Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šťastná (sestra Dobromila) (* 1928)

Mohli zkoušet, co chtěli, ale ani jedna z nás z řádu neodešla

  • narozena roku 1928 ve Vacenovicích

  • v roce 1950 složila slib u Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul

  • 28. září 1950 deportována do Bílé Vody

  • následovaly deportace do Krásné Lípy a Trutnova

  • v roce 1986 opět vystěhována do Bílé Vody

  • zúčastnila se svatořečení Anežky České

  • v současnosti žije v klášteře Milosrdných sester sv. Vincence de Paul v Kroměříži



Sestra Dobromila, Anna Šťastná, se narodila v roce 1928 ve Vacenovicích v kyjovském Dolňácku. Většinu svého života strávila službou Bohu u Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul. Stejně jako ostatní sestry z řádu nevystoupila ani pod nátlakem komunistického režimu, pro který se staly jen osobami určenými na práci v průmyslu a pro svou víru neustále ponižovány a šikanovány.

Vstup do řádu

Dětství Anna prožila v obci Vacenovice. Už ve dvanácti letech se rozhodla pro službu Bohu. Proto nastoupila do klášterní školy vincentek ve Strážnici. Pro její nízký věk ji rodiče nechtěli pustit, ale nakonec je přesvědčila. „Já jsem věděla, proč chci do kláštera. Vtáhla mě tam víra. To byl Ježíš, který mě tam vtáhl,“ vzpomíná sestra Dobromila. Jako přípravu na službu v klášteře vystudovala Rodinnou školu ve Veselí nad Moravou a těsně po válce ještě Střední pedagogickou školu v Přerově. V devatenácti letech pak šla do noviciátu v Kroměříži.

Nejenže byli její rodiče pevně věřící, ale v celé obci Vacenovice měli v sobě lidé víru silně zakořeněnou. V únoru 1948 převzala veškerou moc ve státě do svých rukou komunistická strana. V následujících volbách do Národního shromáždění měli lidé nesouhlasící s její mocí pouze jedinou volbu: hodit do volebních uren bílé lístky. To však kvůli různým druhům nátlaku a vyhrožování udělalo jen 13 procent obyvatel Československa. Ve Vacenovicích ale sčítací komise našla v urnách skoro samé bílé lístky. Jak vzpomíná sestra Dobromila, velmi krutě na to doplatil místní farář Alois Tkáček, kterého komunisté určili jako hlavního viníka svobodomyslnosti obyvatel. „Zavraždili pana faráře. Nesmělo se o tom vůbec mluvit. Řekli, že ho ranila mrtvice. Ze soboty na neděli zvonily zvony. Když někdo zemřel, tak zvonily. Všichni lidi vybíhali z domů, co se stalo. Paní, co chodila poklízet faru, tak tam ráno přišla s kostelníkem. Fara – všechno pootvíraný. A pan farář ležel v zahradě na zemi. Jenom v trenkách bez oblečení. To bylo neslýchaný. Nikdy tam nechodil. Bydlel se svou asi pětaosmdesátiletou maminkou. Ta byla v agonii, z níž se už neprobrala a zemřela za jedenáct dní. A on byl mrtvý. A komunisté řekli, že šel ven a že ho tam zasáhla mrtvička,“ vzpomíná Anna Šťastná na smrt jednapadesátiletého kněze 11. července 1948.

Rok 1948 nevěstil nic dobrého ani pro kongregaci vincentek. Po zlikvidování mužských řeholních řádů přišly na řadu ženské řehole. Anně Šťastné se ještě podařilo projít noviciátem, složit slib řádové sestry a přijmout řeholní jméno Dobromila. „My jsme byly poslední a pak už se sliby složit nesměly. Sestry nechtěly odejít, a tak byly novicky až do roku 1961. Až v roce 1961 mohly složit slib. Ale v ilegalitě.“

Deportace

Do roku 1950 pracovala sestra Dobromila v domově pro osiřelé děti ve Strážnici, ve kterém se nacházela také škola. Sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul se tam staraly přibližně o 60 dětí, a to až do 28. září, kdy do kláštera přijelo čtrnáct estébáků. „To bylo pondělí, a že nám dají jeden den na sbalení a ve středu ráno pojedeme. Tři dny nás hlídalo čtrnáct lidí. “

