Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. MgA. Miloš Štědroň CSc. (* 1942)

• narozen 9. února 1942 v Brně do hudebnické rodiny

• 1959 přijat na filozofickou fakultu, obor hudební výchova – čeština

• 1960 studium hudební vědy a od 1963 práce v Malém divadle hudby

• po absolutoriu hudební vědy a roční vojenské službě studoval JAMU

• v roce 1971 nastoupil jako asistent na filozofickou fakultu, v roce 1978 získal titul kandidáta věd, v roce 1988 se stal docentem a v roce 1994 profesorem

• koncem šedesátých let spoluzaložil Divadlo na provázku, napsal hudbu pro více než stovku inscenací

• jednou z nejslavnějších inscenací byla Balada pro banditu (1975) na libreto tehdy zakázaného Milana Uhdeho, o jeho autorství Miloš Štědroň nevěděl

• napsal množství vědeckých statí a zkomponoval desítky skladeb, spolupracoval s mnoha významnými umělci

• dostal řadu ocenění, mimo jiné Cenu města Brna, Cenu Jihomoravského kraje a Zlatou medaili MU, v roce 2022 byl vyznamenán medailí Za zásluhy I. stupně

Během dne učil a věnoval se vědecké práci, večer hrál v divadle. Napsal stovky stran odborných textů a složil úctyhodnou řadu hudebních děl: orchestrálních, komorních, varhanních, ale také písní a divadelní či filmové hudby.  A dočkal se řady významných ocenění: dostal mimo jiné Cenu města Brna, Cenu Jihomoravského kraje a Zlatou medaili MU, v roce 2022 byl vyznamenán medailí Za zásluhy I. stupně

Po dědečcích zdědil lásku k hudbě i k lidem

Prof. PhDr. Mgr. Miloš Štědroň, CSc. dr. h. c. se narodil 9. února 1942 v Brně. Otec celý život pracoval jako úředník, nejprve v Cyrilometodějské záložně a později ve Spořitelně, matka Jaroslava (rozená Kupková) učila hudbu. 

Po otci rod Štědroňových pocházel z východních Čech. Tatínkův otec, dědeček Miloše Štědroně, multiinstrumentalista a kapelník, se narodil kolem roku 1850 v Holicích u Pardubic a kolem roku 1895 přešel na Moravu, nejprve do Brna a posléze do Vyškova, kde poznal svou druhou ženu, babičku Miloše Štědroně (pocházela z Dědic na Hané). Vedle dvou nevlastních sourozenců z dědečkova prvního manželství měl otec tři bratry, všichni byli aktivní hudebníci: Nejstarší Vladimír vedle práv vystudoval konzervatoř a mistrovskou školu a patřil k oblíbeným žákům Josefa Suka, po roce 1950, kdy mu bylo znemožněno vykonávat povolání soudce, se stal profesorem na pražské konzervatoři. Bohumír vystudoval historii a hudební vědu a stal se profesorem, byl však zároveň vynikající hudebník. Jan hrál na housle a po určitou dobu byl i koncertním mistrem ve filharmonii. Hudební nadání měl i otec (hrál na housle a violu).

Dědeček z matčiny strany Antonín Kupka pocházel ze selského rodu z hanáckých Kozlan. Vystudoval vojenskou medicínu a stal se vojenským lékařem. S babičkou se seznámil a oženil v jednom ze svých působišť v Budvě v Černé hoře. Narodily se jim dvě dcery, Jaroslava a Ludmila, rodina se nakonec usadila v Brně. „Po dědečkovi jsem zdědil lásku k jazykům - učil mě německy, latinsky a rusky, protože byl rusofil - a úctu a empatii k lidem a sociální cítění,“ vzpomíná Miloš Štědroň.

