Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Straka (* 1949)

Odjížděli jsme 15. srpna 1968 a vraceli jsme se 27. srpna

  • narodil se 3. prosince 1949 v Havlíčkově Brodě

  • vystudoval pedagogickou fakultu a celý život byl učitelem

  • v létě 1968 absolvoval výměnný pobyt se sovětskými studenty

  • v době srpnové okupace byl na studijním pobytu v Petrohradě

Měl jsem štěstí, tenkrát mohl jít studovat jen ten, kdo byl prověřenej

Miloslav Straka se narodil 3. prosince 1949 v Havlíčkově Brodě. Jeho tatínek se živil jako švec. „Vyráběl boty, ve Veselské ulici měli dílnu. Po druhý světový válce mu bylo dvaadvacet let a chtěl být druhý Baťa,“ vypráví Miroslav. Maminka, která byla původem z Prahy, vystudovala dvouletou střední ekonomickou školu. „Uměla těsnopis, uměla německy a pracovala na skladě těsnopisů, různý formuláře a podobně.“

„Když jsem se narodil, tak moje maminka se mnou jela do Havlíčkova Brodu. Jela vlakem, v pět hodin sedla na vlak, došla pěšky z nádraží až do porodnice a já jsem se v deset hodin narodil.“ V roce 1955 začal Miloslav chodit na základní školu ve Žďáru nad Sázavou, po ní studoval všeobecnou vzdělávací školu, dnešní gymnázium, a dále pokračoval na vysokou školu. „Měl jsem štěstí, protože tenkrát mohl jít studovat jen ten, kdo byl prověřenej.“ Jeho tatínek sice před nástupem komunismu provozoval vlastní ševcovskou dílnu, ale oficiálně byla její majitelkou Miloslavova babička. „Takže můj tatínek to sice řídil, ale byl zaměstnaný, takže byl dělník.“ Po maturitě v roce 1968 tak mohl začít studovat na VŠCHT. Když během studia nesložil zkoušky, přešel na pedagogickou fakultu. Celý život pak pracoval jako učitel chemie a přírodovědy.

Před nádražím stál tank s kanonem namířeným na nás

Mezi střední a vysokou školou absolvoval Miloslav výměnný pobyt s mladými lidmi ze Sovětského svazu. „Nejdřív sem přijeli oni v červenci a my jsme tam jeli v srpnu. Odjížděli jsme 15. srpna 1968 a vraceli jsme se 27. srpna.“ Se spolužáky a učiteli dojeli vlakem do Moskvy a ubytovali se v rodinách. Tak se Miloslav seznámil s Aljošou. Dne 22. srpna 1968 byli zrovna v Petrohradě, tehdejším Leningradě, a tam se také dozvěděli o okupaci Československa. „Byli jsme před Ermitáží a Litevci nám to začali říkat. Některý z nás chtěli jet domů, dokonce jsme hlasovali, jestli máme zůstat, nebo pojedeme dřív.“ Pořádně ale nevěděli, co se děje, zprávy měli jen zkreslené, a tak nakonec zůstali do konce, podle plánu. „Měli jsme vystupovat v Praze 27. srpna, ale v Praze se střílelo, tak jsme vystoupili v Olomouci. A tam před nádražím stál tank s kanonem namířeným na nás.“ Také si výrazně pamatuje nápisy, které ještě byly všude okolo. „První, co si pamatuju výrazně, je, že na vagonech bylo napsáno: ‚Bilaka a Koldera pověsíme za ptáka.‘“

S kamarádem Aljošou byl pak Miloslav v kontaktu až do jeho smrti. „Psali jsme si asi pět let a pak dalších pět deset let ty dopisy nepřišly.“ Dodnes neví, proč dopisy nechodily. Nicméně po čtyřiceti letech přijel Aljoša znovu do Čech a opět se spolu podívali do Telče, kde byli v roce 1968. A stejně tak se Miloslav po revoluci znovu podíval do Ruska.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)