Jako místo deportace pro sestry určili Bílou Vodu. Odlehlou, zapadlou vesnici v Rychlebských horách u hranic s Polskem. Sestře představené oznámili, že je tam vše připraveno a s sebou si mají vzít pouze jídlo na jeden den. Sestry se ale přes známé dozvěděly, že piaristický klášter v Bílé Vodě je 120 let neobydlen, zpustlý a prázdný. V jeho místnostech se nenachází žádné vybavení, jen holé stěny. Až po velkém přemlouvání jim dovolili vzít si alespoň základní nábytek a jídlo na pár dnů. Všechny mladší sestry dostaly nabídku, aby zůstaly ve Strážnici, ale jen s podmínkou, že vystoupí z řádu. Na to však ani jedna nepřistoupila.

Anna Šťastná vzpomíná, že byly pro svou dobrotu a charitativní činnost ve Strážnici velmi oblíbené. Místní obyvatelé jejich deportaci těžce nesli a snažili se jim všemožně pomáhat. Dokonce jim do Bílé Vody poslali vagon uhlí a na něj naložili dvoumetrákové prase. Večer před deportací se náměstí zaplnilo lidmi modlícími se za osud jeptišek. „Celou noc až do rána se modlili růžence a zpívali. My jsme v šest hodin odjížděly a všichni plakali. Otrlí chlapi, a celou noc se modlili.“

Místo služby Bohu práce v továrnách

Klášter v Bílé Vodě vypadal opravdu otřesně. Chybělo v něm jakékoli vybavení. Blížila se zima, většina místností bez topení a okna vymlácená. „Tam nebylo nic v těch místnostech. Jenom v jedné byl sporák. Tak jsme si montovaly alespoň na noc postele. Voda tam nebyla. Tam byla jen pumpa na dvoře.“

Do Bílé Vody komunistickým režimem internoval řeholní sestry z celé republiky a 28. září 1950 na svatého Václava se v ní ocitlo 146 sester z pěti kongregací. Než se po roce začal klášter spravovat, žily tam ve velmi nuzných podmínkách, ubytovány ve velkém počtu v malých pokojích. Některé kongregace uvěřily lživým informacím StB a s sebou si vzaly jen jídlo na jeden den. „Vedle nás byla jiná větev vincentek. Dopadly velice špatně, protože jim uvěřily a nic si nevzaly. Jenom jídlo na dva dny. Měly hodně starých sestřiček. Chudinky tam musely spát na zemi. Potom jim přivezli dětské postýlky z dětského domova z Frýdlantu. To bylo neuvěřitelné,“vzpomíná sestra Dobromila.

Sestry ze začátku pomáhaly za jídlo sedlákům ve vsi. Neustále je kontrolovala zmocněnkyně, která hlídala každý jejich krok a pročítala jejich korespondenci. Ke všemu je neustále jezdili z Prahy přemlouvat, aby vystoupily z řádu. Žádná z nich to ale nemínila udělat. „My jsme věděly, že jsme tam na vymření. Když jsme vyjížděly mimo Bílou Vodu, tak jsme musely nahlásit, kam jedeme, ke komu a kdy se vrátíme. Tu nesvobodu jsme velice cítily. I návštěvy se kontrolovaly, pozorovaly. Mezitím k nám jezdili z Prahy a ty nejmladší z nás po jedné volali a přemlouvali nás, abychom odešli do služby k vysokým církevním hodnostářům. Tam budeme mít dobré platy, dobré bývání. Ale nesmíme jít zpátky k sestrám. Nešly jsme žádná, protože jsme nevěděly, jaká je v tom zase léčka.“ Aby sestry nezahálely, dovezli jim do Bílé Vody stroje na šití vložek do kabátů pro oděvní závody v Prostějově.