Hudba byla únikovým kanálem

Rodina Štědroňových se s komunismem neztotožňovala. Ani v těžkých padesátých letech ovšem nezavdávala důvody k šikaně: Štědroňovi nepatřili k zámožným, nevlastnili dům ani pozemek. Otec měl jako úředník běžný plat a matka musela do zaměstnání. Úspory, které nastřádal dědeček, spolkla měnová reforma roku 1953. „Vždycky jsme si vydělávali jako gážisté,“ říká Miloš Štědroň. Trnem v oku mohlo být jedině to, že dědeček od roku 1938 zaměstnával pomocnici v domácnosti, nikdo však na to nepoukazoval. Rodina Štědroňových se v ulici dokonce těšila jakési ochraně, protože dědeček všechny léčil. Když se Miloš Štědroň hlásil v roce 1959 na vysokou školu, členka uličního výboru a poslankyně mu do posudku napsala: „Rodina je slušná, žije uzavřeně a o nic se nestará.“ Dědeček té poslankyni píchával inzulin.

O politice se doma velmi nemluvilo. „Pochopitelně se příšerně nadávalo na měnovou reformu. Otec ji těžce nesl, protože uvolňoval ty takzvané vklady, takže jsme to zažili z první ruky. Jinak jsme se ale věnovali hlavně hudbě. Ta byla naším únikovým kanálem.“ Minimálně jednou týdně pořádali domácí koncert, který začal v šest hodin a trval obvykle do devíti večer. Hrát k nim chodil mimo jiné inženýr Fedor Ajvaz, krymský Tatar a emigrant (strýc spisovatele Michala Ajvaze), pod jehož vedením Miloš Štědroň přes dvacet let studoval ruštinu a od něhož dostával veškerou literaturu. Fedor Ajvaz uměl na housle a violu, a tak spolu s otcem a Milošem Štědroněm hrávali triové sonáty (Vivaldiho, Corelliho, Bacha).

Bohemistika, hudební věda, marxismus a Nová hudba

Na filozofické fakultě Miloš Štědroň studoval v době nástupu učitelské generace šedesátých let, jež se posléze pokusila o tzv. socialismus s lidskou tváří. Začal s učitelským oborem hudební výchova - český jazyk, a přestože si po roce vybojoval přijetí na hudební vědu, češtinu studoval dál kvůli jejím vynikajícím pedagogům. Zažil akademika Trávníčka, znamenití byli rovněž profesor Dušan Šlosár, který se stal jeho přítelem a spoluautorem řady studií, odborník na paleoslavistiku a staroslověnštinu Radoslav Večerka a tvůrce moderních dějin Moravy historik Josef Válka (který v sedmdesátých letech nemohl přednášet). Studium hudební vědy Miloš Štědron završil prací o Leoši Janáčkovi a avantgardě – během jejího psaní mu bohatý materiál poskytoval Ludvíka Kundera (Milana Kunderu i Ludvíka Kunderu znal od dětství, s Milanem vedli korespondenci a navštěvovali se). K největším osobnostem, s nimiž měl tu čest se setkat, patřil i největší reprezentant strukturalismu profesor Roman Jakobson (k setkání došlo kolem roku 1965, když byl Jakobsonovi udělen čestný doktorát). 

Doba studií byla pro Miloše Štědroně rovněž obdobím dotváření světonázoru a pohledu na svět. Mezi svým patnáctým a dvacátým rokem prošel vlnou zájmu o náboženství, který se po příchodu na filozofickou fakultu proměnil v zájem o marxismus, i když ne o marxismus dogmatický „jako ve VUMLU“. „Já jsem byl Šabatův žák,“ vzpomíná Miloš Štědroň. „Semináře byly v té hrozné době nesmírně svobodné (odehrávaly se v letech 1960, 1961 a 1962). Katolíci se tam mohli hádat s Šabatou a Šabata nikdy nikoho nepronásledoval, to neexistovalo, to bylo uzavřené prostředí.“

