Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Štika (* 1948)

• narozen 3. června 1948 v české vesnici Šumice v rumunském Banátu

• po čtyřech třídách v Šumici absolvoval dvanáctiletou školu v Božovicích

• otec učitelem a posléze komunistickým tajemníkem na národním výboru

• během své vojenské služby se pamětník stal členem Komunistické strany Rumunska

• v srpnu 1968 pomáhal českým rodinám, které po okupaci Československa uvízly v Rumunsku

• od roku 1971 zaměstnán ve spořitelně

• v roce 2023 žil střídavě v Oršavě a v Šumici

Blížil se konec letních prázdnin roku 1968. Ve svých automobilech se do Československa vracely rodiny z dovolených, kterou se rozhodly trávit v Rumunsku na pobřeží Černého moře. Musel to být pro ně šok, dozvědět se zprávu, že do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Nevěděly, zda mají pokračovat v cestě do republiky. V bezradném momentu k nim česky promluvil František Štika.

„Přihlásil jsem se, že jsem Čech a pomůžu jim, s čím budou potřebovat. Byli strašně rádi, když slyšeli, že se jich někdo ujme a mluví česky. Nechtěli věřit tomu, že Češi jsou i v Rumunsku, nevěděli o nás,“ vypráví pamětník z Šumice, jedné z šesti českých vesnic v rumunském Banátu. 

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Šumice v rumunském Banátu byla založena roku 1827 rodinami z Plzeňska, které rozprodaly svůj majetek, aby se vydaly na dlouhou cestu do „země zaslíbené“. Původně měla ležet v blízkosti vesnic Koptur a Korny v úrodné oblasti na břehu Dunaje, ale jejich tehdejší obyvatelé tam české přistěhovalce nechtěli. Kopturští a Korňanští proto podplatili důstojníky 13. hraničářského pluku z Karansebeše, kteří zde vyměřovali území nové osady Šumice. Při příchodu osadníků z Čech zneužili jejich neznalosti rumunského jazyka a vytlačili je z úrodného údolí do nehostinných kopců. Šumice vznikla přibližně ve výšce 600 metrů nadmořské výšky. V roce 1830 měla 123 českých obyvatel a při sčítání v roce 2017 zde žilo už jen 62 Čechů, jejichž počet rok od roku klesá.

Přestoupit na rumunskou školu nebylo jednoduché

František Štika se narodil 3. června 1948 v Šumici do rodiny Anny a Ferdinanda Štikových. Vyrůstal spolu s osmi sourozenci, drželi drobné hospodářství a každou neděli se s rodinou vydávali na mši do kostela. Do místní školy nastoupil František Štika v první polovině padesátých let. Na základě mezistátní dohody z dvacátých let rumunské ministerstvo školství povolilo vyslání učitelů z Československé republiky do Rumunska. Po několikaleté výluce, způsobené poválečnou reemigrací, sem Československo začalo znovu vysílat své kantory.

V roce 1959 pokračoval František Štika na dvanáctileté rumunské škole v Božovicích (Bozovici), což v té době nebylo vůbec běžné. Patřil k hrstce jedinců, kteří mohli studovat lyceum, a nepochybně v tom sehrála roli i politická angažovanost otce. Na nové škole se František Štika zpočátku potýkal s jazykovými problémy, protože na Šumici se předtím učil z českých učebnic. „Neuměl jsem mluvit pořádně rumunsky, bylo to strašně, strašně těžké. Měl jsem ale kamarády, kteří mi rozuměli. Nedělali si ze mě smích, vzali mě pomálu a učili rumunsky,“ připomíná pamětník.

