Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Branka Štefaniková (* 1935)

• narozena 5. února 1935 v Garešnici, v dnešním Chorvatsku

• maminka Kateřina byla česká Chorvatka z Velkých Zdenců, tatínek Ladislav pocházel z Moravy a kvůli mamince se usadil v Jugoslávii

• rodina žila v Borovu – osadě založené Tomášem Baťou

• po začátku druhé světové války tatínek i bratr narukovali, oba přežili

• válku strávila s maminkou a sestrou doma, vařily a praly nacistům

• v roce 1946 rodina emigrovala do Československa

• pamětnice se podílela na stavbě vysoké pece v Ostravě

• v roce 1955 se vdala za Vladimíra Štefanika, narodily se jim dvě děti

• přestěhovali se do Olbramovic u Znojma, kde oba pracovali v JZD

• v roce 1985 dostala medaili za vzornou práci na národním výboru

• zelený zákal jí způsobil téměř úplnou ztrátu zraku

• v roce 2025 žila v Olbramovicích v péči nejbližší rodiny

Život obyvatel Baťovy osady Borovo Selo plynul ve 30. letech 20. století v duchu tehdejší doby – ve znamení společenského a technologického pokroku i relativní stability. Poklidný rytmus osady ale náhle přerušila druhá světová válka, která v roce 1941 naplno propukla v Jugoslávii. Branka Štefaniková, příslušnice místní české menšiny, se už jako malá musela denně potkávat s nacistickými vojáky. Její otec i bratr narukovali. „Ti Němci byli všade. A důstojníci pořád chodili za maminkou a chtěli vyprat košilu,“ vzpomíná. Po válce se rodina opět shledala a díky možnosti repatriace se vydala do Československa. Tam se začal psát nový životní příběh, tentokrát v kulisách socialismu.

Z Moravy do Jugoslávie

Branka Štefaniková, rozená Indráková, se narodila 5. února 1935 v městečku Garešnica na území dnešního Chorvatska (tehdy Království Jugoslávie). Čeští krajané se do oblasti začali stěhovat už koncem 18. století, především za účelem osídlení tzv. vojenské hranice – nárazníkového pásma mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Branku přivedli na svět Kateřina, rozená Flisová (*1905), a Ladislav Indrák (*1901). Maminka byla česká Chorvatka z obce Velké Zdence, kde Češi tvořili podstatnou část obyvatelstva. Český jazyk, česká škola, písně i další tradice byly součástí jejich každodenního života. Maminčina rodina žila docela běžným vesnickým životem – měli rozsáhlé hospodářství, obdělávali pole a starali se o pět dětí.

Tatínek Ladislav pocházel z Hané, konkrétně z Věrovan u Dubu nad Moravou. Narodil se do chudé rodiny s devíti dětmi, která měla jen malé hospodářství a často trpěla nedostatkem. „Tatínek vyprávěl, že maminka uvařila hrnec brambor ve slupce, nasypala jim to na mísu, k tomu mlíko,“ říká pamětnice. Tatínek byl jediným z dětí, kdo vystudoval školu, zaměřenou na zemědělství. Měl také hudební nadání a to mu během vojny umožnilo hrát ve vojenské kapele. Ta byla na pozvání místních krajanů vyslána do Jugoslávie – právě do Velkých Zdenců, kde se Ladislav seznámil s Kateřinou. Láska k ní rozhodla, že zpět do Československa se vracet nechtěl. Získal místo na finanční správě v Bjelovaru a v roce 1924 se s Kateřinou oženil. Spolu vychovali čtyři děti – Bohumila (*1924), Jiřinu (*1928), křtěnou Đurđica, dále Branku (*1935) a Ladislava (*1947).

Dětství v Baťově osadě

Ještě před začátkem druhé světové války získal tatínek Ladislav pracovní nabídku ve slavném Borovu Selu, osadě na břehu Dunaje při hranici se Srbskem. Slavném proto, že ho ve 30. letech vybudoval Tomáš Baťa jako zázemí pro svou továrnu. Tatínek Ladislav i bratr Bohumil zde pracovali. Rodina žila v bytě v budově funkcionalistické základní školy, kde tatínek působil jako školník a maminka pomáhala s úklidem. Škola byla na svou dobu velmi pokroková – například měla ústřední topení. Pamětnice tuto dobu hodnotí jako poměrně idylickou: „Byla tam udělaná i kaplička, protože tam nebyl kostel. I školka byla krásná.“ Spokojený život rodiny Indrákových, podobně jako životy milionů dalších rodin, se však přerušil příchodem druhé světové války. „Dokud se ta válka nerozjela, tak to bylo dobré.“ Válka, která Jugoslávii zasáhla naplno v roce 1941, vnesla do společnosti velké ztráty, strach a nejistotu.