Po studiu filozofické fakulty v roce 1964 a roční vojenské službě ho jeho učitelé a přátelé skladatel Alois Piňos, Miloslav Ištvan a Josef Berg přemluvili, aby začal studovat na Janáčkově akademii múzických umění (předtím studoval na konzervatoři klavír a kompozici). Absolvoval pětileté řádné studium a po něm dva roky nástavbového studia experimentální hudby. „Obor byl v normalizaci ihned zrušen, takže jsme vyšli jen tři – vedle mne Rudolf Růžička a Arnošt Parsch,“ říká Miloš Štědroň. Hudebně se JAMU obracela na západ, protože jejich učitelé Ctirad Kohoutek, Alois Piňos a Miloš Ištvan byli orientovaní na tzv. Novou hudbu. Mekkou této hudby byl Institut für neue Musik v západoněmeckém Darmstadtu. Ten pořádal letní kurzy Nové hudby, na nichž přednášeli největší představitelé tohoto směru Luigi Nono, Karl Heinz Stockhausen a Pierre Boulez. „Jeli jsme z Brna celá výprava: Berg, Ištvan, Parsch, Piňos a já… Bydlel tam s námi jeden Američan, bavívali jsme se, protože uměl dobře německy. Po nějakých dvaceti letech jsme ho poznali na fotografii v časopise Musical America: Byl to Steve Reich, jeden z největších současných světových minimalistů, jehož si osobně vážím víc než Philipa Glasse.“ 

V zahraničí pak studoval ještě ve východoněmeckém Greifswaldu a v první polovině osmdesátých let v Mnichově.

Osmašedesátý a začátek normalizace

„Okupace byla strašný šok. Prostě jsme se probudili a na Dimitrovově, kde jsem bydlel, jezdily autobusy plné vojáků. V Prostějově, kde moje žena pracovala jako sekundářka, se střílelo, byli tam mrtví. Samozřejmě mě to ale nikdy neodvedlo od ruské literatury a od ruské hudby,“ říká Miloš Štědroň. „V roce 1970 hrál v Brně sovětský orchestr, šli jsme na něj, protože hrál Janáčka, a říkali jsme si také, že hudba je hudba a okupanti jsou okupanti.“ Dirigoval tehdy největší ruský dirigent Genadij Rožděstvěnskij a Miloš Štědroň se s ním poznal v Muzeu hudby. Spřátelili se, mnohokrát se setkali a mluvili spolu naprosto otevřeně. 

V roce 1971 Miloš Štědroň opustil zaměstnání v Muzeu hudby a přešel na filozofickou fakultu. Přijat byl na vědecké místo, ale protože jeho kolega Fukač učit nesměl, podstatnou část úvazku tvořila výuka. V době jeho nástupu již na fakultě skončily čistky a mnozí učitelé byli vyhozeni. „Nacházeli jsme se v jakémsi vakuu – čtyři asistenti a jeden profesor, žádný docent. Šéf si odpřednášel své dvě přednášky a ostatní bylo na nás. Nechal ale všechny žít a nikoho neničil.“ Štěstím pro fakutu bylo podle Miloše Štědroně vedení: Děkan Milan Kopecký, komunista, ale zároveň katolík, odolával všemi množnými způsoby nátlaku kádrováka až do momentu, kdy Gustáv Husák v televizi prohlásil, že i vyloučení a vyškrtnutí z komunistické strany jsou lidé – běsnění kádrováků tím přes noc ustalo. 

Když se konala schůze kvůli Chartě 77 a mělo se podepisovat její odsouzení, vystoupil filolog profesor Erhart a prohlásil, že chce vědět, jaký je obsah odsuzovaného dokumentu. Odpověď zněla, že dokument bude představen na příští schůzi. Ta se však už nekonala.

Divadlo, Milan Uhde, Balada pro banditu

Vědec a pedagog všem představoval vždycky jen polovinu osobnosti Miloše Štědroně. Svou druhou polovinou byl tvůrcem, umělcem: Komponoval orchestrální a komorní hudbu, komorní opery, varhanní skladby a elektroakustickou hudbu a složil spoustu hudby divadelní a muzikálové.