Nevadilo mi být komunistou

Otec Františka Štiky po několik let působil na šumické škole jako učitel, převážnou část profesního života ale zasvětil funkci tajemníka národního výboru v sousední vsi Lapušník (Lăpușnicel). Na místní poměry dosahoval platu, který mu bez problému umožňoval hradit pobyt syna na internátu v Božovicích (Bozovici). Patřil k členům Komunistické strany Rumunska, do níž později vstoupil i syn František Štika. „Kdo nebyl komunistou, nedostal práci. I já jsem musel později vstoupit do strany, když jsem chtěl něco dostat. Komunisti jsme byli jménem, ale ne správní. Nevadilo mi to, nic jsem z toho neměl.“

Složením maturitní zkoušky v roce 1966 úspěšně opustil studia na lyceu a vzápětí absolvoval povinnou vojenskou službu. Trvala další rok a půl. Právě v řadách rumunské armády přišla nabídka ke vstupu do komunistické organizace. „Vzali ty, co byli trochu lepší, a dali nám funkci. Měl jsem skupinu o 32 vojácích. Měl jsem je na starost, musel jsem je komandovat a vycvičit. Dostávali jsme i víc peněz, měli jsme svou seknici a jedli jsme zvlášť. Měli jsme to trošku lepší než ti vojáci,“ vyjmenovává stranické výhody František Štika.

Zpráva o okupaci zastavila české rodiny v Rumunsku

Po vojenské službě nastoupil na místo učitele druhého stupně základní školy v rumunském Lapušníku. V závěru srpna roku 1968 se účastnil několikadenního školení učitelů v městě Karansebeš (Caransebeș). Hlouček bezradně postávajících Čechů ho zaskočil. Vraceli se zrovna z dovolené u moře, když se dozvěděli o sovětské intervenci do Československa. František Štika se neváhal ozvat a krajanům z Čech nabídl v případě potřeby pomoc. „Procházeli jsme městem a já zaslechl češtinu. Naše vláda dojednala, že se mají dostavit do cestovní agentury, že se jim pomůže. Zrovna jsem šel po městě, kde byla skupinka Čechů, nevěděli, co mají dělat. Šli jsme společně do cestovní kanceláře, kde nám sdělili, co mají dělat.“

Je třeba připomenout, že rumunský vůdce Nicolae Ceausescu tehdy odmítl účast na vojenské okupaci Československé socialistické republiky zeměmi Varšavské smlouvy. Prohlásil tento akt za velkou hrozbu pro mír v Evropě a ostudu východního bloku.

Vzpomínky Františka Štiky vypovídají o pohotové solidaritě s rodinami, kterou předvedli obyvatelé Rumunska. „Lidi z restaurace jim dávali peníze, jídlo, pomáhali jim. Poslali nás pak na adresu, kde měli přenocovat. Odvedl jsem je tam. Byli strašně udivení, jak je rumunský národ přijal,“ vzpomíná František Štika.

Šroub se začal utahovat

Podobně jako otec neviděl svou budoucnost ve školství a od roku 1971 nastoupil do spořitelny v Oršavě (Orșova). Stará Oršava tehdy musela ustoupit výstavbě přehrady a rodina Františka Štiky se již stěhovala do nově vybudovaného města.

„Ulice byly plné bláta, nebyly asfaltované. Ale až do roku 1975 se v Rumunsku žilo dobře. Obchody byly plné jídla, ale pak se začal pomaličku utahovat šroub, až to puklo,“ naráží na následná opatření v zemi, která vyústila v krvavý průběh protikomunistického převratu na konci roku 1989.

„Chleba se začal dávat na kartely, mléko taky a maso jsi nenašel. Začalo to být těžké. Každý měl ale někoho na vesnici. Mámu, tátu, babičku nebo dědečka, takže se dalo něco vypěstovat.“

Les tady byl a les tu bude

Pro mladší generace krajanů se změnou politických poměrů v roce 1989 otevřela cesta k slibnější budoucnosti a začali vesnici opouštět. Naproti tomu starší obyvatelé trvali na tom, aby svůj život dožili v Šumici. František Štika v roce 2008 odešel do penze a do Šumice opakovaně jezdil za nemocnou matkou.

Po její smrti se stará o rodinný dům. Každé léto sem přijíždí a na zimu se vrací do Oršavy. Své rodné vesnici nepředpovídá nijak světlou budoucnost, za vinu to dává příliš nízkému turistickému zájmu. „Les tady byl a les tu bude,“ završuje své vyprávění.