V roce 1951 sestry rozdělili do soustřeďovacích klášterů podle věku a mladší sestry zařadili do různých pracovních oborů. Sestru Dobromilu spolu s dalšími mladými sestrami poslali na práci do punčochárny Elite v Krásné Lípě u Varnsdorfu. I tam je neustále kontrolovala zmocněnkyně a každý odchod jí musely hlásit. V domě, ve kterém bydlely, měly zatlučená okna a dveře, aby náhodou svou neochvějnou vůlí neovlivňovaly ostatní. V práci jim nasadili vysoké normy, které žádná z nich nezvládala. Místo normálního ročního zaučení je musely plnit již po šesti týdnech. „Měli jsme udělat tři sta párů za den a my jsme neudělali ani deset.“ O přestávkách jim pomáhaly německé zaměstnankyně, které jim na úkor vlastního času rychle naštrykovaly pár kusů navíc.

Oddělení od starších sester mělo nalomit jejich vůli zůstat v řádu. I přes veškerou snahu se to komunistům nepodařilo. Mělo to spíše opačný efekt. „Skoro každý týden k nám chodili ze svazu mládeže přesvědčovat nás, abychom vystoupili z řádu. Nakonec jsme je evangelizovali, aniž by to věděli. Také do kostela začalo chodit mnohem víc lidí a lidé se začali hlásit k víře. Za trest nás odvezli do prádelny v Trutnově.“

Sestry nakonec zůstaly pouze tři a byly považovány za mladé rebelantky. Poslali je proto do Trutnova, kde je ubytovali v bývalých válečných pracovních lágrech, několik kilometrů od nejbližších obydlí. Aby stihly ranní směnu v prádelně, musely každý den vstávat ve tři ráno a brodit se sněhem k několik kilometrů vzdálené autobusové zastávce.

Zpět na Moravě, ale stále jako psanci

Z Trutnova je nakonec tajně odvezla sestra představená, která je ukryla v domově důchodců ve Zborovicích. Správce tam dělal komunista a ten je nejprve nechtěl za žádnou cenu přijmout. Po velkém přemlouvání si je vzal na zkoušku, a když viděl, jak pracují, již si je nechal. „My jsme opravdu makali. To bylo nelidské. Bylo tam devadesát dva lidí. Byly jsme samy dvě bez uklízeček, bez pomoci. A byli tam skoro samí těžce nemocní, ležící lidé.“

V domově zůstaly už jen dvě, Anna Šťastná s Celinou Uherkovou. Třetí sestra Julie Dusková už nebyla schopná těžké práce. Přestože měla pouhých 21 let, zakrátko zemřela na následky těžkých životních podmínek. Sestry ve Zborovicích pracovaly až do roku 1956. Přestože je komunisté hledali, správce je chránil. Věděl, že takové zaměstnankyně již nesežene.

V roce 1956 je poslali do domova důchodců v Kroměříži. Tam sestra Dobromila pracovala celých třicet let. Dokonce se jí spolu s ostatními sestrami podařilo vystudovat zdravotní večerní školu. Ovlivnili jsme tam celou školu. Celý učitelský sbor. Nakonec jsme měli nejlepší prospěch z celé školy.“

Stále byl ale u moci stejný režim a místní funkcionáři se rozhodli, že chtějí mít město čisté od řeholních sester. Sestra Dobromila tak v červnu roku 1986 putovala tam, kde její nedobrovolná cesta začala, do Bílé Vody. Podmínky se tam už v mnohém zlepšily. Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul si tam postavila vlastní dům a v něm sestry žily až do roku 1990.

O pádu režimu, který jí tolik ublížil, se Anna Šťastná dozvěděla, zrovna když přijížděla z Vatikánu, kde se zúčastnila svatořečení Anežky České. V roce 1990 se vrátila do kláštera v Kroměříži, kde žije dodnes.

Jak říká sestra Dobromila, i bez totalitního režimu není život v řádu jednoduchý. I když po pádu komunismu přišlo k vincentkám několik nových sester, je jich dnes v celé republice jen pár. „Po revoluci nastoupilo dost sester. Přišly a nebraly to jako povolání. Bylo to jen takové prvotní nadšení. Viděly jen ten povrch. To se jim líbilo, ale neviděly, že je potřeba přinášet oběti. Ani ten společný život není vždycky ten nejlehčí. Jeden má takovou povahu, druhý takovou. My se musíme stmelit dohromady. Musíme se přizpůsobit celku, aby byl pokojný život. Jak nějaká vybočí, tak to jde poznat v celé komunitě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)