„Já se vždycky označuju jako Floridor a Célestin. Jsem ta postava z Mamzelle Nitouche, co se vždycky v klášteře musí chovat strašně zbožně, křižovat se a nosit černé hadry a potom si nasadí kostkovaný frak a jede za děvčaty a herečkami do Paříže,“ říká o sobě Miloš Štědroň. V šedesátých letech spoluzakládal divadlo Husa na provázku a působí v něm až do dneška. Celkem složil hudbu asi ke stovce inscenací. „Provázek byl pro mě tusculem, útočištěm, do Provázku jsem vždycky utíkal odpoledne, byl jsem tam až do večera a do noci a obvykle jsem hrál představení. S Provázkem jsem jezdil, byl jsem s ním ve Švýcarsku, v Německu, v Belgii, Maďarsku, Rusku, Jugoslávii, Itálii, zkrátka všude možně.“

K jeho nezapomenutelným spolupracovníkům patřil Milan Uhde, jehož znal jako básníka z různých setkání a besed v Malém divadle poezie a hudby, které vedl v šedesátých letech. Miloval Uhdeho Krále Vávru. „Po osmašedesátém, když byl zakázaný, mě vzal k němu Válka. Říkal, že je to u něj sice pozorované nějakými lidmi z StB, ale že mě s ním seznámí a on mi třeba mi napíše nějaké libreto. Uhde mi tehdy řekl, že nic neslibuje, protože nesmí publikovat, ale já nabídl, že bych to vzal na sebe. S tím jsme se rozešli. A asi po pěti letech jsem se dověděl, jak se Uhde smál. V roce 1975 jsem totiž dělal Baladu pro banditu, aniž bych věděl, že je od něho.“ Spolupráce s Milanem Uhdem trvá dodnes.

„Jan Welzl pakuje svů pingl a zétra, až mašina zahouká, už bude pryč.“ Těmito slovy končí Velký vandr o Eskymo Welzlovi, jemuž nikdo nemohl přikázat, aby zůstal na jednom místě, inscenace nepřímo hovořící o svobodě. Husa na provázku byla ve své době divadlem s nesamozřejmou mírou svobody. Nepochybně se nacházela pod drobnohledem, což vzbuzovalo nejistotu. Režisér Pospíšil prý přímo trpěl agentománií a neustále si lámal hlavu, kdo je zpravodajský důstojník. Miloš Štědroň si mnohokrát položil otázku, zda Provázek neměl funkci lampy, ke které se slétají mouchy. Dnes si myslí, že represivní složky tehdy místo zakazování upřednostnily taktiku „nechat fungovat a sledovat“.

O české společnosti po roce 1989 a o budoucnosti

Změnu společenských poměrů po roce 1989 Miloš Štědroň komentuje s výhradami. „Rok osmdesát devět jsem prožil jako všichni. Předtím jsme dělali Rozrazil, hru o demokracii, do které Tálská prozíravě dala Dykovy básně. Viktor Dyk si při převratu roku 1918 uvědomil, co všechno se přihodí a jaké blbosti se stanou a že se s vaničkou vylije i dítě. Něco podobného hrozilo v tom osmdesátém devátém a nakonec se to také v letech devadesát, devadesát jedna a devadesát dva stalo.“ To, že se komunisté museli vzdát moci, Miloš Stědroň uvítal, avšak polistopadový vývoj ho v mnohém zklamal. „S tím já se osobně nikdy nesmířím, aby byli lidé bezdomovci, aby se děly exekuce. To se nemělo vrátit,“ vysvětluje. Václava Havla vnímal velmi kriticky jako člověka, který není jasně čitelný politik, mnohem více si vážil Václava Klause, se kterým se i setkal – Klaus byl sice na rozdíl od Miloše Štědroně pravicový, avšak systematický a s jasným záměrem. Miloš Štědroň rovněž velice lituje rozdělení státu, který podle něj poskytoval větší stabilitu vůči sousedům. „Náš současný prezident je možná nejkrásnější v Evropě, ale to, co říká, jsou pro mě jen floskule. Slyším v tom jen velice málo konkrétního stanoviska.“

S manželkou Jiřinou má Miloš Štědroň dva syny, starší Petr je vystudovaný kunsthistorik a germanista a řídí divadlo Na zábradlí, mladší Miloš je hudebník. „Synové ode mě zdědili všechno. Všechno, co jsem četl, jim prošlo rukama. Všechny kazety, videa, dévédéčka, to si odnesli do života. Mám dvě vnučky gymnazistky a od druhého osmiletého chlapce. To hlavní, co si přeji, je mír. Snad je za tím vším válčením gen agresivity. Snad se jednou genetikům podaří jej objevit a lidstvo se změní.“