jsme ponižováni. Jiní říkají vznešeně: Neohnu se, nekleknu. Nám stačilo říct: Tu radost jim neuděláme. To mi táta napsal i do kriminálu. ,Doufám, že víš, co znamená tu radost jim neuděláme.‘ Řada takových věcí nás úžasným způsobem vychovala.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století