Za války zůstaly samy

Pamětnice tehdy začínala chodit do školy, kterou záhy zabrali nacisté. Třídy využívali pro vlastní potřeby. Nejsilnější vzpomínku má na bombardování. „Jednou, to ještě nebyla ta škola vystěhovaná, měli jsme náboženství. Učil nás pan farář a ten se strašně bál. On první utíkal pryč, jak zazněla siréna, a honil nás honem ven. A oni ti faráři v Chorvatsku měli takové hnědé hábity – kutnu. On se rozběhl k těm dveřím, začaly padat bomby a šrapnela ho přikurtovala k těm dveřím. My děti jsme vlezly pod lavice. Byl těžce raněný, ale tím, že měl civil a na tom ten hábit, tak ho to přeci jen zachránilo,“ vzpomíná Branka Štefaniková.

Tatínek i bratr Bohumil byli povoláni do armády. Doma zůstaly jen maminka s Brankou a sestrou Jiřinou a nacisté je nutili pro ně vařit: „Chodili chytat ryby na Dunaj tak, že tam házeli granáty. Potom to nosili mamince, aby jim to uvařila.“

Situace v Jugoslávii byla těžko přehledná – působili tu armády Osy, partyzáni, ustašovci, četnici a další frakce. Častá byla i bombardování. Rodina žila v bídě – Branka Štefaniková si pamatuje, že jedli převážně kukuřičný chleba.

Tatínek jako záložák zajišťoval potraviny pro vojáky a zároveň se navzdory smrtelnému nebezpečí pokoušel pomáhat partyzánům. Několikrát se mu také podařilo v noci tajně přijít za maminkou domů. Bratr Bohumil byl nasazen ve Francii, kde se školil jako letecký mechanik. Nakonec dezertoval k partyzánům a připojil se k brigádě Jana Žižky z Trocnova, složené převážně z českých a slovenských krajanů. Při bojích byl zraněn – úlomek šrapnelu mu zůstal v těle a později ohrozil jeho život. Operace po válce mu jej naštěstí zachránila.

Němci doslova utíkali pryč

„Když to na konci utichlo, šli jsme se do tříd podívat, ale zase jsme se vrátili.“ Pamětnice pokračuje: „Po zemi byla rozsypaná munice, batohy, uniformy. Protože si Němci nemohli vzít s sebou, co nakradli, a utíkali pryč,“ vzpomíná na poslední momenty pod okupantskou vlajkou. S podporou Spojenců a Rudé armády získali partyzáni kontrolu nad územím. Koncem roku 1945 vznikla Socialistická federativní republika Jugoslávie pod vedením maršála Tita, a s ní nová éra komunismu na Balkáně.

Maminka za boha nechtěla jet...

Mezitím v Československu začalo poválečné kolonizování opuštěných oblastí, ze kterých byli vyhnáni Němci. Jeden ze způsobů znovuosídlení byla repatriace krajanů. V tatínkovi sílil pocit, že patří jinam, a proto požádal o repatriaci celé rodiny. Ne všichni členové rodiny vnímali odjezd stejně: „Maminka za boha nechtěla jet, ale tatínek na tom trval. Sestra se vdala v Chorvatsku, počkala, až jí bude 18 let. Bála se, že když s námi půjde, tak se nedostane zpátky.“ Maminka nakonec následovala svého manžela, sestra zůstala v chorvatské Rijece.

Domů, do země předků

Vlak s neúplnou rodinou Indrákových vyrážel z Jugoslávie v říjnu roku 1946. Cesta byla dlouhá, chladná a nepohodlná – v dobytčácích spali na seně, někteří hospodáři s sebou vezli i dobytek. Rodina se nejprve usadila v Brně u tatínkovy sestry, později na Jesenicku v Pustých Žibřidovicích, kde otec pracoval v Horském pastvinářském družstvu. Místní komunistický funkcionář ho opakovaně nutil vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ). „Tak dlouho ho otravoval, až ho jednou tatínek chytl a vyhodil z hospody. Netrvalo dlouho, už nebyl správcem, byl šafářem. Pak teda, že je moc dobrý, ale že tam nemůže zůstat, tak jsme se stěhovali až k Javorníku,“ popisuje běžnou praxi tehdejšího režimu.

Následovalo krátké období v Bílém Potoce u Javorníku. Poté se vrátili do Pustých Žibřidovic, kde jako repatrianti získali výhodnější cenu za dům. V roce 1947 se narodil nejmladší bratr Ladislav. Mamince tehdy bylo 42 let.

Začátky v nové zemi byly pro Branku Štefanikovou náročné. Rodiče mezi sebou mluvili česky, takže jazyku rozuměla, ale odpovídala chorvatsky. Když v Československu nastoupila na základní školu, učitelka ji posadila k děvčatům, která se učila nejlíp. 

Stavěla vysoké pece v Ostravě

„Tak tam jsme teda dostali zabrat. Dneska, když se o tom mluví, tak že to nemělo takhle být. Ti mladí, co tam jeli, pracovali prakticky zadarmo. S lopatou, krumpáčem, kolečkem, a furt dokola,“ vzpomíná na stavbu vysokých pecí, na kterých se podílela po studiu střední textilní školy v Jeseníku a vstupu do Svazu mládeže. Právě v Ostravě poznala Vladimíra Štefanika ze Žiliny, který se do ní zamiloval. Byl o šest let starší, což jí nejdříve vadilo, ale Vladimír snažení nevzdal a v roce 1955 se vzali. O rok později se jim narodil syn Milan a v roce 1960 dcera Jitka.

Nový život v Olbramovicích

Kvůli špatnému ovzduší v Ostravě hledali koncem 50. let nové místo k životu a zakotvili v Olbramovicích u Znojma, kde už tou dobou žil bratr pamětnice Bohumil. Oba manželé pracovali v jednotném zemědělském družstvu (JZD) – Vladimír jako údržbář traktorů, pamětnice v administrativě mechanizačního střediska. Když bylo dceři Jitce devět měsíců, brávala ji Branka Štefaniková do práce a nechávala ji spát v kočárku pod oknem kanceláře. Po osmi letech v JZD se pamětnice vrátila ke svému původnímu zaměření a nastoupila do Vertexu jako tkadlena. A právě v té době ji zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Srpen 1968

Pamatuje si, že ráno 21. srpna 1968 jela s kolegy autem do práce. U železničního přejezdu směrem na Rakšice náhle zastavili – míjela je totiž kolona tanků. „Nevěděli jsme, co se děje. Rádio jsem si ráno nikdy nepouštěla,“ vzpomíná. Teprve až v práci jí ředitel podniku vysvětlil, že jde o okupační vojska. „Byl to fajn chlap, ale nakonec ho stejně vyhodili.“ Komunisté tehdy opakovaně přesvědčovali Branku i jejího manžela, aby vstoupili do strany, ale oni si s tehdejším režimem nikdy nezadali. „Vždycky jsme se nějak vymluvili,“ dodává pamětnice.

Medaile za vzornou práci

Fyzicky náročná práce u tkalcovského stavu už se nedala vydržet, a tak se vrátila k administrativě – nejprve jako účetní, později jako zástupkyně matrikářky na národním výboru. Branka Štefaniková se aktivně zapojovala do tzv. Akce Z, která spočívala v dobrovolnické práci občanů tam, kde stát selhával. V roce 1985 dokonce získala medaili za vzornou práci od národního výboru. „Já se za to nestydím, my jsme se tady v Akci Z nadělali tolik věcí po dědině! Dělali jsme poctivě,“ reflektuje událost pamětnice.

Vždycky jsem měla nostalgický pocit, že jedu do rodné země

Do rodné Jugoslávie ji srdce stále táhlo. Branka Štefaniková se mohla poprvé vrátit na návštěvu do Velkých Zdenců v roce 1958, díky tomu, že malý syn Milan zůstal v Československu. Za babičkou a dědečkem později jezdívala opakovaně i s dětmi. „Vždycky jsem měla nostalgický pocit, že jedu do rodné země…“ Její rodiče dostali výjezdní doložku až v roce 1968. Komunističtí funkcionáři se obávali, že by mohli emigrovat – a tak jim cestu ven na dlouhých deset let zablokovali.

Rok před sametovou revolucí přijela na návštěvu sestra Jiřina. „Šla do obchodu a vlekla pět kilo cukru. Říkala: ‚No neboj se, nebude za chvílu, tak jak u nás,‘“ vysvětlovala Brance Štefanikové. Po rozpadu Jugoslávie zasáhla rodinu další válka – tentokrát občanská. Jiřinin syn musel narukovat a bojoval u Vukovaru, na samé hranici se Srbskem. Pamětnice vývoj konfliktu sledovala tentokrát z bezpečí.

No, tak takový byl můj život…

Dnes žije Branka Štefaniková obklopena rodinou, která o ni pečuje – kvůli zelenému zákalu téměř nevidí. V noci se jí často zdá o manželovi, který zemřel před 24 lety, i o rodičích. „Když se vám zdá, víte, že je to maminka, ale nevidíte, jak vypadá ve tváři…“

Svoje vyprávění emotivně uzavírá: „Já jenom přeju každému, aby byl zdravý. Já su ráda, že jsem ta naše děcka [vnoučata] ještě viděla, že je znám všechny od narození a tím víc mě mrzí, že je už nepoznám. Někdo na mě letí a nevím, kdo to byl. Tak jim přeju, aby jim všechno vyšlo, co jiného... To tam plánujou ti nahoře. Co bude a co nebude.“